Můj první BikePacking sraz

Text: Adam Raška

Druhý den,  když jsem vstal z postele, tak jsem nikdy jindy takhle natěšený nebyl. Šel jsem se kouknout kde je táta a táta byl venku a čekal na mě, až vstanu. Tak jsem šel za tátou a šli jsme připravovat věci do auta. Ještě řeknu jaký byl plán (počkat na Johanu, až ji Roman přiveze k nám, pojedeme do Pardubic, tam necháme auto, nasedneme na kola a pojedeme na sraz, který byl od Pardubic 140 km). Tak jsme šli připravovat věci do auta a pak jsme chvilku počkali na Johy, když přijeli, dali jsme její věci do auta a mohli jsme vyrazit do Pardubic.

Cesta byla hodně dlouhá, ale dočkali jsme se, ale nastal problém. Na parkovišti, kde jsme měli parkovat, se mělo platit 5 Kč za hodinu, jenže to tam nebylo, tak jsme jeli hledat jiné místo na parkování. Po asi pěti minutách jsme našli místo před kostelem. Docela jsme se báli o auto, ale neměli jsme na výběr. Sundali jsme kola z nosiče, přidělali jsme brašny a jeli jsme. Po asi 68 km jsme hledali místo a já už byl docela unavený. Byli jsme někde uprostřed lesa a museli jsme hodněkrát tlačit, protože s těma naloženýma těžkýma kolama ty prudký kopce nešli vyjet a pod kopcem Johy řekla, že našla krásný místo s přístřeškem, tak jsme tam jeli a měli jsme nějakých 74 km v nohách. Utábořili jsme se a udělali si jídlo. Při čekání na Romana mě táta naučil trik se zapáleným prstem a málem jsem skončil u Lukáše doma (s Lukášem jsme se potkali po 40 km na vlakovým nádraží a Lukášova žena pracuje na sociálce).

Když jsme přestali s blbinami, tak přijel Roman v totální tmě. Johy ho chtěla ukecat, aby spal pod širákem, ale roman nechtěl a my jsme si z něho udělali srandu, že se mu myš prokouše do stanu, takže to byla totální sranda a pak jsme šli spát. Když jsme se probudili, tak jsme si neuvědomili, že hned vedle je voda, takže tam budou chodit zvířata pít a kolem nás to celou noc šustilo, jak se ta zvířata pohybovala. Druhý den jsme si udělali snídani a popovídali si. Potom jsme sedli na kola a jeli. Měli jsme naplánováno zase nějakých 70 km. Tady není moc o čem povídat, tak to přeskočím. 

Když jsme dojeli na sraz, báli jsme se, že tam bude strašně moc lidí, ale my tam dojeli a nikdo tam zatím nebyl. Nakonec nás tam bylo asi 12 a ten večer jsme se moc bavili. Zapálili jsme vatru a to byl oheň, až to bolelo, když jsem byl u toho moc blízko. Ten večer jsem si fakt užil. Když jsme šli spát, tak jsem poprvé slyšel Lukáše chrápat, za ty 2 noci. Ráno jsme se probudili, udělali si snídani a v 9 jsme chtěli být na kolech a jet na vlak. Tak jsme se se všemi rozloučili a jeli jsme do Olomouce na ten vlak. Po cestě jsme zjistili, že jsme tam moc brzo a tak jsme se stavili v kavárně, kde jsem si dal toast s kafíčkem. Jako vždy táta musel dojídat, protože to bylo na mě moc velká porce. Když jsme dojedli a dopili, tak jsme jeli na ten vlak. Na nádraží jsme dorazili brzy, tak jsme si museli chvilku počkat. A jako třešnička na dortu byli eskalátory. Ten dolů aspoň jel, ale ten druhý eskalátor nahoru, tak ten už nejel. Tak když jsme to teda snesli a vynesli, tak jsme už jenom čekali na vlak. A tady moje bikepackingová cesta končí. Moc jsem si to užil.