Opět okolo

Pár dní před závodem sobě a Petrovi šiji nepromokavé návleky na kolena. Co kdyby pršelo. Co kdyby byla zima? Jistota je jistota. Pomalu na hromádky skládám věci a třikrát zvažuji, co vážně musím mít s sebou. Čelovka, přední, zadní světlo, reflexní pásy, nepromokavé oblečení, merino hadry na noc. Je toho dost, ale když to nacpu do malých Apidur a zdá se, že ještě můžu přidat, mám radost! Ještě to kolo. Na jedné z posledních jízd se vysypal střed, brzdy pořád štrejchaly o kotouč a s ním se 950 km jet nedá. Takže do servisu na poslední chvíli a doufat, že pojede jak se má. Šup s ním do auta a spát. 

V pátek ladíme poslední věci, cestou přes Prahu vyzvedáváme Ríšu, který se na poslední chvíli rozhodl jet taky a přemýšlíme, jak hekticky, nebo v klidu se chystají ostatní. Krkonošské vrcholy a objížďka na Žacléř nás vítají už s rozsvíceným pouličním osvětlením. Je pozdě, ale přesto míříme z parkoviště do hospody u Medvěda. Už potřetí. A potřetí tam taky potkáváme Michala, Honzu a Luboše. Moje i Petrovi spolujezdce z předchozích ročníků. Ve víru povídání objednáváme pivo a rozebíráme naše trasování, plány na spaní, jak to bylo loni a jak se těšíme na pivo do cíle. Čas neúprosně běží a žene nás do peřin. Nevzdorujeme. Poslední pořádný spánek na dalších pár dní si nikdo z nás ujít nenechá. Ríša mezitím doladil kolo.

Ráno uteče jako voda. Kafe od paní Hodovalové mi dost zlepší náladu po zjištění, že moje nové supernepromokavé ponožky jsou hezky uložené doma ve skříni. “No dopr***”. Ale pršet by mělo snad jen první den, alespoň to hlásají Norové, tak se hodím do klidu. Až takového, že málem zaspím start a až po 30km zjišťuji že jsem si měla zapnout tracker. Kruci, to to začíná.

S Petrem jsme domluvení, že se rozloučíme v Libštátě a pak každý jak umí (já krátkou a on dlouhou trasu). Jenže kluky na kopci dojedu a na dalším taky. Valíme tedy pospolu na Ještěd a já nevěřím vlastním nohám. Fakt tohle dají i další dny, nebo je to jen z nadšení, že jsem zpět? Z kopce se musím mírnit, jelikož pláště na mokré silnici trošku kloužou, ale jinak se mi jede krásně. Dokud mě nepíchne v tom prokletém koleni. Chvílu mě přepadne strach, který ale hlava zvládne a jedu dál. Trošku volněji, ale jedu. Na Ještěd jsem dokonce nasbírala “PR” na Stravě. Takže první kontrolní bod, vysílač na Ještědu, je v kapse! Když cestou potkávám pěšáky, uslyším: “Na světě jsou tři typy lidí. Jedni nahoru vyjedou autem, další vyjdou z parkoviště a pak tihle magoři na kole.” Směji se jejich poznámce a mizím do mlhy

Dál společné valíme k Děčínu. Okrajově lízneme Lužické hory a už nás vítá Labe. Snažím se spočítat kolikrát jsem tudy jela, zatímco do sebe cpu další sušenku. Jak dlouho na sladké pojedu se teprve uvidí. Ale dva chleby a obložená houska to jistí. Vlastně mám kapsy plné jídla, takže nemusím nakupovat. Ale i přesto před Ústím obsadím benzínku společně s klukama a pokouším se sníst půlku bagety. Nejde to, ale Cola do mě nateče ani nevím jak. 

Za Ústím projedeme kolem jezera Milada a čeká nás stoupání na Svatou Kateřinu. Tady už jsem taky jela, takže s radostí se loučím s Petrem a Ríšou, kteří jdou shánět jídlo a vyrážím do tmy sama. Po pár kilometrech mě dojede další blázen s číslem, pak další a najednou zas jedeme ve větší skupině až k velké jámě v silnici. Ha! Proto tu nejezdí žádná auta. Silnice je pryč a je tam jen díra s velkou trubkou na dně. Tak tohle už má parametry Mílí, napadá mě. Po chvilkovém překvapení bereme kola do rukou a přenášíme je přes jámu. Nejde to zrovna dobře, ale někdo mi podá ruku a díky tomu nezahučím po zádech dolů. Díky! 

Oklepáváme hlínu z treter a stoupáme na rozhlednu Hláska na Svaté Kateřině. Tam nás kromě kočky vítá opět mlha a tma tmoucí. Cpu do sebe další cukry, vodu, namazaný chleba a vyrážím vstříc Krušným horám. Blíží se mi třístý kilometr a klíží se mi oči. Zamrkat, zavrtět hlavou a jet. Ale přichází to zas a zas. Je na čase se vydat svou cestou a jít spát. Pusu Petrovi, ahoj klukům, hodně štěstí a dobrou noc.

Jenže po asi dvaceti minutovém průzkumu malé zastávky uprostřed Černého Potoka zjišťuju, že tady já spát nebudu. Takže na další zastávku v Vejprtech, ale ani ta mi nevoní. Co teď? Jsem probraná, ale ráno se blíží. No což Rodová, jedeme na Božák (Boží Dar), tam to znáš, tam je to hezké a Ježískovo zastavení je nejlepší spaní. Jedu. 

Garmin se zastavil před půl 6 ráno na 328,41 km. Bože můj! To není možné, já to ujela. S převýšením přes 4200m. Páni! Tak tohle je boží. Boží Dar za zády, Ježíškovo zastavení, jako vždy krásné a mě čekají dvě hodiny spánku, ještě to hodit na Stravu a můžu spát. Ale ono to nejde. Nejde mi aktivita dát na Stravu. Sakra. A zrovna takový osobák. Tak se nepoto a spi, si říkám. Jenže usnout nejde. Hlava jede na plné obrátky a ne a ne zabrat. Takže osvědčený trik s počítáním oveček. Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ove…

Oči se mi otevřely asi pět minut před budíkem, automaticky začnu balit věci, cpát do sebe ranní cukry a když projede další závodník kolem, jen stihnu zahoukat, ale už je v trapu. Takže si ranní Krušky užívám sama. Myslivny, Ryžovna, Horní Blatná, Jelení, Rolava.. Za Rolavou je Přebuz, kde si u jedné moc hodné paní řeknu o vodu a pružné obinadlo. Oboje mi ochotně dá a přeje hodně štěstí a slibuje, že mi bude fandit. Díky moc! Obinadlo jsem dovezla až do cíle. Na koleni.

Na konci Krušných hor mě čeká výjezd na Bleiberg, kde vidím dva závodníky. Mirka a Michala. No nekecej, že se zas vidíme. Mirek mizí a my s Michalem vyrážíme společnou cestou do Horšovského Týna na Šibeniční vrch. Cestou probereme práci a úskalí dospěláckého života, zavzpomínáme na předchozí ročníky a rozebereme kdy kde jsme se naposledy opili. Nechápeme, jak se nám daří se pořád sjíždět, ale jde nám to. Ani jeden nemůže přidat, ani jeden nechce ubrat, takže valíme spolu a vyhlížíme Klatovy a možnost jídla. KFC a Tesco nás zachraňují. I když já jsem ani po 40 min v sedě nebyla schopná sníst nic jiného než dvoje malé hranolky a jeden strips. Nato jsem vypila 3 Pepsiny a to mi stačilo. Prostě mě ty proteinové sušenky nacpaly k prasknutí.

Potkali jsme další závodníky, ale za Klatovy už míříme zase jen dva. Já vyhlížím vlakovou zastávku za Strakonicemi a Michal plánuje delší jízdu. Ale čím víc se blížíme, tím víc ho láká zastávka. No bodejť by ne, ta je tak velká, že by se nás tam vešlo klidně pět. Uleháme někdy před 2 ráno, domlouváme budík a já konečně rozbíhám spárování Garmina a Stravy a můžu v klidu spát. Dokud se nepřeřítí rychlík. Asi 10 m od hlavy proletěl a já myslela, že se zblázním. To byl randál! Když se kouknu na Michala ani se nehne. No ten se má. Takže zase počítám ovečky a ráno mě budí až pocit, že jsme zaspali. Ale asi jen o půl hodiny. 

Zbalit a jede se, první kilometry jsou překvapivě bezbolestné. Ani kolena, zadek, ruce, prostě bezbolestné. Takže radostně ujíždíme vstříc dešti, který nám podle mamky poslali ze Slovenska. Děkujeme pěkně! 

Míjíme mně známou krajinu českobudějovické placky, ze které se ovšem musí vyjet a kudy jinudy, než přes kopec. S ním už se musíme popasovat v dešti a nahoře nás hřejí nastoupané metry a pomyšlení, že do dalšího bodu – kempu – to je jen z kopce. Takže nepřekvapí nikoho, že Třeboňsko jsme projeli skoro bez povšimnutí a už se vítáme s ostatními. Já hlavně s Petrem, který chvíli uvažuje o krátké trase. Ríša zamává a vyráží na posledních 260 kilometrů. Trochu smutně si říkám, že teď už pojedu sama. Petra krátká nezlomí, takže pokračuje podle plánu a Michal též. Jen si dáme společný oběd a pak děj se vůle boží. A děla! 

Děla se tak, že na dlouhé jim předpověď slibovala průjezd skoro suchou nohou, kdežto na krátkou nám mělo pršet, dokud pojedeme. Hurá! Jedu do Jindřicháče pro igelitovou pláštěnku a suché ponožky. Znalost místa se mi časově vyplatila a můžu si dovolit zastávku na zastávce u prvního fanklubu v podobě taťky,  jeho Irči a Gity (pes). Po chvíli povídání nás míjí další závodník. A on to Ríša! Co ten tady dělá? Má být už minimálně dvě hodiny napřed. Ale i jeho počasí dohnalo k nákupu a to né pláštěnky za 149,-, ale rovnou ke kompletnímu nepromokavému převlečení a ještě si někde vyprosil horkou sprchu. Co my kvůli pár km neuděláme. Rodinka je očividně šťastná, že nepojedu sama a mě to taky těší, čeká nás švihání po hlavním tahu na Humpolec a byť se připozdívá, tak sem tam něco projede.

O pár kilometrů se překvapeně vítám se sestřenkami, které na mě v dešti čekají a když stavíme pro bagetu na benzínce, překvapí mě mamka. Cítím se fakt skvěle. Taková podpora potěší. Je zase potěší, že vypadám živě a nejedu sama. 

Během toho, co nás míjí auta si zpíváme. Hlavní hit výletu je píseň Je nám teplo! Sice umíme jen tohle, ale jede docela dlouho. Já pak čas od času notuju něco zezadu a do toho mi dělají doprovod kapky dopadající na igelitovou kapuci. 

Když nad Humpolcem blbě odbočíme, dotlačí nás na intenzitě přidávající déšť do zastávky, kde řešíme co dál. Mezi návrhy je i kemp někde u Lipnice nad Sázavou. Prý je tam sauna. Ale nikdo nám tam nezvedá mobil a mě nejistota teď trochu pálí. Spíš studí, takže sjíždíme do města a na třetí pokus se vybalujeme v penzionu u Jiřího. Mokří, utahaní sušíme co jde. Topení v koupelně je nedocenitelné a mě začíná dohánět touha pokračovat, ale radar s předpovědí mě drží při zemi. Nemá cenu marodit kvůli pár hodinám. Takže vyrážíme společně kolem páté ráno. A když nás po 6,5 km dožene další slejvák, leháme na lavičky pod pergolou, co je u silnice a ještě 40 minut spíme. 

Odtud už ani na kafe nezastavím, říkám si. A že jsem pravdu měla zjišťuji až když nemůžeme potkat žádnou benzínku. Cesta přes kus Železných hor je krásná, ale pak začne trošku nuda. Jen rovinatý profil je mi příjemný. Ty velké klouby na nohou se začínají ozývat víc a víc, i když už má každé koleno 2 obinadla. Tím pádem je jasné, že na rovině držím vcelku slušné tempo, ale každý kopeček mě posouvá vzad. Ríša chce jet, tak se před prvními většími stoupáními loučíme a on velí závodit s chlapíkem, co nás předjel. 

Takže teď už fakt sama. Sama s nenápadně plížící se bolestí odřeného podkolenní (od obvazů) a píchání v obou kolenou. Sama s neutuchajícím odhodláním dojet. A sama se sluníčkem, které konečně vylezlo a teď mi pálí do omotaných nohou až je to nepříjemné. Povídám si s ním, pak s koleny, pak zpívám. Nahlas a fakt falešně. I když si přijdu jako rocková stár, tak kolemjdoucí si klepou na čelo. Mně je to fuk, už jen tři kopce. Už jen dva kopce. Doprdele, už jen jeden kopec, hlásí Garmin. Ke zpěvu přidávám radostné vytí. A celou tuhle euforii střídají chvíle absolutního vypnutí, kdy si musím i sesednout a nabrat trochu sil.

Celou dobu si myslím, že vím kudy přijedu, ale když konečně sjíždím z kopce a vidím značku Žacléř – Bobr, nevím co mám dělat. Brečet, řvát, šlapat jak blázen ať si z času sundám poslední vteřiny? Jen se vezu. Uvnitř mne se odehrává všechno a nic. I teď když to po pár dnech píši, nevím co k tomu napsat. Nevím jak říci, že jsem na sebe neskutečně hrdá a jak mě těší, že i moje rodina, moji blízcí tohle jeli se mnou. Sice doma od počítače, od mobilu, kde sledovali ten puntík s číslem 67 hned po probuzení a v práci na poradě, ale se mnou.

Nemusím říkat nic, jsem v cíli a dostávám gratulace od pana starosty – pořadatele akce Aleše Vaníčka a dalších, kdo tam zrovna jsou. Zvedám kolo nad hlavu. Jásám. Zatím se kolena nepodlomila, takže cajk. Ukazuju své nohy mumie a jásám. Uvnitř to teď řve! 

Opatrně odmotávám ty bílé zázraky, co mě podržely a taky sedřely. Opatrně lezu do sprchy a smývám se sebe pot a špínu posledních dnů. Zůstává jen čistá radost. Odjíždím k Medvědovi na jídlo a pivo. Odepisuju domů všem, co to se mnou virtuálně jeli a usínám nad posledními sousty quesadilly. O chvíli později už usínám. Šťastná a trošku lítostivá, že to skončilo. Za rok zas.