Po stopách mého jména II

Ještě před tím, než se pustím do vyprávění o naší cestě do Norska, bych vám rád krátce vyprávěl, co se dělo po návštěvě koncentráku. A že toho nebylo zrovna málo. Vrátil jsem se s veškerými dosažitelnými informacemi, mezi které patřil stručný popis Christiansenova pobytu v Sachsenhausenu a také s údaji o rodině. Dagfinn měl manželku Hjordis a s ní dvě děti Anne-Marie a Knuta. To je poměrně dost informací, ale co s nimi a na koho se obrátit? Po několika neúspěšných pokusech o vyhledání jakýchkoliv údajů jsem si vzpomněl na informaci, že Dagfinn pocházel ze Stavangeru. Nemám zrovna rád facebook, ale tady jsem neváhal a zkusil jsem najít profil města Stavanger. Našel jsem. Napsal jsem příspěvek a do něj vložil rodovou linii a pak mi nezbývalo nic jiného než čekat. Druhého dne ráno na mě vyskočilo upozornění, že mám odpověď. Skutečně. Správce profilu mi odpověděl, že dal moji prosbu na hlavní zeď profilu a že mi přejí mnoho úspěchů. Moc nadějí si nedělám a tak se celé dopoledne věnuji obvyklé práci a zapomenu, že jsem tam vůbec psal. Dokonce ani nevnímám cinknutí fb, že mám zprávy. K facebooku se tak dostanu až v poledne v době oběda. A hned mi zaskočí první sousto jídla. Mám totiž zprávu ne od jednoho, ale hned od dvou lidí. Kdyby jenom zprávu, posílají fotky, adresu, údaje o rodině a já jenom tupě zírám na monitor a nemohu uvěřit svým očím. Johann a Mariann, tak se jmenují moji norští pomocníci a já vám oběma moc děkuji. V odpoledních hodinách už tak mám představu o rodině Dagfinna. Dcera Anne-Marie stále žije a je jí osmdesát osm let a má syna Kjella, který žije ve Stavangeru. Mám adresu bydliště Anne-Marie a emailovou adresu na Kjella. A co víc, Mariann se nabízí, že Kjellovi zatelefonuje a s mým příběhem ho seznámí. Ve večerních hodinách neustále komunikuji přes messenger a dozvídám se, že Kjell byl v šoku a rozhodně se chce sejít. Usedám opět k počítači a píšu dlouhý email, ve kterém vysvětluji, kdo jsem a co jsem vypátral do dnešního dne a zda je možné se sejít. Od Mariann se ještě dozvídám informaci, že Kjell je lékař a to velmi vytížený a že mám být velice trpělivý, co se rychlosti odpovědi týká. To jsou mi náhody, můj děda byl lékař a i Kjell je lékař.

Druhý den se koná rodinná rada a dohadujeme si termín, kdy pojedu do Norska. Nejdůležitější člen rady Danča mi okamžitě oznamuje, že sám rozhodně nepojedu a tak vyvstává první problém. Koho si k této cestě přizvu. Logika mi říká, že pokud první část cesty jel brácha David, tak by logicky měl jet i tuto závěrečnou část cesty. Ale David v tuto dobu bude už nazpět v USA, takže bohužel s ním počítat nemůžu. Volám Žďáňovi a oznamuji mu svůj problém, chvíli mlčí a pak mi sdělí, že pojede. Hurá, parťáka mám a tím plním podmínku, že sám nepojedu. Nyní se mohu pustit do plánování.

Pokud někdy budete plánovat takovou cestu, rozhodně se nejdřív podívejte do mapy, co vás čeká a ne, že jako já, nejdříve objednáte letenky a pak zjistíte, do čeho jste se to vlastně pustili. Takže mám letenky, zaplacenou přepravu dvou kol a to vše do Osla na středu 22. srpna. Zpáteční letenka je na 29. srpna. Tím je čas cesty dán a nyní jen najít optimální cestu z Osla do Stavangeru.  Zkouším všechno možné mapy.cz, strava.com, ridewithgps.com a vše mi ukazuje, že pod pět set kilometrů se nedostaneme. Dobře, cestu mám a teď musím sestavit časovou osu, tou jsem asi měl začít jako první. Ve středu přílet, pak máme tři a půl dne na cestu, v pondělí musíme být ve Stavangeru kvůli návštěvě hřbitova, v úterý musíme jet vlakem zpět do Osla a ve středu let zpět do Čech. No, tak to vypadá, že to bude pěkně časově náročné. Kupuji přes internet lístky na vlak a to je další rána pod pás. Jediný volný spoj má odjezd v úterý ve čtyři hodiny ráno a ještě k tomu jede osm a půl hodiny. Dobrá, to se dá pořád zvládnout. Jejda…jaksi jsem zapomněl na fjord v Lysebotenu. Tam musíme na trajekt, ale jezdí tam vůbec v neděli trajekty? Jezdí, ale jenom jeden a to v půl čtvrté odpoledne. Takže si to pojďme shrnout. Ve středu odpoledne přílet do Osla, pak čtvrtek, pátek, sobota cesta do Lysebotenu o celkové délce čtyři sta deset kilometrů, v neděli odpoledne odjezd trajektem do Lauviku a zbývá čtyřicet kilometrů do Stavangeru. Jsme optimisté, to dáme, tedy my to dát musíme. Na výškový profil jsem se jaksi opět zapomněl podívat. Prosím, neopakujte tuto chybu.

Týden před odletem stále nemám odpověď na email Kjellovi a tak znovu píši a již ho jenom seznamuji s plánem cesty. Stejně už víc dělat nemohu. A pak, čtyři dny před odletem přichází odpověď. Kjell píše, že se s námi chce setkat celá jeho rodina a že nás zvou na pondělní večeři k nim domů a že nás v šest večer vyzvedne v místě našeho pobytu ve Stavangeru. Takže snad vše vyjde a já se setkám s rodinou muže, po kterém mám své jméno.

Ve středu ráno odjíždíme na letiště, odevzdáváme krabice s koly a čekáme na náš let do Osla. Má jenom třicetiminutové zpoždění. Konečně jsme ve vzduchu, abychom za dvě hodiny přistáli v Oslu. Zde se snažíme kontaktovat známého, který nám slíbil dopravu z letiště do Osla, přeci jen je to čtyřicet kilometrů. Bohužel nám nebere telefon a tak volíme přepravu taxíkem. A ta je tu na letišti přivedena téměř k dokonalosti. Na dotykovém terminálu nacvakáte adresu, kam chcete jet, vyjede vám několik cenových nabídek, vyberete si tu nejvýhodnější, zmáčknete tlačítko, vyjede vám lístek s číslem taxi a cenou. Během chvilky u nás stojí taxi, nakládáme kola, dáváme řidiči náš lístek a přesně za tuto cenu nás po necelé hodině jízdy vykládá na zadané adrese. Super! Škoda, že to nemá pražské letiště. Honza má klíče od bytu kamaráda Karla, který již léta v Norsku pracuje a byl tak hodný, že nám půjčil nejenom byt, ale i garáž. Už v letadle padlo rozhodnutí, že po příletu co nejrychleji smontujeme kola a ještě ve středu vyrazíme na cestu. Světlo je dlouho a tak není proč otálet. 

V šest máme smontováno, sbaleno a můžeme vyrazit. Rychlý průjezd Oslem, ve kterém mi Honza při dvacetikilometrové rychlosti ukazuje pamětihodnosti Osla jako je opera a podobně. Místo pro dnešní noc máme už předem vybráno. Chceme spát u jezera mezi Askerem a Drammenem. Cesta po asfaltové cyklostezce rychle ubíhá a krátce před osmou přijíždíme do Askeru. Hledáme obchod, kde bychom si nakoupili večeři a také něco na snídani. Obchod je hned vedle trasy. Nakupujeme pečivo, salámy, sýry a co to naše oči nevidí? Mají zde plzničku! Hážeme si do košíku šest plechovek tohoto lahodného moku a celý šťastní míříme k pokladně. Pivo ne! Co to říká ta nesympatická prodavačka? Pivo ne! Je po osmé večer! Myslí to vážně? Myslí! Pivo totiž koupíte v týdnu pouze do osmi večer a o víkendu pouze do šesti. Je osm hodin a jedna minuta a my naštvaně vracíme piva zpět do regálu. No nic, dnes večer bude kafe a čaj. Ale naštve to, to vám tedy povím! Alespoň víme, jak pro další dny plánovat nákupy.

Okolo deváté přijíždíme k jezeru, na travnatém plácku stavíme stany, vaříme si kávu, večeříme a vzpomínáme na tu plzničku, co leží v tom regálu. Máme za sebou prvních 41 km a 920 metrů převýšení.

V noci začíná pršet a přestává až okolo páté ráno. V šest jsme už na nohách, rychle si vaříme ranní kávu, snídáme a pak se snažíme vyklepat vodu z našich obydlí. Je to marné. Naštěstí ale vychází slunce a tak věříme, že to během dne po cestě dosušíme. Před osmou ranní šlápneme do pedálů a vyrážíme na další den naší cesty. Dnes máme jediný plán a tím je, ujet co nejvíce kilometrů. Začátek cesty probíhá v naprosté pohodě, jedeme víceméně po rovině. V Drammenu si na benzínové pumpě dáváme kávu a kolu. Norové jsou na druhém místě ve spotřebě kávy a je to vidět na každém kroku, bohužel co se týče kvality, na tom nejsou nic moc. Většinou je všude překapávaná káva a mnohdy zaplatíte jenom první kávu a pak si můžete bezedně dolívat. Od městečka Darbu začínáme stoupat a stoupáme až nad Kongsberg, do kterého přijíždíme okolo poledního a to už značně hladoví. Zastavujeme u další benzínové pumpy a rozhodujeme se, zda si dáme něco teplého na pumpě, většinou pouze hotdogy, nebo si dáme sendvič v nějaké kavárně či restauraci. Volíme kvalitnější stravu v podobě sendviče a tak pokračujeme dál skrz Kongsberg. Zde další rada. Pokud v Norsku narazíte na pumpu, určitě se na ní najezte, protože jinak přes den nic otevřeného nenajdete. Alespoň mi měli tu smůlu, že vše bylo zavřené nebo otevírali až v odpoledních hodinách. Hladoví tedy projedeme městem a pokračujeme směrem Notodden. Najíždíme do patnáctikilometrového stoupání po asfaltu, v žaludcích nám kručí, nohy protestují, ale krása zdejší přírody nám dává zapomenout na náš hlad. Lesy jsou zde hluboké a tolik vody jsem snad za celý svůj život neviděl. I počasí nám přeje, polojasno střídá zataženo, aby se za chvíli opět udělalo polojasno. Z nebe ani kapka vody. Najednou navigace hlásí, že máme odbočit doleva na štěrkovou cestu. Ani chvíli neváháme a mizíme s radostí z asfaltu do lesa. Vjíždíme do oblasti Telemark. Po dalších pár kilometrech stoupání se před námi objevují další jezírka a spousta chatek. A to jsem si myslel, že největší chataři jsme my, češi. Prdlajs! Norové nás strčí do kapsy a je to zde vidět na každém kroku. Jsou to hotoví chatoví maniaci. Ale copak, navigace opět něco hlásí? Znovu odbočte doleva. Dobře ale kam? Vždyť vlevo nic nevede. Taháme mobily a čučíme do map a opravdu musíme odbočit doleva, protože jinak si hrozně zajedeme. Po chvíli hledání Žďáňa nachází turistickou značku a stezku, po které se jet na kole rozhodně nedá. Dumáme, jestli pojedeme oklikou, nebo to riskneme po turistické. Volba padá na turistickou, neboť podle map by měla být dlouhá pouze okolo půl kilometru a pak bysme se opět měli napojit na nějakou cestu. Pouštíme se do zdolávání stezky a pro mě je to nejhorší úsek dnešního dne.

Kolo se musí více méně nést přes kameny, kořeny, výmoly a husté borůvčí. Konečně je to za námi, odstraňuji borůvčí z výpletu, přehazovačky a bot a projíždíme skrz další chatovou oblast. Konečně klesáme, začíná svítit sluníčko a tak dáváme pauzu na sušení stanů a rychlé jídlo v podobě tyčinek, co naštěstí máme jako železnou zásobu. Po krátké přestávce pokračujeme dál štěrkovou cestou, která nás nakonec opět vyplivne, jak jinak, na asfalt. Přijíždíme do Gvarvu, kde vzhledem k pokročilé hodině nakupujeme večeři a snídani a poučeni z předchozího dne, také pivo. S koly o poznání těžšími pokračujeme směrem na Lunde. Klidně jsme mohli nakoupit až tady, ale bohužel mapy nám obchod neukázaly a tak si opět dáváme kolu. Kola se nám stala v Norsku asi naším největším zdrojem energie a přiznávám, že ji nechci nějaký ten pátek vůbec vidět. 

Začíná se šeřit a nám začíná hledání místa, kde pro dnešní noc složíme hlavy. Nacházíme naprosto ideální místo na břehu řeky Straumen ,na kterém je i stůl s lavicemi. Co víc si přát. Stavíme stany, tlačíme do sebe studenou večeři, studená piva a v deset jdeme na kutě. V nohách máme 128 km s převýšením 3471 m.

V noci opět prší, ale pro tentokrát je to podstatně vydatnější a pršet přestává až okolo páté ráno. Honza s úsměvem vstává a vůbec neví, že skoro celou noc pršelo. Vaříme kávu ke snídani a probíráme dnešní trasu. Dnes by to měl být poslední klidnější den, než přijdou rozhodující stoupání. S plnými ústy bramborových placek obložených salámem a sýrem se shodujeme na tom, že cíl dnešní etapy bude Dalen, kde začíná první z velkých kopců a tam se rozhodneme, co dál. Zda pokračovat, či ne. Sušit stany vůbec nemá cenu, protože je absolutně zataženo. Balíme a u toho se modlíme, aby během dne alespoň na chvíli vysvitlo slunce a my mohli stany usušit. Nějak bylo, nějak bude. Po sedmé hodině opět usedáme na kola a vydáváme se na třetí etapu. Začátek je pro nás milostivý, prvních pět kilometrů vede podél řeky šotolinou a tak se nám nožky stihnou trochu prohřát, než přijdou první kopce. A ty přišly hodně brzy. Mně nevadí kopce, dokonce jsem je v přípravě na tuto cestu hojně vyhledával, ale tady je to něco jiného. Je to jako na houpačce. Kilometr stoupáme, pět set metrů jedeme z kopce a zase prudce stoupáme. A tak je to pořád dokola. Kilometr za kilometrem stále stejná houpačka. Navíc už zase po asfaltu. Na čtyřicátém kilometru přichází pěti kilometrové stoupání. Na jeho vrcholu čekám na Žďáňu, který přijíždí po chvíli za mnou a má defekt zadního kola. To zvládneme, jsme přeci zkušenost sama. Po půlhodině máme opraveno a klečíme na čtyřech a hledáme v prachu u cesty pružinky z rychloupínáku, které nám někam zapadly. Vždyť říkám, zkušenost sama. Nenacházíme je a tak se dál pojede bez nich. Přijíždíme do městečka Vradal, kde si po zkušenostech z předchozího dne dáváme na první pumpě jídlo a kolu. Restauraci ani kavárnu se už ani nesnažíme hledat. Podél jezera Vravatn pokračujeme houpacím stylem dál. Mě začíná podivně pálit v rozkroku a při jedné pauze zjišťuji, že mám v podbříšku odřeninu až do krve. Super! Naštěstí je Honza kamarád a hlásí, že on má odřeniny v tříslech. Chceme si je vzájemně ukázat, ale nakonec zvítězí zdravý rozum a nic si neukážeme. Hold, vlhkost v kombinaci s potem není nic moc.

Konečně na chvíli vysvitne slunko, rychle se drápeme na skálu u cesty a dáváme se do sušení stanů i sebe. Vše je jakžtakž suché a naše jízda může pokračovat. Stále podél Vravatnu, nahoru a dolů. Za každý krátký sjezd jsme odměněni o to delším a prudším výjezdem. Konečně i sjíždíme z asfaltu a po poměrně frekventované štěrkové cestě valíme směr Dalen. Dochází i na typické Norské počasí, kdy slunce velmi rychle střídá intenzivní déšť, před kterým se schováváme pod husté stromy, abychom za deset minut opět ve slunci pokračovali dál. Začíná nám docházet, že do Dalenu dojedeme poměrně pozdě na to, abychom se pouštěli do dalšího výstupu. Při jedné z deštivých přeháněk padne rozhodnutí přespat v Dalenu a do těch pořádných kopců se pustit až další den. Jenže kde v Dalenu přespat? V mapách nacházíme kemp, nic jiného nám nezbývá a s vidinou sprchy v kempu rychle ukrajujeme zbývající kilometry. Konečně Dalen! Naše první kroky vedou do kempu, kde nám recepční oznamuje, že cena za jeden stan je dvě stě norských korun. Opatrně se ptáme, kolik by stála chatka a ta stojí šest set. Volba je jasná a tak poněkud nebikepackersky bereme chatku. Sice je to trochu potupné, ale nesmírně pohodlné. Chatka je vybavena naprosto vším a je absolutně luxusní. Skládáme brašny a vyrážíme na nákup do blízkých potravin, kde nakupujeme balení dvanácti vajec, deset párků, dvě velká balení slaniny, chléb a, jak jinak, pivo. No, ještě tedy kupujeme vazelínu na naše poranění. Po návratu z velkého shopingu si dáváme horkou koupel a pereme si oblečení. Naštěstí je úplně modrá obloha a tak se nám vše, včetně stanů, daří usušit. Zatímco se nám suší vybavení, pouštíme se do vaření večeře. Bože to je mana! Každý máme tři nožičky párku, k tomu vypečenou slaninku do křupava a čtyři míchaná vejce. První teplé jídlo! Sedíme na terase, nezřízeně se cpeme a usrkáváme k tomu všemu studené pivo. Božský večer! Už mi ani nevadí, co nás čeká zítra. Zítra je zítra, ale dnes je dnes. Pozdě večer zalézáme do postelí a máme sex s peřinou a polštářem. Může být lepší závěr náročného dne? Dnes máme za sebou pouhých 94 km a převýšení jenom 2705 m.

Ráno je růžové! Repete večeře! Zabalit a vyrazit. Jsme plni energie na tu dnešní nejtěžší etapu. Po sedmé opět v sedlech, rozkroky namazány vazelínou, bidony plné vody a břicha taktéž. Dva kilometry rovinka a pak se to před námi náhle postaví. Čtrnácti kilometrové stoupání, bez jakékoliv rovinky, stále do kopce. Z šedesáti metrů nadmořské výšky do osmi set metrů. Motorky, auta, karavany, autobusy a náklaďáky nás míjejí. My polykáme benzínové výpary, ale prostě nahoru musíme, jinudy to nejde. Konečně se blíží vrchol a s ním i cedule Kavárna. Jak já se těším na šálek horké kávy, protože i teplota padla pod deset stupňů. Konečně kavárna…zavřeno, to už snad ani nemůže být pravda. Je tady něco někdy otevřené? Kromě pump? Asi není. Cpu do sebe gel a frustrovaně následuji Honzu dále do kopců. Ráz a tvář zdejší krajiny se radikálně mění. Ubývá stromů a přibývá skal a jezer. Jenže se kochejte, když je vám zima a ještě k tomu bytostně toužíte po kávě. Zhruba v polovině cesty po této náhorní plošině opět u krajnice zahlédneme ceduli s piktogramem kávy. Pět kilometrů. Přijíždíme k malému hotýlku a co myslíte? Opět zavřeno, prý otevřeno od tří odpoledne. Opírám kolo o terasu a jsem nasr…tedy naštvaný. Na terase sedí postarší maník v kuchařském oblečení, popíjí kávu a čučí na mě. Já tam snad skočím a tu kávu mu normálně z těch pracek vytrhnu. Ještě než to stihnu udělat, se mě chlapík zeptá, co bych si prý přál? Kávu, odpovím lakonicky a čekám negativní odpověď s dovětkem, že je zavřeno. Jasně, přeskoč plot a pojďte dál. Káva není problém! Nevěřím svým uším. Okamžitě lezeme na terasu, než si to ten milý pán rozmyslí a vrháme se do útrob hotýlku. Platíme za kávu, žíznivě srkáme horký černý nektar a jsme ubezpečeni, že si můžeme dolévat, co jenom naše hrdla ráčí. Na terase si pan kuchař na rozpáleném grilu opéká klobásku, ale o tu se už bohužel nepodělí. Ale co, buďme rádi za to kafe. U kávy se dozvídáme, že kuchař je zároveň i majitel a se svoji manželkou, která nám nalévala kávu, pocházejí z Německa a žijí zde už patnáct let. Takže nás nakonec nezachrání statný norský viking, ale německý kníráč. Vypijeme dva velké šálky kávy a loučíme se, je čas pokračovat dál. Když už se o ty klobásky nechce dělit, nemá smysl se zde zdržovat.

Se zahřátými těly se hned pokračuje lépe. Sjíždíme z hor opět do údolí a podél řeky Otra přijíždíme do městečka Valle, kde bereme útokem zdejší benzínovou pumpu a kupujeme všechny čtyři hotdogy, které mají v nabídce. K tomu přikupujeme další kávu a kolu. Vše lačně zbaštíme venku na slunci, nahříváme se a připravujeme se na nejdelší výstup. Dvacet kilometrů stále a jenom do kopce až do nejvyššího bodu celé cesty, který se nachází 1048 metrů nad mořem. Znavení míjíme ukazatel nejvyššího bodu a kdyby Žďáňa na něj beze slova neukázal, tak já bych ho minul bez povšimnutí. Cesta, aspoň pro mě, je čím dál těžší. Neustále kolem nás po úzké asfaltce projíždějí auta, karavany a motorky a člověku nezbývá, než jet co nejblíže krajnici, kterou zase lemují spousty ovčího trusu. Ovce jsou zde totiž všudypřítomné a krajně bezohledné. Válejí se, či postávají naprosto všude a zřejmě si připadají nesmrtelné, protože mnohdy je vidíme i ležet na silnici, nedbajíc jedoucích aut. Natož dvou cyklistů. Pokud vám taková ovce vběhne do silnice, po které vy zrovna pelášíte z kopce, věřte, že máte plné ruce práce s tím, jak to do ní nenarvat. Překvapují mě místní řidiči…jsou naprosto klidní a ani nezatroubí, prostě čekají, až se ovce sama od sebe zvedne a odkráčí. A je tu opět houpačka, nahoru a dolů, zakončená nádherným pětikilometrovým sjezdem plným zatáček až do obce Suleskard, kde pro dnešek končíme. Zajíždíme do kempu a opět poněkud zbaběle znovu objednáváme chatku. Recepční nám oznamuje, že cena je šest set norských korun, ale že už pro dva žádnou nemá, ale že nám za stejnou cenu pronajme větší. Přijímáme. A za chvíli se tlemíme, huby od ucha k uchu. Velká terasa s posezením, obývací pokoj s jídelnou a kuchyňkou, dvě ložnice a k tomu koupelna se záchodem a sprchovým koutem. Jsme to ale zbabělci. V prodejně přes ulici nakupujeme opět vajíčka, slaninu, chleba, pivo a jdeme si uvařit večeři. Teplá večeře, horká káva a studené pivo nám rychle dávají zapomenout na útrapy dnešní cesty a s představou, že zítra nás čeká jenom třicet kilometrů do Lysebotnu na trajekt se nám příjemně rychle usíná. Máme za sebou 118 km a převýšení 4132 m.

V neděli ráno plníme břicha omeletou se slaninou a brzy sedíme znovu v sedlech. Nožkám už docela trvá, než se dostanou do provozní teploty a venkovní teplota okolo tří stupňů tomu taky moc nepřidá. Šplháme skalnatou krajinou, občas sjedeme krátký úsek z kopce, abychom zase začali stoupat. Na jednom z vrcholů zastavuji a zírám na jezírko, které je obklopené, kam až oko dohlédne, spoustou mohyl a mohylek postavených z kamenů. Je zde i norský manželský pár, který si tuto scenérii fotí. Vysvětlují mi, že každý poutník postaví mohylu za zdar své cesty a tak také stavím jednu malinkou z těch pár kamínků, které zde najdu. Přijíždí Honza a ptá se, jestli už jsem zdravil své krajany z Liberce. Nechápavě na něj koukám, on kývne ke karavanu, který zde parkuje a teprve teď si všimnu, že má libereckou poznávací značku. Navrhuji zaťukat a poprosit krajany o šálek teplé kávy v tomhle marastu. Honza si také poklepe, ale na čelo a odjíždí dál. Následuji ho, nic jiného mi nezbývá. Po dvou hodinách přijíždíme na parkoviště nad Lysebotnem. Je zde, světe div se, otevřená restaurace a turistů asi jeden milión. Nachází se tady totiž známá vyhlídka Kjerag, tak turisticky profláklá, že sem směřují nejen auta, motorky ale i autobusy snad z celého Norska. Nejdeme s davem, my jdeme poprvé navštívit norskou otevřenou restauraci. Kupujeme kávu, hned jsme upozorněni, že dolévání je zdarma a k tomu dva báječné obložené sendviče s uzeným lososem. V klidu jíme, užíváme si výhledu na závěrečný sjezd, na který se těšíme už od odletu z domova. Třicet ostrých zatáček, pět kilometrů a sjezd téměř z devíti set metrů nad mořem do nuly, to je sjezd z Kjeragu do Lysebotnu. Po svačině se Honza vydává na pouť s turisty, aby se po dvaceti minutách vrátil se slovy, že v nášlapech to absolutně nejde. A jede se dolů! Neskutečný kalup! V každé zatáčce vycvakávám botu a přibržďuji patou. Rychlost je opojná, ale člověk musí hodně koukat dopředu, zda proti němu nejede auto. Za polovinou sjezdu zastavujeme, protože se před námi objevuje tunel, nasazujeme blikačky a čelovky a vjíždíme do tunelu. Já s poněkud sevřenou zadnicí. Tak to je hukot. Přímo do skály, stále rovně a po třista metrech vracečka zpět a znovu kalup až ven z tunelu. Nic netrvá věčně, za chvíli jsme v údolí na úpatí hor a v poklidu dojíždíme do ústí fjordu. Čekání na trajekt trávíme v lehátkách v místní turistické ubytovně. V půl čtvrté nakládáme kola na trajekt, kurtujeme je k zábradlí a přesně na čas vyplouváme směr Lauvik. Trajekt není žádný courák. Po hladině jenom letí a přesně v půl páté vyjíždíme z lodě na pevninu.

Zbývajících necelých čtyřicet kilometrů do Stavangeru už moc nevnímám. Začínám se v mysli soustředit na to, co přijde další den. Setkání. Jediné co stojí za zmínku, že na večer se nám nedaří koupit nic k večeři, protože je neděle a zdejší obchody jsou tudíž zavřené. Naštěstí máme zbytek chleba a balení bramborových placek a k nim se nám ještě podaří na benzínové pumpě koupit plátkový sýr a krabice džusu. Pivo totiž v Norsku na pumpě rozhodně nekoupíte. Přijíždíme na Nordhagen, kde máme zaplacené ubytování. Máme malý suterénní bungalov, kam se nám naštěstí vejdou i kola. Vykoupeme se, skromně povečeříme a brzy spíme zachumláni v peřinách.

Ráno žádný budíček, žádné balení, pouze výborná káva a poklidná procházka deštivým předměstím Stavangeru na nákup snídaně. Po snídani voláme taxi a odjíždíme na hřbitov. Taxikář se nás ptá, u kterého vchodu chceme vyhodit. Nevíme, my budeme místo odpočinku Eugena hledat. Taxikář nám oznamuje, že je hřbitov hodně veliký a že to bude dlouhé hledání. Krčíme rameny a u jednoho vstupu si necháváme zastavit. Za čím dál vydatnějšího deště vstupujeme na hřbitov a ten je opravdu ohromný. Hledám v telefonu záznam o umístění hrobu a naštěstí ho mám.  Sektor FU, řada a číslo. Ale jak najít správný sektor. Nepomůže nám ani jedna z místních návštěvnic, které se ptáme. Ale nakonec se na nás štěstí usměje. U jednoho z vchodů nacházíme mapu hřbitova s přesně popsanými sektory. Pak už je to jenom dílem okamžiku. Tiše stojíme na místě, kde odpočívá Eugen se svou ženou Hjordis, zapalujeme svíčky a v tichu ještě chvíli postojíme. Našel jsem ho, muže, který toho tolik prožil po boku mého dědy, můj táta a já po něm máme jméno, ale už se nikdy nedozvíme, co tak silně oba muže spojilo. Beze slov opouštíme hřbitov a promočení se tiše šineme do centra města. Zapadneme do chrámu konzumu, usedáme do první kavárny, dáváme si kávu, sušíme se a já si třídím myšlenky. Jaké bude setkání večer? Dozvím se něco nového?

Vracíme se zpět do apartmánu a po zbytek dne už jenom odpočíváme. Okolo páté už se mnou šije nervozita a netrpělivě čekám na úder šesté hodiny. Je šest hodin a nikde nikdo. Říkám si, no jo, je to doktor, něco se stalo v práci a on tam musel zůstat. V tom se zpoza rohu objeví auto, zastavuje před námi, vyskakuje štíhlý elegán a už mě objímá. Kjell, vnuk Dagfinna. Nervozita ze mě padá, Žďáňa se na zadním sedadle uculuje. Asi už se těší na večeři. Po cestě ke Kjellovi vyzvedáváme jeho maminku Anne-Marie, osmaosmdesátiletou elegantní dámu plnou energie. Doma u Kjella se seznamujeme ještě s manželkou Ninou a jejich synem. Všichni sedíme v obývacím pokoji, jakobychom se znali už léta a ne teprve pár minut. Vyprávíme o naší cestě a o cestě do Sachsenhausenu, o pátrání po jejich rodině. Ukazují mi fotky Eugena a celé jejich rodiny, já na oplátku vytahuji z nepromokavého obalu fotografie dědy a celé naší rodiny, které jsem po celou cestu opatroval jako oko v hlavě. Dozvídáme se o zatčení Dagfinna gestapem a okamžitém transportu do koncentráku. A to jenom za to, že byl členem nepohodlné politické strany.

Dozvídáme se i o následných dalších návštěvách gestapa u Dagfinnovi rodiny a o jejich dalším vyhrožování. Dozvídáme se o návratu Dagfinna, jak vypadal, kost a kůže, ale o tom, co se stalo v koncentračním táboře, se nedozvídám nic nového, protože i Eugen o svém pobytu po návratu vůbec nevyprávěl. V tom byli s dědou úplně stejní, i si byli podle fotek trochu podobní. A já se nedivím, po tom co jsem viděl v památníku, jim to vůbec nemůžu mít za zlé. Jsem rád, že přežili a měli takové krásné životy a rodiny. Jsem rád, že se mi podařilo navázat nové přátelství. Jsem rád, že jsem si splnil svůj dětský sen a poznal jsem původce svého jména. Akorát mi to nemuselo tak dlouho trvat. Vše jednou končí. I dnešní večer. Znovu se s celou rodinou objímám a slibujeme si, že zůstaneme v kontaktu. Bylo by toho spousta k povídání, ale čas je bohužel neúprosný. Vždyť to není naposledy, co vidíme. Doufám. Určitě!

V úterý už je to vše ráz na ráz. Ráno v půl čtvrté odjezd na vlak. Přesun vlakem do Osla trvá osm a půl hodiny, které trávíme spánkem a odpočinkem. Po příjezdu dorážíme zpět do Karlova bytu, jdeme si nakoupit na poslední večeři a balíme kola do beden. Ve středu ráno nás Karlův kamarád odváží na letiště a pak už jenom let domů a návrat k našim rodinám.

Po cestě z letiště přichází sms od Kjella. Prý moc děkuje za návštěvu, zůstáváme v kontaktu a maminka od naší návštěvy nemluví o ničem jiném, než o naší návštěvě.

Děkuji ti, dědo za to, že jsi mi umožnil uskutečnit takovou cestu a mrzí mě, že jsi u toho již nemohl být. Ale našel jsem tvého kamaráda Dagfinna.