Letošní poprvé

Foto: Tomáš Teodosijev

Blíží se konec května a my se konečně dohadujeme na první letošní cestu. Původně jsme měli jet za kamarádem na severní Moravu, ale nějak se všechno sešlo tak, že nakonec od této cesty upouštíme a náš první bikepacking směřujeme blíže k domovu. Domlouváme se s Jirkou, jeho synem Vojtou a Tomášem s Jonášem, že navštívíme opět Ralsko a trochu více pronikneme do jeho tajů. Termín: poslední květnový víkend. Počasí je skvělé a tak se všichni těšíme jako malé děti.

V týdnu odjezdu si píšeme kdo má co zabaleno, kdo kdy bude balit a kdo co nemá zabaleno. Já nechávám vše až na čtvrtek. V půlce týdne se karta, tedy počasí, obrací naruby a slunečné, teplé počasí střídá dramatický pokles teplot a občasný déšť. Domlouváme se, že konečné rozhodnutí, zda pojedeme, necháme na páteční poledne. V pátek ráno leje jako z konve, vezu Adama do školy a celou dobu poslouchám, že je to v pohodě, že nejsme z cukru. Nakonec slibuji, že určitě vyrazíme a rozhodneme se až na místě. 

Doma dobaluji posledních pár věcí, přičemž zjišťuji, že synátor nám poněkud vyrostl a vše je mu malé. Rychle vyrážím do nejbližšího obchodu a kupuji mu kalhoty a mikinu. Zbytek už nějak dáme dohromady.

Po poledni se začíná počasí zlepšovat a i předpověď slibuje, že to nebude takový marast jak to původně vypadalo. Chvíli po druhé hodině máme auto naloženo a vyrážíme směr Osečná. Nálada je skvělá, slunko svítí a mraky na vodní smršť rozhodně nevypadají. Chyba lávky! Za Českým Dubem vjíždíme do průtrže, stěrače nestíhají a jinak optimistický Adam už o cukru nemluví. Zamlkle sedí a kouká na tu slotu co se venku děje. Ani s naším příjezdem do Osečné se počasí nelepší. Sedíme v autě, čekáme a čekáme. Konečně déšť na chvíli poleví, rychle vystupujeme z auta, vykládáme kola a připevňujeme na ně brašny. Opět se dává do vydatného deště, skáčeme zase do auta a opět čekáme. Do toho si čtu zprávu, že Jirka s Vojtou nepřijedou. Mají obavy z počasí a z možného nachlazení Vojty, který odjíždí následující víkend se školou k moři. Naprosto chápu. Druhá zpráva přichází od Tomáše, že budou mít asi půlhodinové zpoždění. Ta půlhodina k dobru se ukáže jako velmi důležitá. Během této doby přestává pršet a dokonce chvílemi vysvitne i slunko. Teplota se sice pohybuje asi okolo dvanácti stupňů, ale to je stále v pohodě.

Přijíždějí Jonáš s Tomášem, vítáme se, čekáme, až si i oni vše vyloží a můžeme vyrazit. Po půlroční pauze jsme konečně opět na cestě. Necháváme Osečnou za svými zády a směřujeme odpočinkovým tempem k Chrastenskému vodopádu, ze kterého se nám již za ta léta stala taková bikepackingová základna. Ani mě nepřekvapí, že zde, ač je pátek, nikdo není. Jenom blázni a my by totiž vyráželi v takovém počasí ven. Využíváme polojasné oblohy a rychle stavíme příbytky. Tomáš klasicky zavěšuje hamaky a já stan. Kluci okamžitě mizí v lese a po chvíli na nás dopadají šišky. Smradi nevděční, člověk je vezme do přírody a odměnou za tento dobrý skutek je mu tak akorát boule na hlavě. Však jim to zítra vrátíme! Zničíme je na kole! Nocleh je zajištěn a nezbývá než se postarat i o trochu toho tepla. Připravujeme ohniště, dřevo a zanedlouho se ohříváme u plápolajícího ohně. Kluci se vrátí pouze na večeři, kterou zblajznou a opět mizí v lese. My dospěláci sedíme u ohně, plánujeme zítřejší trasu a tlacháme. Okolo desáté zavelíme večerku a jde se spát.

Sobotní ráno je opět polojasné, akorát teplota padá pod deset stupňů. Hned po ránu rozfoukávám oheň, vařím si kávu a čekám až se probudí junior. Jonáš s Tomem jsou už na nohách, takže zbývá jenom Adam. Naštěstí se probouzí krátce po osmé hodině a já mohu začít balit.  Mám zabaleno raz dva, horší je to s Tomášem, ten se klasicky loudá a vše mu zbytečně dlouho trvá. Obloha se náhle zatahuje a netrvá to dlouho a dává se do vytrvalého deště. Ještě, že to balení Tomovi tak trvalo a mezi stromy zůstal jeden nesbalený tarp. Využíváme ho jako přístřešek a opět nám nezbývá nic jiného, než čekat zda se počasí umoudří. Umoudří se a my můžeme dobalit a vyrazit na cestu. Brouzdáme Ralskem a vlastně nemáme žádný směr ani cíl. Jezdíme jen tak. Odpoledne dorážíme do Stráže pod Ralskem, kde doplňujeme zásoby (jídlo máme, pivo a nealko došlo). Ve frontě u kasy se od jedné místní paní dozvídám, jak strašně smrdím kouřem. Budu asi vonět po fialkách, ne! Vypadneme z obchodu a razíme na další cestu. Směr Stohánek.

Loni jsme tuto zříceninu tvrze minuli a tak to chci letos napravit. Blížíme se, když tu náhle za jednou zatáčkou vlítneme do vojenského ležení. Doslova a do písmene. Všude kam se podíváme je to samý voják. Jsou jich desítky a co víc, mluví polsky. O kus dál další jednotky, česky mluvící. Z lesa vyjíždí pickupy a na nich nainstalovaná kulometná hnízda. Co se to tady děje? Pomalu se blížíme ke Stohánku, ale vypadá to, že tam míří i veškeré vojsko. Zastavujeme u Sochora a zjišťujeme, že tento víkend probíhají v Ralsku Airsoft Wars. Stohánek je pevností, kterou se jednotlivé týmy snaží dobít. No, paráda. Usedáme na lavice a v mapách zkoumáme kam dál. Moc možností nemáme…armáda všude. Zleva se z lesa ozývá řev Allah Akbar! Zprava se ozve další řev, následuje zvuk střelby a po chvíli vycházejí vyřazení vojáci z lesa. Kluci jsou  sedmém nebi, my otcové už nikoliv. Fakt nevím kam vyrazit. Po silnici to vzhledem k hustému provozu napodobenin vojenské techniky nejde, do lesa to vzhledem množství napodobenin vojáků také nejde, tak kam? Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme do Skalního divadla a pak se budeme motat lesem dál a opět přespíme u vodopádu.

Vyrážíme, kluci sbírají po lese kuličky, cesta se nám protahuje, neb kuličky jsou malé a jejich všude plno. Konečně dojedeme, s jedním zablouděním a s jedním střetem s vojenskou kolonou, ke Skalnímu divadlu. Drápeme se nahoru, fotíme a popisujeme juniorům jak tyto skalní útvary vznikaly.  Je po přednášce a kluci, povzbuzení airsoftem, spouštějí šiškovou válku. Za chvíli lítají šišky všude. Po pár povedených trefách do našich otcovských hlav jsme nuceni vyhlásit mír, do příští války. Opět nasedáme na kola a je čas vyrazit nazpět k místu noclehu. 

Ještě si pár krát zajedeme, abychom děti trochu utahali a v podvečer jsem zpět u Chrastenského vodopádu. Klika, že jsme si tady nechali nařezané dřevo, teď se bude hodit. Za chvíli máme postavený nocleh, vaříme si kávu a potom hned večeři. Kluci jsou utahaní, ale ne tak moc, jak jsme si mysleli. Vypadá to, že víc jsou utahaní taťuldové. Do pelechu dnes zavelíme brzy.

Noc je klidná až do jedné hodiny, kdy mě probudí popotahování syna. Když se konečně proberu, tak se dozvídám, že se bojí. Uklidňuji ho, aby vzápětí zase usnul. Je to divné, tohle se stalo úplně poprvé za celou tu dobu, co spolu jezdíme. Vzhledem k nočnímu vyrušení se ráno budím až po osmé hodině. V tábořišti je klid, potichu lezu ze stanu a jdu opět rozfoukat oheň. Za chvíli se ke mně přidává i Tomáš s Jonášem. Kecáme, snídáme a čekáme, až se probudí Adam. Co vám budu povídat…vyhrabal se až ve čtvrt na jedenáct! Oči zalepené, celý opuchlý a ospalý. U snídaně se dozvídám co se v noci stalo. Využil situace, že otec usnul dřív, vytáhnul tablet, který jsem měl sebou na poznámky, pustil si Netflix a na něm první díl poslední série Stranger Things. Výsledek: špatné sny. Pustil nám kousek a musím říct, že i já bych se budil a i bál.

Před polednem máme vše zabalené, ale domů se nám nikomu nechce. Vyrážíme tedy do Hamru, kde nalezneme vynikající cukrárnu. Tomáš a já si dáváme každý dva kusy dortu a kafe, kluci si vystačí s nějakou speciální zmrzlinou z vesmíru. Musí být z vesmíru, protože cena je astronomická. Kuličková zmrzlina slyším úplně poprvé. Platba nás přivede na buben, ale co by jsme těm smradům nedopřáli. Celý víkend byli vzorní, neprskali, šlapali a byli pohodoví. 

Je čas vyrazit směr Osečná a domů. Škoda, že je ten víkend tak krátký, ale co, už se blíží prázdniny a s nimi bude času na cestování víc než dost.