Po Vltavské cyklistické cestě

Den první

Ráno jsem samozřejmě nemohl dospat. Z Šumavské osady Michalov jsem vyrazil brzo po ránu směr Strakonice, odkud jsem se i s kolem chtěl přepravit vlakem do Berouna. Šumava se se mnou neloučila zrovna vlídně. Skoro celou cestu a mých prvních 35 km propršelo. Nicméně i s přestávkami, kdy jsem se schovával kde se dalo a čekal až to nejhorší přejde, jsem byl na nádraží ve Strakonicích včas. Kupodivu jak jinak, ale po příjezdu na nádraží se ukázalo sluníčko. Rozvěšuji tedy promočené hadry na kolo a čekám na vlak.

Cesta vlakem uběhla jako voda. Za dvě hoďky už jsem si to štrádoval z nádraží k řece Berounce, kde napojuji na cyklostezku a mířil ku Praze. Chtěl jsem si prohlédnout i kus toho Českého krasu a Berounku, proto svoje putování začínám právě tady. Určitě stojí za to si tento úsek projet. Údolí Berounky je zde malebné. Na soutoku Berounky a Vltavy mne čekalo nemilé překvapení a to cesta podél řeky po značně frekventované silnici. Jestli mohu poradit, zkuste se této silnici vyhnout. Myslím, že po druhé straně řeky vedla cyklostezka. Tohle byl opravdu opruz. Auta, prach, smrad až do Štěchovic stále ta hlavní silnice. Nicméně přežil jsem. Čeká mne výživný výjezd na kopec, jak mne informovala hodná paní dole v sámošce, kde jsem nakoupil paštiku, vodu a pivko.

No kopec je to teda krutý. Ale první noc chci trávit v kempu na Slapech. Po několika pauzách na obnovení pravidelného dýchání se ocitám na kopcích nad přehradou Slapy. Pokračuji ještě kus dál z kopce a do kopce až do kempu Živohošť, kde hodlám přespat a ráno pokračovat přívozem na druhou stranu přehrady a dál. Jaké to překvapení, když mne místní správce informoval o tom, že přívoz už tady od loňska nejezdí. Kapitán se prý tak ožral, že milý přívoz utopil. No nic. Hned u vody stavím stan a jdu na pivo. Nikde nikdo, kemp skoro prázdný. Jdu spát s myšlenkou, že mne zítra čeká o 30 km navíc kvůli utopenému přívozu.

Den druhý

Vstávám brzo, už v šest jsem na nohou. Připisuji to mé touze po dobrodružství a cože se to všechno bude dít dnešní den. Tady je to od Vltavy všude do kopce. Nevadí, alespoň se člověk řádně probere. Žádný kopec ale není takový zabiják, jako včera ten krpál na Slapy. Přejíždím po mostě u Chopina. Je to moje náhradní řešení, jak se dostat na druhou stranu Vltavy a pokračovat dál po Vltavské cyklostezce. Opět tedy stoupám od Vltavy a na kopec. Otvírá se mi nádherný pohled do kraje a to teda fakt žasnu. Tomuto regionu se říká Toulava. A opravdu musím volit toulavý převod a kochám se krajinou. Je to paráda! Po průjezdu Kamýku nad Vltavou a vyjetí dalšího kopce od Vltavy mne přepadá hlad. A tak nějak po včerejším stokilometrovém výkonu i slabo. Nojo, docházej cukry. Tak trochu jsem zapomněl, že při tolika kilometrech prostě musí člověk tak trochu pozměnit stravovací návyky a hlídat si přísun cukrů a vůbec jídla a tekutin. Už jedu fakt na rezervu. Poznám to podle toho, že do jednoho kopce za sebou slyším cyklistu, jak řadí a dohání mne. Ohlédnu se a nikde nikdo. A je zle! Okamžitě musím jíst a pít. Ještě že přijíždím do Krásné Hory nad Vltavou. Jedna sámoška a ještě narvaná lidma. Jinak nikde nic. Třesoucí se stavím do fronty a čekám. Nákup je to fakt výživný. Flák teplé sekané, rohlíky a hlavně hromady musli tyčinek, sojových suků, coca-colu a ještě samozřejmě pivo. Hned vedle samky do sebe vše a na přeskáčku láduju. Po chvilce odpočinku, doplnění energie začínám normálně fungovat. Jedu dál, směr přehrada Orlík. Stavuju se na Zvíkově. Ještě jsem zde nebyl. Něco fotím a pak hned zase najít restauraci, kde do sebe naskládám rajskou. Ještě kousek a někde u přehrady by měl být kemp.

U hlavní silnice omšelá cedule. Kemp doprava. Jedu tedy dolů, lesní cestou, po rozbitém asfaltu. Tady snad už nikdo nejel léta. Tohle jestli budu muset ještě dnes šlapat zpět do kopce, tak zdechnu. Navíc už nemám vodu…Přijíždím do údolí, otevírá se přede mnou pohled na krásný kempík. Všude samí rybáři. Samí místňáci, co sem jezdí už léta. Všude pohoda a klid. Písečná pláž, čistá voda a výhled na druhou stranu, na skalnatý břeh. No to je úžasný! Jen tu vodu nemám. Sháním se tedy po občerstvení. Je zavřený. Lehce podnapilý lokál drmolí, že paní správcová odjela do Plzně a vrátí se až zítra. Tak, a jsem bez vody… Ptám se tedy rybářů na vodu. Voda tu není, tu si musíme vozit. Ale hned mi nabízí pivo, ať se na vodu vybodnu. Nakonec mi ale věnují i dva litry zmrzlé namražené vody v PET láhvi z nedaleké studánky. Jsem zachráněn! Stavím tedy stan, vařím zelený čaj a sleduji vodní plochu, rybáře a vůbec vše kolem až do tmy. Tenhle den byl fakt nádhernej a jako třešnička na dortu tenhle krásnej kemp!!! Sem ještě musím. S dobrým pocitem jdu spát.

Den třetí

Ranní koupel na Orlíku, to se prostě musí. Aspoň tak se tady s tím nádherným kempem můžu rozloučit. Balím, sedám na kolo a opět musím vyjet na kopec. Nahoře už jsem opět v realitě a zcela vzhůru. Jedu dál. V dálce vidím věže Temelína. Tím směrem frčím. Opět nahoru a dolu kopcom. V Albrechticích nad Vltavou opět doplňuji zásobu různých tyčinek. Už vím, že bez toho se nedá. Projíždím Týn nad Vltavou a podél řeky jedu až k monstrózní přehradní hrázi Hněvkovice. Zde najíždím na červenou. Je zde vyznačena nová cyklostezka. V mé příručce ještě není zaznamenána. Vyjíždím na kopec s výhledem na Temelínské věže. Koukám na tu obludnost a raději mizím dál. Projíždím Purkarec. Tady to začíná. Cyklistické, davové šílenství. Kolo kam jen oko dohlédne. Za Purkarcem je též nová cyklostezka až do Hluboké n V. Ale to je velká legrace. Cesta je nahoru a dolů, zatáčky snad i klopené, horizonty, prudké sjezdy dolů, no velká zábava. Cyklisté všude, ale úplně všude. Kochající se důchodkyně málem pod mým předním kolem. No, nekoukala, kam měla. Vyhnul jsem se jí s chlupem. Je fakt potřeba trochu myslet a dávat pozor v takovém množství cyklistů. Hlubokou nad Vltavou projedu podél řeky též po cyklostezce. Na zámek nejdu, když vidím, co je tady lidí. Pokračuji směr České Budějovice. V Bavorovicích určitě navštivte penzion Na Statku. Pivo Bernard z nachlazeného půllitru si určitě nenechte ujít! Je to velká lahoda a pohoda na zahrádce ve dvoře. Velmi příjemné posezení!

V Budějicích samozřejmě bloudím. Těch cyklostezek je tady fakt hafo! Nakonec nacházím tu pravou, proti proudu řeky Malše. Přes Velešín, kde už trochu ztrácím nohy, směr Mojné. Už trochu nemůžu, bolí mne celý člověk. Těsně před mým dnešním nocovištěm je obec Štěkře. Na odbočce ve Štěkři (směr na kemp Zlatá Koruna), je starý statek. Ve zdi toho statku je vybourané okno. V okně prodávají dva hippíci pivko. Co mne úplně odrovnalo, byly pšeničné placky, které vám zde připraví na sladko nebo slano a na několik způsobů. Takovou dobrotu už jsem dlouho nejedl! Okamžitě se s klukama v okně dávám do řeči. Padneme si do noty. Jsou to cestovatelé a tohle hladové okno otevřeli nedávno. Zkuste schválně někdy zajet a dát si tu jejich placku, protože nebudete litovat! Po dlouhé pauze, vyzbrojen ještě dvěmi plackami na ráno, se loučím a opouštím tohle skvělé místo. Po příjezdu dolů do Zlaté Koruny lituju toho, že jsem nevyužil nabídky kluků a nenocoval u nich na statku. V kempu totálně narváno. Vodácká invaze, všichni do sebe lejou drahý pivo, fronty nekonečný. Zalejzám si teda co nejdál od těch davů a usínám se vzpomínkou na ten krásnej statek, na to hladový okno a na kluky, který v Indii napadlo, že budou lidem dělat v Čechách radost a budou jim nabízet ty nejlepší pšeničný placky na světě!

Den čtvrtý

Ráno jsem jak praštěnej klackem. Skoro jsem nespal. Někteří zombee vodáci vydrželi hulákat celou noc. Sedám tedy na kolo a vyrážím opět na kopec. Na kopci je hospoda. Sesedám. Dál se mi nechce. Sedím dlouho a cucám pivo. Asi po dvou hodinách a následkem piva, se mi dělá lépe a mám dokonce chuť jet dál. Do Krumlova z kopce po hlavní a přes centrum dál. Hlavně rychle pryč z města, protože tolik turistů s fotoaparáty pohromadě mi nahání hrůzu. Vyškrábu se na kopec nad Krumlov. Ten pohled jsem si musel vyfotit, je to krásný město…takhle z dálky. Opět pokračuji dál po stezce. Mám hlad, ale jedu. Nikde nikdo, divočina. Konečně je to z kopce. Až dolů do Zátoně, kde mne překvapuje parádní občerstvení u řeky. Opět vodáci, ale hlad je silnější. Dávám si luxusní, ale luxusní grilovaný hermelín a pivo. Napapaný doplňuji vodu a jedu dál. Kopce a furt jen kopce, už jsem si zvykl. Poslouchám muziku z repráku na řidítkách, ta mne vždy pomůže. Projíždím Rožmitál na Šumavě. Nikde nikdo, nikde ani noha. Jen pes štěká. Dávám chvilku odpočinek na lavičce za vesnicí. Pak už přes poslední kopec a opět nádherný výhled. Tím nádherným výhledem mne vítá Rožmberk nad Vltavou. Sjíždím dolů do městečka. Jídlo na zahrádce s příjemnou obsluhou a pak hledat kemp. Nacházím malý kempík přímo v Rožmberku. Ptají se mne, jestli mám rezervované místo. Povím vám, že nemám a nechtějte po mně jet dál po sto kilometrech v nohách. Týpek se směje a píše mi lístek. Stavím stan a jdu se vykoupat do řeky a na pívo. S výhledem na řeku a na Rožmberk usínám před stanem.

Den pátý

Budím se opět brzo ráno. Balím se už naprosto automaticky. Žádnej chaos v rozmístění věcí do báglů. Vše už dělám automaticky. Po silnici podél řeky si to štráduju dál do Vyššího Brodu. Stavím se vybrat z bankomatu. To pivo za 40 korun dalo mojí peněžence od pondělí zabrat. Pokračuju dál. Za Vyšším Brodem najíždím na nádherný lesní trail podél železničních kolejí. Ale tady to stojí opravdu za to. Úzký trail. Všude kolem kameny. Kolem Čertovy stěny a dál obrovský kamenný moře! Všude kolem valící se balvany, ale stojí už milion let na místě. Nádhera, broukám si Rolling Stones a ploužím se dál do lehkého kopečka, užívám si to. Přijíždím do Loučovic. V sámošce kupuju vydatnou snídani a lámu ji do sebe opět hned před samkou. Pokračuju dál, až na hráz lipenské přehrady a dál po levém břehu Lipna. Začíná pršet a to dost vydatně. Schovávám se tedy pod slunečník k občerstvení. Budvárek mají výborný. Čekám asi dvě hodiny, než déšť ustane. Cesta kolem Lipna je taková jednotvárná, ale odsejpá to pěkně. V Zadní Zvonkové dávám pozdní oběd. Naposled! Plastového smažáka na plastovém talíři požiju jen s velkým zapřením. Jedu dál. Určitě tady stojí za zmínku Schwarzenberský plavební kanál. Zde se na umělém vodním kanále plavilo dříví. Určitě stojí za to vidět. Podél tohoto kanálu pokračuji lesem dál až do kempu Nová Pec, kde pro dnešek končím. Do tmy ležím na pláži, relaxuju a poslouchám rádio. Brzo jdu spát.

Den šestý

Ráno už tradičně chleba s paštikou a zelený čaj. Na ten jsem si tolik zvykl, že ho teď piju hodně často. Po ránu rozhodně vzpruží. Sedám na kolo a krájím poslední kilometry Šumavou. Tyhle kopce už dobře znám, ale stále se zde rád flákám. Šumava prostě neomrzí nikdy. I když nejsem zdejší, cítím se tady stále víc jako doma. Borová Lada. Už vím, že tady už je to brnkačka a poslední mírný kopec na Kvildu si neskutečně užívám. Vedle mne bublá Teplá Vltava a já se cítím skvěle. U značky Kvilda se ještě zastavím a fotím. Pak jdu k řece. Chci se rozloučit. Určitě díky za její společnost. Vždy, když jsem k ní sjel do údolí, byla vždy jiná, ale stejně krásná. Někdy široká, někdy v podobě přehrady, někdy mělká říčka. Vždy jsem se k ní po cestě rád vracel. Pokaždé, když jsem ji uviděl někde v údolí, věděl jsem, že jedu správně, že ona Vltava mne vede. Teď tady stojím nad tím potůčkem v místech, kde pramení a nevím, co dělat. Nějak rychle to uteklo. Tak ještě poslední osvěžení vodou z toho potůčku. Tak tedy díky a čau! Čeká mne ještě návštěva pivovaru na Kvildě. Pak ještě sjedu těch pár posledních kilometrů do Michalova, kde jsem své putování začal a tenhle skvělý výlet končí

Co závěrem. Vltavská cyklistická cesta je určitě zajímavý projekt. Brožůrka je fajn a dělala mi společnost a dobrého rádce po celou cestu. Najdete v ní jak podrobné mapy, tak info o občerstvení, ubytování, spojení vlakem a autobusem, rozpisy lodní dopravy. Najdete zde také informace o památkách a zajímavostech té a té oblasti. Nebo také informaci, na jakém kole je která část stezky sjízdná! Stezka je poměrně dobře značená. V GPS jsem hledal pouze minimálně. Stezka vede z větší části po asfaltkách nebo šotolině. Většinou kopcovitým terénem. Určitě stezku doporučím všem, kdo alespoň trochu jezdí na kole a mají trochu fyzičku. Můžete si třeba projet jenom část, proč ne že. Jediné, co mne opravdu nebavilo, je ten úsek z Vrané nad Vltavou do Štěchovic. Tenhle úsek je kvůli provozu hodně nebezpečný. Jinak vše je na pohodu a vedeno převážně klidnými místy s minimálním nebo dokonce žádným provozem. Na Vltavské stezce si určitě parádně odpočinete!

Ještě jednou díky tvůrcům Vltavské cesty a všem, co se na tvorbě podíleli a dobrým lidem, které jsem po cestě potkal. Stálo to za to!