Národní park Harz

Místo máme tedy vybráno. Hlavním cílem naší cesty bude nejvyšší hora oblasti Sasko-Anhaltsko Brocken. Na předpověď počasí se nedá spolehnout. V poslední době to vypadá, že se meteorologům rozbila křišťálová koule, ze které věští počasí a tak balíme nepromoky i věci do pěkného počasí. Ve čtvrtek večer nasedáme do auta a hurá do NDR, pardon, do NSR. Cesta rychle plyne a okolo půlnoci přijíždíme kousek před Thale, kde budeme v pátek ráno vyrážet na naši cestu. V mapách nacházíme přístřešek, steleme si na stole, dáváme dvě pivka a brzy usínáme.

V pátek nás brzy ráno budí místní kamioňáci, kteří si na odpočívadle udělali ranní dostaveníčko, spojené s hlasitým potlachem a kávou. Žďáňa prská, že se teda moc nevyspal, ale přeci jen se hrabe z pelechu, dává si čaj a energetickou tyčinku Chalwa, která mu náladu přeci jenom trochu zvedne. Balíme a vyrážíme do Thale.

Po příjezdu nejdříve hledáme bezpečné místo, kde bychom mohli ponechat naše auto. Nakonec parkujeme nad kostelem Sv. Petra, kousek od hlavního nádraží. Balíme vše potřebné na cestu a konečně jedeme. Hned na první stovce metrů se ukazuje, jaký je Žďáňa opravdový kamarád. Po mém dotazu, zda by mě nenaučil jezdit po zadním kole, neváhá a okamžitě mi tuto techniku popisuje. A jako správný učitel mi i názorně ukazuje, jak se to provádí. Já žasnu! Žasnu ještě víc, když neváhá a ukáže mi, jak se to dělat nemá. Válí se na zádech jako želva, kolo leží na něm, lidé se otáčejí a já obdivně kývám hlavou, protože je to frajer. Kdo by vám s nasazením vlastního zdraví ukázal, jak se to dělat nemá? Pouze prvotřídní učitel a pravý kamarád. To je Žďáňa.

S klením se sbírá ze země a vysvětluje mi, že to nebylo v plánu, ale že zapomněl na nové nezajeté brzdy, které ještě nebrzdí tak, jak mají. Aha, takže prd učitel. Prohlíží si kolo, sebe, brašny, telefon a sčítá škody. U deseti tisíc končí se slovy: Dál to počítat nebudu, jinak bych brečel. Vyrážíme hledat kavárnu, aby se uklidnil. V parku u nádraží dáváme výborné instantní pytlíkové kapučíno, které je opravdu k pláči a v mapě hledáme, kudy vyrazíme. Pro zahřátí volíme cestu údolím podél řeky Bode. Krásnou pěšinou jedeme údolím řeky a připadám si skoro jako u nás doma, třeba u Kamenice. Pěšinka po pár kilometrech končí a začíná to vypadat zajímavěji. Cesta je více kamenitá, ale stále se po ní dá jet. Náhle se vše mění. Přejedeme most a začínáme tlačit kola serpetýnami stále výš a výš. Po vytažení kol téměř až na vrchol strmého kaňonu jedeme chvíli po vrstevnici, abychom za chvíli zase začali padat kamenitým sjezdem zpět k řece. Oba s povděkem kvitujeme, že máme plusková kola, která si se sjezdem bezpečně poradí. Ba co víc, i s brašnami si dokážeme technický sjezd maximálně užít. Před polednem se dostáváme do Treseburgu a zjišťujeme, že s pohostinskou činností jsou zde trochu na štíru. Ač je to turistická oblast a restaurace a hotely jsou tady na každém rohu, tak je všude zavřeno. Opouštíme městečko a na jeho kraji nacházíme minigolf, kde si v bufetu dáváme aspoň točené pivo a bratwurst s hranolkami. Začíná pršet, potom lejt a potom zase jenom krápat.

Po průjezdu celým údolím Bode přijíždíme k přehradě Wendefurth. Neshledáváme na ní nic zajímavého a tak bez meškání stoupáme po levém břehu k další přehradě Rappbode. Zde se nachází zajímavá atrakce v podobě lanového mostu pro pěší o délce přes čtyři sta metrů a výšce jednoho sta metrů nad údolím. Rappbodetasppere je nejdelší závěsný most pro pěší na světe. Přesto, že se to kolem hemží lidmi, na most pustí jen 210 lidí. Víc ani ťuk.Bohužel je to atrakce placená, tak si ji z nejvyšší německé hráze pouze vyfotíme a tunelem projíždíme dál na západ. U vstupu na lávku je velké parkoviště a především spousta bufetů. V jednom z nich si dáváme odpornou kávu a rychle pryč od těch davů turistů. Při výjezdu z parkoviště opět Honza předvádí jeden ze svých umů. Nechce se mu cpát skulinou vedle závory z parkoviště a tak si počká, až jeden z odjíždějících turistů přiloží parkovací lístek k automatu a otevře se závora. Šlápne do pedálů s vervou pouze jemu vlastní a vystřelí z parkoviště jako severokorejská raketa. Leč je rychlejší než-li turista v autě a tomu se s Honzovým výkřikem “ ty vole pojeď, než se to zav…” překvapeně zavírá závora rovnou před nosem. Žďáňa se otáčí a lakonicky prohlásí: Šlapej ať mu ujedeme, než se z toho parkoviště dostane a umlátí mě pantoflí. No, to se mu řekne. Po asfaltu s odpuštěnými pneumatikami za ním jedu jako šnek. Honza se vždy jenom otočí a ptá se, zda už můžeme odbočit do lesa. “Ne, až třetí odbočkou do leva!” Konečně jsme na odbočce. Zastavujeme, já chytám dech a Honza se řechtá jako blázen. “Já si to uvědomil až za závorou. No nic, aspoň příště nebude na nic čekat,” vysvětluje přes záchvat smíchu. Po této nenadálé události a asfaltové vložce se vracíme do lesa a po parádní štěrkovce pokračujeme směrem k další přehradě Königshütte. Vody je tu tedy spousta. Po jejím levém břehu po chvíli přijíždíme do stejnojmenného města a nastává hledání otevřeného obchodu nebo alespoň restaurace.

Nenacházíme ani jedno. Zastavujeme a prozkoumáváme mapu. O kus dál se nachází město Elend a tak vyrazíme zkusit štěstí tam. Po cestě zastavujeme v jediném otevřeném restauračním zařízení a dáváme pivo a kávu. Naštěstí zde přečkáváme i jednu rychlou bouřku. Po příjezdu do Elendu máme opět smůlu. Nic, vše zavřené. Sakra, kde tady ti Němci nakupují potraviny? Den se chýlí ke konci a vypadá to, že pro dnešní večer si budeme muset vystačit se zásobami, které si vezeme. Akorát to pivo nám bude chybět. Po zelené jedeme z Elendu na sever do městečka Schierke, kde je poslední šance něco koupit, ještě něž začneme stoupat směrem k Brockenu. Opět máme štěstí na úzkou cestu proti proudu horského potoka, po které je radost se svézt. Po příjezdu se nám daří konečně najít potraviny, kde si zakupujeme nějaké ty dobrůtky na večer. A samozřejmě to pivo. Nebude to smutný večer. Hurá! A jede se hledat místo na spaní. Se spaním je to zde naprosto luxusní. Lesy jsou plné přístřešků, kde se při troše snahy dá parádně vyspat. Dokonce jsme cestou viděli i přístřešky s ohništěm a tak jsme zvědaví, co nás dnes večer čeká. Jak tak stoupáme do kopců, spustí se prudký liják. Tou dobou už kola tlačíme, protože po kamenité cestě v tomto sklonu je jízda na kole absolutně nereálná. Schováváme se před deštěm pod strom a čekáme, až to nejhorší přejde. Ve chvíli, kdy déšť alespoň trochu polevuje, vyrážíme dál vzhůru do kopce. Konečně přejíždíme vlakové koleje a za nimi nalézáme dřevěný přístřešek. Bohužel bez ohniště. Honza se ještě vyrazí podívat o asi čtyři sta metrů výše, protože mapy.cz ukazují, že tam je další možnost přespání. Bohužel je tento přístřešek hned vedle asfaltové silnice a tak volíme raději přístřešek u kolejí. Připravujeme si nocleh a z dálky slyšíme houkání vlaku. No, to bude pěkná noc. Vlak stále houká, blíž a blíž. Náhle vyjíždí ze zatáčky parní lokomotiva s šesti nebo sedmi osobními vagóny, u přejezdu upustí páru a hlasitě houká. Tato vlaková souprava vozí turisty na vrchol Brockenu a nám nezbývá než doufat, že večer jezdit nebude.

V přístřešku je na zemi místo pouze pro jednoho a na úzkých lavicích to na pohodlné spaní nevypadá. Vytahujeme tarp a pomocí šňůr a kamenů budujeme další místo na spaní a současně závětří. Nevypadá to sice moc elegantně, ale funkčně je to dokonalé. Vaříme si večeři, upíjíme pivo a je nám blaze. Po celodenní dřině mi lyzofilovaná strava chutná téměř božsky a ani mi nevadí, že špagety Bolognese lehce křupou mezi zuby. Dokonce se nám daří naše provizorní bydlení vytopit za pomoci našich lihových vařičů. Vlaky přestaly jezdit a vypadá to nakonec na příjemnou noc. Okolo desáté uleháme a vzápětí spíme jako dudci.

Nad ránem nás probouzí vytrvalý déšť a pět turistů, kteří v pončech pochodují kolem nás asi také na vrchol Brockenu. Vaříme čaj a Honza filozofuje. Prý je moc rád, že jezdí se mnou, protože mé zuřivé noční chrápání odpuzuje dravou zvěř, ale že prý mám kliku. Nebýt prý tak unavený asi by mi zakroutil krkem, protože se těšil, jak se na výletu do lesa vyspí. Vlaky opět začínají jezdit, my balíme a oblékáme se do nepromoků. Naštěstí déšť není tak intenzivní jako předchozí den. Okolo osmé sedíme opět na kolech a vyrážíme pokořit vrchol Brocken. Na vršek hory vede asfaltová silnice a cesta poměrně rychle ubíhá. Bohužel Brocken je zahalen hustou mlhou a už z dálky je vidět, že tam duje pěkný vítr. Naštěstí nám pod vrcholem fouká do zad a to nám šlapání usnadňuje. Na vrchol přijíždíme současně s vlakem plným turistů, proplétáme se mezi nimi a posledních pár metrů na vrchol je za námi. Zde se do nás a pěšáků opře vichřice a mě to z kola doslova sfoukne. Rychle nacházíme místo v závětří, parkujeme a jdeme si dát schnitzel s bramborovým salátem do místní samoobslužné restaurace. Po jídle je čas vyrazit na další cestu. Sjezd z Brockenu směrem na Ilsenburg je luxusní. Akorát si musíme dávat velký pozor na všudy přítomné pěší turisty, kteří statečně šlapou na vrchol. Přijíždíme k řece Ilse a po jejím pravém břehu jedeme dál. Trailík je to úžasný, ale protože je sobota, tak je také plný lidí. Stále musíme zastavovat a pouštět pěší. Po pár kilometrech nás to už nebaví a tak volíme levý břeh, na kterém je šotolinová cesta. Brodíme se tedy přes řeku na druhý břeh a za chvíli již upalujeme směrem do města. Po příjezdu do Ilsenburgu si dáváme v jedné z mála otevřených restaurací výborné preso, při kterém si vyprávíme o skvělém sjezdu, který jsme právě absolvovali. Osvěženi lahodnou kávou najíždíme na značenou modrou s názvem Harzklub-Weg 50F, po které se dá dojet až zpět do Thale. Je to perfektní stezka, která vede především lesy. Občas nás vyplivne do nějaké vesničky nebo města, aby vzápětí opět vedla do lesa. Jednoduše řečeno parádní. Ve Wernigerode využíváme otevřeného obchodu a nakupujeme vodu, samozřejmě pivo a něco rychlého na zub. A šup opět na stezku. Za Wernigerode se opět spouští déšť, využíváme tedy jednoho z mnoha přístřešků a schováváme se. Čekáme, až liják poleví, ležíme znaveně natažení na lavicích a já se za chvíli přistihnu, že se mi zavírají oči. Honza je na tom úplně stejně a proto radši okamžitě vyrážíme na cestu, protože jinak už by se nám asi nikam nechtělo. Déšť naštěstí opět ustává.

Přijíždíme do Blankenburgu a máme hlad jako dva vlci. Konečně se na nás štěstí usměje a v zapadlém dvoře nacházíme malinkou restauraci Altdeutsches Kartoffelhaus. Objednáváme si pivo, čučíme na jídelní lístek, samý pokrm z brambor. Volba padá na něco se slaninou a vajíčky. Super jídlo! Dáváme druhé pivo a já se cítím naprosto blaženě, až na to klíště, které si najdu zakousnuté v předloktí. Operace probíhá úspěšně, klíště umírá, já žiji. Břicha totálně narvaná, nohy po pivech náležitě zatuhlé, to je ta nejlepší kombinace na cestu do kopců. S vypětím všech sil se snažíme rozpohybovat nohy a já se ještě k tomu snažím nepozvracet. Konečně je Blankenburg za námi a začíná nám hledání místa ke spánku. Vhodné místo nacházíme opět v přístřešku stejného ražení jako předchozí noc. Přiděláváme opět tarp, abychom zvětšili prostor na spaní a já se dozvídám od Žďáňi novinku. Má arachnofobii a jelikož je přístřešek plný nejenom pavučin a pavouků, ale i dalšího hmyzu (kdo by to v přírodě čekal) rozhodujeme se pro náležitou desinsekci. Rozděláváme oheň v dřívkáči a hustým kouřem vše vypudíme z přístřešku, i sebe. Když se konečně kouř rozplyne, vrátíme se do přístřešku a pozorujeme roztodivný hmyz prchající za čerstvým vzduchem. Konečně jsme sami. Upíjíme pivko, ujídáme klobásky, děláme experimenty s našimi vařiči. Prostě se bavíme. Spánek a únava nás brzy přemůžou, já jdu plašit dravou zvěř a Honza si jde ucpat uši.

Žiju! Žďáňa mě opět nezabil! Odměním se mu ranním čajem a snídaní, avšak kruhy pod očima mu nemizí. Konečně se nám i vyčasilo a chvílemi je vidět i sluneční paprsky. Dnes to máme už jen kousek do Thale, ale jelikož to máme potom ještě pořádný kus cesty autem domů, brzy se vydáváme na cestu. Opět po modré. Konečně můžeme udělat i pár fotek díky dobrému světlu. Vyjedeme z lesa a ocitáme se kousek nad vesnicí Timmenrode. Zde se nachází skalní útvar Reibestein. Jedná se o pískovcové skály, které jsou hojně navštěvovány turisty. Přes to, že je brzy dopoledne, je zde už poměrně velké množství lidí.Tak se moc dlouho nezdržujeme a radši mizíme. Timmenrode se přehoupneme přes hřbet a sjíždíme do Eggerode. Cesty jsou zde blátivé a plné kaluží. Když jsme zhruba v půlce cesty mezi Eggerode a Benneckenrode, přijíždí k nám zezadu auto. “Myslíš že bude rozumnej?” volám na Žďáňu. “Snad jo” odvětí. “Tak né, je to debil!” slyším ze zadu a když se otočím, vidím ještě poslední kapky hnědé vody, jak dopadají na krčícího se Žďáňu. Auto zastavuje a není to “debil”. Řidička se nám moc a moc omlouvá a protože je na němku poměrně hezká a má ještě tři další pěkné kamarádky, odpouštíme ji.

Okolo desáté přijíždíme nazpět do Thale. Okamžitě směřujeme k autu, které nacházíme ve stavu,v jakém jsme ho opustili. Hledáme opět kavárnu a opět je vše zavřené. Prý otevírají až ve dvanáct. Na to už se fakt můžeme vykašlat a raději balíme, nakládáme kola a vzhůru domů.

Národní park Harz nás opravdu mile překvapil, krásná příroda, super cesty, spousta možností k přespání, to vše vám zde slibuje krásné poježdění a nejenom na tři dny. Určitě se tu dá strávit i týden, který si bezvadně užijete. Tak vzhůru do bývalé NDR.