Lužické vrcholy

Text a foto: Michal Ozogán

Co je to prominentní vrchol? Takový, na který musíte z nejbližšího sedla nastoupat nejméně 100 metrů. Na české straně je takových vrcholů 18 a dobýt je všechny, vyžaduje pořádnou dávku síly. Je to v zásadě jízda do kopce a z kopce. Na některé vrcholy se dá opravdu vyjet, na některé je kolo třeba dotlačit. Jsou i takové, které nemají žádnou cestu a kolo se tam dá maximálně vynést – což je s brašnami oříšek. I to je ale součást hry.

Trasu jsem si plánoval poctivě, vyhýbal jsem se asfaltu (pokud existovala rozumná alternativa) a preferoval lesní cesty a pěšinky. A jak se dá těch 18 vrcholů dobýt? Připravil jsem trasu, kterou jsem doupravil podle vlastních zkušeností – vyjmul z ní ty největší pasti – a nasdílel na mapy.cz.

A jak se mi jelo na jednotlivé kopce? 👇

1. Popova skála

Vyrazil jsem z Hrádku nad Nisou a turistickými cestami jsem stoupal až k sedlu pod Popovkou. Doporučuji se občas ohlédnout, protože výhledy do kraje jsou tady krásné. Od sedla se cesta komplikuje a bude nutné místy kolo potlačit. Vyhlídka nad Hrádkem je zrovna hodně navštěvovaná, takže pokud je hezky, určitě tam narazíte na menší davy.

Pokud se nebudete o kolo dole bát – koho by napadlo v tomhle terénu ujíždět – je dobré si vylézt až nahoru po schodech, protože na výhledy patří Popovka k těm nejlepším kopcům. Já jsem jen pojedl směs sušeného ovoce a oříšků a pádil po neznačené pěšince dolů.

2. Hvozd

Na svojí vyjížďce jsem ho měl až jako předposlední, ale zpětně viděno to byla zbytečná zajížďka a je lepší se tam vyšvihnout hned po Popovce. Nahoru vede spousta obtížných cest, ale tentokrát bych zvolil „méně poctivou“ asfaltku z Německa. Těžkých stoupání bude ještě dost a na začátku výletu to vlastně bude jen takové zhoupnutí.

Kdo by chtěl až na vrchol, musí po schodech až ke kříži. Pokud máte štěstí na počasí, výhledy budou úchvatné. A dolů klidně po kamenité žluté, kde se jezdí terénní triatlon.

3. Plešivec

Konečně se dostáváme k těm zapadlejším kopcům, kde turisty určitě nepotkáte. Plešivci jsou na trase dokonce dva! Až těsně pod vrchol se dalo poctivě vyjet, ale v dalším postupu mi bránil prudký svah. Rozhodl jsem se proto kolo vyvzpírat nahoru a teprve tam jsem objevil cestičku, která k němu vedla mnohem mírněji z druhé strany. Výhled byl částečně krytý stromy. O to víc se mi líbil sjezd, který otevíral pohledy na louky a pastviny.

Do mapy jsem zakreslil trasu místy, kde žádná cesta vidět není, ale věřte mi, je tam.

4. Luž

Luž prohlašuji za nejpoctivější cyklistický kopec ze všech prominentních vrcholů. Ideální je vyjíždět z německé strany, kde je to jezdivější a pokud máte dost síly, dá se vyjet. Já si na zimu dával převodník o 4 zuby větší a dost jsem nadával. Navíc mi to na vlhkých kamenech dost klouzalo a ve stoupání si nabil koleno.

Výhledy do všech stran, a i sjezd jsem bral všemi deseti. Těžší, kamenitý, ale krásně na hranici mých schopností. I cesta dál, podél hranice, patří mezi moje oblíbené pěšiny v okolí.

5. Pěnkavčí vrch

Dá se vyjet na kole až těsně pod vrchol. Pak už zavazí spousta klacků na zemi. Není až tak těžké se tam dostat, a i o to je tam menší odměna. Nevelký pocit sebepřekonání a bez malebných výhledů. Aspoň dolů už se to dá sjet.

6. Jedlová

Líbilo se mi, že kdykoliv jsem viděl nějaký špičatý kopec, bylo mi jasné, že tam pojedu. Vždycky se mi to splnilo. Jedlovou jsem dobýval ze severo-východu a zatínal svaly přímo pod sjezdovkou. Až na jeden kratičký úsek se to dalo. Na finální stoupání jsem se napojil na asfaltku a až k rozhledně zůstal v sedle.

V Lužických horách je spousta listnáčů, takže při podzimní jízdě mi hrál les všemi barvami. Bohužel to znamená i brzkou tmu. Vyrážel jsem až odpoledne, takže pár kopců za Jedlovou jsem vyjel jen v noci.

7. Plešivec

I druhý Plešivec se nikdy nestane turistickou atrakcí. Dojet se dalo až pod vrchol po značce a jen poslední úsek jsem dotlačil. Původně jsem plánoval sjet dolů jinou cestou, ale ve tmě jsem ji buď nemohl najít nebo neexistuje a žije jen ve vlhkých snech kartografů.

8. Široký vrch

Kromě vyviklané „geodetické tyčky“ (a ještě za noci), tam toho k vidění mnoho nebylo. Kopec jsem dobýval z modré značky a vrcholu se musí na poslední metry odbočit po neznačené cestě. Dolů kolem Karlovy výšiny bych se na kole nepouštěl, musel jsem ho tam snášet dost opatrně. Zkusil bych jinou neznačenou cestu nebo se vrátit na cyklostezku.

9. Kamzičí vrch

Na tenhle kopec vede i značená cesta! Jede se tam dobře a jak je zvykem, jen na poslední úsek jsem sesedal z kola. Terén si tam nezadal se svým jménem a opravdu bych tam očekával stáda kamzíků. Výhled nebyl, takže jsem pokračoval dál.

Jelikož už byla noc, hledal jsem vhodné místo na přespání. Nakonec jsem spojil příjemné s užitečným a vyspal jsem se hned vedle studánky pod Studencem na široké lavičce. Pramen neměl velkou sílu, ale trpělivost mi zařídila několik porcí horké, čínské polévky.

10. Studenec

Nevím, jestli to bylo úbytkem sil, ale kopce mi připadaly těžší a těžší. Špatně jsem odhadl zásoby jídla a na zbylé kopce mi ráno zbyly jen čtyři tyčinky. Trasa už vedla jen přes malé vesničky, kde obchod buď nebyl vůbec nebo v neděli neotevíral. Musel jsem se spolehnout na svůj tukový metabolismus.

I když podmínky mi nedávaly nic zadarmo, atmosféra podzimní krajiny mě dostávala. Jezdil jsem po spadaném listí a ve vzduchu se vznášela mlha. I při stoupání do kopce mi byla zima. Zhruba sto výškových metrů jsem musel tlačit po červené, než cesta získala rozumný sklon. Ani na samotnou rozhlednu Studenec se mi nepodařilo zůstat v sedle, protože poslední úsek byl zpevněn plochými kameny, které byly v mlze extrémně šmiklavé. Neodvážil jsem se ani jet dolů.

11. Střední vrch

Jdeme do tuhého. Brod přes Kamenici jsem přejel jen s jemným namočením ponožek a bojoval jsem v prudkém, ale jetelném stoupání. Celkově se mi šlapalo dobře až do chvíle, kdy mi zbývalo k vrcholu posledních 100 metrů po neznačené cestě. Ukázalo se, že je o pěšinku, která je extrémně prudká a točí se mezi skálami.

Chvíli jsem plánoval, že kolo nechám dole a půjdu se tam podívat – ale pak jsem si uvědomil, že já chci ty vrchy zdolat na kole – nebo alespoň s kolem. Jediná možnost jak ho dost nahoru, byla hodit si ho na záda a začít šplhat.

Stálo to za to. Věřím, že na Středním vrchu moc kol nebylo a byl tam fakt krásný výhled na všechny strany. Jen dolů to šlo asi hůře než nahoru.

12. Javorník

Únava už byla znát, ale slíbil jsem si, že pokud se dostanu nahoru, budu si moct sníst druhou ze čtyř tyčinek. Moc jsem podle mapy nevěděl, jak se dostat co nejefektivněji nahoru. Kolem kopce vede naučná stezka, ale na vrchol samotný jen neznačené cesty.

Začal jsem po naučné stezce, ale děsilo mě, že se musím dostat na druhou stranu kopce a tím ztratím výškové metry, abych je tam zase nastoupal. Nicméně jsem si všiml, že nahoře nad svahem byla cesta, kam jsem se měl dostat a prostor tam nebyl zarostlý. Znovu jsem tedy vzal kolo na záda a šplhal přímou čarou.

Jelikož jsem si nebyl jistý, jak vypadají jiné cesty, nic jsem neriskoval a stejnou cestou to snesl i dolů. Opět to byl jeden z vrchů, který slavný asi nikdy nebude.

13. Velká Tisová

Konečně zase kopec, který se dal vyjet až nahoru! Přestal jsem se dožadovat výhledů a začal jsem se těšit na vrcholové kameny. Někde jsem našel jen „geodetickou tyčku“, jinde byla neoznačená mohyla a jinde, jako třeba zde, i název kopce s nadmořskou výškou. Dolů jsem si navíc užil krásný sjezd jako odměnu.

14. Sokol

Slušně mi dal, i když je to kopec s nejmenší prominencí. Když cituji z Wikipedie – „Kuželovitý vrchol částečně pokrývá kamenná suť.“ Sokol jsem bohužel dobýval ze směru, kde to bylo nejhorší a nošení kola se stalo běžnou kratochvíli. Z druhé strany by byl přístup mnohem jednodušší.

15. Malý Buk

Krásný kopec, krásný les. Dalo se vyjet až nahoru a tam na mě čekal úžasný vrcholový kámen. Tentokrát jsem potkal jednoho pejskaře. Příjemný sjezd dolů – moc vrcholů už mi nezbývalo.

16. Klíč

Hned kousek za Malým Bukem byl Klíč. Na rozdíl od dalších vrcholů tam je výhled a hned u paty parkoviště, takže koncentrace turistů byla nepříjemně velká. S kolem jsem tam byl jako atrakce, protože na jízdu v sedle to opravdu nebylo. Obzvlášť když se tam pohybovalo tolik lidí.

Počasí sice bylo takové – ne tak hezky, aby byl hezký výhled, a ne tak hnusně, aby to mělo dobrou atmosféru – ale dal jsem si svojí poslední tyčku a věděl jsem, že zbytek už nějak dám.

17. Velký Buk

Kolem paty vede modrá značka, ale na vrch odbočí neznačená cesta. Ta je bez větších překážek, jen prudká, takže jsem kolo vytlačil. O to krásnější byl sjezd.

18. Sokol

Druhý Sokol mezi vrcholy. Člověk by řekl, že lidi budou mít větší představivost, alespoň v rámci jedněch hor. Nahoru mě lákalo turistické označení – Sokol (bez výhledu). Drželo si to pochmurnou, podzimní náladu téhle cesty. S radostí jsem proto vyrazil nahoru.

Sil už jsem neměl moc. Cesty byly celkem sjízdné, i když prudké. Nahoře jsem si poseděl v rozbořeném hradu. Výhled tam nebyl, jak mi ostatně značka slíbila. Vrátil jsem se po stejné červené.

Nakonec jsem se po jezdivých cestách dostal zpátky do Hrádku nad Nisou.

Tak výlet nebo výzva?

Obojí 🙂 Byl jsem rád, že jsem letos konečně vyrazil na kole se spacákem a hezky jsem se vyspal. Všemožné závody jsem jezdil na lehko a spacák jsem si bral jen na Tour Divide do USA, který ale nedopadl podle mých představ. Teď jsem poprvé jel i s vařičem – dát si teplé jídlo vůbec není k zahození.

Nehnal jsem se za žádným časem a většinu času to byla poctivá bikovačka v lese. Je to určitě trasa pro pokročilé jezdce. Průměrnou rychlost jsem držel pod 10 km/h. Najel jsem dohromady 140 kilometrů s 5 tisíci metry stoupání (můžete vidět na Stravě zde a zde). Doporučuji spíše cykloturistickou obuv. A méně věcí.

Z Lužických hor jsem poznal spoustu nových, zajímavých míst a domů jsem se vracel sice unaven, ale velmi spokojen.