O čem to vlastně všechno je?

U mě je odpověď jasná. Zážitky vedou! I když si myslím, že mě k tomu postoji dovedla má „dokonalá připravenost“ na všechno. Na mé první cestě na kole s brašnami jsem nevěděla nic o tomhle typu cestování a na druhé cestě jsem se o tom už jen přesvědčila. Ale své nepřipravenosti vděčím za to, že už alespoň z poloviny vím, co a jak, za spoustu zážitků a taky za lidi, co jsem díky tomu mohla poznat. 

Ráda bych tohle psaní věnovala těm, co váhají a nejsou si jistí, zda mají všechno a zda jsou připraveni na to, co je na cestách čeká. Za sebe můžu říci, že jsem připravená nikdy moc dobře nebyla, ale o to víc jsem si to užila. A proto přeci cestujeme.

Na konci jara 2017 jsem usoudila, že je vhodné poslední zkoušku v semestru oslavit dvoudenním výletem na kole. A jelikož jeden z plánů toho roku byl objet 20 vrcholů Jižních Čech (viz.  Vrchařská koruna Jižních Čech), bylo rozhodnuto, kam se vydám. Jako první byla v plánu zřícenina hradu Hus, následovala zřícenina Kunžvart nad Strážným a jako poslední měla být hora Plechý. Původně jsem chtěla popojet vlakem blíž Šumavě, abych všechno stihla. Vyrážela jsem totiž někdy kolem 14 hodin odpoledne hned po návratu ze zkoušky z filozofie. Při balení mi ale došlo, že vlak nestíhám, a bude lepší na kole vyrazit rovnou z Budějovic. 

Hlavní věc, co jsem si zabalila, byl můj nový stan. Chtěla jsem ho vyzkoušet a tohle byla ideální příležitost. Na nouzovém nocovišti ve Strážném jsou stany povolené, takže bylo jasné, že i když váží necelé 3kg, jede se mnou! Plán cesty jsem si nafotila do mobilu, zapamatovala důležité body na mapě a vyrazila. Kilometry ubíhaly, a když jsem se blížila ke Kuklovu, tak mi došlo, že nemám svou krabičku s čaji. No nevadí. Udělám si čaj z bylinek. A při přemýšlení o tom, jaké bylinky si natrhám, jsem si vzpomněla, že doma zůstal i plecháček od kámošky. Sice mi to udělalo vrásku na čele, ale řekla jsem si, že stačí ešus. Nato mi v hlavě vyvstala otázka, kde mám zabalený ešus. Kruci. Nemám ešus! Mám jen vařič a ten mi je vlastně úplně k ničemu. Chvíli jsem uvažovala nad tím, jak můžu takhle nepřipravená vyrazit, ale návštěva Kuklova mi tyhle myšlenky vyhnala z hlavy. 

Kuklov je kouzelné místo. Je to malá vesnička na západním okraji Blanského lesa, jejíž dominantou je nedostavěný klášter paulánů z 15. století a zřícenina hradu nad vsí. Tenkrát jsem navštívila jen klášter. Po chvíli klidu a rozjímání mě čekala další cesta, na kterou doposud svítilo sluníčko, ale z dálky byla slyšet bouřka a jak radar napovídal, byla to obrovská bouřka. Všude tam, kam jsem se právě chystala jet. Tady se ukázala další nepřipravenost. I když na počasí koukám poměrně často, tentokrát mi nějak uniklo a jelikož předchozí dny svítilo sluníčko, tak jsem na déšť připravena rozhodně nebyla. V rozpacích jsem začala stoupat na Libín (1093mnm). Cestou jsem se neustále koukala na radar, ale nějakým zázrakem byla bouřka přede mnou i za mnou, jen já jela pořád v suchu. Cesta z Libína mě vezla z kopce až k odbočce na můj první cíl. Na zříceninu hradu Hus.

Všude bylo mokro a popadané větve mi křížily cestu, která vedla po modrých turistických značkách po traktory a lesní technikou vyježděné cestě. Bláto všude. Jak jsem se radovala, když šipka ukázala na malou pěšinku, která vypadala až moc krásně na to, aby to byla pravda. Idylka vydržela asi 100 metrů, a pak už jsem kolo přendávala přes příliš velké kameny a popadané kmeny (promiň převodníku). Ač jsem na cestu vstoupila suchá a relativně čistá, teď jsem byla mokrá jako lovec. A cesta neměla konce. Musím říct, že tam bylo krásně. Takové údolíčko, kde jdete po křivolaké pěšince podél nezkrocené řeky. Pokud ovšem netáhnete hromadu věcí jako já. Nakonec mi došla trpělivost i síly a kolo i s věcmi jsem schovala do křoví. Pravda, velký podíl na tomto rozhodnutí měl i most přes řeku, na němž chybělo pár schodů. Kousek za mostem jsem našla zříceninu, která za návštěvu opravdu stojí. Ale mě tlačil čas a musela jsem vyrazit zpět. Jiná cesta nebyla. Takže jsem tu strávila asi dvě hodiny, a když jsem konečně stála na silnici, bylo mi jasné, že Strážný za světla nestihnu a jediná moje šance byl kemp u Soumarského mostu. 

Příjezd na Šumavu byl jako vždy kouzelný. Zamlžené kopce a lesy. Když jsem dorazila k Soumaráku, chtěla jsem se v kempu nahlásit u takové dřevěné chatky. Ale pán, co tam byl, mi řekl, že „recepce“ je až kousek dál a hnedka se začal ptát, kde mám zbytek a odkud kam jedu a už jsme seděli na lavičce a vyprávěli si své zážitky.  Zjistila jsem, že dělá u parku, říká se mu Bafalo a fotí Canonem. No a zážitků měl na 3 knížky. Minimálně. Když jsem se pak osmělila, zeptala jsem se, jestli nemá na půjčení ešus, načež jsem mu pověděla, co vlastně všechno nemám a on mi půjčil rendlík, dal mi čaje a pozval na ranní kávu a nabídl mi přespání ve volné chatce. Spaní jsem odmítla. Netáhnu přece stan, abych pak spala v chatce. Ale rendlík jsem měla a slíbené kafe jsem také s radostí přijala. Po zapsání na recepci a po obhlídce kempu jsem si vybrala místo pro stan kousek od řeky pod stromy. Všude byl krásný klid. 

Umyla jsem se v řece, postavila stan, nafoukla samonafukovací karimatku a slavnostně uvařila večeři. Bylo to krásné zakončení dne. A vůbec mi už nevadilo, že jsem něco zapomněla a něco nedomyslela.

Když mě zima zahnala do spacáku, překvapila mě vyfouknutá karimatka. Co to? Znovu jsem ji nafoukla a ona se zas vyfoukla. Po bližším zkoumání jsem objevila dlouhý řez, který se tam nejspíš objevil při tahání kola přes padlý strom na té malé pěšince. Paráda! Další věc, co by se mi šikla, bylo nějaké lepení. A až zpětně mě napadá, že to na kolo jsem měla, ale únava byla silnější než myšlení a já se snažila usnout na tvrdém. Povedlo se. Ale až nad ránem. Jak by byla postel v chatce super! Někdy po 8. hodině mi k probuzení pomohla zima, ledová voda z Teplé Vltavy a kafe od mého nového kamaráda. Poradil mi cestu a já mířila na Kunžvart.

kde sem se najedla a spěchala dolů ke kolu a s ním pak směrem na Plechý. K tomu asi není moc co psát. Kdo to tam zná, ví, a kdo ne, tak je to pořád do kopce.

Až u Plešného jezera jsem zastavila a po dlouhém bloumání o tom, jak se dostanu po kamenech až na vrchol, bylo rozhodnuto. Kolo zůstane dole a já půjdu po svých. Bála jsem se, ale věřila jsem, že v horách zloději nebudou. Nahoru jsem šla dobrou hodinku a stihla jsem posbírat pěknou hromádku odpadků a zlomit si tretru. Byla sice obyčejná za pár kaček z Lidlu, ale zase to byla moje první tretra na kolo. Škoda jí. 

Plechý je krásná hora. Se svou nadmořskou výškou 1378 m n. m. je nejvyšší horou české části Šumavy. Výhled od vrcholového kříže, kam mi pomohl jeden starší pán, připomínající ducha Šumavy, je okouzlující. S novým kamarádem jsme se domluvili na sraz v Nové Peci na nádraží, kde mi představí své kamarády s KČT. Udělal mi fotku a já běžela dolů ke kolu. Uznávám, že se zlomenou tretrou to šlo o poznání hůř, ale co se dalo dělat. Kolo s brašnami stálo na svém místě připoutané takovým tím krásně malým a skladným zámkem. Po výšlapu mi vyhládlo, takže přišla na řadu královská svačinka. 

Do Nové Pece to byl pak už jen kousek. Hlavně kousek, co vedl z kopce, a jelikož jsem čekala na svého kamaráda, stihla jsem se ještě umýt na samém začátku Lipna, a tak zakončit moje dvoudenní putování. Tedy zakončit. Zakončeno to bylo až seznámením s partou aktivních důchodců a následným loučením s nimi, když vystupovali u svého ubytování. Jejich medvědí objetí mě překvapilo i dojalo. Tolik srdečnosti od cizích lidí mě stále nepřestává překvapovat. Popřáli jsme si šťastné kilometry a vyrazili každý svou cestou. Ta moje do Budějovic trvala ještě dvě hodiny, ale nějak mám to cestování vlakem ráda.