NP Poloniny

Text a foto: Johana Šťastná a Roman Bojda

1. VIHORLAT

Týden před začátkem školních prázdnin nakládáme v Praze auto na autovlak a lůžkovým vozem se přes noc necháváme dovézt až do Humenného. Ráno sledujeme z postele oknem vlaku hřebeny Fatry i Tater, ten pohled asi nikdy neomrzí. V jedenáct dopoledne se projeví největší výhoda autovlaku, odpočinutí nasedáme do auta. Nikam daleko ale nejedeme. Chceme ještě před samotnými Poloninami vidět Vihorlat. Auto parkujeme kousek od nádraží u kamaráda z Mílí –Fera. Ten sice za pár dní odstartuje další ročník 1000 Miles a už šetří nohy, ale přece jen, neviděli jsme se tři roky. Bere nás na vyjížďku vojenským prostorem až na vrchol Vihorlatu a k Mořskému oku. Mezi Vihorlatem a Mořským okem si užíváme parádní přírodní singly i strmé výjezdy. Zpátky do Humenného se vracíme kolem Zemplínské šíravy a na asfaltu, v podstatě po rovině, uvolníme nohy. Když přijedeme k autu, je už téměř tma. Fero nás láká na pohodlí u něj doma, ale my jsme si řekli, že chceme všechny noci strávit venku. Stan nemáme, celou dobu budeme spoléhat na útulny, altánky a hvězdné nebe. Doporučuje nám přístřešek kousek za Humenným u židovského hřbitova. Střechu dnes potřebujeme, protože se blíží bouřka. V přístřešku prožíváme první krušnou noc, protože blesky osvěcují celou noční krajinu jako ve dne. Ráno ještě přijíždí Fero a přiveze nám snídani až do spacáku. Dostáváme od něj varování, abychom v Poloninách neopouštěli hřeben a vyznačené cesty, a to z důvodu bezpečnosti – kvůli medvědům, i nebezpečné munici, které je zde údajně v bukových pralesích spousty.

2. NOVÁ SEDLICA – TOPOĽA – RUSKÉ SEDLO

Ráno není po bouřce ani stopy. Autem se přesouváme do Nové Sedlice. Zvolili jsme si ji za výchozí bod našeho pětidenního bikepackingu po Poloninách. Balení kol na cestu doprovází jedna krátká přeháňka. Přece jen jsme v oblasti, kde je zejména začátkem léta nadprůměrný úhrn srážek. Nová Sedlica je nejvýchodnější obec Slovenska a ideální výchozí bod pro výstup na začátek hřebene a na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny, které se nazývá Kremenec (Kremenaros 1221 mnm). Existují tady asi tři varianty výstupu. S naloženými koly máme v plánu rozjezdovou etapu do Ruského sedla na opačnou stranu hřebene. Čeká nás 45 km a 1200 vystoupaných metrů. Trasa vede téměř až k vodní nádrži Starina, koupání je tu ale striktně zakázáno, protože je to zdroj pitné vody. Ještě před obcí Príslop odbočujeme doprava na vesnici Topoľa. Tady obdivujeme místní typický pravoslavný kostel, tzv. cerkvu, a hřbitov z I. světové války, kterých je v této oblasti nespočet. Při pročítaní počtu jmen mrtvých a jejich počtu nám běhá mráz po zádech. Kousek za Topoľou se asfalt mění na zpevněnou, místy víc i méně rozbitou cestu. V osadě, býv. Ruském, jsme překvapeni chatařskou oblastí, kterou jsme zde podle mapy nečekali. Není sem zavedena elektřina, vládne tady ticho, pohoda. Pod Veľkým hrbem (651 m), jak se nazývá místní kopec, na který vede lyžařský vlek, je studánka a turistický přístřešek. Místní tabule nás informuje o výskytu zubrů evropských (největších evropských suchozemských savců) ve volné přírodě a na to, jak se chovat v případě střetnutí se stádem. Nás uklidňuje věta: „Pri zachovaní bezpečnej vzdialenosti od čriedy zubry nereagujú agresívne“.

Pokračujeme dál stoupáním po serpentinové šotolinové cestě až na hřeben do Ruského sedla. Výhledy mi tady připomínají stoupání ze Španělska z městečka Illavorsi na hranice s Andorou. Romanovi to nepřipomíná nic, prostě je to krása. V Ruském sedle se nadále kocháme výhledy a k přespání využíváme útulnu. Všechny útulny v NP Poloniny jsou nově zrekonstruovány. Do téhle mírně kapala voda, ale při té hrozintánské bouřce a celonočním slejváku to bylo zanedbatelné.

3. RUSKÉ SEDLO – KRUHLIAK – JASLO – CISNA – WETLINA

Ráno zase svítí slunce. Jsme už nedočkaví na pořádný terén na hřebenu. Dříve než vyrazíme, doplňujeme vodu z pramenu Cirochy. Snídáme s výhledem do krajiny. Trasa po červené turistické značce znamená tlačení, chvílemi se dá i jet. Poslední úsek na Kruhliak (Okraglik 1100 mnm) však opět tlačíme. Zde odbočujeme z hraniční hřebenovky do Polska směr Jaslo (1153 mnm) a z kola už není potřeba slézt. Z Jasla vede trasa převážně z kopce, ale o úderné výjezdy není nouze. Do Cisny je to 9 km přírodního singltreku. Střídavý profil nás místy překvapí, ale výhledy na okolní hřebeny a úzká cestička nám to vynahrazují. Opravdový, až enduro sjezd začíná na posledních dvou kilometrech. Cesta je ukrytá v lese, a tak po nočním dešti driftujeme v bahně až do Cisny. Je to malá horská vesnice, typicky polská. V jedné z roubenek se občerstvujeme masovými pirohy a lokálním pivem. Dokoupíme potraviny a vyrážíme dál směr Wetlina. Z dvou možností vybíráme bajkery známou výstupovou cestu, která vede až na Jaslo. Je značená jako cyklostezka a pohodlně kopíruje vrstevnici. V místě, kde červená turistická značka kříží cestu, se vydáváme doleva dolů na Smerek. Podle předpovědi má v noci opět pršet, proto jako útočiště vybíráme přírodní tábořiště těsně před Wetlinou.

4. Wetlina

Celou noc pršelo a ani ráno déšť nepřestává. Jsme tak nuceni tu zůstat. Prší bez přestávky přibližně do čtvrté odpoledne, kdy se najednou úplně vyjasní a nebe je bez mráčku. Průzračná řeka Wetlina, kterou jsme včera brodili s vodou po kolena, je dnes pořádně divoká a stoupla snad o metr. Rozhodneme se nevyrážet do rozbahněných lesů, ale prozkoumat trochu víc okolí Wetliny. Objevujeme vcelku punkové tábořiště, idylickou cestu po pražcích bývalé úzkokolejky a výborné místní pivo Ursa Maior.

5. WETLINA – MALA A WIELKA RAWKA –KREMENEC – RIABA SKALA – ĎURKOVEC – KRUHLIAK – BALNICA – OSADNÉ

Dokonale odpočatí vyrážíme brzy ráno směr Mala a Wielka Rawka. Na tuto hřebenovku se odbočuje na konci vesnice po zelené turistické značce. Je neděle ráno, takže budka, kde se nejspíš platí vstup a kolo by nám asi neprošlo, je zavřená. Cesta se po vstupu do lesa mění v úzkou pěšinu, po které po včerejším lijáku teče potok. Opatrně našlapujeme a tlačíme kola vodou. Ocitáme se kousek od silnice a připadáme si jako uprostřed deštného pralesa. Stoupáme ostře vzhůru na hřeben. Čeká nás převýšení 400 m na 4 km. V nejstrmějších místech jsou tu uměle vytvořené schody, takže nezbývá nic jiného, než nést kolo na zádech. Po necelé hodině jsme konečně na hřebeni v nadmořské výšce 942 mnm. Na Wielku Rawku musíme vystoupat dalších 500 m na 7 km. Vyjíždíme z lesa na paseku plnou obrovského borůvčí. Nedivila bych se, kdybychom tady zahlédli medvěda, jak si pochutnává na sladkých plodech. Zastavili jsme se a vytáhli foťák, abychom zachytili výhledy na protější hřeben nad Wetlinou. Ve chvilce na Romanovi přistálo několik desítek motýlů, kteří se ho nechtěli pustit, ani když se znovu rozjel. Singltrek je místy tak úzký a hluboký, že nám vyráží nohy z pedálů. Na otevřených loukách již slunce vysušilo bláto a vše překonává naše očekávání, celý hřeben je sjízdný. Kousek před Malou Rawkou je typický polský altán. Ideální nocleh pro deset lidí. Cestou nepotkáme živou duši a až na Malé Rawce (1271 mnm) je více výletníků. Přejíždíme další kilometr na Wielku Rawku (1304 mnm). Silně fouká, kocháme se 360° výhledem a krátkým úderným sjezdem se dostáváme na Polsko-ukrajinskou hranici, podél které jedeme až na Kremenec (1221 mnm). Potkáváme pohraničáře na čtyřkolkách, kteří ze singltrekových cest dělají doubletrekové. Je nám trochu lépe, tolik škody v NP rozhodně se svými koly neuděláme. Pramen kousek pod Kremencem je vyschlý. Pokračujeme dál po Slovensko-polském hraničním hřebeni k útulně pod Čiertažou, kde je další pramen. Jak už to tak někdy bývá, prstem po mapě je všechno jasné, převýšení bere člověk jako jasný ukazatel náročnosti. Část hřebene mezi Kremencem a Sedlem pod Čiertažou nám dáva zabrat. Podle profilu 528 metrů vystoupáno a 817 metrů naklesáno, a to na 5 km. Hřeben je tu těžký, ale trochu víc se svezete z kopce. Cesta je od čtyřkolek místy dost rozbitá a hlavně v lesích bahnitá. Útulna v Sedle pod Čiertažou je identická s tou v Ruském sedle a pramen pod ní teče proudem.

Pokračujeme dál po hřebeni a tlačíme pár stovek metrů na Čelo (1159 mnm). Z Čela je parádní sjezd až k prostornému altánu. Od něj opět stoupáme až na Riabu skalu (Jarabá skala 1167 mnm). Úsek Sedlo pod Čiertažou až na Jarabou skálu je dlouhý 5 km s převýšením 1349 metrů. Na vrcholu je plošina nad srázem, kde pár výletníků obdivuje výhledy. Tady začíná jednoznačně nejlepší úsek trasy přes Ďurkovec (1188 mnm), Pľašu (1162 mnm), až na Kruhliak (1100 mnm). Celkem deset km pravého divokého singltreku, na kterém nastoupáte 2030 m a naklesáte 2134 m. Otevřené hřebeny po loukách s výhledy, traily borůvčím i lopuchovými pralesy. Za highlight trasy rozhodně označujeme sjezd z Ďurkovce! Pár kilometrů před Kruhliakem se dostáváme do pořádné průtrže mračen, takže čtyřkilometrový sjezd do Ruského sedla je snad největší driftování v bahně, které jsme zatím zažili. V Ruském sedle stále prší. Pokračujeme směr Balnice, ale uhýbáme z červené hřebenovky (té už bylo dost) a sjíždíme na cyklotrasu přes bývalou obec Solinka. Čeká nás osmikilometrový sjezd po asfaltu a zpevněných cestách, převážně z kopce podél potoka. Solinka je typická svými bobřími hrázemi, koryto řeky je zarostlé a s popadanými stromy, místy připomíná spíš bažinu. Za Solinkou (býv. obcí), po které dnes zbyl jenom hřbitov, přestává pršet. Cestu nám zde křižuje úzkokolejka, vedle které jedeme až do Balnice. Tam nás na nádraží vítá otevřený obchůdek s možností ubytování. My ale nemáme dost, a tak sjíždíme ještě čtyři kilometry po žluté turistické značce (opět singltrekem) až nad vesničku Osadné, kde to pod přístřeškem u potoka pro dnešek zabalíme.

6. Osadné – Starina – Nová Sedlica

Poslední den se vracíme kolem Stariny zpátky do Nové Sedlice. ,,Krásná‘‘ silniční etapa na celopéru. Celkem asi 65 km, kde největším bonusem je ruční automyčka ve Snine. Tam zbavujeme kola nánosů bláta. V NS balíme a přesouváme se postupně zpět domů na západ, ale v Poloninách jsme nebyli naposled. Čekají tady na nás ještě Runina, Medová baba a další hřebeny Bieszczad v Polsku. Možností skvělého bajkování v divoké přírodě je tady až neuvěřitelně moc.