Okolo Lipna

V pátek večer jsem ale musela za kulturou na Kašperk a tudíž ranní vstávání nebylo úplně to pravé ořechové a vlastně ani ty zabalené věci nebyly úplně zabalené. Takže vstávačka v sobotu kolem osmé hodiny a hurá na balení a přípravy. Nespěchala jsem. Stihla jsem i míchaná vajíčka a kávu, abych náhodou nestrádala. Kolem poledne už jsem konečně seděla na kole a funěla do kopce na Lipku. Na Alpské vyhlídce jsem udělala povinnou fotku a přes Borová Lada jela na Kvildu. 

Mile mě překvapila absence aut. Na Kvildě bylo jasné, že se začíná probouzet turismus, ale stále tam nebyly obávané davy lidí (nicméně hotelům a hospodám to přeji – ty davy). K Pramenům jsem dojela za chvíli a těšila se z pohledu na zelenající se mladý les, co nahradí ten mrtvý všude kolem. Pozdravila jsem se s dřevěnou sochou Vltavy a napila se z pramene. Cesta může začít. Takže hurá do prudkého kopce na Stráž. 

Bučinu jsem jen projela a uháněla s kopce na Knížecí Pláně na pozdní oběd. Přivítala mě parta cyklistů a už jsem musela podávat report o gravelu a ťukat si s točeným ve skle. Chlapíci si vyprávěli historky z mládí s já se snažila svou vynikající zelňačku neprskat smíchy všude kolem. Jakou radost mi udělala přítomnost fajn lidí. Po borůvkovém koláči a rozloučení jsem jela dál. 

Ale místo Polky, kam ukazovala navigace a kde bych se napojila k Vltavě jsem mířila stále na Strážný, ze kterého mě silnice dovedla na Hliniště a pak už po Zelené cestě na Soumarský most, Dobrou a po Vltavské cyklostezce až k Lipnu. Po rovině se jelo hezky. 

Když vybírám kudy jet kolem Lipna ,raději volím cestu blíže k hranicím a ani teď to nebylo jinak. Je tam klid a nádherná krajina. Ale ani to nepomohlo mé únavě, která začala vylézat na povrch a nepříjemně se hlásit o slovo. Normálně bych jí řekla “Vítej zpět, dneska jedeme nad Budějky, nejspíš dorazíme v noci, ale to dáme.” Tentokrát nebyla síla ani na tohle. Trošku mě to zaskočilo. Trochu pomohla sušenka, ale jen trochu. 

Takže další posun vpřed bych nazvala šouráním. Aspoň na koukání síly bylo dost. V Rakouské zátoce, jsem obdivovala pracovitost bobrů a v lesích zurčící potůčky. Ale s každým kilometrem síly ubývalo. Proto jsem myšlenky nasměřovala k večeři. Všude bylo zavřeno a nikde nebrali ohled na můj kručící žaludek.

Z hladu mě na chvíli vytrhla vyhlídka na Čertově stěně. Ta byla opravdu krásná! Slunce zapadalo a hučení řeky pode mnou bylo více než uklidňující. Jídlo jsem dostihla až ve Vyšším Brodě. Hurá! Po posilnění mi došlo, že se nekousnu ani omylem. Prostě na to dnes opravdu nemám.  Začala jsem hledat hezké místo pro přespání. Výběr padl na krásnou kapli u Malšína. Takže dopít čaj a hurá do kopce. 

V Malšínské hospůdce mi bylo řečeno, že je za vsí hezká kaplička, kterou ale rekonstruují. Počkala jsem až se štamgasti nebudou koukat kam jedu a zamířila k ní. Tam mě krom lešení přivítala i parta místních puberťáků. Trochu mě pobavily jejich problémy, co tam vášnivě řešili. Není to dlouho, co mi podobné kraviny taky dělaly vrásky. Když konečně odešli, rozložila jsem spaní a odpadla do říše snů. 

Říše to teda byla. Ale snů moc ne. Kyčle zareagovaly na chlad, ačkoliv zbytku těla bylo teplo. Vítr nade mnou skučel a když mě ráno vzbudilo mokro, byla tahle noc u konce. Bylo to něco před pátou hodinou. Loužičky na nafukovačce a mokrý spacák jsem zažila opravdu poprvé. Vždycky jsem měla štěstí. Ale teď byl jediná přeháňka široko daleko nade mnou a ždímala ze sebe maximum, aby mi dostala co nejvíce vody do spacáku i oblečení. 

Naštěstí věci na kolo zůstaly uchráněné, ten zbytek jsem nacpala do spacáku a jela zpět k Lipnu. Na původní plán opravdu nemám. Takže podél Lipna zpět. 

Ač mi bylo fakt ouvej, tak jsem si alespoň to ráno užila. Tady srnka, támhle veverka, další srnka, srnec, zajíc, divočáci přes cestu, lasička a najednou vykoukne jeden paprsek slunce zpoza mraků. To musí udělat radost každému.

Nebudu tu kňourat, že jsem nemohla. Ale vyzdvihnu výhody extra pomalé jízdy a neustupující únavy. Konečně jsem si sedla na všechny ty lavičky podél Lipna, co mě tak dlouho lákaly a já je v nadšení z jízdy míjela. Konečně jsem si jen tak sedla a měla v hlavě prázdno, aniž bych musela meditovat nebo hodinu nadávat nevycválaným myšlenkám ať dají pokoj. Samozřejmě, že jsem si zanadávala na tu šílenou zimu (ono nad ránem bylo něco kolem 6°C) a na moje promrzlé prsty, ale krajinu kolem to nijak neovlivnilo a tak jsem se mohla v loudavém tempu kochat její krásou. 

Během jednoho delšího sezení mi došlo, že ani domů to nedám a tak padlo rozhodnutí dojet na Soumarský most, nastoupit do vlaku a užít si zbytek cesty zkoumáním zákoutí kolům i autům skrytým. 

Ještě jsem se zastavila U Němečků v Dobré na jídle, což je taková moje tradice, když jedu kolem. Tak mi nezbylo nic jiného než naložit kolo do vlaku, sesunout se na sedačku a snažit se neusnout než mě odveze domů. 

Z mé Vltavské výpravy jsem ujela jen 188 km a přivezla si s sebou únavu, takovou, že jsem zbytek nedělního odpoledne strávila v posteli a většinu následujícího týdne taktéž. Někdy holt tělo nemůže. Někdy je prostě lepší si říci, že to nemá cenu a nehnat se za dobrodružstvím, nebo kilometry. Dnes už mi, ale otrnulo a přemýšlím nad volným víkendem, kdy tu Vltavskou prostě dám. A co do Prahy, vyjedu to až k soutoku s Labem. Ale o tom někdy příště.