Podzimní sraz v Ležkách

Jako blesk do Křivoklátska

V pátek 14.10. beru v práci volno, balím kolo, a když už chci konečně vyrazit, tak mi volá táta, že potřebuje nutně pomoc a odjezd se odkládá. Nakonec vyrážím až ve čtyři odpoledne s větrem o závod a mým jediným cílem dne, je rychle dojet na hranici Křivoklátska. Vyjíždím z pražských Střešovic a valím to přes Vokovice do Hostivic, a pak okolo plotu letiště Václava Havla. Než dojedu do Unhoště, tak už zapadá slunce a za šera dojíždím do míst, kde bych chtěl přespat. Musel jsem ale ještě prodrat lesem, než jsem našel vhodné místo. Nakonec jsem to zapíchnul na skalním ostrohu nad Loděnickým potokem, na dohled od rozcestí Roučmildův Mlýn.

Zavěšuji hamaku a pro jistotu i tarp, a ještě stihnu dojít za posledního světla na skalní vrcholek. Kdesi pode mnou bublá potok a na protějším svahu už vidím siluetu křivoklátských lesů. Tak jsem to nakonec vše stihl, a zkrátil si tak původní trasu na 72 km, které budu muset ještě v sobotu ujet. Vždy, když jedu na oficiální srazy, tak beru dost věcí navíc. Třeba pilu na dřevo, stativ, fotoaparát, objektivy a další zbytečnosti. Takže zrovna „nalehko“ nejezdím. Mít kratší sobotní trasu je tak v mém vlastním zájmu. K ránu začíná poprchávat a postupně se vše rozvine v celodenní mírný déšť. Rychle se rozhoduji, že trasu lehce přeplánuji, abych jel co nejvíce lesem, a byl jsem tak dobře krytý.

Pod deštníkem lesa

V sobotu vyrážím na cestu okolo deváté hodiny dopoledne už po upravené trase skrz severní část Křivoklátska. Projíždím přes Pánovskou louku, pak okolo Pilského rybníka, a dále okolo pramenu Klíčavy opouštím Křivoklátsko. Tím však přicházím také o přirozenou ochranu před deštěm.

Naštěstí odpoledne se déšť zmírňuje. Na obloze se honí mraky a občas probleskne slunce. Sundávám pláštěnku, už je zbytečná. Dále pokračují otevřenou rakovnickou krajinou po cyklotrase přes Lišany, Chrášťany a Kněževes do Petrohradu. Cestou mám defekt na předním bezdušovém plášti, tak zastavuji a knotuji. Sám jsem překvapen, jak rychle jsem vše vyřešil, a pokračuji dál. Než ale dojedu do Petrohradu, tak se dostavuje hlaďák. V pomatení smyslů nakupuji prasárny, které do sebe následně nahážu.

Energii budu potřebovat. Musím ještě vyjet ukrutný stoupák na vrchol Lovíč. Kopec se mi nechce objíždět, ale že to bude takové peklo jsem netušil. Později na srazu se dovídám, že stejný krpál jela i Jana, která vyrazila na sraz v sobotu z Rakovníka.

Nedaleko Chotěšova, zrovna když opírám kolo o boží muka, mě dojíždí další účastník na fungl novém gravelu Ritchey Outback. Srovnáváme spolu tempo a dál jedeme společně. V Petrohradu nás trasa vede přímo areálem místní psychiatrické léčebny, kde nás vyděsí několik velmi realistických soch. Na Twitteru zjišťuji, že nejsem sám, kdo okolo nich měl cestu.

Rozklepaní z tohoto zážitku dojíždíme do vesnice Ležky, nad kterou se tyčí horolezci vyhledávané romantické skály stejného jména. Těsně před vesnici se potkáváme s Honzou, který už je stálice na všech srazech. Jsme skoro už v cíli naší cesty a zbývá se už jen vydrápat na vrcholovou plošinu Kapucín.

Je nás tu nějak málo

Na tábořiště dorážíme okolo půl sedmé večer. Stále je však světlo, a tak se ještě kocháme krásnými výhledy do kraje. Na místě potkáváme Janu s Pavlem, kteří dorazili o něco dříve. Utábořili se u prvního táborového ohniště, které zahlédli, a my jim na to všichni samozřejmě skočili, aniž bychom si uvědomili, že skutečné srazové tábořiště je asi o tři sta metrů jinde. V naprostém klidu jsme rozjeli večerní zábavu u ohně, netušíc, že u druhého pravého tábořiště se rozjel paralelní sraz. Nebýt toho, že jeden z nás se šel vyčurat kamsi do temného hvozdu, tak bychom se asi nenašli. 😊Tak jsme objevili nakonec i druhé tábořiště, kde byl Petr s Markem. Oba kluci se přesunuli k nám, protože náš oheň opravdu hřál.

Oblohou nad námi plul krvavý měsíc, který v jednu chvíli všechny zaujal, protože díky oblačnosti měnil stále svůj tvar. Chvilku byl na obloze jako trojúhelník, pak zase čtverec. Kulatý rozhodně nebyl. Zábava příjemně plynula až do půlnoci, kdy začali postupně všichni účastníci srazu odpadat. Ti nejvytrvalejší to nakonec zabalili asi okolo jedné ráno.

Ráno, světe div se, nejsem na tábořišti sám. Většinou, když se probudím, tak je už většina účastníků pryč. Tentokrát se ale zřejmě nikomu nechtělo vstávat, a tak se postupně zase všichni scházíme u ohniště na snídani a další pokec.

Kouzlo místa je zřejmě silné. Petr si čte darovanou knížku, Jana vypraví další příhody ze svých cest při vaření čaje, Marek mi vypráví o svých životních plánech v Estonsku. Nikomu se zkrátka vůbec nechce pryč.

Nakonec se ale všichni ve stejnou dobu balíme a opouštíme tábořiště, abychom se jen o pár stovek metrů níže opět rozdělili. A to už si každý jede svou vlastní cestou. Být tak trochu samotářem k bikepackingu patří.

Díky, že jste přijeli, a už se těším, až se zase opět setkáme na jarním srazu v příštím roce!