Náš host 16. 1. 2023

Kdy jindy by mě taková cesta mohla napadnout než při učení na zkoušky. Takže jsem samozřejmě nezačal hned plánovat trasu. Původně to mělo být jenom do Andory, ale pak jsem si řekl:,,když už se projet, tak pořádně“. V té době se Daniel Polman začínal chystat na závod Northcape-Tarifa, takže bylo jasný, kam to natáhnu. Nad mapama jsem pár večerů proseděl, ale nakonec se mi podařilo vymyslet něco rozumnýho. Teď přišla ta horší část, sbalit věci na původně 50 dní. Tak abych nevezl nic navíc a zároveň nic nepostrádal. Seznam se postupně plnil a já si začal říkat, že to do těch kabelí nikdy nemůžu narvat, ale povedlo se. Kolo se vším vybavením vážilo lehce pod 20 kilo. Dost na to, aby to byla do některejch kopečků na trase solidní rubačka. Mapy ready, kolo ready a já s mým chabým nájezdem asi 1500km za poslední rok jenom doufal, že se neodvařím hned první den.

Kdy jindy by mě taková cesta mohla napadnout než při učení na zkoušky. Takže jsem samozřejmě nezačal hned plánovat trasu. Původně to mělo být jenom do Andory, ale pak jsem si řekl:,,když už se projet, tak pořádně“. V té době se Daniel Polman začínal chystat na závod Northcape-Tarifa, takže bylo jasný, kam to natáhnu. Nad mapama jsem pár večerů proseděl, ale nakonec se mi podařilo vymyslet něco rozumnýho. Teď přišla ta horší část, sbalit věci na původně 50 dní. Tak abych nevezl nic navíc a zároveň nic nepostrádal. Seznam se postupně plnil a já si začal říkat, že to do těch kabelí nikdy nemůžu narvat, ale povedlo se. Kolo se vším vybavením vážilo lehce pod 20 kilo. Dost na to, aby to byla do některejch kopečků na trase solidní rubačka. Mapy ready, kolo ready a já s mým chabým nájezdem asi 1500km za poslední rok jenom doufal, že se neodvařím hned první den.

Text a foto: Martin Svoboda

DEN 1

Den D byl tady. Dávám na kolo navigaci a poslední duležitý věci. Loučím se s rodinou a připadám si, jak kdybych se jel projet někam kolem komína. Ještě mi nedochází, že odjíždím na víc než měsíc. Šlape se pěkně, počasí mi vyšlo. Kilometry rychle ubíhají, ale ještě aby ne, když je to první den. Večer to vypadá na déšť. Doufal jsem, že dneska přehoupnu hranice do Německa, ale zmokat se mi nechtělo. Naštěstí mi brácha našel na mapách krásnej přístřešek. Těsně před ním mě čekal kilometrovej dvanáctiprocentní kopec. Asi aby se mi pěkně spalo. V noci ale moc nespím a pořád se převaluju. Je mi jasný, že bude pár dní trvat, než si zase zvyknu spát jen tak někde u cesty.

Kvůli dešti vyjíždím až kolem desáté. Přece jenom se mi hned ze startu nechce jet v mokrým. Na hranice jsem musel vyjet pár kopců, ale to se dalo čekat. Po poledni už opouštím Česko a hurá do neznáma”. Do Passau mě teď čeká dobrej sešup. To se mi zrovna hodí, protože mám za sebou černý mraky a jdou mým směrem. Chvilku mě zdržela rozkopaná cesta, takže jsem trochu zmoknul. V Passau už je ale pěkně a kolem řeky to valí. Za tmy jsem potkal další zavřenou cestu, ale naštěstí se to dalo přejet. Jedu až do půlnoci a se štěstím nacházím malinkej přístřešek, kam se tak tak vlezu.

Na tom německým asfaltu se ty kilometry krájí nějak líp. Po jednom z menších stoupání chci přehodit zpátky na velkej převodník a ono nic. Stalo se to, čeho jsem se bál dlouho dopředu, ale ani přinejhorším mě nenapadlo, že mi přestane fungovat ruka už třetí den.  Bohužel otlačená ruka se jen tak nespraví, když držíte řídítka deset hodin denně. Postupně se to zhoršovalo a já si nebyl schopnej levou rukou ani rozepnout helmu. Naštěstí pravá zůstala relativně v pohodě. Jinak by to tady končilo a dál bych neměl co psát. Jedu zas do noci a po tmě hledám něco na spaní. Nikde nic. Už odjíždím, že pojedu dál a na něco narazím. Najednou vidím fotbalový hřiště s altánkem. Chvilku váhám, jestli je rozumný tam spát, ale únava mě přemluvila.

Ležím ještě ve spacáku a vidím, jak si to ke mně někdo šlape. Nasazuju brýle, abych viděl víc než obrys a doufám, že bude chlap v pohodě. Moc jsme si nerozuměli, ale popřál mi hezkej den a šel. Je chladno a vůbec se mi nechce do těch zpocenejch věcí. Nakonec se přemluvím a vyrážím. Počasí se umoudřuje a já překračuju hranice do Švýcarska. Samozřejmě zapomínám, že jsem mimo EU, takže hovor domů mě stál docela ranec.

Noc trávím v campu a vyrážím brzo ráno, aby o mě nikdo nevěděl. První kopečky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dost se to houpe, ale je tu krásně. Večer uhýbám z hlavní cesty a dávám si možná zbytečný stoupání. Po pár kilometrech zákaz vjezdu a rozkopaná cesta. Dělám, že to nevidím a jedu dál. Naštěstí to nebylo tak hrozný a dalo se jet. Přijíždím do Lausanne a doufám, že ten kemp, co jsem našel, bude rozumnej, jinak asi nespím. Bohužel to bylo spíš karavanový městečko, takže otočka a hledat dál. Náhodou jsem na mapách zahlídl odpočinkový místo, na kterým stál krásnej srub. Byl zavřenej, ale měl luxusní stříšku.

Ráno vyjíždím směr město. Dneska tady končí jedna z etap Tour a díky zavřenejm ulicím se tu motám víc, než by bylo potřeba. Dávám snídani u jezera a na sluníčku chytám bronz (v dlouhým tričku). Kolem jezera to jede pěkně a dokonce jsem si konečně pokecal s borcem, kterej taky ujížděl z města kvůli Tour. Dneska končím brzo už kolem půl desáté. Našel jsem pěknej kemp a řekl jsem si, že bych si už po týdnu mohl vyprat věci, a taky jsem dost nutně potřeboval dobít powerbanku.

Budím se brzo a dávám nabíjet věci. I když nerad, nechávám je tam a doufám, že je pak najdu. Pobalím spaní a jdu pro ně. Powerbanka nikde. Super a co teď. Už jsem chtěl jet, ale jen tak mě napadlo zeptat se uklízečky, jestli ji náhodou neviděla. Rukama nohama jsem ji vysvětlil, co po ní chcu, a ona odchází a vrací se s powerbankou. Pak mi ještě francouzsky nadala, že se tam nabíjet nesmí, ale nedá se. Dneska mě čeká první větší stoupání, takže jedu. S metrama začala stoupat i teplota, ale pořád lepší než někde mrznout. K večeru už to bylo zajímavý: powerbanka 0%, hodinky 0% a mobil posledních pár procent. Potřebuju kemp, i kdybych ho měl platit. Do kempu přijíždím večer, takže doufám, že už tam nikdo nebude. V prvním ještě někdo byl, tak to zkouším hned vedle. Nemohlo to dopadnout líp. Našel jsem jedinou zásuvku na 220V v celým kempu a hodil teplou sprchu.

 

DEN 2

Konečně pondělí. Rychle nakoupit a jede se dál. Dneska už začalo fakt vedro a večer jsem byl hotovej. Přijíždím do kempu, kde mě odchytl majitel a kupodivu mi na otázku, jestli tady můžu spát, odpovídá NE. Zase kemp jenom pro karavany. Jedu dalších 30km a už cítím, že to dál nemá cenu. Narážím na podobnej kemp. Zalomil jsem to hned za závorou a ráno musím rychle vypadnout.

Dopoledne jedu po dost rušné cestě a není to nic příjemnýho. Francouzi moc ohleduplní nejsou a tak jsem rád, že z ní mizím. Teď už jsem tu jenom já, kopce, vedro a ohlušující cvrkot cikád. Cesta se pěkné klikatí a výhledy jsou luxusní. Za každým výjezdem se objevuje sjezd za odměnu. Původní plán na dnešek byl přejet Col du Pradel (1680 m), ale dost se to houpalo a pod kopec jsem dojel už skoro za tmy. Zase jsem měl štěstí na kemp, takže jsem si dal sprchu a šel brzo spát.

Rozhodl jsem se dobře. Hned po vyjetí z Espezelu mě čekalo tlačení do kamenitýho kopce. Naštěstí to netrvalo dlouho a byl jsem zpátky na asfaltu. Projíždím úzkejma vesničkama, který jsou zapasovaný mezi stěny skal. Předjíždí mě pár cyklistů, ale tempo nechytám, přece jenom plus deset kilo se pozná. Dojíždím je po pár kilometrech a docela nechápou, kde jsem se tam tak rychle vzal. Nechávám je za sebou a mířím směr vrchol. Nahoře jsem před polednem a teď hurá dolů. Do Thermes vede úzká, prudká a klikatá cesta. Nic pro moji zadní brzdu, která nebrzdí ani do kopce. Ve městě si dávám oběd a vyrážím na druhej nejvyšší kopec na trase – Port dEnvalira (2408 m). Stoupání je to sice dlouhý, ale nic hroznýho, spíš taková kochačka. Vrchol jsem jenom přehoupl a teď za odměnu sjezd. Proplítám se hlavním městem Andory a pomalu se blížím do Španělska. Přejíždím hranice a příroda se mění lusknutím prstu. Zelený stromy se mění v holou skálu. Pár kilometrů od hranic nacházím krásnej novej kemp. To jsem ještě nevěděl, že je první a poslední ve Španělsku. Po poslední noci si ze zvyku dávám na spaní termo a chystám i moji oblíbenou zimní čepici. Bylo mi ale divný, že všichni dokola mají tričko a kraťasy. Když se dívám na počasí, tak zjišťuju, že dnes v noci bude nejmíň 28°C.

Na snídani se stavuju do místní pekárny a dávám pokec s majitelem. Nevím proč, ale pořád jsem měl v hlavě, že Španělsko je rovinka. Opak byl pravdou. Přivítalo mě dlouhejma táhlejma kopcama. Moc tomu nepřidávalo ani 50°C na slunci, o který nebylo nouze, protože stín prostě nebyl. Večer jsem se dostal až k moři. Najít tady spaní bylo dost zajímavý. V jednom kempu mi řekli 70 za noc a jinde to bude stejný. Už je tma a dál se mi nechce. Nakonec nacházím průjezd mezi kempy, kterej vede na pláž. Takže spím u pláže pod palmami.

Ráno po pár kilometrech zjišťuju, že jsem někde chytnul dva defekty. Jeden se zalepil sám, ale druhýmu jsem musel pomoct knotem. Z cesty jsem viděl pěknou pláž a rozhodl jsem se tam podívat. Když už jsem tady, tak se vykoupu. U moře jsem vlastně podruhé v životě. Nikdy jsem na válení u moře nebyl. Dávám rychlou koupačku, ale musím jet dál. Do teď to byl hlavně asfalt, ale tady v těch olivovejch sadech je dost často štěrk. Večer začalo docela foukat. Předjiždí mě borec na silničce, ale do kopce mu nestačím. Než jsem byl v půlce kopce, tak jsem ho potkal, jak jede dolů. Asi byl na tréninku. S vybíráním místa na spaní už si moc hlavu nelámu, takže zalehám pod pingpongovým stolem.
Je sobota, a ta je ve Španělsku ve znamení oslav. Kolem dálnice směr Valencie potkávám mraky cyklistů. Za celou dobu jsem jich neviděl tolik, jak za dnešní rá
no. Přijíždím do města Sagunt, kde se zrovna konají býčí zápasy. Dávám se do řeči s partou holek, který mi dávají ochutnat místní drink a zvou mě na párty. Bohužel musím odmítnout a jedu dál. Projíždím hodně zavřenejch cest. Důvodem jsou oslavy v jednotlivejch vesničkách. Slunce začíná zapadat a já vjíždím do údolí. Není tu sice signál, ale dál už dlouho nic není. Na spaní jsem našel pěknou autobusovou zastávku, která nevypadá moc používaně, takže by mohl být klid.

Dneska se to dost houpe. Střídají se nekonečný rovinky s prudkejma kopcama. V malé vesničce zastavuju na zmrzlinu a místní nechápou, že v tom vedru jedu na kole. Po krátké zastávce vyjíždím a čeká mě několik hrozně prudkejch kopců. Nepotkávám ani nohu, všichni jsou schovaní před vedrem. Teď si připadám, jak někde v Americe. Jedu asi deset kilometrů a pak mírně zabočuju doleva. Potom sjíždím serpentýnama k řece a jedu krásným kaňonem, kterej se táhne několik kilomerů. Večer musím zastavit v restauraci a nabít mobil. Takže chvilka zdržení. Mezitím vymýšlím, jak budu řešit nabíjení. Iva se Zdeňkem neboli Furt Pryč mi poradili solární panel z Decathlonu. Jeden jsem zrovna přejel a další je za 350 km, tak to musím vydržet. Nemám moc štěstí na spaní a dneska zalehám na dětským hřišti.

DEN 3

Ráno to jede po krásné nové cestě a navigace najednou ukazuje doleva. Najíždím na štěrkovou cestu a před sebou mám přes 60 km gravelu. Pořád lepší než jet po dálnici. Cesta je to fakt pěkná a baví mě to. Příjemná změna po pár tisících na asfaltu. Cestu přerušujou jen desítky tunelů, který jsou i stovky metrů dlouhý a některý dokonce osvětlený. Za celou dobu nepotkávám ani nohu. Vyjíždím na úplně novej asfalt, a co se nestane. Slyším utíkat vzduch a než vytáhnu knot, tak jsem na ráfku. No nic, je čas na duši. Dávám ji na ráfek a zjišťuju, že mám krátkej ventilek a nenafouknu ju. Nasazuju zpátky kolo a tlačím asi 8 km do nejbližší vesnice. Je už večer, ale bike shop tu stejně není. Naštěstí odchytávám dědu na elektrokole, kterýmu jsem nějak vysvětlil, co potřebuju. Zavedl mě do místního železářství, kde měl borec přechodku na autoventilek, která se nám podařila našroubovat asi na jeden závit. Problém vyřešen. Dneska už to ale balím, ta pěší procházka mě nějak zmohla. Ve Španělsku se žije hlavně v noci, až zaleze slunko, takže park byl plnej lidí, to není na spaní úplně ideální. Za vesnicí jsem našel fotbalový hřiště a tady by to mohlo jít.

Vstávám dřív, protože dneska je cíl jasnej. Najít nejbližší bikeshop asi 130 km daleko a dojet do Decathlonu pro solární panel, ten je asi 180 km daleko. Čekalo mě pár kopečků, ale snažím se moc nezastavovat, ať tam dojedu. Potkávám první bikeshop a vypadá slušně. Nechám si udělat bezduši a jedu dál. Chvíli mě to zdrželo a Decathlon už dneska nestihnu. Spaní před městem mi nevyšlo, a tak jedu až do města. Chvilku hledám a nakonec kempuju vedle vchodu. Aspoň budu první na otvíračku. V noci mě budí divnej zvuk a zase utíká zadní kolo, který jsem si dneska nechal opravit. Teď stejně nic nevymyslím, takže jdu spát dál.

Dávám si snídani a jdu zkusit nafouknout zadní kolo na benzínku. Tam je ale nefunkční kompresor, takže čekám na otvíračku. Kupuju solární panel, kterej pro moje štěstí nefunguje s mojí powerbankou. Pak začlo hledání bike shopu. Až ve třetím byl někdo schopnej a dokázal mi udělat bezduši. Čekalo mě zase pár desítek kilometrů gravelu, takže se hodila. Sice to nejede tak rychle, ale začíná mě to bavit. Dneska už toho moc nestihnu a bylo zbytečný to hrotit v noci po štěrku. Zastavil jsem vedle místní hospůdky, dal si pivo a jdu spát.

Dopoledne po dlouhé době umývám kolo. Po tom prachu už si to fakt zasloužilo. Na benzínce se dávám do řeči s jednou milou slečnou. Po několika kilometrech ze srandy zabočuju do vesničky Las Vegas, kde ji znova náhodou potkávám. Je příjemný si popovídat i s někým jiným než sám se sebou. Navečer začalo dost nechutně foukat. Na rovinkách to bylo dost znát, a to mě čekal ještě nepříjemnej výjezd. Kopec mám za sebou a teď dolů. Ne na dlouho. Cesta se zase zvedá, sice to není nic prudkýho, ale už mi to vůbec nejede. Mám chuť to zabalit, ale vím, že tady to nejde. První spaní mi nevyšlo, nic tam nebylo. Z druhýho spaní, což byl kemp, mě vyhodili, prej je zavřenej. Po půlnoci najíždím do města a už su fakt hotovej. Za městem mě čeká další stoupaní a další kemp, ve kterým se nedokážu s borcem domluvit, takže jsem to poslal na odpočívadlo u cesty.

Dneska mě čeká krátká etapa, něco kolem 130 km, a budu v TARIFĚ! Ráno jsem si vyšlápnul zbytek kopců ze včera, a potom mě čekal luxusní asi desetikilometrovej sjezd. Jedu přece k moři, tak to bude z kopca, ne? Do Algeciras to bylo docela po rovince, a pak už jenom kousek do Tarify. ALE tady nastala ta chyba. Říkám si, že jsem po hlavních jel už dlouho, tak to vezmu mimo. Ze začátku to bylo v pohodě. Sice brutální kopec, ale jakmile se začlo klesat, tak asfalt zmizel úplně a bylo tam takový kamení, že se prostě nedalo jet. Takže jsem se při první odbočce napojil na cestu. Už pár kilometrů před mě dost bral vítr, až jsem se chvilkama docela bál, ale to bylo nic. Po příjezdu do Tarify jsem byl rád, že se na tom kole vůbec udržím. Tak jo, jsem tady, půlka cesty je za mnou. Hodně lidí se mě ptalo, kde jsem vzal motivaci to teď otočit a jet zpátky, když už jsem dojel do cíle. To pro mě bylo ale jednoduchý, protože můj cíl byl zase doma. Jel jsem se přece projet, tak nepojedu zpátky vlakem. Popojížděl jsem po městě a přemýšlel, kde budu spát. Kempy byly daleko a na pláži mi bylo jasný, že budu plnej písku. Nakoupil jsem asi tunu jídla a šel jsem zkusit jeden přístřešek. Naštěstí tam nikdo nebyl a dalo se tam spát.

Ráno jsem si dal na pláži sprchu a v klidu posnídal. Chtěl jsem se podívat po okolí, ale kolo se mi s sebou tahat nechtělo. Zrovna když nad tím přemýšlím, tak kolem mě projíždí borec na vozíku, se kterým jsem se včera bavil. Dáváme se do řeči a nabízí mi, že si u něho v karavanu můžu nechat kolo, věci a nabít elektroniku. Co víc si přát. Při procházení města se divím, že je tady tolik turistů. Čekal jsem, že tu nikdo nebude, když je to takovej konec světa. Do moře jsem si taky na chvilku skočil, ale na koupání moc nejsem. Večer trávím s mým novým kámošem. Byla sranda si tu se všema pokecat. Konečně jsem ve Španělsku potkal někoho, kdo umí anglicky. No nic jdu spát, zítra se jede dál.

Do teď to bylo tak, že čím víc jsem jel, tím dál jsem byl od domu. Teď se to ale otočilo a už jsem si to mířil na sever. Kousek od Tarify je Gibraltar, kam jsem se chtěl taky podívat, ale tak trochu jsem zapomněl, že je tam potřeba pas, kterej jsem neměl, takže jsem se podíval jenom za bránou a jel jsem dál. Po dlouhé době se objevily mraky a nesvítilo slunko. Zní to divně, ale posledních 14 dní jsem snad jedinej nepotkal. K údivu jsem v neděli potkal otevřenej obchod. Koupil jsem si něco k jídlu, a protože nikde nebylo moc místo, tak jsem si sedl na zídku kousek od obchodu. Za chvilku ke mně přijde borec a ptá se mě anglicky, odkud jsem. Po tom, co mu odpovím, že z Česka, tak z něho vypadne Ty vole tos to jako zajebal z Česka až sem jo?” Dobře jsme si pokecali, poradil mi, kde bych mohl najít místo na spaní a šel. Snad poprvé se mi stalo, že jsem jel podle mapy a místo cyklostezky jsem dojel před něčí garáž, a ta cesta tam prostě nikde nebyla. Nakonec jsem spal kousek od pláže.

DEN 4

Jet po pobřeží má jednu obrovskou výhodu. Většinou tam vede jenom jedna cesta, takže není potřeba ani navigace. Oproti vnitrozemí tu sice nebylo takový vedro, ale brutálně jsem se potil a najít tu klidný místo na spaní taky nebylo úplně snadný. Tentokrát jsem měl ale štěstí a našel jsem pěkný odpočívadlo s výhledem na pláž.

Dneska rutinní den. Šlapání a šlapání. Až večer to začalo být docela zajímavý. Po odbočce z hlavní jsem projížděl menšíma vesničkama. Ale kolem cesty klasicky kamení, takže na spaní jsem si musel ještě počkat. Pokračovalo to tak asi 50 km, než jsem našel asi to nejhezčí spaní za celou dobu. Večer jsem to ještě nevěděl, protože jsem přijel až za tmy. Ráno jsem otevřel oči a přede mnou se otevřel výhled na moře se svítáním slunce. Spal jsem na vyhlídce na útesu. Pár desítek metrů pode mnou byla pláž a dokola kopce.

Ráno jsem sjel zpátky k moři a hned zase nahoru. Vystoupal jsem asi nejnižší horský sedlo 181 m n. m. Na těch pár kilometech to bylo ale znát. Celej den dost foukalo. To mi nehrálo zrovna do karet, protože jsem jel zbytek dne po rovině. Večer jsem jel kolem uměle vytvořenýho koryta řeky. Nevím proč, ale bylo tam tak milion zpomalovacích pruhů a za celou dobu jsem tam nepotkal ani jedno auto. Setmělo se a vjel jsem do dvou větších měst. Dál nic nebylo, takže jsem zase spal na dětským hřišti.

Ráno jsem vstal trochu dřív. Protože jsem přejížděl Puerto Frío (835m). Celkově se to ráno dost houpalo. Potkal jsem po dlouhé době toulavý psy, ale naštěstí byli hodní. Bylo zatažený, skoro to vypadalo, že bude pršet, ale jakmile jsem začal stoupat, tak vylezlo sluníčko. Odměnou za vyjetí bylo to, že už to bylo jenom z kopca. Při západu slunce jsem projížděl krásným údolím a našel jsem spaní v místním parku.

Dnešek byl jeden z mála, kdy jsem věděl, kde budu spát. Tady se trasa křižovala a chtěl jsem dojet na stejný místo, jak směrem do Tarify. Tentokrát jsem ale neměl štěstí a kámošky ze Saguntu jsem nepotkal kvůli covidu. Dneska to byla zase docela slušná porce kilometrů a v noci jsem se musel hodně přemlouvat, abych dojel. Měl jsem toho už plný zuby, takže jsem hned zalehl.

Ráno jsem dal kolo trochu do kupy a umyl ho. Dopoledne dokonce začlo i kapat, to jsem dlouho nezažil. Až jsem si říkal, jestli si nedám bundu, jak se ochladilo. Nějak jsem se blbě vyspal, a ta zamračená obloha úplně vybízela ke spaní. Než usnout v hrazdě, tak jsem si dal radši dvacet na lavičce. Večer jsem si ještě skočil nakoupit, protože jsem už nic neměl. To mě trochu zdrželo, ale zase jsem jel na známý místo pod palmy. Bohužel dneska tam nebyl takovej klid jak minule. Asi ve tři ráno mě probudil nějakej borec, kterej si asi třičtvrtě hodiny pouštěl v autě tu samou písničku dokola.

No nic, tak jsem se zase nevyspal. Dopoledne projíždím hodně měst kolem pobřeží, ale to největší mě teprve čeká. Mířím směr Barcelona. Přijel jsem až kolem sedmé hodiny večer. Možná to bylo dobře, aspoň tu nebylo tolik turistů. I když jsem jich tu čekal mnohem víc. Město jsem projel dost rychle. Cyklostezky tu mají vymyšlený fakt dobře. Vyjíždím na okraj města a hledám místo, kde bych dospal ty dvě noci. Našel jsem pěkný lavičky, ale jakmile se setmělo, tak tam přiletěla hromada komárů.

DEN 5

Nikam nespěchám a dělám drobný věci, který jsem dlouho odkládal. Dlouho mi trvá, než se pořádně rozjedu. Asi jsem pro změnu spal až moc. Vyjíždím menšíkopeček a za horizontem si lehám do hrazdy. Nevšimnul jsem si výškovýho rozdílu mezi cestou a krajnicía už jsem málem ležel. Naštěstí jsem ten akrobatickej výstup ustál a jel jsem dál. I když velice nerad, tak dneska opouštím Španělsko. Za ty čtyři týdny jsem si na něho strašně zvyknul. Až na těch pár problémů s kolem to byl stát, kterej se mi líbil ze všech nejvíc. Byla tu krásná příroda a super lidi. I na to vedro sičlověk rychle zvykne. Hranice přejíždím při západu slunce. Po čtyřech týdnech spím v campu.

Hned jde poznat, že už nejsu ve Španělsku. Řidiči nejsou tak ohleduplní a jenom ráno mě vytroubilo víc aut než za celou dobu. Hrozně zajímavá byla cesta z Agde do Sète. Na obou stranách máte vodu a vedle sebe cyklostezku, cestu a koleje. Dneska první a poslední noc, kdy jsem musel platit za spaní, protože mě v kempu naprášily děcka.

Ráno jsem si dal aspoň dlouhou sprchu a mohl jsem vyrazit. Dopoledne jsem jel ještě kolem jezer a kanálů. Jdu si nakoupit a dneska končím brzo. Posledních deset kilometrů se mi jelo hrozně. Nohy se vůbec netočily, i když to byla rovina, a tak celkově jsem byl unavenej. Asi to byla předzvěst toho, co mě čekalo ráno. Jako spaní jsem si vybral dálniční odpočívadlo, který bylo samozřejmě oplocený. Ale kdo hledá cestu, ten najde. V takovým hotelu” jsem ještě nespal.

Otvírám oči a je mi hrozně, hlavu mám jak střep a bolí mě břicho. No prostě jak po pořádné párty. Na té jsem ale bohužel nebyl a potřeboval jsem jet dál. Lehl jsem si ještě na dvě hoďky a doufal, že to bude lepší. Po probuzení to furt nebylo úplně ono, ale řekl jsem si, že mě uzdraví kolo. Tak jsem se sbalil a vyrazil. Vyjížděl jsem až kolem oběda, takže mi bylo jasný, že toho moc nestihnu. V nejbližším městě jsem si dal snídani a doufal, že ve mně zůstane. Kupodivu se jelo dost dobře. Kolo prostě léčí. A taky to bylo asi těma rovinkama. Nakonec jsem ujel kolem 130 km, což jsem vůbec nepředpokládal. Našel jsem si vesničku, kde bych asi mohl spát a těsně před ní jsem potkal dva Frantíky na kole. Anglicky moc neuměli, ale trochu jsme pokecali a poradili mi místo na spaní. Bohužel, když jsem tam přijel, tak jsem zjistil, že je tam dost přísnej zákaz snad úplně všeho, a tak jsem jel jinam. Našel jsem pěkný místo u řeky. Dal jsem si sprchu” a šel spát.

Po dlouhé době se neprobouzím propocenej a dokonce jsem si v noci i zapnul spacák. Místo u řeky se vyplatilo. Ten včerejšek jsem potřeboval dojíst, tak jsem si dal na oběd kilo lasagní a k tomu klasicky čtyři zmrzliny, protože se v obchodě prostě jedna koupit nedá. Zapil jsem to litrem džusu a byl jsem ready jet dál. Pokud si teď někdo láme hlavu nad mým jídelníčkem, tak nemusí. Jím všechno, co mi přijde pod ruku, takže kombinace jako čínský nudle, litr čokoládovýho milkshaku a donuty byl oběd docela běžnej. Nejoblíbenější sladkostí se pro mě staly půlkilový čokoládový sušenky, který jsem vždycky kupoval za eurík”. Myslím si, že spotřebu bych mohl počítat na kila. Po obědě to bylo trochu kopcovitý a věděl jsem, že do Itálie už to dneska nedám. Spaní nebylo žádnej velkej luxus, ale aspoň jsem měl výhled na moře.

Ráno jsem sjel z kopce nad městem Nice, kde jsem spal, a vydal se směr Monaco. Sice malej stát, ale je tam úplně všechno. Díky tomu je to docela chaotický a najít správnou cestu bylo občas docela zajímavý. Nějak jsem se vymotal a najel zpátky do Francie. Nevím proč, ale cestou zpátky mě Francie vůbec nebavila a těšil jsem se, až z ní vypadnu. Možná to bylo kvůli tomu, že je kolem pobřeží strašně moc turistů a tím pádem větší provoz. Ještě předtím, než jsem stihl vjet do Itálie, tak to přišlo. Bylo jenom otázkou času, kdy se to stane. Stačila chvilka nepozornosti a už jsem kontroloval, jak má někdo natřenou branku u domu. Na chvilku jsem se mrknul někam jinam než na cestu a nevšiml jsem si vybíhajícího obrubníku od krajnice. Chytlo mi to přední kolo a už jsem šel. Naštěstí jsem to docela ustál a bylo z toho jenom odřený koleno, trochu natrhlá ruka a naražený rameno. Kolo schytalo pár škrábanců, ale všechno bylo v cajku. Rušný cesty města vystřídala luxusní cyklostezka táhnoucí se kolem moře. Večer jsem našel místo na spaní za lavičkou na vyhlídce. 

Dneska jsem dával naposledy sbohem moři a mířil jsem směr vnitrozemí. Hned ze začátku to bylo znát a musel jsem přehoupnout dva kopečky. Ani vítr mi do těch kopců moc nepomáhal. Po obědě jsem sjel zase dolů a myslel jsem si, že bude od kopců už klid. Najednou jsem ale uhnul z hlavní cesty a začal brutálně stoupat. Převýšení 350m na 3,5km byla docela stojka a byl jsem rád, že jsem to udýchal. Toto stoupání jsem zatím posunul na první příčku nejhnusnějšího kopce, co jsem kdy jel. Den to byl zase docela dlouhej a už se začalo stmívat. Byl jsem zrovna v úseku, kde bylo hodně měst a nebyla moc možnost, kde si lehnout. Takže jsem si řekl, že pojedu a až něco potkám, tak zastavím. Celý odpoledne jsem ujížděl dešťu a teď mě bohužel začínal dohánět. Navíc se mi vybila jedna baterka na světlo. Není se čemu divit. Naposledy jsem je nabíjel ve Francii směrem do Tarify. Druhá byla naštěstí ok. Na mapě jsem našel místo, kde by to mohlo jít. Déšť trochu zesílil, a tak jsem přidal i já. Lehnul jsem radši pod hustej strom, ale doufal, že přes noc pršet nebude.

DEN 6

Dalším ukazatelem, že už nejsu u moře, byla ranní kosa. Nebyl jsem zvyklej na to, že bych se ráno klepal a těšil se, až vyleze sluníčko. Z toho důvodu jsem si úplně poprvé za celou cestu dal ráno na benzínce kafe. Kdybych se nezastavil, tak se možná nestane, co se stalo. Po rozmrznutí jsem vyjel. Po několika stech metrech přijíždím k semaforu a po krajnici stojí několik zaparkovanejch aut. Najednou se jednomu z nich otvírají dveře. To už ale nestíhám ani mrknout a ležím na zemi. Naštěstí byla na semaforu červená a začínal jsem už dobrzďovat. Nevím, co by se stalo, kdybych tu křižovatku mohl projet a napálil to do těch dveří v plnérychlosti. Zvedám sebe i kolo. Všechno vypadá v pohodě. Mám jenom naražený koleno, který mě až domů docela bolelo, ale nedá se. Při každým zastavení jsem to koleno nemohl znova moc ohnout, takže jsem radši nezastavoval. Se západem slunce jsem se dostal až k jezeru Lago di Garda. To znamená, že dom je to už jenom něco kolem 1000km. I když ta nejtěžší část mě teprve čekala.

Ráno se ještě rozhoduju, z které strany jezero objedu. Nakonec volím pravou stranu a vypadá to, že jsem zvolil dobře. Po dlouhé době velká změna okolí. Místo moře mám kolem sebe dvoutisícový hory. Já ale naštěstí jedu v údolí a čeká mě 130km skoro naprosté roviny. Už chápu, proč sem jezdí tolik lidí na dovolenou na kolo. Cyklostezky jsou tu fakt luxusní a o přírodě ani nemluvě. Jede se tak pěkně, že se mi ani nechce zastavovat. Chtěl jsem najet co nejvíc, protože mě zítra čeká první větší horský sedlo Staller Sattler (2052m). Dál už bylo jenom město a cyklostezka kolem dálnice směr hranice do Rakouska. Protože jsem jel uprostřed vinic, našel jsem přístřešek porostlej vínem. O večeři bylo postaráno.

Narozdíl od včera mě dneska čekalo asi 130km do kopce. Cesta kolem dálnice ubíhala rychle a byla až podezřele moc rovná. O to víc mi bylo jasný, že bude závěr prudší. Potkával jsem hromady cyklistů, ale nenašel jsem nikoho s ideální rychlostí. Buď jeli strašně pomalu, a nebo jsem jim s těma brašnama nestíhal. Slunko se za hory schovalo dost rychle a věděl jsem, že na vrchol to za světla nestihnu, ale dneska jsem ho prostě chtěl přejet. Uhýbám z hlavní cesty a je mi divný, že tu nejezdí moc aut. Věděl jsem, že se cesta přes noc zavírá, ale na kole to nebyl problém. Čtyři kilometry pod vrcholem měl začít ten nejprudší kopec, ale i cesta tam nebyla nic rovnýho. A tady jsem zjistil, proč sem nikdo nejezdil. Zákaz vjezdu, vstupu, no prostě všeho. Teď už se nevracím, ani kdybych musel. Naštěstí byl rozkopanej jenom kousek cesty a dál už to bylo v pohodě. No jak se to vezme. Cesta se začala kroutit a prudce stoupat. Počítal jsem každej metr a doufal, že už konečně uvidím tu ceduli Republik Österreich. Za poslední vracečkou se konečně objevila. Teď jsem ale nevěděl, jestli se mám radovat. Byl jsem sice nahoře, ale je tu asi 7°C a nechutně tu fouká. Rychle oblíkám bundu a jedu dolů. Po tom prudkým kopcu promrzám na kost. Hned pod kopcem zastavuju a rozdělávám spacák. Oblíkám na sebe všechno, co mám, a jdu spát. Jo spát ve Španělsku v 25°C mělo něco do sebe.

Ráno se mi ze spacáku vůbec nechce a není se čemu divit. Teplota se moc nezvedla a není ani 10°C. A hned ze startu musím sjet ještě kopec ze včera. No nic, rychle všechno sbalit a trochu se zahřát. Slunko naštěstí za chvilku vyšlo a už je trochu teplo. I když jedu dopoledne z kopce, tak není nuda a je na co se dívat. Po pravé ruce mi šumí krásná průzračná řeka. Kdyby nebyla taková kosa, tak do ní hned skočím. V Lienzu jsem si dal velkej oběd a byl jsem nachystanej valit do kopců. Ale nečekal jsem, že se to začne zvedat tak rychle. Bohužel to byl dneska ten první menší kopec a po přejetí jsem zase spadnul o hodně výškovejch metrů. Dávám rychlou zastávku u obchodu a potkávám borce, kterej zrovna jede z Hochtoru. Když jsem mu řekl, že mám za sebou skoro 6000km a 20kilový kolo. Tak se jenom zasmál a řekl, že mi přeje hodně štěstí, protože toho měl dost i bez věcí. Rozhodl jsem se jet trochu boční cestou. Možná to bylo trochu víc do kopce, ale výhledy stály za to. I když to bylo dost do kopce, tak se to pořád dalo, ale po projetí mýtnice to zase začlo. Asi deset nejhorších kilometrů, co jsem na kole zažil. Na mýtnici jsem na chvilku zastavil a projel kolem mě borec na silničce a za ním týmový auto. Říkal jsem si, no jo borec na tréninku, tak toho už neuvidím. Ale v hlavě jsem se lehce hecnul, že ho dojedu. Po pár stech metrech jsem ho začal dojíždět a na autě jsem si všimnul, že jede závod Race around Austria. Chvilku jsem váhal, jestli ho mám předjet, protože jsem nevěděl, jestli bych ho nebrzdil a nechtěl jsem, aby ho třeba náhodou někdo neviděl, že jede v háku. Zajel jsem vedle něho a chvíli jsme kecali. V prvním momentu se lekl, že jedu ten stejnej závod a že jedu kategorii bez podpory. Tak jsem ho uklidňoval, že jedu jenom na výlet. Teď přemýšlím, kolikrát jsem od té mýtnice přehodil, ale myslím si, že bych to napočítal na prstech jedné ruky. Moje převody do rychla nebyly úplně stavěný na tak táhlý prudký kopce. Takže jsem borcovi řekl, že bych s ním jel moc rád, ale že nemám lehčí převod a musím jet. Cestou jsem se pořád zdravil s kameramanama z týmu, takže jsem měl vlastně taky fanoušky. Od jisté chvíle jsem cítil, že to začínají nohy nezvládat. Ty těžký převody a pár tisíc kilometrů v nohách byly už znát. Asi dva kilometry před vrcholem jsem si řekl, že už na to kašlu a prostě jdu pěšky. Ještě štěstí, že za mnou jel ten závodník, jinak bych to asi udělal. V hlavě jsem si říkal, jak mi bude trapně, až pojede kolem mě a já to budu tlačit. Ani omylem! Sice jsem si u každé zatáčky říkal, že už na to u té další kašlu a budu tlačit, ale potom se v jedné objevila cedule vrchol 500m”. Sice to bylo v tomhle kopci ještě hodně daleko, ale teď už jsem to musel dojet. Konečně jsem nahoře JÓÓÓ”!!! Ok, tak teď je oficiálně nejhorší kopec, co jsem kdy jel, tady tento- Hochtor (2504m). Nahoře jsem počkal na příjezd závodníka. Rychle ho oblíkli, dali mu jiný kolo a jel dál. Já jsem tak rychlej nebyl, ale chvilku jsem s něma pokecal a dali mi nějaký tyčinky a gely. Tentokrát jsem nechtěl z kopce dolů zmrznout, takže jsem se na to patřičně připravil. Nahoře bylo zase něco okolo 8°C. A čekalo mě 35km sjezdu. Začínalo se stmívat, ale cesta se na noc zavírala a já jsem měl tu rozhozenou špagetu v horách jenom pro sebe. Dobrej pocit byl, když jsem míjel karavan, kterej mě předjel cestou nahoru. Kopec nahoru to byl sice hroznej, ale za ten sjezd to fakt stálo. Dolů jsem se dostal až za tmy. Na hledání spaní jsem neměl posledních pár hodin čas, protože jsem byl rád, že vůbec šlapu, ale naštěstí mi brácha našel luxusní přístřešek hned za městem. Dneska to byl hodně náročnej den, ale usínal jsem s pocitem, že to nejhorší mám už za sebou.

Ráno nikam nespěchám. Zajel jsem si koupit snídani a něco na jídlo přes den. Ani teď není moc teplo, ale bunda se mi oblíkat nechce. Zahřeju se po cestě. Silnice se sice klikatila kolem řeky, ale po rovině to nebylo. Za celou dobu se mi nepodařilo, abych moc zabloudil. Maximálně malá zajížďka. Navigaci jsem měl udělanou docela dobře, i když tam nějaký chybky byly, a teď už bych to dělal trochu líp. Když jste ale v tunelu, tak může být vaše mapa sebelepší, ale nepomůže vám. A protože jsem si na trase pamatoval jenom větší záchytný body a v tunelu byl dost velkej provoz, abych zastavoval, tak jsem se rozhodl jet prostě doleva. Po pár set metrech mi bylo divný, že jsem ještě nevyjel ven. Zastavil jsem na odpočívadle a dívám se na mobil. Odbočit doleva nebyla zrovna dobrá volba. Byl jsem v asi tři kilometry dlouhým tunelu, ve kterým bych na kole rozhodně neměl co dělat. Rychle pryč. Naštěstí byla v tunelu docela zácpa, takže jsem ty auta spíš předjížděl, než abych je brzdil. Už od rána bylo pod mrakem a na radaru byl déšť. Úspěšně jsem se mu vyhýbal, ale před polednem mě dostihl. Mělo pršet několik hodin, takže čekat někde na benzínce by mě strašně zdrželo. Doufal jsem, že to nebude tak hrozný a spadne jenom pár kapek. Těch pár kapek ze začátku se proměnilo v dost silnej liják a hustě pršelo asi dvě hodiny, potom už to bylo lepší. Samozřejmě, že věci co jsem měl na sobě, byly úplně durch a to mi moc nehrálo do karet. Ještě předtím, než jsem vůbec vyjel na tento trip, jsem měl v hlavě, že bych chtěl zkusit zajet posledních 500km nonstop. Od stolu se to říkalo lehce, ale teď byla situace trochu jiná. Za sebou jsem měl skoro 6000km a dvě náročný kopcovitý etapy z předchozích dní. Navíc jsem teď pěkně zmoknul. No nic, jdu do toho. Po páté hodině se počasí umoudřilo a mraky zmizely. Postupně jsem začal usychat. Stmívat se začalo už docela brzo a poslední větší stoupání jsem jel za tmy. Byl to zase krásnej tři kilometry dlouhej kopec, kterej převýšením nešetřil. Po vyjetí nahoru se ze tmy ozval hlas. U auta stál pár důchodců, kteří se přijeli dívat na hvězdy. Kupodivu uměli velice dobře anglicky, tak jsme chvilku povídali a jel jsem dál. Teď to mělo být nějakou dobu z kopce, snad moc nepromrznu. Po několika kilometrech vidím první benzínku a dokonce otevřenou. Tuto noc poslední. Dal jsem si kafe a něco rychlýho na jídlo. Na ježdění v noci mám rád ten nulovej provoz. Jel jsem po hlavní, takže by to ve dne bylo určitě znát. V jeden moment se začal terén docela houpat a padla hustá mlha. Připadal jsem si, jak kdybych byl někde v horách. Jakmile jsem vjel do města, tak mlha opadla a bylo zase vidět. Navigace mi hlásí konec trasy a přepínám na poslední etapu. Posledních cca 250km. Co mě na noci ale nebaví, je ta nuda. Kolem sebe máte tmu a vidíte jenom kužel světla před sebou. Hodně lidí to řeší sluchátkama, ale já jsem na tento způsob ještě nepřišel. Sice jsem sluchátka s sebou měl, ale za celou dobu jsem je nepoužil. Mojí oblíbenou aktivitou v noci je zpívání písniček nahlas. Jenom teda doufám, že mě u toho nikdo neslyší, ale v cizině to nebyl takovej problém. Přijel jsem k Dunaji. Je to tu strašná rovinka, ale kilometry ani čas vůbec neubíhají. Zastavil jsem na jídlo, a když znova nasedám na kolo, tak cítím lehký klimbnutí. Nebudu to pokoušet. Nestojí to za to. Jel jsem už jenom pár kilometrů k místu, kde se dalo lehnout a rozdělat spacák.

Šel jsem spát až pozdě, takže když jsem se za tři hoďky probral, bylo už světlo. Obul jsem se do těch krásně mokrejch bot, který mi včera uschnout nestihly, a vyrazil. Škoda, že jsem nevydržel jet ještě tak dvě hodiny. Jel jsem kolem Dunaje a bylo tu asi milion turistů. Na cestách byly zákazy vjezdu cyklistů, protože vedle byla krásná cyklostezka. Ta byla ale úplně plná a proplítat se mezi těma lidma bylo za trest. Konečně odbočuju, ale na mapě mi to ukazuje dva dost nepříjemný kopce. První jsem ani nezaregistroval, takže jsem doufal, že druhej bude to stejný. Jedu kolem řeky a najednou mi navigace ukazuje doprava. Hned pod kopcem značka (10%-1km), to prostě chceš. Potom se to ještě dost houpalo, ale teď už bych měl být nahoře. Začíná nepříjemně foukat a zatahuje se. Podle radaru to jde na mě, ale snad tomu ujedu. Přijíždím do prvního města a začíná pršet. Stejně jsem si chtěl nakoupit, tak to snad přejde. Pěkně mi to vyšlo a vyjíždím do sucha. Na hranice už je to jenom něco přes 20km. A je to tady, jsem v Česku. Vítr mě neopouští ani tady a fouká hnusnej protivítr. Za dvě hodiny bude tma, takže to bude zase další noční šichta. Projíždím Znojmo a před sebou mám posledních sto kilometrů. Není to moc, ale ten výškovej profil byl ještě docela pila. Z Miroslavi vjíždím na svou oblíbenou cestu směr Pravlov. Říkám jí padesát odstínů šedi. Je tam totiž víc záplat než toho původního asfaltu. Dostávám se pod Brno a začíná trochu kapat. Naštěstí je to jenom na ochlazení a neprší. Odbočuju na starou” a vůbec to nejede. Hrozně fouká a nohy už cítí, že jsem doma a nechce se jim. Nebýt toho větru, tak bych to do půlnoci stihnul. A tady už to znám jak svoje boty, projíždím kolem značky a u domu už mě čeká rodina i s nečekaným překvapením.

Takže závěrem. Za 40 dní a 18 hodin se mi podařilo najet 6430km s převýšením přes 50 000m. Podobnou cestu jsem měl naplánovanou už před dvěma lety, ale jako všechno, to překazil covid. O to víc jsem rád, že jsem nakonec jel. I když jsem po návratu řekl, že bych nic podobně dlouhýho už jet nechtěl, tak při psaní tohoto článku dělám zároveň trasu na příští rok a vypadá to, že bude ještě delší než tato. Člověk by si řekl, že přijedu domů a kolo nebudu chtít nějakou dobu vidět. Právě naopak, takový nápady mě napadají přesně na kole. Nejvíc takovejch myšlenek se mi honilo hlavou zrovna předposlední den v noci. Takže na letní sezónu mám naplánovanejch pár delších i kratších štrek.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří mě při cestě sledovali a podporovali. Hlavně rodině a bratrovi, kterej mi hlídal záda na dálku a často věděl líp, kde jsem, než já. Doufám, že se Vám článek líbil a budu se těšit na zpětnou vazbu. Tak třeba zase někdy příště. ČAU.

Vzdálenost
6.430 km

Převýšení
50.000 m

Obtížnost
4 z 5

Dny
41 dní

SHARE
  • 6.430 km
  • 50.000 m
  • 4 z 5
  • 41 dní

support:
inzerce inzerce