Na Orlík přes Brdy

Ve hře jsme měli dvě trasy. První byla někam na Brdy až do chvíle, než nás sundá únava a druhý den zpět. Druhá trasa byla směr Orlík, vykoupat se a druhý den domů. Zvítězil Orlík a Zuzky první bikepacking mohl začít.

Nutno podotknout, že na kole měla ta holka za letošek najeto cca 70 km (do Mělníka na burger). Proto jsme naplánovali trasu více na pohodu, což se postupem ukázalo jako relativní. Prodloužený víkend díky svátkům Jendy Husa a Cyrila s Metodějem byl na svém začátku. Protože nemáme blatníky a jsme z cukru, počkali jsme, až počasí dovolí start suchou nohou. Nebylo kam spěchat – čekání jsme krátili manuální prací na chatě.

V sobotu ráno probíhá proces třídění a balení. Má být teplo a slunečno, takže jedny trencle to jistí. Zde musím výrazně pochválit Zůzu, jak zodpovědně přistupuje k balení věcí. Nevezeme dvoje žabky, Conversky, zateplené kalhoty, nezateplené kalhoty, holítko na nohy ani fén na vlasy. Opravdu jen to, co nutně potřebujeme k životu. Pro spoustu lidí prkotina, ale tohle je fakt zásadní zlom! Ještě Tyvek z Nalehka a můžeme vyrazit.

Opatrně oznamuji, že nás hned v úvodu čeká Řevničák. Je to takovej kopec o dvou vrchařských prémiích ze závodu Trans Brdy, který má zhruba šest kilometrů. Mě se líbí, jezdím ho prakticky při každé vyjížďce a člověk se na něm příjemně zahřeje. Blbý je, že Zuzka to takhle nevidí. Rezignovaně ale souhlasí, protože z Dobřichovic je to stejně všude jedině přes nemilé teréní vlny a nedá se svítit. Když dětství trávíte v Polabské nížině, je to tvrdá změna.

Vyrážíme se zahřát. Je „příjemných“ 27 stupňů a slunečno. Zůza je držák a drtí stoupání v sauně. Nahoře něco motivačne zabrblá a jedeme dál.

První zastávka je na Skalce nad Mníškem pod Brdy. Dvě Kofoly a dva párky v rohlíku vyplňují snídaňovou mezeru. Po Hřebenovce doslova letíme a zastavuje nás až křižovatka u Knížecích studánek. Zde je parádní palouk, studánka (překvapivě) a stavení, kde se v nouzi dá ukrýt na noc při nepřízni počasí. Myslím ale, že statek rekonstruují a brzy už to nepůjde. Cesta kolem obory Aglaia nás sváží do Dobříše, kde si dáváme oběd. V Dobříši, prosím vás, nejezděte na kole po zámeckém parku. Zákaz tam sice nemají, za to mají párek vostrejch měštáků, který ještě minulý týden měli westernový klobouky, ostruhy a koně zaparkovaný na periférii směrem k Příbrami.

S pocitem větší bezpečnosti a vychování jedeme navštívit památník Karla Čapka na Strži (u vstupu visí sympatická cedulka Cyklisté vítáni). Určitě doporučuji sem zajet. Je to velmi pěkné, logicky až poetické místo, s možností se občerstvit. V horní části je ateliér věnovaný Ferdinandovi Peroutkovi. Tak když by Ovce přece jen nenašla, ať to zkusí ještě zde. Nás ale tlačí čas a vyrážíme proto brzy dál. Dalším cílem je Višňová aka Třešňová, známá to ves ze seriálu o nerudným dědkovi a jeho soužití s všeumělem zdejšího JZD. Při příjezdu nás vítá onen slavný pohled na kostel. Zůze pouštím z YouTube úvodní znělku pro navození atmošky. Stavujeme se na pivo v místní hospodě vedle zdravotního střediska, kde Huml zachránil Pepika Bláhu. Jinak obec není nikterak malebná a ta chalupa je přestavěná na hnus sedmdesátkovejch staveb.

Z Višňové pokračujeme dál přes Jelence a Horní Hbity. Silnice nás nebaví, a proto se vždy snažíme využít nějakou turistickou nebo lesní cestu, abysme v tom vedru využili příznivějšího lesního klima. Z Nepřejova sjíždíme do Dolní Líšnice, kde hausbóty na zahradách avizují blízký cíl. Po finálním zakončováku na kostkách se konečně vyloupne Orlík. Dáváme selfíčka, utíráme slzy dojetí a vyhlížíme místo k přespání. Já chci levý břeh a víc do kopců, Zůza pravý břeh a víc k vodě na pláž. Tak děláme kompromis a jdeme doprava na pláž. Na cestu si ještě dáváme malé pivo pro dámu a velké pro pána, plus s sebou dva litry do PETky se Zuzčiným komentem “to jsem na tebe zvědavá”, který jsem přeslechl a žil v domění, že si dá taky.

Z hráze jsme si vyhlídli zátoku, do které se dá dostat jenom lodí nebo propletením se nízkým porostem. Po odbočení z turistické stezky a překonání roklinky s potůčkem jsme na místě. Dá se asi vydedukovat, že loď teda neklapla.

Za ten kompromis a průchod džunglí to stálo. Privátní pláž, ohniště a dokonce i rovně zkopané místo k ležení. Zůza rozložila vaření a lože. Já hodil Kozla vychladit do nádrže, protože mi bylo řečeno, že si to vypiju sám, když jsem si to objednal a šlo se na parádní koupačku. Po náročném dni přišla regenerace vhod.

Pak přichází kauza rozdělání ohně – vzal jsem si hrdina jen křesadlo… Díky bohu za YouTube :))) Ale buřty na ohni nakonec byly!

K večeru přicházela dát dobrou noc lesní zvěř – zdravím Jirku Tušera 🙂 Já se zatím snažil dopít co jsem si nadrobil a Zůza to pomalu jistila z lehu ve spacáku. Večer jsem jí ještě předal info, že mě Dag budí dobrou kávou. Odpověď si ale již nepamatuji. Během noci mě budí Zůzino nervózní ošívání. Nespí, protože kolem nás prý něco šustí. Čelovkou hlídá kvadrant a já se snažím uklidnit situaci tím, že je to asi Joklík (prase) a bojí se víc než my. Je statečná, jde spát a kdybych se prý na tu odpověd vykašlal, bylo by to lepší…

Ráno je nádherný. Kafe a snídaně od Zuzanky v podobě ovesné kaše spolu s perfektním výhledem z naší soukromé pláže na východ slunce (ten byl totiž zahrnut při plánování místa noclehu…) jsou bezchybné. Po snídani pár temp v Orlíku (kupodivu průzračná voda), balení věcí, úklid po sobě a zahájení návratu domů.

Zase nás trochu tlačí čas. Zůza přestává mluvit, což je signál únavy. Volíme proto trasu spíše po asfaltu. I tak to ale po chvíli stáčíme do lesa. Při návratu se nic zvláštního nedělo. Je ale spousta možností, jak z toho udělat slušný okruh. Lesní cesty vedou z velké části bývalým vojenským prostorem, a tak se dá vždy napojit na cestu, kam je zrovna potřeba. V brdských lesích je spousta studánek, které jsou často vidět i z cesty. Takže nouze o vodu není. Z Dobříše se opět napojujeme na geologický pás Brdských vrchů a Zůza větří kopce.

Závěr nás stál hodně sil, ale i tak to za to stálo.

Rychlý závěr:

Pokud nemáte najeto, nebojte se toho. Pokud chcete vzít drahou polovičku, nebojte se toho. Bacha, na Brdech občas není signál. Jak uvidíte, že někdo dělá v lese bordel, hned mu jí střihněte, protože takovej brajgl kolem přehrady jsem dlouho neviděl. Když přestane mluvit – nedrážit dalším mluvením, nehecovat a neříkat “už tam budem”. Ví, že je to lež!

Zuzino autorizační okénko:

Plavky, miniručník, kartáček, triko s dlouhým rukávem na spaní, mikina, legíny, náhradní triko a ponožky – kdo mě zná, bude těžko věřit, ale je tomu tak. Nemusela ani proběhnout redukce Jeníkovou rukou. Nicméně přibalit minimalistický boty na přezutí, aby si nožky z celodenního pobytu v tretrách odpočinuly, to chce.

Proti Řevničáku bych v zásadě nic neměla, ale on si začal. To on mě schodil z kola. Pravda, cestou do kopce, ale sono a RTG si tato naše vzájemná neshoda vyžádala. Uznejte, na tomhle základu velkou lásku nevystavíte.

Polabská nížina má svoje kouzlo (a není zákeřná).

Co oči nevidí (a uši neslyší), to srdce nebolí. Příště tedy přibrat špunty do uší jako nepostradatelnou výbavu pro spaní v lese. Jirku Tušera nechávám s pochopením pozdravovat.

Přestala jsem mluvit hned při prvním nasednutí na kolo. Netřeba asi podotýkat, že kromě fyzické únavy a nedostatečného vyspání za tím stál i netrénovaný…. posez. Celou dobu se snažíte sedět tak, abyste vlastně vůbec neseděli a běda když si dáte pauzu na oběd, protože když už se situace zlepší, rázem jste tam, kde jste byli… 🙂 Proto nesouhlasím s tvrzením, že se při zpáteční cestě nic zvláštního nedělo. Pro mě byla zpáteční cesta o poznání intenzivnější. Za to souhlasím s Jeníkovým závěrem “nedráždit mluvením a nehecovat” 🙂

Za to nezapomenutelný ráno to ale stálo.

Nezbývá než se těšit na příště… (Dagu, pro mě ráno čaj, prosím ;))