Podzimní bikepacking meeting 2021

Naplánovat na podzim sraz tak, aby vyšlo ideální počasí, je ale trochu jako věštění z křišťálové koule. Když je hezky, můžete počítat s relativně příjemnými teplotami i v noci – nebo vás může čekat naprostý opak. Vybrat vhodnou výbavu je proto taky docela ořech. O tom by asi řekl své i Dag, který nakonec na letošní sraz nedorazil, protože jen pár dní před termínem absolvoval velmi krušnou výpravu do Krušných hor, a tak nakonec zbylo veškeré plánování na mě.

Naštěstí jsem měl výběr místa ulehčený: objevil jsem ho už o měsíc dřív, když jsem s několika kolegy na chvilku „utekl“ z firemního teambuildingu, abych se více podíval po okolní krajině. Tehdy jsem narazil na malou loučku s kapličkou ukrytou za terénní vlnou v těsné blízkosti profláknuté cyklotrasy s názvem „Po stopách Emy Destinové“.

Okamžitě jsem věděl, že jsem narazil na poklad: místo to bylo jak z pohádky. Louce dominovala pěkně opravená kaplička. Ke svému překvapení jsem zjistil, že v jejích základech se pod dřevěným záklopem nachází studánka. Když jsem se otočil ke kapličce zády, díval jsem se pro změnu na kamenité lesní návrší, které zakončovalo blízký les. Jeho kraji pak vévodil prastarý suchý dub. Tak nějak jsem však tušil, že nebude ještě všem překvapením konec. Kde je voda a oku lahodící krajina, bude jistě i ukryté tábořiště. A taky že jo! Přímo na tom kamenném vršíčku v lese jsem objevil malé kryté ohniště. Tady na nedaleké loučce u Hlubokého rybníku a kostela Sv. Barbory u Ratiboře bude letošní podzimní sraz. Sem pojedeme!

Nástrahy táborských lesů

V pátek odpoledne končím v práci ve čtyři, abych se stihl v klidu zabalit. Kontroluji předpověď a rozhoduji se, že ke své hamace Draka vezmu jen letní zateplení. Noc by měla být podle rosniček příjemná. V osm večer mám hotovo a jsem překvapen, že pojedu relativně nalehko. (Podle ostatních prý ale pořád ještě vozím moc věcí.) Večer přemýšlím, kolik cyklovandráků asi přijede. Na telefonu mi postupně pípají zprávy, které mají většinou stejný obsah: „Ahoj Tome, tak to nakonec nedám, příště pojedu. Užijte si to.“ Nezlobím se, chápu to. Tento týden bylo opravdu šílené počasí a leckoho to zkrátka odradilo. Abys tam nakonec nebyl sám, směje se mi manželka.

V sobotu v 8:00 už sedím ve vlaku směr Tábor a kochám se podzimní krajinou ubíhající za okny. Po necelých dvou hodinách vystupuji v Sudoměřicích u Tábora, kde lehce doplňuji proviant na večerní posezení u ohně. Vyrážím posilněn nealkoholickým Birellem směr Ratiboř a podle Koomotu mám před sebou šedesát pět kilometrů klasifikovaných jako mtb. Cesta ubíhá celkem dobře, a tak často zastavuji, abych si vychutnal pohledy do krajiny. Opět se mi potvrdilo, že všude v naší zemi je krásně, kamkoliv se jen podíváte. Táborsko mě uchvátilo natolik, že se mi při jednom takovém kochání podařilo sjet zcela mimo trasu. Rozhodl jsem se, že než abych se vracel, budu pokračovat novým směrem, protože bych podle mapy měl na svou původní trasu zase narazit… Takže jsem se totálně ztratil v kapradinách. Motal jsem se v nich skoro hodinu, protože se mi nechtělo vyjet z lesa do pole, neboť – jak mi jistě dají mnozí za pravdu – táhnout kolo přes pole kamsi, kde přece určitě musí být nějaká cesta, je dost na houby. Jenže nakonec jsem přesně tak skončil a potupně rval kolo oranicí v dálavu, kde bude zaručeně cesta 😊. No, nebyla tam. Bylo tam rákosí a teprve za ním pěšinka, která mě dovedla na původně plánovanou trasu. Další hodina v… ano, tam.

Asi na osmačtyřicátém kilometru jsem dojel do dalšího – a mnohem většího – lesa, kde jsem skončil na harvestery totálně zlikvidované cestě. Navíc mi začalo podezřele praskat v zadním kole, ale je tak od bahna, že zvuky ignoruji. Komoot dokáže člověku připravit zajímavé zkoušky – a spousta lidí ho právě proto nemá ráda –, nejsou však takové „drobné“ překážky kořením každého putování? Uf. Pohledem do mapy jsem si spočítal, že nejlepší opět bude zachovat směr a zkrátka to nějak přečkat. Tak jsem si pro změnu dal tři kilometry rozmáchaným peklem, kdy jsem se bořil po holeně do bahna i tam, kde jsem si myslel, že bude tvrdá zem. Z lesa jsem vypadl jak z mlýnku na maso. Tímto tempem přijedu na sraz pozdě.

Bylo nás devět

Sedím pod dubem a měním trasu na silniční variantu. Zbytek cesty na místo srazu se dávám dohromady. Unavený, ale spokojený dorážím před půl šestou do Kardašovy Řečice, kde se u potravin na náměstí setkávám s dalšími dobrodruhy. Potkávám tu Tomáše, který byl na loňském podzimním srazu na Kumburku. Po chvilce také doráží Honza, který se mnou pro změnu zažil komáří peklo posledního Swift Campout srazu. Jsou tu ale pro mě i nové tváře Jenda a Petr se svým kamarádem. Okolo šesté hodiny všichni vyrážíme na posledních sedm kilometrů cesty a vychutnáváme si zlatou hodinku. Další kluci mě upozorňují, že mi jdou od zadního kola hrozné zvuky. Na tábořiště dorážíme ještě za světla a zjišťujeme, že u ohniště na  lesním návrší se už dvacet minut v hamace houpe Dominik, který byl pro změnu na letošním jarním srazu na Plešivci. To se nám to ale schází! Než padne tma, doráží ještě Marek s dalším kamarádem a také Ondra, který s bikepackingem teprve začíná. Takže nakonec nebude účast nijak zlá. Je nás devět.

Věšíme hamaky, stavíme stany nebo pokládáme Tivek. Později u ohně konstatuji, že tak dobrý večer jsem už dlouho nezažil. Dlouho do noci si vykládáme historky, které mají fakt strašlivé grády. (Chcete je slyšet taky? Přijeďte na příští sraz!) Ondra samozřejmě dostane i pár cenných bikepackingových rad do začátku, ale ještě v noci se s námi musí rozloučit a vrací se zpět domů – zatím nemá výbavu na přespání. Co ale není dnes, bude zítra, že, Ondro?

Noc není nijak studená, obloha je jako vymetená a na nebi pluje zářící měsíc. Okolo jedné ráno postupně jeden po druhém odpadáme. Ráno se od Tomáše dovídáme, že ho v noci navštívily myši a okradly ho o oříšky. Dělaly u toho takový rambajz, až ho probudily. Kluci, kteří stanovali o pár metrů níž na louce, zase mají tolik kondenzace, že by z ní mohli vařit čaj, ale to vše je jen zanedbatelný diskomfort, který zkrátka k cestování patří. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný. Od koho jsem už tohle slyšel?

Perníkomat

V neděli se do desáté ráno postupně rozjíždíme každým svým vlastním směrem. Já vyrážím s Dominikem do Tábora na vlak. Před námi je nějakých čtyřicet kilometrů pohodové cesty po polních a lesních cestách. Celou dobu hodně fotíme a nikam nespěcháme. Dominik také podrobněji prozkoumá můj ráfek a konečně víme, proč mi celou dobu vrzalo zadní kolo. Můj 29+ zeslabovaný ráfek je téměř u všech niplů popraskaný. Zadní kolo je v podstatě kaput. Praskání je stále hlasitější, a tak přeplánujeme zbytek trasy už jen  na silnici a zvolna pokračujeme do Tábora, přičemž celou dobu trnu hrůzou, abych dojel. Ale jak se říká, všechno špatné je i k něčemu dobré. Změna trasy nás zavede do nenápadné vesničky Samosoly, kde nemají bankomat, ale pro změnu rovnou perníkomat. Až někdy pojedete okolo, tak si dejte chutný perníček. Jsou ručně malované a hodně povedené.

Během jízdy vlakem mám čas si utřídit myšlenky a přehrávám si v hlavě vše, co jsem prožil, a děkuji všem, kteří dorazili na sraz. Vážím si toho a rád se s vámi znovu potkám, protože bikepacking je to, co nás spojuje.