Mezi horami a mořem

Text a foto: Iveta Dvořák

Ten malej průsmyk se jmenuje Seebergsattel (slovinsky Jezerski vrh) a leží ve 1 215 m.n.m. Stoupat začínáme z 555 metrů s pěkně nacpanejma pupkama. To nebyl dobrej nápad, opravdu ne, zvládneme se o tom ujišťovat celých třináct kilometrů, který vedou k vrcholu. Ale jsme tam! Překračujeme hranice a jsme na Slovinsku. Konečně zase v naší oblíbený zemi, teď už jenom posvištíme z kopce, budem se cpát dobrým jídlem a všechno bude zalitý duhou. Z kopce frčíme, řidiči jsou ohleduplní, stavíme se u Zgorjne Jezersko a pokračujem dál na Kranj.

První zastávka v místním Lidlu, jsme nadšený jak děti na Matějský. A pak se pouštíme směr Bled. Z cestování autem si naprosto jasně pamatuju, že je od Kranje kousek, taková rovinka, jeden kruháč a jsme tam. Skoro, no. Zvolili jsme cyklostezku vedoucí z velké části paralelně s hlavní silnicí s asi milionem sice malých, zato výživných kopečků. K tomu se předvádí sluníčko a než k jezeru dojedeme, jsme pěkně uvařený.

Pro dnešek stačilo, zbývá najít nějaký vhodný místo na spaní. Objíždíme jezero Bled a stoupáme menší silničkou přímo do Triglavského národního parku směrem na Mojstranu.

Protože má v noci pršet a my máme namísto stanu jen bivakovací pytle, pokukujeme chvíli po senících. Nakonec nám přijde zabrání seníku na jednu noc moc drzý a radši si usteleme pod hustými korunami stromů kousek od silnice. Listnatá střecha funguje, déšť sice slyšíme, my ale zůstáváme v suchu.

Spíme docela vysoko, ráno nás tedy čeká parádní sjezd do Kranjské Gory. Až na jedno 12% stoupání, to bylo místo ledový sprchy na probuzení. A dáváme si první rogliček. Slovinské pekárny mají hodně často v nabídce i sladké pečivo, které neobsahuje mléko ani vejce. Veganský ráj! Rohlíčky plněné marmeládou, buchty, štrúdly a k tomu kafe za pár korun. Hádáte správně, vařič jsme s sebou nebrali.

Zase jsme si nacpali pupky a zase začínáme stoupat. Tentokrát na Vršič. Výhledy, hory, spousta dalších cyklistů, všichni stejně ufuněný, skvělý! Když se rozhlížíme na vrcholu, ozývá se první hrom. Při sjezdu začíná pršet, to dělá zatáčky hodně napínavý. Zastavujeme v Trentě a rozhodujeme se, co dál. Pořád prší, hřmí, předpověď není příznivá. Nakonec si objednáváme pivo a rezervujeme dvě postele v hostelu v Bovci.

Máme to tam kousek, už není kam spěchat. Loudáme se údolím Soči, zastavujeme u každého mostku až jeden přejedeme na druhou stranu a zbytek cesty do Bovce jedeme parádní štěrkovou stezkou.  Hostel najdeme snadno, nejbližší pekárnu taky. Čas na další rogliček. Den to byl hodně krátkej, ale výživnej. Zpoza okna pozorujeme bouřku a jsme rádi, že zrovna tuhle noc budeme trávit pod střechou.

Asi pět kilometrů po vyjetí vidíme ceduli se znakem vodopádu. Voda by přestala téct a svět se přestal točit, kdybychom ho neviděli. Zastavujeme, necháváme kola zamklá u stromu a šlapeme pár minut do kopce na vyhlídku. Dostali jsme se k vodopádu Boka, nejvyššímu na Slovinsku. Hezká podívaná. 

Dnešní plán je jet podél Soči, kam až nás to bude bavit. Prohlídneme si postupně Kobarid, Tolmin a Most na Soči, za kterým končí kochání nad krásou řeky. Značená cyklostezka se totiž trhá ze silnice a velmi prudce stoupá. Projedeme statek, sad a louku, všechno vypadá soukromě, ale podle mapy jedeme správně. A zase začínáme klesat, travnatý povrch vystřídají kameny, čím dál tím větší a volnější. Sešup je tak prudkej, že přemýšlím, že radši půjdu pěšky. Vzápětí se dočkám, cesta se láme zpátky nahoru a po pár metrech už fakt musím slézt a kolo tlačit.

Terénní vsuvka není moc dlouhá a odměnou je krásně dlouhej sjezd po hladký silnici až do městečka Kanal ob Soči. Má už takovej středomořskej šmrnc, dřevěný okenice, bílý fasády zdobených domů, je vidět, že do Itálie to není daleko. Pekárna nechybí, rogličky musí být.

Teď už zase podél řeky, hezky dole, jedeme na Novou Goricu. A tady má přijít zásadní rozhodnutí. Kam dál, do vnitrozemí na Ajdovščinu, nebo k moři?  Jenže jedeme, jedeme a najednou koukám, že jsme v Itálii. Výborně, bude moře!  Sledujeme Soču až k jejímu ústí. Delta je parádní, rozsáhlá, je strašně zvláštní vidět, jak se mísí voda říční a mořská. 

Zastavíme na píšečný plážičce kousek před Monfalcone a jdem se koupat. Sloveso “jdem” opravdu odpovídá, vodu máme maximálně po kolena ještě sto metrů od břehu. Takovej záchvat smíchu jsme dlouho neměli. Asi odliv, asi tady obecně není moc vody, no co. Je to moře? Je. Posadíme se na dno, abychom se opláchli celý, pozorujeme malý kraby a když mě jeden štípne, jdeme zpátky na břeh. Pro dnešek stačilo, usteleme si přímo na pláži.  Fakt jsem nevěřila, že za jeden den dojedeme z hor až k moři.

Probuzení se na pláži vůbec není marný. Teplo, sucho, výhled přes moře až na Trieste, moc pěkný. Není na co čekat, sedáme na kola a jedeme si to velkoměsto prohlídnout zblízka.  Po pobřeží nevede žádná cyklostezka, musíme jet po silnici, což není úplně ideální, ale i přes bláznivej styl řízení Italů se člověk necítí nijak nebezpečně. 

U zámku Miramare vidíme první místo, kde by se dalo vlézt do moře. Pláž není úplně správný výraz, je to takový betonovo kamenný blok, ke kterému vedou schody ze silnice a ze kterého vedou schody do vody. Nahoře zamykáme kola k zábradlí, balíme plavky, ručník, telefon. A telefon najednou není v ruce, ale letí dolů. Dobrý tři metry přímo na šutry. Přežil! Fakt, funguje doteď, prasklej display je jediná újma. Po telefonu se vykoupeme i my, tady v tý části už je voda i pořádně slaná. Ale hlavně průzračná a hluboká.

Cestou do Trieste se takhle skočíme vykoupat ještě jednou nebo dvakrát. Město samotný nakonec vezmem hodně hopem, je horko, moc lidí, strašnej chaos. Cyklostezka nás táhne nahoru, dolů, jednou i po schodech a nakonec nás vyplivne na čtyřproudý obrovský silnici. Uháníme, co to jde a kousek za městem, když už to vypadá, že skončíme na dálnici, odbočujeme doprava na vedlejší silničku.

Dojedeme po ní do krásnýho přístavního městečka Maggia, dáme si zmrzlinu na zklidnění nervů a zkontrolujeme mapu. Podle Komootu jsme špatně, měli jsme pokračovat po hlavní někam přes kopce.

Jenže ta silnička, na který jsme teď, kopíruje pobřeží, nestoupá ke všem čertům a vede taky až do Koperu. Není co řešit, nevracíme se, pokračujeme po ní. A zastavujeme na první pláži, na druhý pláži… Až se divim, že jsme ten den vůbec někam dojeli.

Dojeli, do Koperu. Tam bloudíme úzkýma strarobylýma uličkama, po chvilce vypadneme na promenádě u moře a pak se zase vnoříme do uliček.

No a od nich jedeme zase přímo do lesa. Strašný. Strašný! Nahoru, dolu, obří šutry, ploužíme se neskutečně pomalu a když si díky všem otřesům vyklepu šroub ze stojánku na pití, mám toho fakt plný zuby. Přijíždíme na křižovatku lesních cest s obří mapou a T. zavelí, že teda doprava, to budeme zpátky na silnici. Hned stoupáme, cesta je snad ještě prudší než předtím, kolo prokluzuje, ale už jenom kousek a budeme z toho venku. No, ne tak úplně.

Na křižovatce jsme měli pokračovat rovně, rovnou z kopce dolů. Místo toho se drápeme na nějakej blbej kopec, snad nejvyšší v okolí. T. má štěstí, že je tak rychlej! Otáčíme se a za zuřivýho brzdění se vracíme a teď už opravdu odbočujeme správně. Pro dnešek a i pro všechny ostatní dny lesních cest stačilo.

Moc nepomáhá, že je asi 40 stupňů ve stínu. Poslední koupání proběhlo včera v moři, jinak hygiena taky není na úplně super úrovni. Ale T. přichází s geniálním nápadem. Na mapě kousek před námi vidí kemp, přijedeme tam a prostě se zeptáme, jestli se tam můžeme osprchovat, i když se neubytujeme. Jasný, žádnej problém, kluk na recepci si veme jedno euro za každýho a tím je to vyřízený. Jsme strašně vděčný, myjeme sebe a zároveň pereme oblečení, je takový horko, že stejně hned uschne. Dáváme si ještě pivo a necháváme pěkný dýško, kluk nás fakt zachránil.

S asi o tisíc procent lepší náladou jedeme dál, na Postojnu. Zastavíme se jen, jak jinak, v pekárně a pokračujeme do národního parku Rakov Škocjan. To takhle máte krasovou oblast plnou jeskyň, těm jeskyním se jednou propadnou stropy a tadá, máte parádní údolí s několika přírodními mosty.

Dalším cílem je Cerknica, potažmo Cerkniško jezero. To je další fenomén týhle krasový oblasti. Zhruba osm měsíců v roce je na ploše okolo 20km2 jezero. Ale v období sucha voda zmizí a člověk vidí jenom rozlehlé louky. Voda totiž proteče do jeskyň, které jsou pod planinou. Z Cerknice už nemáme v plánu jet daleko, jen se někam zašít do lesa, navečeřet se a spát. O 20 kilometrů a 400 nastoupaných metrů dál, u obce Rakitna, skutečně uléháme.

Ráno se vstává úplně samo, protože, hurá, jedeme do Ljubljany! Zbývá nám nějakých dvacet kilometrů jenom dolů, žádný stoupání. I přes to, že naše nejoblíbenější město celkem známe, zvládneme parádně zabloudit a do centra přijedeme z trošku nečekaný strany. Nevadí, jsme u řeky, na pěší zóně, kde se nám tak líbí. Uvelebíme se na lavičce u vody, obstaráme kávu z malé pražírny a samozřejmě rogličky a válíme se.

Snad dvě hodiny. Střed města projedeme několikrát tam a zpátky, vyzvedneme si jídlo z restaurace, kterou při žádné návštěvě nemůžeme vynechat, ještě se chvíli poflakujeme a pak už nezbývá, než jet zase o kus dál.

Jedeme na západ, na Celje, kopírujeme řeku Sávu a krajina kolem je najednou úplně jiná, jen mírně zvlněná. Dostáváme se do průmyslové části Slovinska, kde města svojí architekturou připomínají Sokolov. Najednou vjedeme do tmavého údolí, kde je spousta fabrik a jezdí hrozně moc náklaďáků.

Cyklostezka je značená po hlavní silnici, tak šlapeme, co to dá, ať jsme brzo pryč. Zastavíme na kraji u autobusové zastávky a když se otočíme, koukáme přímo na obří komín. Jsme v Trbovlje u teplárny a ta monstrózní stavba je se svými 360 metry nejvyšším komínem v Evropě (mrkněte na Redbull 360 Ascent, co se s takovým komínem dá vymyslet).

Trháme se z hlavní silnice, nakoupíme a zase nastává čas hledat místo na spaní. Na mapě si vyhlídneme místo s názvem Turje. Je jen 6 kilometrů daleko, zato o 300 metrů výš. To nejlepší si prostě necháváme až na závěr dne.

To, co jsme si večer nastoupali, hned ráno zase zklesáme až do městečka Rimske Toplice. Na chvíli se posadíme v kavárně přímo v místních lázních a pozorujeme hotelové hosty trousící se na snídani. Nakonec se zvedneme a vyrážíme dál. Ale ne moc daleko, Laško je vzdálené jen 7 kilometrů. Ano, TO Laško.

Do města se vjíždí skrz pivovar a přímo v cestě je i pivovarská restaurace. Tak, když už jsme tady, tak si přece pivo dáme, ne? Co na tom, že je teprve devět ráno. Další skvělej nápad to byl, to vám teda povim.

Cesta do Laška vedla podél vody bez jedinýho nastoupanýho metru a nevím proč jsme si mysleli, že tak bude pokračovat až do Celje. Ten strmej kopec hned za městem nás trošičku překvapil. Aspoň jsme na něm vypotili všechen alkohol. Celje jsme jenom prolítli a pokračovali dál na Žalec. Podoba jména s českým Žatcem určitě není náhoda, kam až oko dohlédlo rostl chmel.

Tady se trháme na sever a krajina se zase mění, začíná se výrazně vlnit. To taky znamená, že přichází série krátkých, zato prudkých kopečků. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Je horko a nemůžeme se dočkat, až se vykoupeme ve Velenjském jezeře.

Je to jedno z největších slovinských uměle vytvořených jezer, které vzniklo jako vedlejší produkt při těžbě hnědého uhlí. Voda je průzračná, lidí není moc, areál koupaliště je moderní. Další část Slovinska, kterou moc rádi doporučíme k návštěvě.

Z Velenje musíme jet kousek po hlavní silnici, ale už po pár kilometrech se dostaneme na parádní cyklostezku. Vede po trati bývalé železnice, která spojovala Velenje s Dravogradem. Z našeho směru jenom klesá, projedeme pár tunelů, podíváme se do města Slovenj Gradec a za chvilku jsme v Dravogradu.

Koupíme poslední lepinju a už zbývá jen přejet hranice zpátky do Rakouska. Na těch nás poprvé za celou dobu, kdy jsme hranice překročili celkem čtyřikrát, někdo kontroluje. Přijde nám hrozně vtipný, že jsme projeli takovej kus Slovinska a kousek Itálie k tomu a teprve doslova pár kilometrů před cílem někoho zajímáme.

A jsme doma. Čas na sprchu, teplý jídlo a měkkou matraci na spaní. Moc hezká dovolená to byla, viděli jsme spoustu nových míst, s radostí znovu navštívili několik pro nás známých a jsme opravdu rádi, že máme Slovinsko snadno nadosah.