Na Zeleňák

Ve čtvrtek, poslední srpnový den, brzy ráno vstáváme a v deštivém počasí čekáme na příjezd parťáka Ondry. Bohužel počasí je pekelné. Od rána leje a leje a radar hlásí, že déšť bude celé dopoledne. Ondra přijíždí přesně ve stanovený čas. A je kompletně durch. Necháváme se převézt autem k nám do práce, Ondra suší věci, pijeme kávu a čekáme, až se počasí umoudří. Štěstí nám přeje a před desátou hodinou se vydáváme na cestu směr Hrádek nad Nisou a Hartau. V Hartau se na nás usměje sluníčko, svlékáme a balíme nepromoky, chvilku si odpočineme a jedeme dál, abychom po pár desítkách metrů opět zastavili, vybalili nepromoky a zase si je oblékly. Prší. Mrholení přechází v liják a nám nezbývá nic jiného, než se schovat pod střechou místní požární stanice. Naštěstí je po patnácti minutách opět po dešti a zase svítí slunko. Balíme nepromoky…a tak dále, a tak dále. Za Olbersdorfem nás navigace pošle do lesů. Prý gravel cesta. Prd. Cesta akorát na MTB. Kameny, kořeny, bahno, úzká a zarostlá cesta. A najednou je to tady. Pád. Adam si v plné rychlosti ustele. Dopadá už na první pohled blbě. Lesem se nese bolestný pláč. My s Ondrou vyděšeně zahazujeme kola. Sundáváme z Adama jeho kolo a pomalu ho ze zad otáčíme na bok. Dopadl kostrčí přímo na čnící kořen. Odkrýváme mu záda a naštěstí to vypadá na naraženou kostrč. A to sakra bolí. Pomalu ho zvedáme a necháváme ho vydýchat. Za chvíli se vzpamatovává. Provádí pár cviků na hybnost a vše vypadá OK. Vytlačíme kola na rovnější úsek a…junior šlape do pedálů, jako by se vůbec nic nestalo. Akorát mně se málem zastavilo srdce. 

Na okraji Kurort Jonsdorf padáme hlady a tak přivítáme otevřenou hospodu Weiser Stein. Německý jídelní lístek si bere do rukou Ondra a Adam. Má znalost němčiny je…téměř nulová. Kluci zaujatě pročítají jídelní lístek a lámanou němčinou se snaží objednat nám jídlo. Vše zhatí jedno neznámé německé slůvko „Pilzfüchse“. Paní vrchní neví jak nám to vysvětlit a nakonec jí dochází trpělivost a se slůvky „Ein Moment, bitte“ odchází někam pryč. Zaraženě po sobě koukáme a čekáme co bude. Skutečně po Ein moment vrchní přichází v doprovodu dvou statných mužů a nám se honí hlavami, zda jsme ji nečím neurazili. Asi dostaneme přes držky a vyhodí nás bez jídla ven na ulici.  Ale ne. Je nám položena otázka čemu, že nerozumíme a to plynulou češtinou. Společně se zasmějeme a jídlo v češtině objednáváme. Je vynikající a to slovo byly lišky. Při placení se loučíme i s kuchaři a slibujeme jim, že jejich um a slávu budeme šířit, kde se dá. Odpovědí je nám pokrčení rameny a prosba zda můžeme jejich um a slávu šířit vždy na lichý týden, neb to mají volno. 

Pokračuje se dál. Lesními a polními cestami upalujeme dál a brzy jsme zpět v ČR, konkrétně v Dolním Podluží. Domovina nás přivítá vydatným lijákem a tak opět bundy a kapuce a rychle se schovat do sucha, tentokrát nás zachránil mohutný dub. Aprílové počasí, za deset minut je po dešti a opět vykoukne slunko. To věčné svlíkání a oblíkání začíná být pomalu dost otravné. Naštěstí to do cíle máme už co by kamenem dohodil. Přijíždíme do Krásné Lípy, nehledáme žádný obchod, protože jídlo si vezeme a pití? Toho bude víc než dost. Cíl je na Lučním baru. Akorát se k němu vyšplhat. Závěrečný krpál je posledním hřebíčkem do našich nohou. Jen co přijíždíme na Luční bar a odložíme do přístřešku kola, dává se do deště. A tentokrát je to vydatný liják. Jsme moc rádi, že nás tohle zastihlo až v cíli. Po dešti přichází majitel Lučního baru, slovo dalo slovo a je nám uděleno povolení přespat v místní stodole, která současně slouží i jako galerie. Majitel je totiž umělecký kovář. Rozkládáme v přízemí karimatky, spacáky a jdeme si udělat večeři. Chvíli posedíme, ale velice brzy se ukládáme ke spánku. Zítra nás čeká velice dlouhý den a Adama čeká především společná vyjížďka s „žiletkáři“. 

Ranní káva, rychlá snídaně, spaní odnášíme do patra ve stodole, protože se sem budeme na noc opět vracet. Odstrojení Adamova kola, aby si společnou jízdu užil, mé kolo zůstává kvůli přednášce naložené a po půl deváté vyrážíme směr Rumburk. Jízda je to krátká a rychlá. Ve stanovený čas jsme na místě srazu, kam se postupně trousí další jezdci. Krátká přednáška o trase Tour de Zeleňák a jde se na to. Průjezd městem zvládáme společně v balíku. Problém nastává v prvním sjezdu, kde se projeví naše gravel převody a juniorova váha. Balík je v čudu a my jsem sami. Naštěstí je na silnici kyvadlová doprava řízená semaforem a nám se balík podaří dojet. Kluci berou Adama mezi sebe, vysvětlují mu různé druhy signalizace a on je v sedmém nebi. V jednom z následujících stoupání začínám ztrácet kontakt já. Adam se ke mě stáhne a nazpět do Rumburku už jedeme pouze ve dvou. Ondra posílá zprávu, že valí domů a že se pokusí na přednášku dorazit. My si dáváme oběd, válíme se v místním parku a čekáme až přijde čas přesunout se do Bohemian Coffee House. 

Před třetí hodinou přicházíme do kavárny, která se velice rychle začíná plnit. Má nervozita pomalu, ale jistě roste, nemám žádnou fotku a budu mluvit pěkně z patra. Kavárna plná, místo k sezení už není a začíná první přednáška. O začátcích silniční cyklistiky, součástí je ukázka historického vybavení jako jsou kola, sedla, přilby, oblečení a další zajímavosti. A je to tu! Přicházím na řadu já. Tlačím své naložené kolo Repete před posluchače a jsem lehce opocený. Hodně opocený. Naštěstí mi pomáhá Jirka z Posedel a přednáška probíhá formou rozhovoru. Ufff. Hned se mi uleví  a vše běží jako na drátkách. Po necelé hodině je to za mnou a my se s juniorem rychle loučíme a vyrážíme zpět na Luční bar. Po návratu stáhneme spaní do přízemí, uvaříme si večeři a jdeme brzy spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta domů, a to ještě netuším, jak dlouhá cesta to bude. 

V noci je slyšet občasné bubnování deště, ale ráno je sice zatažené, ale naštěstí bez přeháněk. Dojíme k snídani zbytky, které se ještě nacházejí v brašnách, balíme a tu náhle Adam přijde s plánem. Prý pojedeme na chatu za tatu. Tedy za mým tatu. To není malá zajížďka. Koukám do mapy a zjišťuji, že na chatu to máme lehce přes šedesát kilometrů a pak ještě třicet domů. Oznamuji údaj o vzdálenosti synkovi a prý je to v pohodě. No, jak myslí. 

Sbaleno máme, je čas se rozloučit s majiteli Lučního baru a vyrazit na zpáteční cestu. V poklidu se blížíme k Varnsdorfu, kde nás přepadne hlad. Zásoby jídla k snídani byly opravdu nedostačující. Nakupujeme nějaké pečivo, paštiky a pár sladkostí a jedeme dál. Bohužel nás v Německu naše cesta navede na hlavní silnici a tam nastává drobný problém. Maximální povolená rychlost 100 km/h. Adam má dost vystrašený výraz v obličeji, když se kolem něj v blízkosti prožene první auto a následně další a další. Ani mně to nedělá moc dobře. Musím říct, že to dává psychice docela zabrat, o to víc, že se nám do cesty postaví kopec jako kráva. Je sice sobota, ale provoz je tu neskutečný. Jak jsme rádi, že asfaltová agónie po pár kilometrech končí a my konečně vjíždíme na cyklostezky. S úlevou usedáme na okraj cyklostezky a pouštíme se do konzumace zakoupených potravin. Během jídla se juniora ptám, zda stále trvá na tom, že pojedeme až domů. Jestli by nebylo lepší si zavolat pro odvoz mámě nebo ji alespoň někde předat brašny a dojet nalehko. Odpověď je jasná: Ani náhodou, to by pak nebyl bikepacking. S tím se nedá polemizovat a mně nezbývá než souhlasit. 

Po cyklostezkách se vracíme zpět do Čech. Z Hrádku pokračujeme až do Chrastavy, kde odbočujeme směr Nová Ves a Mníšek. Abychom se vyhnuli hlavní silnici, jedeme postranními ulicemi a konečně jsme v Mníšku. Najíždíme na cyklostezku a pokračujeme do Oldřichova v Hájích, kde se nachází bydliště mého otce. Poslední stoupání před chatou nám dává dost zabrat a já cítím, že mi docela dochází síly. Trochu doufám, že i Adamovi ty síly dochází a přeci jen přehodnotí další cestu. Alespoň ty brašny si nechat odvézt by byla docela úleva. Tak o tom si mohu nechat, tak leda zdát. Táta nás totiž přivítá slovy: Ty bláho! Já vás tady čekal až odpoledne a vy jste tady za necelé tři hodiny. Adame jsi borec!

Tím je to hotové, brašny ani odvoz se nekonají neb Adam se dme pýchou a popisuje dědovi, že se ještě stavíme za druhým dědou a babičkou v Krásné Studánce. Mně padne čelist a pouštím se do nabídnutého občerstvení. Energie se bude hodit. Přibližně za hodinku a půl, strávenou vyprávěním o naší cestě, se loučíme, nasedáme na kola a vyrážíme na další návštěvu. Opět cyklostezka do Mníšku a pak přes pole do Krásné Studánky. A znovu je zde vítání, občerstvení a káva. Adam vypráví a já pod stolem nenápadně píšu manželce, že možná budeme potřebovat odvoz. Zase se mýlím, sotva to nadhodím, je mi odpovězeno, že pokud dojel až sem, dojede až domů. A je tu loučení, opětovné nasednutí na kola a cesta do Liberce. Cesta přes město probíhá bez problémů a tak jsme za chvíli u Veseckého tajchu a čeká nás poslední stoupání k domovu. A je to tady. Kilometr a půl před domovem, téměř po devadesáti kilometrech, Adamovi docházejí síly. Musíme zastavit a krátce si odpočinout. Vysvětluji synkovi, že to není žádná ostuda, že je to naprosto normální, když člověku dojdou síly a ať je na sebe náležitě pyšný. Protože, to co má v nohách,  je úctyhodné. Je vidět, že mu to vleje alespoň trochu sil do nohou a statečně dojíždí domů. Před domem se objímáme a já se dmu pýchou. Je to skutečně borec. A to ještě netuším, co mě s ním ještě tento rok čeká. Jeho závěrečná slova totiž jsou: Super! Kam příště? Chtěl bych na bikepacking sraz! Můžu jet s tebou?

OK. Příště tedy na sraz.