NP Kalkalpen a Gesäuse – Horním Rakouskem s hamakou (část první)

Den první – magický Steyr

Je poslední červencový pátek a my okolo poledne přijíždíme na hlavní nádraží v Linci přímým EC spojem Českých drah z Prahy. Trochu se nám motají nohy, protože jsme skoro celou cestu z Prahy proseděli v jídelním kupé, a kromě snídaně a poledního menu, jsme vše zapíjeli perfektně vychlazenou Plzní z tanku. Kde to najdete…
V Linci se moc nezdržujeme, protože nás čeká odpoledne ještě 60 km k plánovanému bivaku. Proplétáme se Lincem po perfektně vedených cyklostezkách s vlastními semafory, které překonávají chytře silniční křižovatky. Dopravní infrastruktura je pro cyklisty z našeho pohledu dokonalá. A to jsme jen v Linci. Kdy něco takového bude u nás?

Pokračujeme po pravém břehu Dunaje až do městečka Enns, kde se stáčíme na jih a podél Enže (Enns) pokračujeme do Štýru (Steyr).  Je vedro, máme hlad a žízeň. Díky bohu za tuto zastávku. Štýr je jedním slovem nádherný. Měšťanské domy, uličky, zdi porostlé břečťanem. Všude kavárny a restaurace, a tak trochu i ospalá atmosféra, která nám ale vůbec nevadí. Jsme tak nadšení, že se totálně zapomeneme a najezdíme jen v centru několik kilometrů navíc. Musíme projet každou uličku a poznat každý otevřený dvůr.

Jedna z uliček nás zavede i do areálu kampusu Vorarlberské univerzity aplikovaných věd (Fachhochschule Vorarlberg; zkráceně FHV). Přijíždíme sem akorát v době vyvrcholení měsíce LGBT+. Kampus je proto plný lidí, hudby a barev. Objednáváme si místní pivo Steyrer Bräu a pizzu. Po dvou hodinách křepčení na place kampusu dostáváme znovu hlad a objevujeme uvnitř z jedné budov, která má dveře dokořán, stánek s rychlým občerstvením.

Na stolech jsou nedopité půllitry a smažené sýry s oblohou. Nikde ani živáčka. Jasně, všichni jsou přece venku. Letíme si ke stánku objednat, a v tom nám cestu zastoupí ochranka a chce nás vyprovodit z budovy. Bráníme se. Ochranka se nám dokonce směje. Tady něco nehraje.

Stánek s občerstvením je ve skutečnosti expozice Future Food, která poukazuje na uhlíkovou stopu a množství vyprodukovaných jednorázových obalů. Ano, jsme v slavném muzeu Arbeitswelt, ve Štýru. Tak tohle se musí pořádně zapít. Venku si objednáváme pivní klasiku Gösser a vracíme se na výstavu a čteme si explikaci.

To je zase hodin. Nechce se nám pryč, ale musíme. Ještě se umyjeme na záchodech pro hendikepované. To je mimochodem dobrý tip. Jsou prostorné, mají velká umyvadla a vůbec, jsou výborně vybavené. Nasedáme na kola a opouštíme Steyr, opět podél Enže. U Enže určitě nic nezavěsíme, tak opouštíme koryto řeky a dost dlouho se hrabeme do kopce nad řeku, kde nacházíme pěkné místo v lese. Padá tma a jsme dost unaveni odpoledním sluncem. Stavím obě hamaky, do kterých uleháme, a ihned se propadáme do spánku. Zítra už nás už čeká Kalkalpen.

Den druhý – Biwakplatz Steyrsteg

Probouzíme se po osmé ráno. Chystám malou snídani, jak Křemílek s Mochomůrkou, na pařezu. Dávám si záležet a donutím se dílo i vyfotit. Tohle by nám mělo stačit, než sjedeme někam k supermarketu. Ještě rychlá hygiena se zbytkem vody, sbalit hamaky a šusem sjíždíme zpět k Enži.

V Trattenbachu opouštíme Enži a vjíždíme konečně do prvních alpských kopců. Tratenbach je plný drobných mlýnů a my zjišťujeme, že se jedná o protáhlou vesnici proslavenou výrobou tradičních zavíracích nožů. Jenže teď už budeme jen stoupat.

Od rána je pod mrakem, padá mlha a občas lehce sprchne. Jsme ale nadšení, že není vedro. Panuje velice příjemných 25 °C, a to se ukáže jako výborné počasí. Obtáčíme postupně vrcholy Geißhörndl, Moralpenkogel a Lindeck. Občas zastavujeme, abychom odpočinuli, a dojde i na tlačení.

Nakonec přijíždíme do údolí říčky Krumme Steyrling, kde se terén srovnává, a my vjíždíme unaveni na hranici Národního Parku Kalkalpen.

Asi na hodinu zastavujeme v posledním informačním centru Jagahäusl im Bodinggraben. Tam děláme pár fotografií, doplňujeme vodu a hlavně odpočíváme. Za chvilku nás nadobro pohltí  Kalkalpen.

Poslední tři kilometry od našeho dnešního cíle už jen tlačíme. Za to ale zažíváme nefalšovanou euforii. Ocitáme se v samém srdci Kalkalpenu a připadáme si, jako v nějakém snu. Tak krásné hory tu jsou. Stezka už opustila koryto říčky a nemilosrdně stoupá. Klopýtáme a funíme, ale jsme šťastní.

Cesta je exponována a z výhledů a celé té scenérie máme pořádnou husí kůži. Konečně chápeme, čím je NP Kalpalpen tak úžasný. Všude okolo nás jsou nádherné vrcholy vápencových alp. Někde kdesi nahoře před námi ta drobná říčka padá volným pádem do údolí, které jsme už opustili. Na chvilku zastavujeme a já se přistihuji, že jsem naměkko, jak malý kluk. Tak silný zážitek je srdce Kalkalpenu.

Konečně se vydrápeme k začátku vodopádu a dostáváme se do úzkého průsmyku. Divokost vystřídá naprostý klid, jako když mávne kouzelným proutkem. Už jen sto metrů. Odhrnout pár posledních větví a opět jsme na štěrkovce. Jen co na ni vjedeme, tak se průsmyk otevře do horské mýtiny sevřené skalami. Projíždíme okolo dvou oslů, kteří, jako dva strážci, hlídají místo pro dnešní přespání. Konečně jsme dorazili na jedno ze dvou oficiálních povolených bivakových míst v NP Kalkalpen, Biwakplatz Steyrsteg.

Co jsem nečekal je čistota celého místa. Nikde se neválí odpadky. Bivak obtáčí stejná říčka, podél které jsme celou cestu jeli. Koupání je zde povoleno, ale nesmíte používat saponáty. Snad jen našeho Jelena by šlo použít. Leháme si do mělčiny a drhneme se pískem z potoka. Součástí pozemku je malý domek připomínající stodolu. Zde najdete suchý záchod, připravená polena na podpal do ohniště a také perfektně zpracovaný návštěvní řád a postup, jak se správně ubytovat. Z fotky níže bude asi vše jasné.

Za ubytování se zde platí. Nikdo vás ale nebude kontrolovat, zda zaplatíte. To je čistě jen a jen na vašem svědomí, jak se k celé věci postavíte. Ano, zaplatili jsme. Na pozemku jsem našel dvě možná místa pro pověšení hamaky. Jedno dole na kraji louky u potoka a druhé pak nahoře téměř u domku. Zůstali jsme nahoře. U potoka se moc nevyspíte. Trápil by vás hluk a chlad od vody.

Na místě jsme také potkali skupinku z Čech na gravelech. Kluci měli namířeno až někam hodně dolů na jih pod Alpy. Trochu jsme pokecali, ale únava byla veliká, a my se opět velmi rychle propadli do snů. V noci jsem se probudil. Nebe bylo vymetené a plné hvězd. V dálce houkala sova a šuměl potok. Ráno nás probudilo slunce a my zjistili, že jsme úplně sami. Jak jinak, když už je devět hodin. Vychutnali jsme si snídani, pokochali se ještě jednou krajinou a okolo jedenácté zase vyrazili na cestu. Na tohle místo jen tak nezapomeneme.

Pokračování příště…