Noci pod hvězdami

Chcete vyrazit na bikepacking, nebo jen někam na jednu noc přespat a strach vám to ne a ne dovolit. Proč? Protože se bojíme neznámého. Je to tak. Váš mozek nemá pravděpodobně zkušenost, a tak se bojí. Je to taky trošku nepohodlné a většina lidí kolem Vás na to má jasný názor. Je hovadina spát venku, když můžete spát uvnitř se vším pohodlím. To ano. Ale celkem nuda ne? Zamyslete se nad tím, jak úžasné je, když se každé ráno probudíte na jiném místě, východ slunce vám leží u nohou, ptáci se probouzejí a začínají ladit svá hrdélka k tomu dokonalému zvuku, co za chvíli rozezní celou krajinu. Je Vám trošku zima, ale hřeje Vás neskutečně šťastný pocit, že jste to zvládli aniž by vás nestvůry noci unesly. Možná máte na zádech vytlačenou tu šišku, co jste večer přehlédli, anebo jste prostě byli líní ji odhodit. Tak se odvalíte a zjistíte, že zem pod vámi je daleko větší než postel, co máte doma a vrže. Ten kousek krajiny se stal vaší postelí. Po spacáku přeběhne brouček. Les začne promlouvat, stromy šeptají, čas od času křupne větev, spadne šiška (jaké štěstí, že ne na váš nos), ptáci zpívají, ale přesto je všude ohlušující ticho.

Kdo se bojí, nesmí do lesa. To je pravda. Říká se to už dávno. Tak se zkusme zamyslet nad tím strachem z pohledu bikepackera, který vyrazí na cestu. První krok je plán. Kudy, kam, jak? Když neuctíváte přesné plány, jako já, tak alespoň máte směr a skromnou představu (skromnou, tak předejdete zklamání) kam jedete, jaké bude počasí, možnosti k přespání (někde se prostě spát nesmí a lidi milující přírodu by to měli ctít) a co všechno si berete s sebou. Řekněme, že se budeme potulovat po letních Čechách. Takže co potřebujeme k přespání? Předpokládám, že spacák a karimatku. Kdo má možnost si vybrat,  sáhne po spacáku do letních teplot a po pohodlné karimatce, ale to už záleží. Já jsem pohodlná a bez nafukovací Klimitky nejedu. Můžu se na ní vrtět a moje klouby ráno nepláčou. Znám ale takové, co jim stačí plachta. Takže to je na vás (možná i na peněžence a velikosti brašen). To je vlastně základ a mohl by stačit, pokud nepotřebujete polštář. Tam také existuje víc možností. Nafukovací polštář, skládací polštář, péřovka namuchlaná v kapse (za mě spokojenost), složená mikina (je tam moc skladů, co tlačí), pet lahev, ruka přítele (nevydrží celou noc), anebo si dejte pod hlavu mechový polštář a možná vám budou broučci povídat pohádky na dobrou noc.

Někoho napadne vzít si s sebou stan. Je to pohodlné, je to zdánlivě bezpečné. Proč zdánlivě? To, že nic nevidíte, neznamená, že tam venku nic není. Pomineme-li případný déšť, silný vítr, sníh, spaní v kempu, tak se stanem okrádáte o tu krásu spaní venku. Ale kromě toho je stan až příliš nápadný. A tím se dostáváme k tomu bezpečí, opatrnosti a zbavení se strachu. Existuje heslo pro bivakování – vidět a nebýt viděn. Podle mě je to základ. Když jedu krajinou, tak se kolem sebe dívám, hledám ideální místa k přespání, která pro mě musí splňovat jistá kritéria:

Nebýt viděna. Nelehnu si doprostřed louky. Už jen proto, jak nás za to jako malé děda peskoval, že zválíme trávu na seno. Ale hlavně mě tam může opravdu každý vidět, najít a pak mě v noci překvapit svou společností. 

Zemědělci jsou taky ranní ptáčata, a když budete mít smůlu, tak na vás můžou taky natrefit a louky se už dávno nekosí kosou. Takže si najdu místo, kde pravděpodobně nikdo nebude. Než se „ubytuji“, chvíli tam posedím a pozoruji okolí, člověk tak může zjistit, že se chystal spát na turistické pěšině, trailu, na cizím pozemku nebo třeba na krmelišti (tam se chodí nažrat divočáci a to není dobrá noční společnost). Koukejte kolem sebe. Vždy se dá najít nějaký dolík, horizont, křoví, stěna opuštěného domu, za kterou se schováte. A nejen vy. Přeci sebou máte své milované kolo a to nehodláte vystavovat na odiv všem kolemjdoucím, které až tak nezajímá blázen spící venku, ale ten dvoukolý fešák vedle vás. Teď už je to asi jasné. Snažíme se, aby nás z nedaleké cesty nikdo neviděl.

Vidět. Vidět hvězdy nad hlavou, koruny stromů, východ slunce, kopce naproti a lidi. Ne nebudeme spát na posedu. Když se schovám někam, kde mě neuvidí vůbec nikdo (stan, vojenský bunkr), tak ani já nikoho neuvidím. Mně pocit bezpečí dodává to, že můžu vidět do okolí a případně vidět návštěvníka dřív než on mě. Dá mi to čas se doobléci, schovat peněženku, drahý foťák, připravit si nějakou řeč o tom, jak můj parťák co nevidět dorazí a má fakt velká ramena z boxu. 

Musím se tam cítit dobře. Chci spát na krásném místě. Na místě, kde se cítím dobře, bezpečně, svobodně. Ráda si vybírám místa, která jsou něčím zajímavá nebo odkud opravdu dobře vidím do krajiny. Tady je to zase neskutečně individuální. Někomu stačí, že se někam vejde s kolem, a je jedno, jak to tam vypadá. Potřebuje jen přespat a nehodlá ztrácet čas s hledáním romantiky. I když i to je svým způsobem romantické. Možná. 

Pohodlí. Se spaním souvisí spousta dalších činností a k těm člověk potřebuje nějaký prostor. Takže když narazíte na místo se zdrojem čisté vody, nemusíte jít spát ulepení od potu a prachu z cesty, můžete si umýt nádobí po vaření a při troše štěstí i z vody uvařit. Když najdete nějaký přístřešek, vzdálené hromy nebudou důvodem k vráskám. Nebo pěkné kameny, zídka, kmen padlého stromu. To vše vám poslouží, jako křeslo, stůl, závětří, zátiší pro pěknou fotku. Stačí se rozhlédnout, celý svět je postel, jen si hezky ustlat.

Bezpečí. Předchozí body slouží k tomu, abych se cítila dobře a bezpečně a mohla si užít noc v přírodě. Ale. Ale co když se stejně něco stane? Lehnout si někam za padlý strom je nebezpečné, nepřípustné. Jsi holka sama na cestách. Co když? Raději nemyslet. Ano uvědomuji si, že my holky to máme trošku těžší a je větší pravděpodobnost, že přilákáme nějakého nezvaného hosta spíš než chlap. Slyším to víc než často a mám na to svou odpověď: „V lese, smdradlavá, zpocená, nečesaná, na kole se cítím daleko bezpečněji, než v minisukni, navoněná ve městě.“ Je to tak. Pokud nebudu hloupá a nebudu spát za hospodou, kde se před tím budu vykrucovat v tílku a šotrkách, tak je toto riziko opravdu minimální. Nehlásím kolemjdoucím, kde budu spát, kam přesně jedu a že nespím v kempu. Zato je doma vždy někdo, kdo ví, kde jsem a kdy se mám ozvat. Ano, je většinou daleko, ale je to taková jistota a uklidnění rodiny a přátel, že stále žiju. A mě to taky dodá trošku jistoty. Když už potkám někoho nepříjemného, tak mizím a případně vyprávím o tom parťákovi s rameny. 

Co s kolem? Na bikepacking asi nikdo nechce tahat extra těžké zámky na kolo, ale taky se o kolo dost bojíme. Co s tím? Moje řešení je takové, že kolo opřu o strom a lehnu si před něj. Kdo se ho pokusí ukrást, tak mě vzbudí. No možná. A proto se zálibou do kola večer namotám „pavouky“ a nenápadně secvaknu kola minizámkem. Kdo mi chce šlohnout kolo, když spím, ať si aspoň pořádně rozbije ústa. Předpokládám, že pak uteče. A taky si na cesty nevozím zrovna drahé kolo, aby to nebylo tak lákavé. Ano, vím, že náhoda je blbec. Ale to už je život. Proč se všeho bát a hledat si důvody ke strachu. Stejně, jako mě může někdo přepadnout na cestách, jako můžu spadnout z kola nebo o kolo přijít, tak můžu doma spadnout ze schodů, nechat si ukradnout batoh v MHD nebo být přepadena kousek za barákem. Tak to prostě je a bude. Nejsme v pohádce, ale proč si ze života udělat opevněný zámek, ze kterého nikdo nesmí. Pojďte vykročit z brány a zkusit zažít něco dobrodružného.

Ano, je to dobrodružné. I dnes, když někde přespávám, tak mi buší srdce vzrušením. Mám trošku strach a mísí se ve mě jakýsi adrenalin s touhou po novém zážitku, strachem, radostí. Když usínám a dívám se na hvězdy, mám na tváři úsměv. Jsem. Opravdu jsem a všechno cítím. Život je najednou takový syrový, nevyumělkovaný, neschovaný za displej mobilu. Ta troška strachu je reálná. To odhodlání a touha ještě víc. Zavírám oči. V dáli zabeká srnec, veverka přeskočí na jiný strom a houkání sovy ohlásí noc. Svoboda.

Ta radost, co přijde ráno, je téměř nepřekonatelná. Jsem živá. Moje nohy jsou pořád moje a i ruce mi nikdo neusekal. A ty vlasy. Nejdou rozčesat a v noci mi lezly do pusy (příště je spletu do copu). Oči mám jak po náletu včel. Lehce oteklé. Žiju. Kdy máte ráno takovou radost, že jste přežili noc? Myslím, že tehdy, kdy vás probudí první paprsek slunka, co dopadne na spacák. Když vám dojde, že jste ten strach přijali, ale nepustili jste si ho moc k tělu, aby vás mohl strašit. Dobré ráno. 

Tady máte můj holčičí pohled na věc. Je mi jasné, že když si nás sedne deset ke stolu a načneme toto téma, tak uslyšíme deset názorů. V tom je to kouzlo. Vemte si z toho co se Vám líbí a hodí se do vašich plánů a zbytek nechte plavat. Je to především o radosti a na tu opravdu neexistuje návod.