Na otočku do Sloupu

Týden začíná tupým zíráním do mapy a hledáním místa, kam bych dojel za jeden den a druhý den se v pohodě vrátil domů. Nic, ale vůbec nic mě nenapadá. Už to vypadá, že se snad i na cestu vykašlu a odložím ji na jindy, když náhle uvidím v mapě malým písmem napsáno Sloup v Čechách. Okamžitě mi vyvstanou v hlavě vzpomínky na mé dětství. Jako dítě jsme zde strávili mnohokrát krásné prázdniny, na které dodnes s bratrem vzpomínáme. Zvětším si mapu, přepnu do mapy turistické a nestačím se divit kolik přírodních zajímavostí se nachází na tak malém kousku přírody. Je rozhodnuto. Jedu do Sloupu zavzpomínat na doby mého mládí. 

Ve čtvrtek večer pobalím vše potřebné. Oblečení na spaní, náhradní ponožky, trenky, bundu a čepici. Vzhledem k příznivé předpovědi počasí beru pouze spacák, karimatku a ještě kus tyveku pod sebe. Nesmí chybět vaření, lopatka, toaletní papír, nějaká ta tyčinka (tentokrát beru izraelskou halvu) a nezbytná zásoba vody. Jídlo si nakoupím před pátečním odjezdem z práce. Vše se zdá být připravené. 

V pátek jedu brzy ráno do práce s bláhovým předpokladem, že vše rychle vyřídím a brzy pojedu. Omyl. Porada se protáhne a teprve po jedenácté hodině si jdu do místních potravin nakoupit zásoby jídla na dva dny. Ale ono vše zlé je pro něco dobré. Ráno bylo zataženo, vlhko a mlhavo. 

A ani teplota nebyla zrovna příznivá. To se naštěstí s pokročilou hodinou výrazně změnilo a když usedám na kolo je téměř modro a poměrně teplo. A teplo mi ještě bude. Hned na zahřátí si dávám výšlap z Pilínkova na rozhlednu Rašovka. Výšlap je tak hřejivý, že hned na začátku odkládám bundu, rozepínám další vrstvu a snažím se co nejméně zpotit. Skoro se mi to podaří. Na Rašovce se opět oblékám a pouštím se do pěti kilometrového sjezdu. Po příjezdu do Domaslavic se klepu jako drahý pes, odbočuji na Javorník a těším se opět na nějaké to stoupání. Má tužba se mi velice brzy vyplní a už stoupám směrem na Rozstání. V Osečné najíždím na cyklostezku do Hamru na Jezeře, která je naprosto liduprázdná, nepotkám cyklistu, pěšího, nikoho. Krátce si odpočinu u Průrvy Ploučnice, zavzpomínám na loňský výlet s kamarády a dětmi, polknu halvu a jedu dál směr Zákupy. Ze Zákup je to do Sloupu v Čechách už jen co by kolem dohodil a zbytek došel. 

Před příjezdem do cíle se ještě zastavím ve Svojkově, kde si na malé návsi, v místních potravinách kupuji dalamánek, nějakou paštiku a pivo na večer. Dalamánek s paštikou hladově sním přímo na návsi a jedním ze dvou koupených piv jídlo spláchnu. 

Ve Sloupu se ve mě probudí nostalgie a já bezcílně projíždím městečkem a snažím se poznávat místa, která jsem navštívil před…ty vole, před třiceti sedmi lety. Nestačím se divit, když bez problémů poznám bývalou rekreační budovu, která patřila České pojišťovně a ve které jsme mnohokrát bydleli, poznávám i cestu, kterou jsme chodili na koupání, chvíli se zdržím pod skalním hradem, zajedu ke skalnímu divadlu a odpoledne ve vzpomínkách poklidně ubíhá.

Je čas najít si místo ke spaní. Mám vyhlédnuta dvě místa. Na obou se nacházejí altánky. Problém je, ale jinde. První altánek se nachází ve stínu, profukuje zde ledový vítr a navíc hned v jeho sousedství je rodinný dům, který jsem v mapě přehlédl. Chvíli zde posedím, ale popravdě se mi toto místo nejeví jako nejlepší místo na spaní. Usednu tedy opět na kolo a jedu na další místo. A tím je Vodní chrám. Hmm, místo pěkné, o tom žádná, ale uprostřed altánu je studna a z té stoupá chlad a vlhko, navíc je na altánu přidělaná cedule “Zákaz kempování”. Tím je to vyřízeno. 

Vydávám se stoupáním k lesnímu divadlu a pokračuji dál nazpět na Svojkov. Náhle uvidím odbočku do lesa u rozcestníku Bukové údolí a tak to risknu a pouštím se do prudkého stoupání, dokonce i na tlačení kola dojde, ale stojí to za to, protože za jednou zatáčkou se objeví skála zalitá sluncem a co víc, skála je z druhé strany celkem bez problému přístupná i s kolem. Vydrápu se nahoru a okamžitě je mi jasné, že to je to správné místo ke spaní a že lepší dnes nenajdu. Slunce sem bude svítit až do svého západu a místa je tu tak akorát. Je rozhodnuto!

Připravím si spaní, uvařím si kávu, sedím na slunci a dělám si zápisky z dnešního dne. Za zády v kopcích je slyšet zvuk motorových pil a dvakrát kolem mě projedou lesáci. Snad nebude nějaký problém, není, nejsem blbec abych si rozdělával oheň, na odpadky mám tašku a na lidský odpad nezbytnou lopatku. Zvuk pil nakonec ustane a lesáci mi dokonce zamávají, když se kolem mě vrací domů. Jsem sám.

Uvařím si rychlou večeři, pomalu srkám to jedno jediné pivo, které mám a se zapadajícím sluncem se do mých nohou pomalu, ale jistě pouští zima. Je čas zalézt do spacáku, než se převléknu mám nohy jako kusy ledu a zahřát je mi zabere strašně dlouhou dobu, naštěstí po necelé hodině přicházejí chodidla k sobě a má mysl se pomalu propadá do spánku. Nevím kolik je hodin, ale budí mě světlo, které proniká do spacáku. To přeci není možné, aby už svítalo? Pomalu vystrčím hlavu z vyhřátého spacáku a ono to není svítání, ale měsíc, který mám přímo nad hlavou. Chvíli na něj zírám, ale naštěstí se mi oči opět brzy zavřou a otevřou se až krátce před půl sedmou ráno. 

Ráno mrzne až praští a mě se vůbec nechce vylézat, vleže ve spacáku se mi bez nehody podaří uvařit kávu, ke které si dávám makovník a nevěřícně koukám na sněhové vločky dopadající na mé lože. Naštěstí sněžení nezesílí a ani netrvá moc dlouho. Není čas lelkovat a tak se snažím zkřehlými prsty vše pobalit a přidělat na kolo. Po pár minutách a pár sprostých slovech mám zabaleno, je čas vyrazit na zpáteční cestu. 

Ale ještě před odjezdem navštívím ve Svojkově Modlivý důl, ke kterému vede křížová cesta, na jejím konci se nachází skalní kaple a symbolický hřbitov horolezců. Pokud se budete v blízkosti pohybovat, určitě nezapomeňte toto místo navštívit. Po chvilce posezení před kaplí se vracím nazpět do Sloupu, kde se pokusím navštívit sklepní uličku, ale ať jsem se snažil sebevíc, vstup jsem nenašel. Škoda. Snad ji naleznu příště. 

Jelikož mám spoustu času, nevracím se ve svých včerejších stopách, ale vyrazím směrem na Lindavu a dál na Svitavu a Velenice. Zde se nachází Pusté kostely se skalním reliéfem Krista a okus dál známé Pekelné doly, ovšem ty jsou v tuto roční dobu ještě zavřené.

U Zákup se vracím na včerejší trasu v opačném gardu. V poledne bych docela něco pojedl, ale štěstí mi nepřeje a nenacházím nic otevřeného. Těsně před Osečnou zastavuji a dojídám zbytky ze včerejšího dne. Jedna gumová houska a kousek salámu. Ještě mám jednu halvu, ale tu si nechávám těsně pod stoupání z Domaslavic na Rašovku. A vyplatilo se. V Domaslavicích Komoot hlásí: “Vole odboč doprava!” Ok, poslechnu tě! Že jsem ho poslouchal! Po pár zatáčkách, v celkem přijatelném stoupání, vyjedu z lesa na přímé slunce a především do dvaadvaceti procentního stoupání. Šněruju úzkou silnici a už přemýšlím, že to vzdám, slezu a potlačím, když tu mě začnou povzbuzovat lidé pracující na střeše domku. Zatnu zuby, statečně a s úsměvem zamávám a vyšlapu to. Když jsem z dohledu, hroutím se do příkopu. Chytám dech a hledám nohy. Nakonec se jakžtakž zmátořím a pokračuji na vrchol k Rašovce. Zde vpadnu na otevřenou terasu místní restaurace a házím do sebe na dvakrát jedno ledové pivo. S díky druhé odmítám a za chvíli jsem doma, s čistou hlavou, smradlavý a špinavý.

Když píšu tento článek, neustále u toho koukám do mapy okolí Sloupu v Čechách a je mi naprosto jasné, že se sem vrátím. Názvy jako Bílá paní, Socha svobody, Jezevčí díra, Liščí díry a mnoho dalších názvů zvou k další návštěvě.