Na otočku do Německa a zpět

Ještě ten samý večer volám Romanovi, zda se nechce přidat. Prý určitě a rád. Paráda. Dohadujeme trasu směrem do německé části Lužických hor. Sraz ve čtvrtek ve dvě hodiny v Liberci. Ve středu se konečně dostávám do práce, řeším resty, které se mi za dva dny mé nepřítomnosti nahromadily, ale duchem jsem už na cestě pryč.

Konečně je čtvrtek. Ráno se loučím s odjíždějící rodinou a odeberu se okamžitě do dílny a pouštím se do balení. Vše mám v mžiku zabaleno, nabíjím navigaci, aktualizuji ji a nahrávám trasy. Dnes nás čeká pouze čtyřicet kilometrů. Za to v pátek to budeme mít pěkně natažené, osmdesát jen to hvízdne.

Přesně ve dvě se scházíme na cyklostezce u libereckého Slovanu, krátce se pozdravíme a vyrážíme směr Hrádek nad Nisou. Počasí je chladné, ale směrem, kterým jedeme to vypadá i na slunce. A skutečně, před příjezdem do Hrádku na nás začíná svítit slunce. To, že už moc nehřeje nám vůbec nevadí, zahřejeme se při stoupání k místu noclehu. Projedeme okrajovou částí Hartau a v Eichgrabenu vjíždíme do lesa. Hned na kraji lesa nás zaskočí kovové zábrany, na které jsou napojené drátěné ploty. Stojí nám v cestě, nikde žádná cedule s nějakým upozorněním, drze si jednu ze zábran posouváme a pokračujeme ve své cestě. Po pár kilometrech opět narážíme na ploty, tentokrát zde, ale nejsou zábrany, které bychom mohli posunout. Slezeme tedy z kol a přehazujeme je přes plot a lezeme za nimi. Zde už cedulky jsou. POZOR! Africký mor prasat! Jelikož jsou cedule na straně vedoucí proti směru naší jízdy, inteligentně usuzujeme, že jsem celou dobu byli v zakázaném prostoru. Rychle pryč. Máme sebou jenom deset euro a to nám na pokutu asi stačit nebude. Takové to ploty nás ještě kus cesty provázejí, naštěstí naše trasa již vede mimo tyto zákazy.

Přijíždíme do Olbersdorfu a začíná závěrečné stoupání. A je výživné, ale odměnou je perfektní přístřešek pod vrcholem Ameisenbergu s nádherným výhledem. Vybalujeme spacáky a připravujeme si na širokých, dlouhých lavicích spaní.Vzhledem k probíhající těžbě dřeva 

se všude povaluje spousta paliva. Neleníme a toaletní lopatkou hloubíme na kraji přístřešku ohniště. Jenom takové malé. Potřebujeme si opéct uzená kuřecí stehna neb nic jiného jsme k jídlu nesehnali. Za chvíli nás hřeje oheň. A nejenom, že nás hřeje, ale on nás i krásně udí. Volba místa ohniště se ukázala poněkud nešťastnou. Po pár minutách není v přístřešku vidět ani na kola, která jsme schovali uvnitř. Roman brblá, mě pálí a slzí oči, a tak jdu raději vyrobit vidlici na opékání stehen. Roman napichuje obě stehna na klacek a vzápětí se jedno ze stehen válí v prachu na zemi. Roman spadlé, nyní značně špinavé stehno, oplachuje vodou a já za tím nepadnuvší stehno opékám nad ohněm. Bože to je dobrota! Kus pečiva a studené pivo. Dokonalé. 

Oheň vyhasíná a nám se klíží oči. Půjde se na kutě. Hasíme zbytky ohně a zahrabáváme ohniště a honem do spacáků. 

V šest ráno mě budí budík, který jsem si opět zapomněl vypnout. Venku je vlezlo, mlha a do toho fouká. Vykonám potřebu a opět lezu zpět do spacáku. Budím se až těsně před sedmou hodinou. Pouštím se do vaření čaje a po snídaní ještě do vaření kávy. Jak jsme si předsevzali, tak jsem to nesplnili. Chtěli jsme vyjet brzy, ale daří se nám opustit přístřešek až po deváté hodině. Míříme na Jonsdorf a dále do Waltersdorfu. Překračujeme hranice a jsem zpět ve vlasti.

V Dolním Podluží odbočujeme do lesa na výšlap k vrchu Ptačinec. Těsně pod stoupáním pípne Wahoo a zařve na mě: Climb! Hned vzápětí mi ukáže údaje, které na naloženém těžkém kole fakt nepotřebuji vidět a ani je vidět nechci. Ukazuje délku stoupání, okamžitý sklon, průměrný sklon, předpokládanou dobu výstupu a spoustu dalších deprimujících věcí. Když přijde na řadu úsek, kde mé nohy už nejsou schopné stoupání ušlapat a dochází na tlačení a já vidím, jak pomalu se odpočítávají metry, zbývající k vrcholu, vztekle navigaci vypínám. Pod Ptačincem se hroutím na zem a cpu do sebe sušenku. Opět oživuji Wahoo a vyrážíme dál směrem na Velký Šébr, Malý Stoh a Horní Světlou. Počasí je střídavé, ve vyšších polohách je vidět občas slunce a v nižších polohách jedeme v neustálé mlze. Přesně ve dvanáct dorážíme do Krompachu a Roman si vzpomene, že je zde někde výborná restaurace. A taky je, jmenuje se Farma Hvozd, a co víc, je Sv. Martina a v nabídce samé svatomartinské laskominy. Vpadneme dovnitř, usedáme ke stolu a u velice příjemné obsluhy objednáváme čaje, Roman krémovou husí polévku a husí paštiku, já se toho nebojím a objednávám si pomalu pečené husí stehno s bílým a červeným zelím a k tomu ještě variaci knedlíků. Chvíli zvažujeme objednání piva, ale naštěstí zvítězí touha dojet domů po svých a zůstaneme pouze u čaje. Po obědě máme ve tvářích slastný výraz, ale mě se trochu honí hlavou, jak tohle rozšlapu. 

V pohodě, do kopce. Jak jinak. Naštěstí přichází po krátké stoupání delší sjezd, a ač je vlezlá zima, mě hřeje husí sádlo. Brzy jsme v Petrovicích a následně v Rynolticích. Z Rynoltic jsme původně chtěli jet na Zdislavský Špičák, ale do kopců se nám už moc nechce a brzký západ slunce se neúprosně blíží, volíme tedy cestu směrem do Dolní Suché, kde se napojujeme na cyklostezku do Liberce. Okolo půl čtvrté konečně přijíždíme do Liberce, loučím se s Romanem a oznamuji mu, že další prosincovou cestu plánuji já. Posílá mě do míst, kde slunce nesvítí a oznamuje mi, že se mnou pojede až na jaře. Jsem zklamaný. Co se dá dělat. Musím si najít jiného kamaráda. A nebo, že bych to byl nucen vydržet opravdu až do jara? Těžko.