Na Apaluchu s pesimistou

Cíl je v Malé Úpě, kde Jiřího kamarád společně s manželkou provozují celoročně penzion. Pavel je nejenom provozovatel penzionu s názvem Apalucha, ale současně i vášnivým cyklistou a jelikož chceme jeden den strávit ježděním v Krkonoších, tak nám příjdou vhod jeho znalostí místních tratí. Asi bych vám měl i vysvětlit, proč je v názvu článku slovo pesimista. Jiří je rozený pesimista, před každou naší delší projížďkou říká, že to neujede, že je tam moc kopců, že to odstoná, že má problémy se zády a tak podobně. Prostě je to neskutečný remcal, ale právě kvůli tomu s ním jezdím. Člověk se s ním na cestách nikdy nenudí.

V úterý ráno vyrážíme od kapličky v Hraběticích na svou cestu. Počasí je naprosto prvotřídní, teplo a slunečno. Cesta rychle ubíhá a velice brzy jsme v osadě Jizerka, kde si dáváme kávu, chvíli posedíme nad mapou, vyrazíme směr Polsko a hned zabloudíme. Ono to ani tak není bloudění, jako spíše to, že mineme odbočku na Karlovský most a tak když zjistíme, že je něco špatně, tak máme za sebou tři kilometry. Nevadí, vracíme se, na druhý pokus křižovatku trefíme, ignorujeme značku cyklisto sesedni a sjíždíme kamenitou cestou až k mostu přes Jizeru. Jsme v Polsku. Už jsem v Polsku byl, ale v jiné oblasti a tak jsem mile překvapený, že narozdíl od České strany Jizerských hor, kde je téměř vše vyasfaltováno, zde jedeme po krásných lesních cestách. Cesta nám vesele ubíhá. Dokonce i pesimista je veselý a neremcá. Bodejď by ne, když z větší části zatím klesáme. Z Jakuszyc pokračujeme do Szklarske Poreby. Cyklostezka je značena jako ER2, ale občas je nutností nahlédnout do mapy, protože značky často chybí. Po cestě narážíme na jeden problém. Chceme se najíst a dát si k obědu pivo, ale není to možné. Ne, že by bylo všude zavřeno, ale nikde neberou karty a my máme pouze české koruny a ty nikde nechtějí. Příště si musíme vzít alespoň pár drobných zdejší měny.

Cesta ubíhá bez problémů a tak se v brzkých odpoledních hodinách začínáme blížit k městečku Kowary, které leží na úpatí Polské strany Krkonoš. Bohužel do Kowar se nám nepodařilo nalézt cyklostezku lesem a tak jsme nuceni osm kilometrů urazit po asfaltu. Já asfalt nesnáším, pesimista ho miluje. Co se trochu mění je počasí, ze zadu se na nás začínají tlačit bouřková oblaka a na hřebenech Krkonoš to vypadá na pěknou činu. V Kowarech, mimochodem je to krásné město a stojí za krátké zdržení, přichází vysvobození v podobě jedné lahvové plzničky z místního koloniálu, kde berou platební karty. Posedíme na pěší zóně, ale za chvíli nás z ní vyžene krátká přeháňka. Vracíme se do sedel a začínáme stoupat z Kowar směr Pomezní Boudy. Pesimista začíná mluvit o odvozu. Začínáme na čtyřista šedesáti metrech a cíl je ve zhruba tisíci čtyřiceti šesti. Tak to vypadá na zajímavý výšvih. A zajímavý opravdu je. Opět a znovu krásné lesní cesty a žádný asfalt. Občas lehká přeháňka, ale zdá se, že ta hlavní bouřka nás mine. Osm kilometrů nepřetržitého stoupání lesem. Remcal začíná nepublikovatelně nadávat, ale já už vím, že je to jeho styl jak bojuje s kopcem. Přesto ho nechávám raději za sebou, protože nevím, jak by se zachoval, kdyby viděl, jak mi cukají koutky úst a to nemluvím o tom, co by dělal, kdyby toto cukání přešlo do výbuchu smíchu, ke kterému nemám vůbec nijak daleko. Náhle lesní cesta končí a ocitáme se na hlavní silnici. Tady nám bohužel nezbývá nic jiného nežli dorazit poslední dva kilometry po asfaltu. Chtěl bych vědět, který blbec vymyslel značení zbývající vzdálenosti k vrcholu sprejem na silnici? Nápis tisíc metrů byl v pohodě, pět set metrů ještě také, ale pak nápis každých sto metrů začínál štvát i mě, slušně řečeno.

Konečně jsem na Pomezních Boudách. Počasí je hnus. Mlha a z dálky slyšíme hřmění, ale naštěstí neprší. K cíli to máme už pouze dva kilometry a tak se rozhodneme, že zde dáme večeři a vyhlášené místní pivo Trautenberk. Smůla, vše zavřeno i pivovar. Naštěstí nacházíme alespoň jeden otevřený podnik, kde si dáváme večeři, pivo a kávu. Po doplnění iontů, kofeinu a energie opět vyjedeme, abychom zhruba po dvou a půl kilometrech přijeli na Apaluchu. Jiří se bodře vítá s celou rodinou, je za hrdinu, ujel osmdesát šest kilometrů a po jeho nadávkách jakoby se slehne zem. Já se představuji, za hrdinu nejsem, protože o mě Jiří všude vypráví, jak jsou pro mě tyto vzdálenosti naprosto normální (nejsou) a vyrážím na obhlídku okolí chaty. Hledám místo, kde bych pro dnešní noc, hlavu složil. Nacházím dětskou prolejzačku ve tvaru lodi a tak mě napadá, že budu spát uvnitř. Bohužel to nejde, protože v případě deště, by mě to krásně vyplavilo. Tarp jsem tentokrát nebral a při pohledu na oblohu mi začíná býti jasno, že to asi dopadne trošičku nebikepackingově. Poněkud posmutněle se vracím k chalupě a nakonec se nechávám umluvit k pobytu uvnitř penzionu. Přiznám se, že po chvíli mi ta představa přestává být proti srsti. Přeci jen si vzpomenu na svou poslední cestu a to jak dopadla a tak nakonec bere má hrdost za své a já brzy okupují jeden z pokojů. Snad mé chování omluvíte.

Večer odcházíme na pivo. Trautenberk opět není a já si začínám myslet, zda to není jenom nějaký zdejší mýtus pro nalákání turistů. U piva nám Pavel popisuje, kam máme vyrazit následující den a tak nad mapou plánujeme středeční výlet. Dozvídáme se, jak to zde s bikováním chodí a já se nestačím divit, na jaké množství cest je zakázán vjezd na kolech a tak se ani nedivím, když se dozvídáme, kolik zdejších bikerů, zde jezdí na silničce. Brzy uleháme a já ani nevím, zda jsem už nespal, když se má hlava dotkla polštáře.

Druhý den se počasí umoudřilo. Ráno nás čeká připravená snídaně a nám tak zbývá, udělat si pouze kávu. Servis od Ivy a Pavla je naprosto luxusní a já si ani nevzpomínám, kdy o mě bylo takto postaráno. Po vydatné snídani plníme láhve, odepináme brašny, protože dnes chceme jezdit pouze a jenom nalehko. Já se moc těším, protože na dříve testovaném fatbiku Borealis Crestone mám zapůjčená kola 29+ a po předchozím dni, jsem z toho kola více než nadšený. Pesimista Jiří čistí a maže řetěz a světe div se, neremcá. Okolo deváté vyrážíme směr Pomezní Boudy a odtud nazpět do Polska, kde se chceme napojit na ER2 a pokračovat pod hřebeny hor směr Lysečinská Bouda. Již když se blížíme k Pomezkám, vidíme, že ono to s tím počasím zase nebude až tak dobré. Přes vrcholky se valí bílá mračna z Polska a visí zde jak přikovaná. Při sjezdu a hledání odbočky taháme neprofuky a po dvou kilometrech odbočujeme na již zmiňovanou ER2. Budu se opakovat, ale je to nádherná lesní cesta, plná krátkých stoupání, rychlých sjezdů, na které navazují opět krátké, intenzinví výjezdy. O to větší šok přichází, když se vrátíme do Čech. Téměř okamžitě najíždíme na asfaltovou silnici, která nás dovede k opuštěné Lysečinské boudě. Bohužel až na Cestník pokračujeme po asfaltu, kde konečně sjíždíme na lesní cestu. Nechápu, co je to za módu, všechny cyklostezky vyasfaltovat, když jsme viděli, že to jde i jinak. Myslím tím Polskou stranu Krkonoš, ale i Jizerských hor. No, co se dá dělat. Uháníme a užíváme si tohoto úseku cesty, objíždíme Starou horu a odměnou za naše utrpení po silnici, je nám pohled do údolí, kde se pod námi vine Malá Úpa a na protější straně je krásně vidět Sněžka. Někde špatně odbočujeme a opět jsme na Cestníku, jelikož se blíží poledne, tak hledáme kde bychom se najedli a volba padá na restauraci U Kostela. A volba je to dobrá, příjemná paní vedoucí nám nejdříve oznámí, že Trautenberk má a za chvíli již máme před sebou orosené půllitry zlatavého, lehce zakaleného piva. Volíme jedenáctku, která je nepasterizovaná a nefiltrovaná. Chuť je pro mě naprosto překvapující. Pivo je lehké, výborně hořké. Lahoda. Vřele doporučuji neopomenout ochutnat. Navíc zde i výborně vaří a tak si na večer domlouváme grilovánou krkovičku, usedáme na kola a po Pohádkové naučné stezce dáváme výšlap na Pomezní Boudy a sjezdem zpět do penzionu Apalucha. Máme tu poslední večer v Krkonoších. Posedíme v restauračních zařízení, kde se občerstvíme několika jedenáctkami a jednou třináctkou Trautenberk, zbaštíme grilovánou krkovičku, probereme zpáteční cestu a šup na kutě neboť ráno se brzy vstává, balí a vyráží domů.

Neděle nás přivítá zataženou oblohou a teplotou okolo osmi stupňů, řeknu vám, nic moc. Jirka od chvíle kdy otevřel oči brblá, že ho bolí koleno, záda a takdále. Je opět výborně naladěn na cestu domů. V devět se loučíme s Ivou a Pavlem, děkujeme za pohostinnost a vyrážíme směr Pec pod Sněžkou. U Spáleného Mlýna najíždíme na cestu k Janovým Boudám a stoupáme a stoupáme. A víte po čem? No ano, po asfaltu. Je to takový místní kolorit. Už mě to nepřekvapuje. To pravé peklo, ale teprve příjde a netrvá to ani moc dlouho. V podstatě začíná hned po příjezdu do Pece. Nekonečné stoupání na Lučiny k Pražské chatě, je totální nářez. Teplota stále padá a kopec má neskutečný sklon. Po čtyřech kilometrech agónie, jsme konečně navrchu, pesimista začíná mluvit o zápalu plic a jiných chorobách. Oblékáme větrovky a hurá na sjezd do Černého dolu. Brzdy nestíhají, stromy se kolem nás jenom míhají a já žasnu, jak dlouho to jedeme. V Černém dolu objíždíme místní vápencový lom po naučné trase a pak odbočujeme na cyklostezku vedoucí do Vrchlabí. Zde zastavujeme a pátráme v mapě, kudy se vydat dále. Bohužel nám nezbývá nic jiného, než dojet do Jilemnice nad Jizerou po hlavní silnici. Zde se role pesimistů obrací. JIrka radostně šlape do pedálů, plní si plíce smogem a je šťastný. Já jsem nechutně naštvaný, nadávám, řvu že se na to můžu…no nechutnost. Konečně jsme v Jilemnici, kde dáváme rychlý oběd a volíme směr Semily. Bohužel, opět po silnici. Takhle už to dál nejde. Mě rupají nervy, zastavují u krajnice, tahám mapu a nacházím turistickou zelenou, která vede až do Semil a jelikož Jiří odmítá jet touto cestou, rozdělíme se s tím, že se sejdeme v Semilech. Udělal jsem dobře a všem, co nemáte rádi hlavní tahy a náhodou se ocitnete v Jilemnici, tak určitě vyzkoušejte tuto cestu. Je nádherná.

V Semiech se opět potkávám s Jirkou, on je v pohodě a já jsme vyklidněný.

Pak už to jde rychle. Podél Jizery dorážíme na Malou Skálu, kde naší cestu ukončujeme, dáváme rozlučkové pivo, necháváme se vyzvednout a vracíme se domů.

Co říci k této cestě závěrem? Určitě Krkonoše stojí za to. Hezčí jsou, co se cest týče, z Polské strany, ale to neznamená, že se i na naší straně nejvyšších hor nenajdou zajímavé cesty. Ale doporučuji s někým místním konzultovat kam se může a kam zase ne. S přespáním je to poněkud složitější neboť v Národním parku to nelze, ale pokud budete v Malé Úpě, tak využijte služeb penzionu Apalucha, rádi vás zde nechají na zahradě přespat a rádi vám za úplatu poskytnou snídani, večeři, pivo Trautenberk, výbornou kávu, bezplatně vám poradí kam jet, co stojí za navštívení a další dobré rady.

Tak zase někdy příště v nějaké zajímavé lokalitě.