Opět s dětmi

Hned po zveřejnění termínu se k nám přidává nový parťák. Luky se synem Dominikem. Sraz je stanoven na pátek odpoledne. Přesněji v pět v Osečné na náměstí. Adam a já to máme kousek, ale chudák Lukáš jede se synem až z Ostravy. Jirka s Vojtou od Ústí nad Labem a Tom s Jonášem zase z Prahy. 

S příchodem školního roku jako by se vrátilo i léto a předpověď počasí slibuje teploty přes dvacet stupňů. Přesto si balíme stan, protože noční teploty mají klesnout k desítce a možná i níž. Kola mám zabalena s předstihem již ve čtvrtek odpoledne a pátek je díky tomu klidný, akorát ten čas se pomalu vleče. Adam si po návratu ze školy splnil své školní povinnosti a pak už jenom nervózně pokukuje po hodinách a neustále se ptá, kdy pojedeme. 

Po čtvrté hodině se loučíme a vyrážíme na cestu, abychom před pátou zaparkovali přímo u potravin v Osečné. Připravujeme si kola, jdeme nakoupit pár chybějících zásob a čekáme na zbytek party. Chvíli po nás přijíždí Jirka s Vojtou a pár minut po nich i Lukáš a Domča. Chybí pouze slavný to hamakář Tom s Jonášem. Telefonát a hned je vše jasné. Cesta z Prahy je samá kolona. Dohadujeme se, že nebudeme čekat, vyrazíme a kluci za námi na místo noclehu dorazí.

Zvesela vyrážíme směr Chrastenský vodopád, jedno z našich nejoblíbenějších míst. Junioři jsou tak natěšeni na společný víkend, že nás za chvíli nechávají daleko za sebou. My dospěláci v klidu jedeme a kecáme. Probíráme minulý společný bikepacking a já popisuji, co je čeká tento víkend. Najednou koukám, že se blíží odbočka, dojedu omladinu a velím k odbočení. 

Sjíždíme z asfaltu a vydáváme se do hloubi lesa. Po pár set metrech zastavím a zjišťuji…že jsem sám s třemi dětmi. Co to má znamenat? To byl nějaký záměr otců nechat mi na krku jejich ratolesti a sami si v klídku užít víkend nebo jsou tak pomalí, že nestačí tempu svých dětí? Dětem velím “Zastavit stát a čekat!” Sám se vydávám po vlastních stopách zpět, ale na první z mnoha dalších křižovatek je mi jasné, že mé počínání je marné. Vracím se zpět a vidím, že Vojta již s někým mluví po telefonu. Jen doufám, že nevolá mamince a neinformuje ji o ztrátě otce. Ne. Mluví s tátou. Jirka a Lukáš jsou úplně, ale úplně někde jinde. Prý se zakecali a odbočku do lesa přejeli. Sakra, ale to se mi ulevilo. Dohadujeme se, že si v mapách naleznou vodopád a dorazí po vlastní ose. Vojta, Adam, Domča a já v klidu dojíždíme k místu noclehu a naše skupina už nevykazuje žádné ztráty.

Kluci se s nadšením vrhají do lesa a já s nadšením stavím stan. Po chvíli přijíždí ztrativší se otcové a chvíli po nich i zbývající dvojice, Tomáš a Jonáš. Lesem se ozývá hlasitý ryk, který musíme neustále krotit výkřiky “Potichu, jste v lese!” Zabírá to, ale vždy pouze na pár minut. Netrvá dlouho a spaní máme postaveno a jdeme se věnovat přípravě večeře. Za chvíli praská oheň a na něm se opéká, kdo co má. Sedíme dlouho do noci a teprve okolo jedenácté velíme k rozchodu a spánku.. Noc je chladná, měsíčná a brzy nad ránem padne rosa. Budíme se velice brzy, ale popravdě řečeno se nám ze spacáků moc nechce. Není se čemu divit, vždyť děti musí vstávat do školy a přeci jen ještě nejsou překlopení do školního režimu. 

Nakonec se všem podaří úspěšně vstát, provést potřebnou hygienu, nasnídat se a zabalit si na kolo. Po deváté můžeme usednout na kola a vyrazit na cestu. Je opět slunečný den, nálada je skvělá a před námi je den plný dobrodružství. Dobrodružství! V tom jsem se rozhodně nemýlil. Sotva máme za sebou asi 500 metrů, přijíždí vedle mě Adam a stěžuje si na nefunkční přehazovačku. Už první pohled na ni ve mně vyvolá dojem, že zde není něco v pořádku. Zastavujeme a já se ptám, s pohledem upřeným na nepřirozeně vyhnutou přehazku, co se stalo? Zda to sama? Prý ne, prý do něj zezadu narazil Vojta. Po chvíli zkoumání usuzujeme, že Adamovo kolo pro dnešní den dojezdilo. Je ulomená patka a i část přehazovačky to má za sebou. Adamovi se objevují slzy v očích a my, dospělí, přemýšlíme, jak toto zachránit. Vyrobíme mu single speed! Za chvilku je přehazovačka v brašně, řetěz rozpojen, nastaven na požadovaný převod a vše se zdá v pořádku.. Bohužel jen do té doby, než můj synek poprvé šlápne do pedálů. Řetěz mu bohužel při záběru přeskočí a zasekne se. Musí se šlapat naprosto lehce a to asi celý den nebude, vzhledem k profilu dnešní cesty, možné. Najednou dostávám spásný nápad. Ještě jedno kolo má u kamaráda a jezdí na něm na tréninky. Snad to vyjde. Volám kamarádovu otcovi a za chvíli je vše dohodnuté. 

Kolo nám přivezou na Hamr na jezeře a rozbité kolo odvezou. Dojet na Hamr nám naštěstí netrvá dlouho, protože cesta vede převážně z kopce. Po příjezdu se jdou všichni koupat a já odstrojuji kolo a čekám na příjezd náhradního biku. Hurá. Vše se podařilo! Adam má kolo a končit se nemusí. Akorát časová ztráta je více než značná a jelikož je skoro poledne, rozhodneme se pro oběd v místní restauraci, kde zkusíme vymyslet alternativní trasu. Děti i my jsme nakrmeni a napojeni. Je čas vyrazit na další cestu. Směr Průrva Ploučnice. Nikdo z účastníků zde nebyl a tak by byla velká škoda, je o tento zážitek připravit. Na Průrvě je lidí jako smetí, ale přesto se zde všem líbí a návštěvy vůbec nelitují. Z Průrvy směřujeme do Mimoně, kde potřebujeme doplnit zásoby na další, kvapem se blížící večer. Dokupujeme v místním chrámu konzumu zásoby a rozjímáme, kam pokračovat dál. V původním plánu bylo dorazit v sobotu na Psí kostel a přespat u Máchova jezera, ale vzhledem k rannímu zpoždění je nám všem jasné, že tento cíl je pro dnešek nedosažitelný. Chvíli zkoumáme mapy a nakonec padne volba na bývalé vojenské letiště kousek od Mimoně. Vzhůru na další cestu. Jelikož se snažíme vyhýbat hlavním silnicím, cesta se nám poněkud protáhne, ale alespoň nemusíme čuchat výfukové plyny a vidíme kus přírody

Konečně jsme na letišti. Zde se funkce průvodce ujme Tomáš a už dětem vypraví, co jsou úly, kde se co natáčelo, kde se jezdí na motorkách a co zajímavého je zde ještě k vidění. Při jeho vyprávění se snažíme najít vhodné místo k noclehu. Zadaří se, nacházíme ideální plácek za jedním z úlů (hangárů) a jako perfektně sehrané týmy stavíme naše obydlí. Oheň si pro dnešní večer musíme odpustit, neboť nechceme zbytečně přitahovat pozornost a navíc je v lese dost sucho. Takže dnes studená večeře. Nevadí.Děti si opět hrají, převážně na schovávanou a fotříci si povídají a popíjí pivo. Dnes nechceme moc dlouho ponocovat, protože k autům to máme asi třicet kilometrů a Lukáš potřebuje vyrazit domů krátce po poledni. Přeci jen to mají domů do Ostravy ještě pět hodin autem. A to jim fakt nezávidí nikdo z nás. Večerku vyhlašujeme krátce po desáté a kupodivu ani nikdo neprotestuje.

Zato ráno se protestuje proti vstávání a to především Adam. Odmítá vylézt ze spacáku s prohlášením, že ho mám nechat na pokoji. Jako poslušný otec ve vší tichosti opustím stan a jdu se o samotě nasnídat a uvařit si ranní kávu. Ráno je mlžné a ještě chladnější než předchozího dne. V trávě se třpytí pavučiny, mlha sedla na vojenské letiště a není vidět na krok. Zatímco všichni balí, já stále čekám, až se synaček rozhodne vstát a připojit se k ostatním dětem. Nakonec mi nezbývá nic jiného, nežli ho násilím vzbudit. Remcá, ale nakonec přeci jen ze stavu vyleze. Konečně tedy i já mohu vše zabalit a připravit na cestu. Než zabalím, tak první ranní paprsky se proderou skrz mlhu, pomalu jí začínají rozpouštět a než se vydáme na dnešní závěrečnou etapu, je opět slunečno. Start si zpestříme pár skoky na rozbitém betonu a vyrážíme směr Osečná.

U Novodvorských rybníků odbočujeme na nepoužívanou lesní cestu, kterou nikdy při návštěvě Ralska neopomeneme navštívit. A jelikož v předchozím týdnu vydatně pršelo, stojí tato cesta opravdu za to. Je plná hlubokých výmolů, plných kalné vody a jejich hloubka se vůbec okem nedá odhadnout. Naštěstí se nás veškeré nehody straní a všichni projedeme suší, leč ne čistí. Nu což, vždyť už je to jedno. Stejně se dnes vracíme domů. Před polednem přijíždíme na Statek u Slunce, kde si dáváme oběd a pak už to máme pouhých pět kilometrů k zaparkovaným autům.

A opět je tu loučení. Slibujeme si, že to určitě není naposledy, co se vidíme a hned si i dohadujeme směr, kudy se vydáme příště. Severní Morava, akorát nevíme, zda ještě letos, či až příští rok. Ale ono je to jedno kdy, hlavně když zase vyrazíme.