Na otočku na grilovačku

“Ahoj Róóóman!” Hlásím se do telefonu a z druhé strany přichází obligátní pozdrav. “Ahoj Dagstein!” Po krátkých zdvořilostních frázích typu: čobole, čechúň, haluško, debilko, vznáší Roman dotaz. “Nechceš přijet v pátek na grilovačku? K nám na chatu. Do Hradiště.” Podívám se na manželku, která nevěřícně kroutí hlavou nad úvodem naší konverzace. Dává mi kýváním hlavy souhlas, já se tlemím jako debilko a rychle odpovídám, než si to rozmyslí. “Kamaráde, díky, rád”. V pátek po obědě vyrazím a za dvě hoďky jsem u vás.” Na druhé straně je chvíli ticho a pak se ozve jen jedno slovo. “Těžko.” Začíná mi stoupat tlak, ty vole, co si to dovoluje? Proč bych neměl do Hradiště dojet za dvě hodiny? A to si před tím ještě trasu prodloužím. “Hele, Romane, nevím proč bych neměl dojet do Hradiště za necelé dvě hodiny, jezdím tam na pravidelné švihy a…” “Sorry, vole, ne do Mnichova Hradiště…do Hradiště bez mnicha. Do Hradiště na Křivoklátsku. A to fakt za dvě hodiny nedáš…ani autem.” Má hlava se marně snaží zpracovat informaci o Křivoklátsku. Mozek hledá, někde zasunutou informaci z hodin zeměpisu, kde je Křivoklát. Nachází ji a já…začínám blednout. Manželka taky. Ona tuto informaci zpracovala rychleji a je jí jasné, že její souhlas byl předčasný. “Ááá, tady je Křivoklát!” Zařve mozek a dává mi přesnou polohu. “Jeď si, ale nejdřív se podívej do občanky.” Říká klidným hlasem manželka. “Přijedu v pátek.” Říkám rozklepaným hlasem Romanovi. Ukončuji hovor, otvírám Komoot, manželka mě pozoruje s ironickým úsměvem a já začínám blednout podruhé. 180 km do Hradiště, celkem 347 km, 3.700 m převýšení. A jako bonus průjezd Prahou na zpáteční trase.

Dalším bonusem se ukázalo počasí. Dva dny státního svátku a předpověď slibuje stoupající teploty. Dokonce tropické. Středa probíhá v módu balení. Potřebuji urychleně otestovat dvě novinky ve výbavě. Jednou je brašna Ortlieb a druhou novinkou je stan MSR Hubba Hubba Bikepack 2. Škoda, že musím dokončit testování brašny a nemohu zkusit zabalit vše do brašny, ve které je dodaný stan. Nedá se nic dělat. Beru svůj nejlehčí spacák, vlastně mu říkám ponožka, je to syntetika, ale extrémně sbalitelný. S teplotním komfortem zhruba do deseti stupňů. Má být přeci vedro. Balím akorát základní vaření na kávu, najím se přeci po cestě, připravuji moka konvičku a hledám kafe, které jsem si v úterý zakoupil. Sakra, kde to kafe je? Nikde ho nemohu nalézt. Nakonec se ptám drahé polovičky, zda někde neviděla mou kávu. Kafe? A kde prý mělo být? No přeci v tom nákupu dobrot pro Adama na tábor. Aha…prý vše poslala na tábor. Takže Adam se bude mít dobře, instruktoři špatně. Jak znám svého syna, určitě si kávu rád uvaří. No a já jsem bez kávy. Potupně balím pár pytlíčků kávy 3v1 a moka konvičku ukládám zpět do police. Vše zabaleno jest a já se brzy večer ukládám ke spánku. 

Před šestou budíček, rychlá snídaně, kontrola kola, obléknout se, vylézt ven, zalézt dovnitř, obléknout bundu. Toť ranní rituál. V šest ráno není vedro a už vůbec ne tropické. Je osm stupňů nad nulou. Co se dá dělat. Zahřeji se šlapáním. A zahřeji. Opět jsem si trasu naplánoval v oblíbeném Komoot a ten opět nezklamal. Už na nějakém pátém kilometru hlásí: odboč vpravo. Jo a kam? Vždyť to nikam nevede. A vede. Drncám po šutrech, přes výmoly a po sjezdu se klepu jak ratlík. No to zase bude den. Objedu Český Dub a pouštím se do stoupání směr Osečná. Na vrcholu konečně odkládám a balím bundu. Zahřátý jsem dost, na slunci už začíná být poměrně teplo a ty chladné úseky ve stínu začínají být občerstvující. Před Osečnou odbočuji na Náhlov a pak vjíždím do obory Židlov. Upaluji prázdnou oborou a doufám, že nepotkám zubry, i když bych je jednou docela rád viděl. Z dálky. Na konci obory mě zaskočí zavřená brána. Co to je? Naštěstí se ukazuje, že jsou tam otevřená dvířka pro cyklisty. Nedokážu si představit jak bych tahal kolo přes vysoký plot. Uháním dál do Ralska a do Doks. Vjíždím do Máchova kraje a zděšeně zjišťuji, že mám za sebou více než polovinu dnešní etapy a to ještě není poledne. Tak se uklidníme, že? Není kam spěchat, pako. S postupujícím časem, stoupá teplota.

Po výjezdu z Kokořínska se  do mě plnou silou opírá slunce. Sjíždím do Polabí a před sluncem se nedá téměř nikde schovat. Projíždím Štětí a za chvíli dojíždím do Roudnice nad Labem. Má dnešní cesta se blíží ke konci. Jelikož již několik let, vlastně od vzniku, používám portál Bez kempu i pro dnešní den jsem se rozhodl otestovat jedno z takových míst. Nachází se u Libochovic, u přírodní rezervace Jägerhaus, tam tedy dnes přespím. Vzhledem k tomu, že je to hned vedle cyklostezky a má tam být i občerstevní, nákup na večer neřeším. Po celém dni na tyčinkách si zasloužím pořádnou, teplou večeři…a točené pivo. Jsem v Budyni nad Ohří a odtud je to,  co by kolem dohodil. Zpomaluji a do cíle se už courám. Mám v nohách téměř sto deset kilometrů a díky své blbosti jsem je ujel za pět hodin čistého času. Blbec! Co teď budu dělat?  Zábava se vždy najde. Po příjezdu si nacházím nádherné místo na spaní hned vedle altánu a ohniště. Kdyby nebylo takové vedro, klidně bych si oheň rozdělal. Dřeva je tu připraveného víc než dost.  Opláchnu se na toaletách, měla tu být i venkovní solární sprcha, ale bohužel ještě není naistalována. I umyvadlo stačí a ledová voda je osvěžující. Při návratu nepohrdnu jednou vychlazenou plzničkou, točenou do vychlazených půllitrů. Lahoda. Rozdělávám stan a zkoumám, jak se staví, prohlížím si jednotlivé detaily, hledám chyby, hledám vychytávky…klasické testování. Vařím si kávu, relaxuji a čekám, až v bufetu opadne nápor cyklistů, abych si objednal něco k večeři. V půl sedmé už hlady nevydržím a jdu si objednat. Tak to jsem prokaučoval. Téměř vše došlo a tak na mě zbylo pouze grilované kuřecí, k němu si objednávám bramboráčky a jako zákusek, grilovaný hermelín. Pivo se zdá být nezbytné. S plným žaludkem, postaveným stanem a studeným pivem v ruce si užívám západu slunce a siluety hradu  Hazmburk. No nic, je na čase se uložit k spánku. 

Okolo páté ráno mě budí vlezlá zima. Oblékám si bundu a znovu usínám. Ale ouha, zapomněl jsem si vypnout budík, který mě nekompromisně budí. Lezu ze stanu a zjišťuji, že tropiko je z vnitřní strany úplně mokré. Kondenz je prevít. K snídani jsem dostal od paní domácí buchtu a tak snídaně je jasná. Uvařím si hnusnou kávu 3v1, stahuji tropiko, vyklepávám ho a pokládám na slunko, snad alespoň trochu vyschne. V půl osmé mám sbaleno a vyrážím na cestu. Dnes bez bundy. Vedro je hned od rána a to se ještě zdá, že úvodních třicet kilometrů budu pouze stoupat. Bábovka mi sice chutnala, ale moc energie mi nedodala. Hledám nějaký otevřený obchod, ale jako na potvoru, jsou všechny obchody na cestě zavřené. Krámští si asi prodloužili svátky a tak mě docela mile překvapí, když konečně jedny otevřené potraviny nacházím. Vpadnu do prodejny a hledám, co bych si koupil. Vlašák! Mají vlašák. Kupuji dvě koly v plechu, dvacet deka vlašáku a dva rohlíky. Usedám na lavičku ve stínu a cpu se jako prase. Hlad ukojen, já spokojen. Usedám na kolo a opouštím Hříškov. Jako smilování se přede mnou objeví les v podobě národní přírodní rezervace Pochvalovská stráň. Vjezd do rezervace je úlevou. Teplota okamžitě padne a rázem se šlape o poznání lépe. Akorát mám chvílemi pocit, že nastala nějaká apokalypsa, protože nepotkávám ani živáčka. Nikde nikdo, ani turista, ani cyklista, dokonce ani auta. Jenom já a hluboké lesy. Na konci rezervace ještě na chvíli zastavuji  v chládku lesa. A nestačím se divit, co jsou lidi za prasata. Okolo posezení se válí snad úplně vše. Plechovky, petky, obaly od jídla, kapesníky, chybí snad jen lidské hovno. Ty cedulky, co všude vidím a na kterých se píše, že co si doneseš si také odnes, moc nefungují.

Vyjíždím opět do polí a přes Klíčavu směřuji k Rakovníku. Rakovník líznu jeho východním okrajem a přes Panoší Újezd se blížím ke svému cíli. Hradišti…bez mnicha. Sjíždím nádherným, rychlým sjezdem k Berounce a jelikož je to první pořádný sjezd, tak si ho také náležitě užívám. Za mostem přes Berounku odbočuji doprava a mám přes sebou poslední stoupání dnešního dne. A parádní stoupání. Funím jak bernardýn, nohy už se brání a hlavě se také moc nechce. Konečně cíl. Na návsi je úplně mrtvo, nikde nikdo, hledám číslo popisné a už mě vítá Johy s Romanem. Dostávám pivo a kafe. Ukazují mi hospodářství, vypráví o historii domu a já jsem rád, že jsem se sem vydal. Ukazují mi venkovní sprchu a jdou se na chvíli projet na horských kolech. Sprchuji se a užívám si čistého prádla. Peru propocené tričko, trenýrky špinavé od mazání na prdel, stavím si na spaní pouze ložnici a válím se a odpočívám. Plánuji trasu návratu a vyděšeně u toho koukám na předpověď počasí. Varování před extrémním vedrem. No potěš. Musím natrasovat co nejkratší cestu domů, ale ať dělám co dělám, pod sto sedmdesát kilometrů se nedokážu dostat, alespoň se mi daří vyhnout průjezdem Prahy. Ta bude v těchto vedrech rozpálená do běla a to se mi fakt nechce absolvovat. 

Kamarádi se vracejí a Roman se okamžitě pouští do přípravy grilování. Popíjíme pivo, já se cpu grilovanou krkovicí, klobáskami, no prostě vším, co mi přijde pod pusu. Po večeři bereme džbánky a jdeme do místní hospůdky pro točené pivo. Vracíme se zpět, sedíme u ohně, povídáme si a čas příjemně ubíhá. Náhle se otvírá branka hospodářství a přichází Johanin strýc Martin. No a je po brzkém odchodu na kutě. Strýc Martin se ukazuje jako velice zajímavý týpek, který má leccos za sebou. A já sedím, popíjím jedno pivo za druhým a pozorně naslouchám jeho vyprávění o jeho cestě s partou kamarádů nákladní Tatrou do Iránu a to v roce 1969. Neskutečný příběh. Dobrodruzi každým coulem. Začínají se mi klížit oči a taky cítím, že toho piva bylo víc, než je zdrávo. Loučím se a odbírám se na lože…jasně, na karimatku. Ani si nelezu do spacáku jaké je teplo a usínám ještě než se má hlava dotkne polštáře. 

Hlava, do prdele, mě bolí hlava. To je tedy ráno. Co ráno, ale to tedy bude zpáteční cesta. Nepomáhá kafe, nepomáhá snídaně, nepomáhá nic. Jak jsem starej, tak jsem blbej. Johana s Romanem říkají, že jim také není nejlíp. Jo, jenže oni zůstávají, já musím jet. Vzhledem k tomu, jak rychle stoupá teplota, rychle balím, děkuji hostitelům za pohostinnost, loučím se a vyrážím směr domov. A co takhle hned nějaké to stoupání, co? Nebylo by libo? Bylo a třeba se vypotím a přestane mě bolet hlava. A šup…hned tu mám pěkné stoupáníčko. Na čtvrtém kilometru krásné 14%. Díky, to jsem potřeboval. Naštěstí není moc dlouhé a především po něm následuje sjezd k Berounce a pak nádherný úsek lesem podél Berounky. Tělo se dostává do tempa, hlava nebolí a já jedu jako motorová myš. 

Jééé! No to je nádhera! Koukám na Křivoklát čnící nade mnou. Boží. Dojedu za zatáčku a nohy se zastaví. Co to je? Kdo to tady postavil. Přede mnou leží stěna z dlažebních kostek. V půlce čtyř kilometrového stoupání už se mi Křivoklát vůbec nejeví jako pěkný a já si mumlám do tekoucího potu, že tady už mě nikdy neuvidí. Na vrcholu stoupání kolabuji vedle kapličky a přemýšlím, že napíšu Romanovi, ať mě sem přijede zakopat. Nakonec se přeci jen seberu a vyrážím dál, směrem k Lánské oboře. Proč se ta obora musí celá objíždět, proč? Že bych se zeptal odsouzeného, omilostněného Baláka? Kašlu na něj. Zeptám se v Lánech pana prezidenta. Neptám se, Lány projíždím se sklopenou hlavou a tuším, že tohle bude hodně dlouhý a hodně těžký den. Vedro je hotový zabiják. V bidonech je horká voda, kolu co jsem dostal na cestu jsem již vypil. Pravidelně každou hodinu se snažím do sebe dostat něco k jídlu, ale žaludek dost protestuje. Omlouvám se, ale z cesty si toho už moc nepamatuji. Pamatuji, že jsem projížděl Slaný, Velvary, Mělník. Zastavoval v každém otevřeném obchůdku. Lil do sebe hromady ledových nápojů a cestu z Mělníka domů mně nějak vypadává z hlavy. Tělo se bránilo, nohy protestovaly a já měl před očima mlhu a jenom mlhu. Už jsem se zmínil o tom, že jak jsem starý, tak jsem blbý? Že jo? Tak je to pravda. V podstatě ani nevím, jak jsem se dostal domů, ale najednou jsem stál před barákem. Odložil kolo, nepřivítal se se ženou, spadnul jsem do bazénu a splýval na hladině vody. Večer jsem místo koukání na televizi koukal na občanský průkaz, abych si připomněl datum narození. Jako první dva dny byly parádní, ale cestu domů bych si klidně odpustil, ale to by zase nebylo ono a já bych neměl pořádně o čem psát. A o to jde. I negativní zážitek stojí za to. Jo a příště vyrazím v zimě. Bikepackingu zdar.