Na Rychlebky přes Trutnov trails

Den první

Čtvrtek ráno byl masakr, ale v 6:30 nabírám Honzu podle plánu a jedeme na základnu bikepackingu k Dagovi. Následuje přebalení do brašen, nalodění do mulťáka a hodnej kluk jménem Kuba nás odváží na nádraží do Turnova. Probíhá poslední kontrola, Kuba vytahuje kapesník a zamačkává slzu. Šéf (Dag) mu totiž odjíždí a je z toho přirozeně smutný. Žal se zapíjí hned na nádraží pivem, já pivo většinou nesnídám, tak řešim jinou alternativou.

Vlak jede tak jak má, kola visej, krajina je hezká…teda dost dlouho to trvá, ale tím se nenecháme otrávit. Čekačka na Vršovickej rychlík to trochu protahuje (narážky na Prahu ignoruju-pro mimopřažský je to vlastně taková terapie). Hoši hypnotizujou dveře od záchoda, protože i když sou automatický, tak pořád je v míse díra na koleje a na nádraží tim pádem necháte vzkaz. Vzniká nervozita jestli na přestupu počká náš další vlak, ale pani průvodčí je chytrá holka a telefonem laškuje s mašinfírou našeho druhého vlaku, kterej na nás prej počká pro její krásný oči. Je to dobrá holka a má tetovanou nohu.

Trutnov je to město! My jsme na místě a tady začíná naše výprava. Máme studený nohy, tak Dag vymyslí rozjezd do kopce. Nahoře nás otočí a jede se na kafe. Dopíjíme picolo grande a jede se na trutnovské traily. Následujou věci jako focení se na základně, hledání napojováku, výstup atd. Je supr počasí a vyloženě si to užívám, cesta je přesně tak jak jí mám rád, v lese a není nudná. Pot z nás teče celkem slušně, převýšení může sledovat jenom Dag a kolegiálně nám ho zatajuje. Po místy nelehkém výjezdu se dostáváme na vrchol, kde si zaslouženě vydechujem, fotíme a klábosíme s párem bikerů na fullech. Po pár metrech se dostavuje pocit toho, proč tu vlastně jsme. Vítr se cpe do uší, oči se vyvalujou chvilku štěstím, chvilku hrůzou, protože je to docela vostrý a celopéra s brašnama vyžadujou zvláštní zacházení. V krátkých zastávkách řešíme jednotlivé pasáže, rozebíráme jak se s tím vypořádávájí kola a my. „Trošku se ti kejve brašna Honzo, ale koukám, že je utažená na max”, praví Honza, “Tak snad vydrží!” Pokračuje se dál a každý si uvědomuje, že to co jede teď dolů pojede zákonitě nahoru, jelikož z vrchu pak bude naše cesta pokračovat dál. Po pár zatáčkách na traverzu zjištuju, že brašna nevydržela v jednom uchycení, což je problém…, ale umíme si poradit, tak to nějak provizorně připevňujem. Jen to mění trochu plán, protože úplnej dojezd by jí urval úplně a to pak by byla komplikace přebalení většiny věcí na záda a to nechceš… ostatním brašny držej, takže pohoda.

Vracíme se na vrchol, a jedem vstříc novým dobrodružstvím. Dostavuje se hlad a žízeň, tak házíme kotvu v obci Velký Dřevíč, kde si dáváme výborný oběd a další picollo grande. Prohodíme pár slov s dalším cyklistickým osazenstvem, kterému sdělujeme naše smělé plány a po sklizeném výsměchu jedeme dál. Asfalt je neúprosnej i v kopcích a lesní cesta nám vyloženě řiká: „slez z toho“. „Ani omylem, nic netlačim! Jsem na kole a procházet se budu doma“. Cestou hledám, čím bych přichytil brašnu pod sedlem, která se zase dala do pohybu. Po vzoru Ládi Hrušky vidím kus el. ohradníku, tak ho beru. Dobrý je, že je pevnej… Brašna drží, ikdyž mě pak chvilku brněj ruce, ale snažím se na to nemyslet. Fotíme se u konopného pole, bereme si vzorek na večer do ohně proti komárům. Kilometry naskakujou pomalu ale jistě, převýšení trochu mírní frustraci z drobné cifry kterou jsme zatím ujeli vs. čas který trávíme v sedle. Navíc to sedlo mi začíná naznačovat, že neni moje. Nastupuje lehké otupění mysli, únava a skleslá morálka. Zvyšuje se koncentrace vulgarismů a proto přichází na řadu píseň z úst H. Žďánského. Jde o jakýsi příběh paní, které se vrátí manžel z hospody domů ve značně podnapilém stavu a jí se to nelíbí. Oholila si totiž nohy a i ty další věci. Je plná očekávání pěkného večera. Manžel se dobývá domů a vyhrožuje jí násilím. Ona jemu zase nasazením parohů… v celku pěkná píseň s chytlavým tónem, akorát pokud je jediná v repertoáru je to zlý… hodně zlý! „Ale jako furt lepší než křeče!” Zazní mi v hlavě, a jede se dál. V dáli se náhle objevují Stolové hory a tím pádem cíl pro dnešní den je na dohled. Nad krajinou padá tma, rosa a kosa. “Kde vezmem pivo chlapci?” Zazní do tříčleného pelotonu. Zastavujeme v městě, kde 2x opakujeme polské paní, že fakt chceme pivo do PET lahví. Po čtvrtém zopakování ceny v polštině, radši dávám peníze na bar a doufám, že nám něco zbyde. Před tím jsme koukali, kde by se koupila večeře, ale pokročilá hodina vyhnala majitele sklepů (polsky tzn. obchod) domů. V tom Dag projevuje svou bystrost, když vidí pána jak z dodávky nosí věci do jednoho ze zmiňovaných sklepů a zkouší štěstí. “Pašááák je to!” Sehnal buřty, pivo a něco k pití, večeře je jasná. Nebojte, kdyby to neklaplo měli sme sebou sušený Carbonara.. Nasazujem světla a jedem hledat nocleh. Po pár km máme vybráno a de se rozložit tábor. “Co to je?” Pokládáme otázku na zvuky (mručení) v dálce.. “Jelení, sou v říji..” Krása říkám si.. tohle je fakt zážitek, totální příroda…akorát ta příroda ten zážitek reprodukuje celou noc, jako Žďáňa song o paní s oholenýma nohama. Ale sem utahanej a po příjemném posezení u ohně, buřta a piva beru zasloužený odpočinek. Jak pravý klasika: buřty v lese sou buřty vlese, to je marný.

Den druhý

Ráno je krásný, jeleni furt řvou. Přes noc jsem musel sežrat asi 10dkg pavouků, ale krásně sem se vyspal. Kluci prej nad ránem jednoho galantního jelena zaháněli čelovkou, za což jim patří velký dík, ale jinak klid. Dáváme si kafe a něco jako snídani, balíme se do brašen, já zkoušim novou formu uchycení a jede se dál. Pak jsme si vzpomněli, že v místě bydliště nebyl signál a naše ženy jsou asi v nervu, z čehož jsme v nervu i my, protože pak to nebejvá moc dobrý.. první kdo měl signál poskytl kamarádům svůj telefon a náraz do „zdi” se na chvilku zmírnil. Ve sjezdu je chladno, ale slunce skrze stromy tvoří krásné pohledy a to nás hřeje. Přijíždíme do civilizace, kde v prvním podniku dělají asi těstoviny a mají i kávovar, takže si dopřáváme opravdový kafe a pro Daga i kapky do očí. Nasedáme na stroje a jdem se nažrat trochu asfaltu. Ten se totiž nikdy neomrzí. Na silnici jsme jako profíci, poctivě střídáme, jedem v háku a km ubíhaj jedna radost. Míjíme sklep a doplňujem zásoby vody. Berem pivo, je totiž teplo a to pomáhá. S trochu těžšíma nohama po 5ti stupňovém Zubrovi jedeme k úpatí kopce, kterej měl asi jako 2 Sněžky na sobě. Tohle je nejdelší úsek tratě. 90km zakončenejch 15 km do totální stojky v lese. Únava je znát, volíme taktiku: radši zastavit než spadnout v křečích, to je dost potupný totiž. Je to drsný, ale furt krásný. Vydrápeme se na vrchol (asi po 60tým vyřknutí „to snad ne… to si děláš pr..” nad navigací) se najednou objeví hraniční patník. Ten pohled z vrcholu byla nádhera. Singl trek po hranici nás dovedl ke Smrku a odtud nás intuice vedla k Lesnímu baru, kde byl náš cíl. Jako intuice není naše moc silná stránka si myslím… a ta navigace tomu taky moc nepomohla. Takže po brodění se po pás borůvkama jsme našli cestu a na jejím konci vytoužený cíl.

Lesní bar je skvělej projekt. Je to takovej ostrov slušnýho vychování a člověku se až nechce věřit, že v českých podmínkách by tohle vůbec mohlo fungovat. Hlad nám pomohl najít uskladněné klobásky na oheň, k tomu lesním potokem vychlazené pivo a nechybělo najednou nic. Po asi dvou pivech a jedné klobáse přijíždí i trio dobrodruhů z Olomouce. Tak bylo vše domluveno a večer se stal o to zajímavějším. Hlavně vysoce kvalitní pramenitá voda Koruní, kterou běžně v obchodech nekoupíte nás zahřála nejen na duši. Po domluvě s jedním z autorů lesního baru máme přátelsky schváleno přespání a dokonce i pár typů na místní traily a zajímavosti. Počasí na ráno slibuje déšť. Jdeme rozbalit ložnice a začít regenerovat.

Den třetí

Vstáváme poměrně brzo, máme to na Rychlebky jen pár km, ale mokrý tam přijet nepotřebujeme. Trháme bikepackingovou seanci a rozjíždíme se plánovaným směrem. Navigace nastavuje režim dobrodružství a najednou šplháme s kolama po turistycké modré, kde i ptáci choděj pěšky. Dag chce zahodit navigaci, ale někdo by jí mohl najít a mohla by škodit jinde. Letíme kopcem do údolí, brašny jsou opět podrobeny drsné zkoušce (mě jistí provaz z ohradníku) a destičky zapejkáme do čelistí až se z nich kouří. Sjezd je to zajímavej, místy až nebezpečnej. Honza jede první a ukazuje mi frontflip přes kámen. Let byl efektní, jen to nedotočil. Je celej, ale uznává, že to ještě nemá nazkoušený, navíc říznul přední plášť o kamínek. Sundavá bahno z čela, vyplivne trs trávy a mění duši. Jede se dál. Mokré kořeny a kopřivy v kooperaci s ostružinou se nám snaží naznačit kde je naše místo. Přijíždíme na Rychlebskou základnu, je to super pocit. Krajina se halí do nízké oblačnosti a my víme, že sme zvládli super trasu s parádním převýšením na kolech ne přímo určených pro bikepacking, aby sme se neskutečně povozili na nejlepších trailech v republice…

Oběd si zasloužíme, zasouloužíme si i moučníček a další picollo grande… Rozbalujem tarp, dáváme dvacet a je nám zase dobře. Večer je ve znamení rekapitulace a plánování druhého dne, ryzího piva z hor a všeho co tam vařej. Déšť nám dává jasně najevo, že si máme dát restday a připravit se na ráno. Holba střídá plzeň a připravuje nás ke spánku. Prší! Honza sehnal krumpáč a kope kolem nás luxusní příkop, než jdem spát tak je to příkop vodní.

Den D

Je to divný, ale jako první se probouzíme mezi všema ostatníma bajkerama v kempu… U stromu je přivázanej vlk! Obcházím ho obloukem jelikož nevím jak se vyspal a nebudu to asi ani zjišťovat. I když výmluva typu: “kluci nejedu, pokousal mě vlk” by byla hodně hustá. Dag uklidil svojí motorovou pilu, vykouknul z vyhřátého spacáku a vydal se v mých stopách směr snídaně. Jak jsem dříve zmiňoval je to bystrej kluk a viděl, kde vlk hodil minu, takže na mě houknul těsně před průšvihem. Honza už stojí před klikou restaurace a poslušně čeká než paní pustí do vývařovny. Po jídle jdeme rovnou pro helmy a kola bez brašen. Konečně… konečně se dozvíme co ty kola umí. Do kopce nás to vyloženě baví, žádná asfaltová stojka, ale supr připravenej singltrek plnej přejezdů přes masivní kameny a krásný lávky. Někdo tu nad tím přemejšlel. A ano, pořád mluvím o výjezdu do kopce. Zastavujeme se mezi větším balvanem u potoka a koukáme kolem. Mlha dává dost dramatickej pohled a každej z nás najednou žije takový to video z Kanady, kde borci jedou neskutečný pekla ve flanelovejch košilích a k tomu je supr hudba… klopenky a dropy jsou hozený do slow motion samozřejmě.. Začíná lejt, berem bundy a dem na věc. Po pár metrech nás to fakt baví. Nelze to moc popsat, máme půjčený supr stroje a v kombinaci se super tratí je to něco jako sen. Dostávám kopanec z blbě projetýho hrbu, kterej mě háže na mokrej šutr do protipohybu na klopenku. Zastavujem, pozorujem navzájem rozzářený xichty a vytahujem foťák. Je nám uplně jedno, že sme durch. Sjíždíme na základnu a konstatujeme, že to za to fakt stálo. Dokonce by to stálo sem jet autem až z Prahy, ale na víc jak jeden den samozřejmě. Sušíme se, mejeme se, balíme nacucaný spacáky a dem na něco dobrého k jídlu. Čekáme na dalšího hodnýho kluka Honzu Kotka, kterej neměl nic lepšího v neděli na práci, než si jet pro smradlavýho spocenýho šéfa do Jeseníků 3 hodiny v autě, aby ho tam naložil s dvouma, stejně navoněnejma kamarádama a jedinej rozdíl v 3hodinový štrece by byl, že ho cestou zpět budou slzet oči. Jo, sundali sme si boty.

Rychlé závěry a postřehy

Dost často je zde zmíněné pivo. Nechci, aby si někdo myslel něco o problémech s alkoholem. Prostě bylo teplo a pivo je dobrý. Freshe nedělaj na každém rohu.. Sojovej suk je fajn. Pokud teda nemáte morální problém s palmáčem. Ale hruškovej je příšernej. Dobrý je mít sebou nějakej řemen nebo provaz, když si urveš brašnu nebudou tě pak brnět ruce. Špuntama do uší se nic neskazí a baterky do čelovek vyloženě pomůžou. Papírová mapa by neměla bejt nadstandart. Celá akce neměla výraznější chybičku, vše bylo perfetkně naplánované klapalo to tak jak mělo. Pro mě osobně zážitek, ze kterého budu dost dlouho žít a to je asi to nejlepší. Děkujeme všem co se o nás postarali a poskytli luxusní servis.