Oregon Timber Trail

Text a foto: Roman Bojda a Johana Šťastná

Roman s Johy si letos projeli další z ikonických amerických  tras. Po loňském Tour Divide se vrátili na západní pobřeží aby se nechali pohltit Oregon Timber Trailem. Tímto jim velice děkuji za jejich čas a ochotu se podělit o své zážitky a dojmy.

V minulém roce jste projeli nejkultovnější americkou mtb trasu Tour Divide (TD), jaký byl ten impuls, který vás přiměl se do USA vrátit hned letos?

Roman:  Do bikepackingu v USA jsme se zamilovali. Krása Rocky Mountains byla ohromná a podle fotek vypadal Oregon opravdu parádně se svými hlubokými pralesními oblastmi a sopkami. Při pohledu na nekonečné lesy a široko daleko neosídlenou krajinu cítím, že je opravdu všechno možné. Malinko jsem brblal, že je to moc rychle, jet hned letos, ale jakmile jsem se ocitl na trase, bylo to jasný. Jak říká Johy, není na co čekat.

Johy: Vyrazit na OTT nebylo rozhodnutí až v návaznosti na okouzlení Amerikou a po Tour Divide. Trasu OTT jsem měla vyhlídnutou ještě před Divedem a lákala mě mnohem víc. A abych odpověděla na otázku. OTT byl prostě další na seznamu a ano, byli jsme okouzleni možnostmi, které příroda v Americe nabízí. Zároveň nás TD jen utvrdil v tom, že se do Ameriky určitě vrátíme. Doufali jsme, že nás OTT nezklame. Nezklamal. Dokonce předčil naše očekávání a z hlediska krásy se zážitek z Ameriky vystupňoval. Byli jsme rádi, že jsme OTT jeli až po TD. TD byl úžasný jak svou délkou, tak i ta možnost přejet Ameriku a poznat více států a přitom se vyhnout civilizaci. Úžasné, ale v porovnání s OTT byla na TD příroda všude kolem, ale jaksi vzdálená, kdežto v Oregonu se nás přímo dotýkala. Taky jsme chtěli z upachtěného a rychlého TD pravý opak – každou sekundu si užít a hlavně nespěchat. A k tomu je OTT přímo stvořený.

Oregon Timber Trail je bezpochyby další z top bikepackingových tras, které se dají ve státech projet. Možná i ta úplně nejhezčí. Zkuste ji trochu přiblížit, pro případ, že o ní čtenář do teď neslyšel.

Roman: Trasa vznikla poměrně nedávno, teprve v roce 2017, a tak ještě nestihla mít takový věhlas jako Colorado trail, Arizona Trail nebo vzpomínaný Tour Divide, který se jezdí 20 let. Trasa vede z jihu na sever přes celý Oregon, měří 1076 km a vystoupáte na ní přibližně 22000 výškových metrů, převážně po singltrailech. Stojí za ní tým nadšenců kolem Gabriela Amadeuse, který ji natrasoval a spojil dohromady. Využívá existující tzv. Multi-use traily pro pěší, kola a koně a některé speciálně pro kola vytvořené stezky. V podstatě se o celou trasu stará několik různých skupin dobrovolníků i státních orgánů a počet lidí dosahuje stovky.

Ne vždy je možné na kole jet, stoupání jsou často opravdu příkrá. Je potřeba si říct, že denně tlačíte kolo, někdy i několik hodin. V závislosti od roční doby je na trase víc nebo míň popadaných stromů a taky sněhu a hodně komárů. Ocitnete se opravdu mimo civilizaci, uprostřed hlubokých prastarých lesů severněji nebo v sušších jehličnatých lesích na jihu u Kalifornie. Sjezdové pasáže jsou zde fenomenální, nejlepší, co jsme zatím zažili. Není nouze až o 40 km klesání po singltrailu.

Johy: Moje největší obava je, že by to byla nejhezčí trasa v USA. Pořád doufám, že existuje někde něco, co ještě OTT překoná! To bych si moc přála. V Oregonu byl člověk lesem doslova sevřený, dlouhé lišejníky visící ze stromů se nás přímo dotýkaly, jako by nás chtěly pohladit. Nádherný pocit. Nikdy jsem nezažila tak úzký až intimní kontakt s přírodou jako v Oregonu. Lesy, v kterých se šeptá. Jezera, v kterých se prostě musíte vykoupat. A třešničkou na dortu – výhledy na majestátné a zasněžené sopky. Pohled pro nás Středoevropany tak exotický, dechberoucí. Od té doby, co jsem zpátky, se mi svírá srdce pokaždé, když si na tu nádheru vzpomenu. Jako by nám někdo naservíroval všechno, co na světě milujeme na délku 1200 km. Nekončící singláč vedoucí zeleným tunelem přes celý Oregon, sen každého, kdo miluje traily. Od ranního koupání, až po hvězdnou oblohu večer, singláč a nad ním vymetená obloha, sdílení a symbióza s někým blízkým a ty lesy! Co víc si přát?

Timber trail je dost specifický, probíhala nějaká speciální příprava? Ať už teoretická, nebo praktická?

Roman: Je specifický, to ano. V zásadě jsme si říkali, že to bude něco jako za den projet celý Singltrek pod Smrkem s pasážemi dejme tomu z Rychlebek a samozřejmě s brašnami. Bylo to samozřejmě náročnější, protože se pohybujete ve větších, vyšších horách a v podstatě pořád po trailu. Hned druhý den jsme si vymysleli příhodné krátké heslo, že: „Musíš opravdu milovat traily, když jedeš Oregon Timber Trail“. Celková fyzická zdatnost pomůže asi víc, než jen počet natočených kilometrů na silničce. V podstatě to máme tady v Liberci jednoduché. V zimě co nejvíckrát za týden jet na běžky, a když se oteplí, vyrazit na kolo a občas se sbalit a jet přespat ven. Člověk však dopředu může jen předpokládat, co ho asi čeká. Praktická příprava tedy probíhá neustále s tím, že od koupí celoodpruženého kola se naše dovednosti v terénu zlepšují každým rokem. Lesy za barákem na úpatí Jizerských hor nám k tomu slouží krásně. Co se týče přípravy teoretické, tak od podzimu do konce května to bylo studium trasy na webu OTT, hledání článků, fotek a videí, plus samozřejmě všeobecný zájem o ultralight vybavení.

Johy: Bylo potřeba dobře nastudovat „ressuply points“, tedy místa, kde se dají doplnit zásoby jídla i vody. Nepřehánět to s tréninkem, aby se člověk těšil a byl na kolo nadržený. A hlavně to CHTÍT. Chtít jet celý den po singltreku, být celý den venku, spát pod širákem nebo ve stanu, tlačit kolo, přenášet klády, brodit řeky, překonávat sněhová pole, bát se medvědů a pum. Když tohle člověk chce a nenarazí v terénu na odpor své vlastní mysli, pak teprve může říct, že byl připraven.

Jaká je logistika dopravy start/cíl? Jedná se o jednosměrnou trasu z jihu na sever, takže je nutné absolvovat dlouhé přesuny?

Roman: Nic moc složitého to není, všechno se člověk dočte na oficiálních stránkách. Nejlepší je doletět do Portlandu, ideálně s British nebo American Airlines nebo od léta taky s Deltou, kde máte kolo zdarma jako odbavené zavazadlo. Jednoduše se sbalíte do krabice od kola, stejně toho máte málo, takže vejít se do 23 kilo není zas tak nadlidský úkol. V Portlandu nasednete na vlak Amtrak Train, který vás pohodlně doveze za necelých devět hodin na jih do Klamath Falls. Je nutné a výhodné koupit lístek předem na webu i s rezervací pro kolo. V Klamath Falls nastává malý oříšek v podobě 160 km přesunu na místo startu v Lakeview. Člověk může využít transportu místního bikeshopu nebo to vzít po vlastní ose jako rozjezdovou etapu, která je téměř celá po asfaltu s malým provozem. My jsme se rozhodli si užít poslední asfalt na příštích 1200 km! Cíl trasy je v civilizaci v městečku Hood River, odtud jednoduše hodinová jízda shuttle busem zpět do Portlandu. Takže na cestu na start dva dny, z cíle se pak na letiště dostanete během pár hodin, což je výhodné. My po příletu zůstali den v Portlandu. Doporučujeme, je to takový americký Amsterdam se vším všudy.

Trasa se dělí na čtyři úrovně, Fremont, Willamette, Deschutes a Hood. Co si pod tímto rozdělením máme představit?

Roman: Asi bych to nenazval úrovněmi, spíš to jsou části. Jednoduše jsou to názvy místních hor a národních lesů. Tak jako dejme tomu Lužické hory, Jizerské hory a Krkonoše. Jednotlivé pasáže na sebe přímo navazují. V jeden den jste v suchých, písčitých lesích Fremontu a druhý den se dostanete do vlhké pralesní krajiny plné průzračných jezer Willamettu, kde sníh v půlce června na mnoha místech teprve odtává. Ve Fremontu sice taky, ale tady v nižších nadmořských výškách. Deschutes a Hood jsou pověstné výhledy na zasněžené sopky Three Sisters, Mt. Jefferson nebo Mt. Hood a na trailech potkáte třeba i dva lidi za den! Nejvíc divokosti a osamění si člověk užije v prvních dvou částech a podle toho vypadá i kvalita trailů. Byli jsme tam však na úplném začátku sezóny, ne-li lehce před. Nutno však říct, že vybržděné pasáže byly pouze nad cílovým městem Hood River, čemuž pomáhá písčitý podklad místních hor.

Johy: Fremont je drsný, syrový, nejvíc opuštěný a divoký. Nachází se tam nejvyšší bod na trase, je tam spousta sněhu, není zde přímo na trase žádný „ressuply point“. Je zde nedostatek vody, protože je nejvíc pouštní a suchý. Willamette, moje srdcovka, jsou husté pralesní lesy, nespočet menších i větších jezer – pořád velmi náročné, kvůli tajícímu sněhu.
Deschutes – sopečná krajina. Hood, to jsou výhledy na majestátné sopky, spousty jezer a postupně se zde začnete setkávat i s civilizací.

Vůbec si nedokážu představit, jak chutná více než 600 km po singletracku. Nedostaví se časem frustrace? A jaká je vůbec technická náročnost?

Roman: Je to lahůdka, která chutná skvěle! Ovšem pokud se člověk ztotožní s již vyřčeným heslem. Každopádně jsem si nikdy nemyslel, že někdy řeknu: „už by ten trail mohl skončit!“ To se v Evropě stane málokdy, jestli vůbec. Nemyslím tím, že má skončit, protože už vede dlouho strmě z kopce a máš zavařené brzdy a ruce. Je to spíš proto, že po něm jedeš už několik hodin, nebo taky celý den a prostě toho máš dost. Technicky je to takový mix hladkých lesních pěšin, drsnějších přírodních trailů hluboko v lesích, kamenitých pasáží a vysokohorského terénu. Připočtěme každodenní tlačení do strmých kopců a přenášení plně naloženého kola přes spadlé stromy a máte jakousi představu. MTB se vším všudy. Celoodpružené kolo je zde záruka zábavy, ideál asi s trailovými nebo all mountain zdvihy.

Johy: Jet celý den po singletreku, to je přeci sen! Je to náročné, nenajedete tolik kilometrů jako po „gravel“ cestách, to je jasné, ale stojí to za to. Prostě musíte fakt milovat traily, když se rozhodnete jet na OTT a to nejen flow sjezdy, ale samozřejmě i tlačení a makání do kopce. Každý sebehezčí sjezd je vykoupený litry potu a někdy až k zešílení těžkým stoupáním, kdy kolo ani nejde tlačit, ale musíte ho zvedat a nést. Navíc singláč je vaše volba, ta trasa má spousty alternativ a určitě by se dala pospojovat i po širších šotolinových cestách. Není to žádný závod, kde musíte přesně dodržet trasu. I když já jsem dodržení singletrekové trasy vyžadovala, protože jsem chtěla, aby se Roman singláče přežral. Což se podařilo.

Jak probíhalo zásobování na trase? Na jak dlouhé úseky bez možnosti doplnění zásob se musí člověk připravit?

Roman: Míst, kde doplnit zásoby a nesjet přitom z trasy i deset kilometrů, je jen pár. Buď toho budete tahat víc a nesjedete, nebo budete strádat, anebo vám počítač na konci ukáže o 150 km víc, tak jako nám. Třeba v prvním městě na trase jsme se ocitli po pěti dnech od startu. Před tím jsme druhý den večer sjeli doplnit zásoby do deset kilometrů vzdáleného městečka. Většinou je to po celé trase něco kolem 150–200 km mezi jednotlivými místy. V našem podání to znamenalo mít vždy zásoby na 2–3 dny. Všechno je pečlivě zaznačené v trase pro GPS a v offline itineráři, které jsou volně ke stažení na stránkách OTT. Vody je v přírodě, hlavně na začátku sezóny v červnu, ještě celkem dostatek, a to i na jihu. S postupujícím létem však vody ubývá. Určitě se vyplatí mít s sebou filtr na vodu, protože kvalita vody nemusí být vhodná k přímému pití.

Johy: První úsek (Fremont Tier) je velmi suchý, projíždí se tzv. mrtvé úseky, tzn. lesy, které lehly popelem. Tady je problém s vodou a zásobováním největší za celou trasu. Vodu je potřeba dobírat všude, kde to jde. Jídlem se zásobit na prvních 330 km, pokud člověk nechce sjíždět desítky kilometrů z trasy. Postupně se to ale lepší s vodou a přímo na trase je pak dalších pět městeček (Chemult, Oakridge, Sisters, Parkdale a cílové Hood River), takže zhruba po každých 200 km se dají doplnit zásoby.

A jak je to se spaním?

Roman: Se spaním je to docela jednoduché, stačí trocha plánování. V podstatě celou dobu jedete po státní krajině, a tak se nemusíte bát, že na vás bude někdo naštvaný, že mu spíte na pozemku. Z dvaceti nocí na OTT jsme sedmnáct strávili venku, z čehož bylo pouze jedno místo bez možnosti umytí. Myslím, že jsme spali u čtrnácti jezer a dvou potoků. Je to taková jezerní krajina. Ani jedno místo na spaní jsme nemuseli vytvořit, a tím jsme se drželi hesla, že dobré místo na kempování se hledá a ne vytváří. Na trase je i velké množství placených kempů, které jsme taky využívali. Jednoduše sen každého, kdo je rád venku.

Johy: Naprosto ideální, převážně v přírodě. Skoro každý večer jsme spali u jezera nebo u potoka, kde jsme se mohli umýt a zároveň přefiltrovat vodu. Jsou zde campsites a campgrounds, přímo na trase je několik volně přístupných útulen a na začátku několik zamčených cabins (chatička obvykle na nádherném opuštěném místě s výhledem), které je ale nutné dopředu zarezervovat a zaplatit. Campsites jsou místa vhodná ke kempování (pěkný plácek s ohništěm u jezera). Postupně přibývají campgrounds, opět místo na kempování, kde je luxusním bonusem kadibudka s toaletním papírem, jinak je to zase jen místo na spaní a ohniště a platí se poplatek 8-20 dolarů za místo. Ve třech městečkách na trase Chemultu, Oakridge a Sisters je možné zaplatit si motel (60-120 dolarů/pokoj). Je dobré využívat k táboření již založená místa a nevytvářet nová, aby došlo k co nejmenšímu narušení tamního velmi unikátního a citlivého ekosystému. A taky se pokusit nespat na pozemku nikde v místech s nápisy Trespassing (neporušovat), což se nám podařilo hned první den a ranní setkaní s drsným farmářem nebylo úplně příjemné. Nutno podotknout, že nápisy Trespassing zde chyběly.

Když vidím fotky a videa z Timber trailu, napadá mě, že tam asi o medvědy není nouze. Máte hodně zážitků s divokou zvěří?

Roman: Příroda je zde opravdu divoká. Myslím, že tomu značně pomohl zákaz těžby dřeva, který schválili v Oregonu v devadesátých letech. Žijí zde medvěd černý, puma severoamerická, kojot nebo vlk, dále pak třeba orel skalní a velké množství hadů. Na medvědy jsme tentokrát nenarazili, zato se naše sbírka šelem viděných v divočině rozrostla o kojota a pumu. Tu jsme zahlédli předposlední den v podstatě v civilizaci, jak skáče za plot jednoho ranče. K tomu můžeme jmenovat také nějaké dva divoké krocany a nespočet hadů a velkých dravců.

Johy: Na rozdíl od Tour Divide, kde jsme viděli medvědy z bezprostřední blízkosti, jsme se v Oregonu setkání s nimi naštěstí vyhnuli. Viděli jsme nespočet vysoké zvěře, kojoty, ale medvěda žádného. My nevozíme ani bear sprej, ale snažíme se mít při ruce nůž a vydávat hluk, zpívat si, pískat na píšťalku. Podle mě existuje více lidí, kteří se od bearspreje popálili a skončili v nemocnici, než těch, kteří by ho skutečně použili, nebo je sežral medvěd. Navíc v Oregonu by neměli být grizzly, ale jen černí plaší baribalové. Takže pohoda. (Říká někdo, kdo probděl spousty nocí, pozn. Romana.)

Máte nějakou osobní zkušenost nebo radu pro další bikepackery, kteří by chtěli do Oregonu vyrazit?

Roman: Hlavně nespěchat a jet co nejvíc nalehko a na celoodpruženém kole.

Johy: Hlavně NESPĚCHAT a užít si oregonskou přírodu a nespočet krásných míst ke kempování. Celá trasa je tak krásná, že jen blázen pojede rychle. Nechat si radši více času a dobře vybrat datum, jet co nejvíce minimalisticky, nejlépe na celopérech, ještě lépe bez zadní brašny, aby si člověk užil trailu. Zajet se podívat k oceánu! Oregonské pobřeží byla sladká tečka za celým naším výletem. A hlavně nezapomeňte, že fakt musíte chtít jet celý den po singláči!

Jaký byl váš setup? (kola, vybavení) a udělali byste napodruhé něco jinak?

Oba sedláme celoodpružené hliníkové modely Spectral od Canyonu z roku 2016/2017 s koly o velikosti 27,5. Vylepšili jsme je o řazení Sram Eagle GX 1/12 kvůli jednoduchosti. Já měl vepředu obutý Maxxis DHF 2,5 a vzadu Maxxis DHR II 2,4, což bylo asi trochu moc. Johy měla Maxxis Highroller II vepředu 2,4 a vzadu 2,3 což nám přišlo jako ideál. Oboje v bezdušovém provedení. Kola sloužila bezvadně, bez jediného problému. Já jsem jel se zadní brašnou Vole od Revelate Design, která je vhodná pro teleskopickou sedlovku, vcelku jsem s ní byl spokojený, jen je potřeba mít dobře nafouklý tlumič a dostatečnou vzdálenost sedla od zadního kola. Stejně jsem ji párkrát škrtnul.

Johy jela bez zadní brašny. Vepředu jsme použili naše staré brašny na řídítka od Everbike, které po několika letech služby už příště asi nevezmeme. Do takovéhoto terénu, kde je potřeba nadzvedávat přední kolo a trošku si s ním hrát, bych zkusil pevnější řešení typu BarYak nebo něco podobného od Salsy. V rámu jsem měl malou rámovku od britské firmy Alpkit, jediná brašna, co se vešla k vertikálně osazenému tlumiči. Johy pak měla ještě vepředu připevněný stan MSR Freelite 2 s váhou 1200 g. Spacáky jsme po dlouhých úvahách nakonec pořídili od firmy Cumulus řady X-lite 300 a teplejší 400. Oba péřové, s váhou kolem půl kila a komfortem blížícím se k nule. Již druhý rok používáme karimatky od americké firmy Klymit, a to modely Static V a V Ultralight SL. Spaní máme konečně vychytané a nic bychom na něm momentálně neměnili. Jako novinku jsme do výbavy přidali malý lehký titanový ešus Evernew, MSR vařič a nejmenší plynovou bombu. Dále dehydrovanou stravu od Mountain House, která nás zahřála a zasytila po náročných dnech. A vzhledem k azuru po celý měsíc se osvědčil i solární panel Goal Zero.

Díky moc za rozhovor.

Pokud se Vám článek líbil, podpořte nás jeho sdílením. Díky!