Na dno

Text a foto: Patrik Kalista

V HK prošlápnu městem a už si to švihám pěknou přírodou hradeckých lesů. Kdo si chce užít gravel v pravém slova smyslu, tak tady ho čeká nesčetné množství cest a cestiček, kde se cyklista opravdu vyžije. Z lesní cesty mě svede mini pivovar v obci Běleč. Dávám jedno (tentokrát fakt jen jedno) a už zase frčím lesem. V Týništi kvůli času pokračuji cyklostezkou směr Kostelec. Moc pěkný asfaltek na celkem nové stezce ovaluje pěkně kola a za chvíli jsem v Kostelci, kde doplňuji zásobičku na večer. A teď to přichází. Z brašny mi vypadává mobil a ten dopadá rohem na kamínek a je jasno. Tahle cesta bude fakt drahá. No nic. Telefon funguje, akorát na displeji je pavouk velikosti, za kterou by se nemuseli stydět, ani v chlebské zoo. Na přelomu září a října se už poměrně dost brzo stmívá a tak je potřeba vymyslet nějaké spaní. Hrad Potštejn nebo zámek pod ním by byl super, ale bohužel ty jsou oba dva osídlené, takže musím vzít za vděk něčím menším. Na mapě koukám na hrad Velešov. To by mohlo být ono. Dle předpovědi sice nic nehrozí, ale sichr je sichr. Dole pod hradem je pěkný přístřešek, tady by to šlo, ale ranní probuzení by nebylo výhledově nic moc a tak se vydávám nahoru na zříceninu hradu Velešov. Je to pěkný kopeček na závěr, takže tam hodím kašpárka a mažu nahoru. Nahoře by měly být dva přístřešky. Bohužel to jsou dvě lavičky, ale jakási stříška tu je. Větru s deštěm by asi neodolala, ale pršet nemá, takže spaní bychom měli. Tou cestou nahoru jsem nějak zapomněl na svůj dobrý den a tak se jdu ještě před spánkem projít a prozkoumat zříceninu. Smeká se mi to a na holeni mám rýhu, jak když ti to uklouzne na nášlapech. Co mi dnes ještě osud přichystá za překvapeníčka. Vybaluji si nakoupené věci a ano, samozřejmě pivo zůstalo před krámem. No paráda, tak ještě na sušáka. Naštvaně si připravuji spaní pod stolem a roztrhávám bundu. Když se daří, tak se daří. V noci asi ještě přijde medvěd…

Na štěstí to bylo ten den vše a já se probouzím a mám sice trošku mlžný, ale moc pěkný výhled na Potštejn a údolí řeky Orlice. Posnídám, pobalím, což nepatří mezi mou oblíbenou činnost na cestách. Z Velešova pokračuji ještě nahoru na Kapraď a tak se rychle dostávám do tempa a srdce pěkně pumpuje. Chci si trošku odpočinout a tak koukám do mapy a rozhoduji se sjet Modlivým dolem na Vochtánku. Sjet bylo silné slovo. Chvilku to jde, ale pak už je to nad moje síly a já musím z kola dolů. Dnes to bylo poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Mohl jsem dojet až do Potštejna, je tam pivovar s velmi pestrou nabídkou. Ale nejsem alkoholik a dopoledne pivo nepiju. Tím pádem před Vochtánkou uhnu do rekreačního střediska, kde z vody vím, že je tam lanový most přes řeku Orlici, pak pokračuji přes louku do Brné, kde jsou v létě koně a zase do kopce, přes Liščí doly a zase dolů z Pekelce, údolí řeky Zdobnice. Tady je navigace úplně v pohodě po modré přes Slatinu, kde dosnídám a i když je ještě dopoledne, porušuji svoje měřítko alkoholismu a lámu do sebe jedno lahvové na žízeň. U mostu pod Pěnčínem sjíždím z modré a ,,jedu“ podle koryta řeky Zdobnice. Je to lopota. Ze začátku se snažím dostat po kamenech z jedné strany na druhou. Řeka Zdobnice moc vody nemá, tak se mi to nějakou dobu daří, bohužel přichází uklouznutí a já má obě tretry plné vody. Já vůl, že si nevzal crocsy. No nic, rozhoduji se boty sundat a jít bez bot korytem řeky. Voda je studená, ale nic, co by se nedalo přežít a kameny příjemně masírují paty. Po nějaké době se dostávám k Plačtivé skále, tedy k místu soutoku Zdobnice s Říčkou. Za tímto místem se naši zákonodárci rozhodli vše zničit a vybudovat zde přehradu, takže za pár let na tomto místě bude ústí vodní elektrárny. Už úsek k Plačtivé skále je moc hezký, ale na rovinu to na kolo není. Pěšmo to musí být mnohem lepší. Já se rozhoduji jít do leva a prozkoumat tak budoucí dno přehrady. Je tady krásně. Příroda si tady osamoceně lebedí a všude kolem se rozjímá ticho. Jen občas slyšíte ptáky. Zastavuji se, abych si to kolem tady vychutnal. Na kolo nasedám pár set metrů před Souvlastní. Dál už je kolem Zdobnice silnice a tak se rozhoduji, že vyjedu na Kovárnu a dostanu se nad Zdobnici, tedy obec Zdobnici. Rozhledy jsou dokonalé a já si je vychutnávám plnými doušky. Projíždím Luisino údolí a poprvé za cestu potkávám nějaké turisty.

Dnes vynechám nejvyšší vrch Orlických hor a tak pokračuji rovnou pod Jelenku, kde najíždím na Jiráskovu cestu. Tady už je turistů poměrně dost. Je příjemné odpoledne a tak by si to chtělo dopřát dobré kafíčko. Na štěstí tady o jednom podniku vím a mohu zaručit to, že vy, co mě budete následovat, neprohloupíte. Je to jako zjevení. Za hlavním hřebenem Orlických hor směrem k Polsku se v bývalých Sudetech nachází obec Neratov a v něm kostel, co nemá střechu. Pardon, on střechu má, ale je prosklená a tak i já jako neznaboh začínám přemýšlet, jestli fakt něco jako bůh není. Otevřená střecha, paprsky slunce pronikají dovnitř na oltář. A jako bonbónek si po této prohlídce můžete dát ono kafíčko a něco sladkého u dvou velmi sympatických kavárníků, kteří se rozhodli jít proti proudu a otevřít si svůj podnik právě zde.

Po zaslouženém odpočinku a procházce na boso v trávě, nasedám na kolo a pokračuji přes Hadinec a Haničku do Rokytnice, kde si vychutnávám sjezd po sjezdovce Fárák. Alejí se vracím zpátky k řece do Julinčina údolí, tentokrát se jedná o řeku, tedy o říčku Říčku. Po modré míjím opět soutok Říčky a Zdobnice, tentokráte však shora a po této cestě pokračuji až do Doudleb. Vyjma úseku před a ve Vamberku, které nevedou kolem řeky a zbytečně by směřovaly do centra obce. Spěchám, tudíž riskuji a jedu kolem řeky a rozhodnutí je to velmi dobré. Vyhýbám se asfaltu a lidem. V Doudlebách najíždím na cyklostezku směr Častolovice. V Česticích z ní sjedu a pokračuji chvilku po zelené a pak po lesních cestách do Týniště a dále přes Bědovickou oboru směrem na Třebechovice potkávám velké stádo bílých daňků a na druhé straně neméně početnou skupiny obrněných transportérů. Ne, nemyslím Pandury, ale prase divoké, které v této oboře mimo jiné také chovají. Ještě, že jsou za plotem. Prohánějí se tam opravdu velké kusy. Za Bědovicemi to obracím opět k řece a přes Štěnkov se snažím dostat k písníku Marokánka, už je poměrně dost hodin, takže moc nevidím, ale je zde dobývací prostor písku, který se těží trošku jinak než u nás v Polabí. Nevznikají při něm hluboké díry a jezera, ale vytěžený prostor se ihned osazuje jehličnany a tak po těžbě zůstane zase jen les, což je mi sympatické. To už jsem zase skoro u Hradce, takže se vyskytuji u rybníku Výskyt. Zde by se dalo spát a je k tomu určeno takové moc pěkné místo dokonce i s grilem, jenže já už mám hostinu připravenou jinde, čeká mě totiž svatební hostina. Proto na nic nečekám a beru to nejkratší cestou okolo lízátek na vlak směr Nymburk. Kde budu mít hodinu čas načerpat energii.