Pobaltí II

Text a foto: Adam Burjan

Potkal jsem zde i první Čechy na své cestě. Při šplhání na pahorek, kde stojí parlament, jsem dohnal jiného dálkového cyklistu. Jel z Itálie až na Nordkapp. Nevěřil mi, že moje kolo má s nákladem 20 kg. Taky nevěřil mému zadnímu plášti, že to zvládne až domů. Ještě dodal, že kopce v Čechách nečekal a že mu daly zabrat. Nakonec správně poukázal na to, že kdyby bylo více pítek ve střední Evropě šlo by mu to určitě rychleji.

O Estonsku jsem toho vlastně moc nevěděl. Chtěl jsem si udělat aspoň fotku u toho města na východě, které znají jen Češi a Slováci, ale byla by to zajížďka. U moře na východ od Tallinnu jsem v mapě viděl národní park, tak tam se obrátím na jih ke hranicím s Lotyšskem.

Předměstí Tallinnu vznikalo v jiné době než historické centrum a je to hodně vidět. Připadal jsem si, jak na sídlišti v Brně. Za městem už vládla zase příroda a já mohl jet po cestě k místním vodopádům. Estonci tady piknikovali a vodopád měl také dost vody, aby to člověka zahřálo u srdíčka. Od vodopádu to k národnímu parku bylo tak 40 km a už jsem se těšil na místní turistické přístřešky.

Oproti Finsku už bylo tepleji a k tomu se přidala další novinka v podobě komárů. Komáři se na mě pochutnaly při každém zastavení. Nebylo to ideální a moskytiéru jsem s sebou neměl. Tak to bude zajímavá noc.

Jel jsem podél pobřeží po písčitých cestách, kolo se s tím pralo dobře, nezapadalo. A pak najednou prasknul drát.

Stál jsem uprostřed lesa s komáry blízko hlavní cesty. Byla neděle v podvečer a zadní kolo s prasklým drátem nebylo v ideální formě. Koukal jsem do nekonečna a čekal na zázrak. Z lesa vyjely děti na horských kolech. Byly zvědavé, co s tím kolem mám a chtěly pomoct. Blízký kemp byl zavřený, vlak do Tallinnu daleko. Nakonec zavolaly rodičům. Mohl jsem u nich přespat a pak mě jejich máma hodila ráno do Tallinnu, abych si mohl zde nechat opravit zadní kolo.

Byl jsem tedy zpátky v Tallinnu před pobočkou řetězce Hawaii Express. Bál jsem se, že bude potřeba koupit nové zadní kolo, ale stačil jen nový drát a vycentrování. Koupil jsem ještě záložní plášť, kdyby ten zadní přece jen nevydržel. V Tallinnu jsem hledal ještě outdoorový obchod, protože bez moskytiéry by spaní bylo utrpení.

V Estonsku nebyl problém dohovořit se anglicky, jen v těch dvou outdoorových obchodech neuměly prodavačky vůbec anglicky. Naštěstí mě ta jedna dokázala podle mapy přesměrovat do druhé pobočky, kde tu moskytiéru měli.

Ztrátu jsem se snažil dohnat vlakem. Chtěl jsem se dostat do středu Estonska za přírodou. Nalezení zastávky a objednání jízdenky po internetu proběhlo úspěšně. Do Aegviidu jsem dojel kolem třetí hodiny odpoledne. S opraveným kolem jsem si nebyl jistý, jestli se zase nerozbije, tak jsem vymyslel zahřívací kolečko kolem železniční zastávky. Kolečko se nakonec natáhlo na tři hodiny, ale viděl jsem krásné písečné duny a malá jezera. Podařilo se mi ještě píchnout zadní kolo. To jsem chtěl opravovat na pěkném místě, takže jsem kolo ještě dotlačil k lavičce u jezera. Bylo to mé jediné opravování píchlé duše za celou cestu. Cesta moc neubíhala, protože vesnice jsou zde dál od sebe než ve střední Evropě a při pohledu do mapy to tak zkresluje.

Napojil jsem se na stezku lesem a bažinami mířící na jih. Potkával jsem další místa na spaní podobná jako ve Finsku, ale zatím jsem se snažil najet co nejvíce kilometrů. Největší rašeliniště mi vyrazilo dech, rovná plocha 5 x 5 km s malými loužemi. Stezka vedla přes něj, ale stál tam jen úzký chodníček a musel bych kolo tlačit. Pokusil jsem se tedy tuto oblast objet, ale polní cesta i most přes strouhy byly jen na mapě. Vrátil jsem se tedy zpět na stezku přes rašeliniště a kolo tlačil. Byl jsem rád, že jsem se dostal až doprostřed celého rašeliniště, kde se nacházelo velké jezero, pecka.

Další nocoviště bylo nedaleko vesnice s restaurací podle mapy. Nocoviště jsem okouknul a říkal si, že takové není špatné. Ještě jsem měl v plánu zkontrolovat restauraci, v jakém je stavu. Restaurace byla už dlouho zavřená. Nebyl tedy důvod zde zůstat. Zásoby na večer jsem nakoupil už odpoledne, když jsem jel kolem železniční zastávky podruhé. Voda však docházela. Zkusil jsem ještě trošku štěstí a pokračoval na další nocoviště. Bylo to ještě tak 20 km, ale na tomto výletě se mi dařilo ujet více kilometrů odpoledne než dopoledne. Do nocoviště jsem dorazil ještě za světla a oproti Finsku, zde byl i suchý záchod.

Ráno ve mně ještě vládnul mapový optimismus. Přece ta vesnice s obchodem nemůže být daleko. Neměl jsem vodu a k obchodu jsem dorazil po 25 km. Snídal jsem chipsy, hermelín a Ice Tea. Vesnice byla uprostřed ničeho, ale i tak vedoucí prodejny mluvila dobře anglicky a ptala se kam jedu, když mi čepovala vodu do lahví.

Ten den jsem chtěl dojet do města Pärnu a cestou se podívat do národního parku po cestě. Asfaltové cesty střídaly štěrkové, které už nebyly tak rychlé jako ve Finsku. Vzdálenosti mezi vesnicemi nebyly krátké a já byl ještě stále optimistou. Před národním parkem mi došla voda a návštěva parku se stávala delší zajížďkou. Chtěl jsem si cestu zkrátit přes lávku, ale lávku v takhle špatným stavu jsem nezažil. Při vkročení na mostovku se se mnou propadla o 20 cm. Přejít by to bylo jistě adrenalinový zážitek, raději jsem jel delší trasou. Spravované nosné lano ukazuji kolegům jako vrchol mostního kutilství.

U vstupu do národního parku stála budka se záchodem pro vozíčkáře. Stejně to byl jen prostornější suchý záchod bez vody. Po dalších 10 km jsem v obchodě nabral vodu a koupil si zmrzlinu. Pärnu je pobřežní město na jihu Estonska. K přespání jsem zvolil pension, abych si prohlídnul město a dobil baterky. Tolik paneláků jsem u moře ještě neviděl a podobaly se tomu, ve kterém jsem bydlel. Jinak centrum bylo menší u ústí řeky do moře s klidnou promenádou.

Od Pärnu jsem se napojil na evropskou síť cyklostezek Eurovelo, která zde vedla podél pobřeží až do Lotyšska. Cyklostezka byla překvapivé kvalitní a široká. Před hranicí jsem ještě navštívil pekárnu, protože už jsem od příletu do Finska nesnědl skoro žádné pečivo. Potkal jsem zde Francouzku, která mířila na Nordkapp. Ukazovala mi, jak je ta cyklostezka v Lotyšsku vedená po hlavní silnici do Estonska.

Po překročení hranice do Lotyšska jsem opustil pobřeží a cyklotrasu. Jel jsem po silnici od pobřeží. Tady začíná velké trápení s mapováním silnic v Lotyšsku. Sice jsou to vedlejší silnice značené bílou barvou v mapách, ale asfalt tady nebyl nikdy. Silnice se skládala z nezhutněného štěrku, ve kterém se kolo pobořilo. Situace nebyla ideální, ale dostal jsem se oklikou do dalšího města. Nad smaženou rybou a hranolky jsem jezdil prstem po mapě a hledal silnice s asfaltem. Další novinkou bylo, že lidé nemluvili už tak dobře anglicky jako v Estonsku a zkoušeli to na mě s ruštinou.

Podruhé jsem se rozloučil s pobřežím a po asfaltu jsem jel až do města Limbaži. Část obce byla v dosti neutěšeném stavu a trošku mě to vylekalo. Naštěstí bylo na náměstí bistro. Kebab s hranolky mě uklidnily. V obchodě jsem už nakoupil zásoby na večer. Před obchodem mě zaujal pes, který dostal povel, ať zůstane před vchodem. A ten pes ta vydržel celou dobu na jednom místě a ani se nehnul. Zázrak.

Abych se vyhnul kamenitým cestám, které začínaly hned po odbočení, pokračoval jsem stále na jih. Nakonec jsem stejně musel odbočit na jednu kamenitou silnici a začalo utrpení. Roleta, kolo se bořilo. Místní byli dost nad věcí. Chodci se usmívali, řidiči aut zkoušeli, kolik ten povrch a jejich auto vydrží. Já volal po plné lodi asfaltu. Občas byla v nějaké vesnici silnice s asfaltem, ale ta na konci obce skončila. Poslední kilometry dne mě potkaly na hlavní silnici, ale silnice vedla směrem na Rusko. Na večer byla však už klidná. Za odměnu jsem spal u jezera na molu. Zázemí jako ve Finsku a Estonsku zde chybělo. V noci mě vyrušil jen průjezd kamionu se dřevem kolem třetí hodiny ráno!?

Zatím jsem nejel žádný dlouhý kopec na celé cestě. Blížil jsem se k místu s nejvyšším výškovým rozdílem v celém Lotyšsku. Postavili zde kvůli tomu sjezdovku a bobovou dráhu. To místo se jmenuje Sigulda. Místo bylo osídleno již před naším letopočtem a nachází se zde dost památek. Všimnul jsem si taky, že Lotyši mají velmi rádi svoji vlajku. Vlajka visí opravdu všude a nejenom jedna. Domníval jsem se, že odpolední přejezd do Rigy budu hračka, protože musí přece vést slušná cest z historicky významného místa do hlavního města.

Na cyklotrase do Rigy jsem musel překonat brod, nevjet na soukromý pozemek a taky přejít po kládě, která zde byla jako lávka na cyklotrase. Asfalt se na silnici neobjevil, ani když jsem vjel do první obce na okraji Rigy. Paní na zahradě u domu nedávala na sobě vůbec znát, když jsem za plotem proklínal nahlas štěrkové cesty, které tu jsou.

Když jsem dorazil na bohatší předměstí objevil se na silnici asfalt. Překážky ovšem nezmizely. Přebíhal jsem ještě připojovací pruh dálnice, když předtím skončila cyklostezka.

V Rize jsem bydlel v neoznačeném Airbnb, které jsem hledal asi půl hodiny a pan domácí nebyl nejmilejší. Do Rigy jsem se těšil, protože to mělo být historické město s německou nezničenou architekturou. Město mi spíš připadalo jako Praha, která se vyvíjela horším směrem. Mimo centrum špinavé a rozbité domy, doprava taky nebyla klidná. Ve městě jsem potkal taky tramvaj T3 s tykadly a prodlouženou verzi tramvaje 15T. Na největší událost dne jsem musel ještě počkat.

Ten den se hrálo čtvrtfinále hokejového MS. Před cestou jsem uvažoval, že si koupím lístek na večerní čtvrtfinále. Byla zde reálná možnost, že by večer hráli Češi. Lístek jsem si nekoupil. Češi nakonec vypadly odpoledne s USA v Tampere, ale večer hrálo Lotyšsko proti Švédsku v Rize. Lotyšsko poprvé postoupilo do semifinále a místní si to náležitě užili.

Řešil jsem hlavně, jak se dostat bez problému do Litvy. Příhody se silnicemi ze štěrku mě nebavily a taky kolo trpělo. Ráno na cestě do Jurmaly mě cyklostezky překvapily. Z Rigy k moři do Jurmaly vede slušná asfaltová cyklostezka. To jsem čuměl a nevěřil, že to nakonec jde. Jurmala je přímořské letovisko se smíšenou chatovou oblastí. Chaty to nejsou ledajaké, jsou to takové ruské dači. Místo trpaslíka tu na jedné zahradě stála jezdecká socha. Jurmalu mi radil hlavně finský cyklista z trajektu, protože se zde nachází nekonečně dlouhá písečná plášť.

Na oběd jsem zašel do jídelny, která nebyla nijak drahá a ptáčci pak obrazně vylízaly talíř za mě. Když by člověk cestoval jen do Rigy a Jurmaly, tak nenarazí na trápení se silnicemi. Tížilo mě také, že záchrana vlakem by taky nebyla možná. Koleje moc nikam nevedly a vlaky byly dost muzejní kousky. Abych se vyhnul hlavní silnici do Litvy z Rigy a také odhalené kamenné cestě pomocí street view, jel jsem dál na západ. S mořem jsem se naposled rozloučil před obcí Bigaunciems a jel už na jih. Projel jsem kolem bažin a mokřadů, a pak jsem na silnici chytil vítr do zad.

Na cestě už mě čekalo poslední větší město, cesta ubíhala rychle. Stále jsem se bál o opravený zadní výplet. Naštěstí jsem v Dobele natrefil na cykloobchod, kde pán z cykloobchodu ale neuměl anglicky. Po komunikaci rukama nohama ho napadlo, zavolat naproti do bistra, zda by mu někdo nepomohl překládat. Moje prosby byly přeloženy a překladatel neboli provozovatel bistra mi nabídnul, ať jdu k němu na hamburger a ukrátím si tak čas při čekání na opravu. Hamburger i servis byly perfektní. Ještě bych zde chtěl zmínit jednu věc, ty silnice v Lotyšsku byly strašné. Kde se ovšem Lotyši nebáli investovat, byla centra měst. Zelené parky, preference udržitelné dopravy, náměstí hlavně pro lidi.

Z Lotyšska už jsem nepotřeboval nic vidět, chtěl jsem být co nejrychleji na hranici. Ani jsem nedal stopku na jedný křižovatce, jen jsem se rozhlídnul, lekl jsem se kamery nad křižovatkou. Nikoho za mnou neposlali.