Shodou okolností jsem krátce před cestou zaparkoval v garáži nový stroj, Koba Sentiero, a tak volba kola byla jasná. Jenže…Koba je celopéro a všichni známí, kamarádi a přátelé, co znají Krušné hory, mi říkali, že to je blbá volba, že se Krušky dají přejet na gravelu nebo hardtailu. Hele, já na vás nedám, honilo se mi hlavou a abych dokázal, že to blbá volba není, zapnul jsem komp a začal plánovat. A v čem jiném než-li v Komoot. A proč? Protože mě Komoot už tolikrát překvapil, nahnal mě na úplně neznámé či neexistující cesty a jízda s ním se vždy ukázala, jako jí zda plná adrenalinu. Zadal jsem start a cíl, určil jsem délku trvání na čtyři dny a zatrhnul styl cyklistiky MTB a s napětím čekal, co na mě vypadne. Trasa na první pohled vypadala báječně, přesně do chvíle, kdy jsem začal trasu z Komoot porovnávat s mapami.cz a to se přiznám, že ve mně trochu (trochu dost) hrklo a dál jsem ve zkoumání trasy raději nepokračoval. To asi bude hodně napínavá cesta a beru celoodpružené kolo. A nejsem sám, přidává se ke mně Ondra z Bikebrothers a také on bere Sentiero.

První komplikace se dostavují asi deset dní před odjezdem. Ondrův syn začíná chodit do školky a to na dva dny v týdnu. Světe div se, zrovna ten druhý den vychází na náš start, na úterý. Nedá se nic dělat, cestu musím zkrátit. Doma bych už těžko vysvětloval, že nikam nejedu a tak opět usedám ke Komootu a trasu upravuji. Bohužel se nepovede kompletní přejezd a tak posouvám start na Horu Svatého Šebestiána. Cíl: domov v Jeřmanicích. Další, i když podstatně menší komplikace, je vývoj počasí. Jednoduše řečeno, žádné babí léto. Teploty lehce nad nulou, déšť a vítr. Přibaluji stan, teplé oblečení a nepromok bundu i kalhoty. 

„Je-li libo

adrenalinovou jízdu,

použijte KOMOOT!“

Konečně je středa ráno, kola naložená, dobrá nálada také a ani nám ji nekazí zatažená obloha a jemný déšť. Ale dopravní situace na českých silnicích nám náladu kazí značně. Dostáváme se do značného časového skluzu a ten se s každým ujetým kilometrem zvětšuje a zvětšuje. Před Litvínovem nám začíná být jasné, že pokud pojedeme až na Horu Svatého Šebestiána, tak cestu domů nestihneme. Nedá se nic dělat. Opět přichází na řadu změna trasy a start posouváme do Rašova u Klínů. Necháme se vysadit u místního bikeparku, kontrolujeme venkovní teplotu (3 stupně Celsia), vykládáme kola, kontrolujeme výbavu a připravujeme se na start. S hrůzou pozoruji, co si Ondra obouvá na nohy a ptám se ho, zda jsou to jediné boty, co má sebou…prý ano. Má lehké, v přední části síťované tretry. Je to hrdina.

Z Rašova stoupáme na Klíny a pokračujeme dál k přírodní rezervaci Černý rybník. Zde Komoot velí odbočit vlevo, odbočujeme tedy, abychom po sto metrech cestu ztratili a už jí nenašli. Pátráme v podrostu, zda nenajdeme alespoň nějaký náznak pěšiny, ale nic, vůbec nic zde není. Vracíme se zpět na hlavní a na ní zkoušíme další odbočku. Konečně to dobře dopadá a za chvíli opět najíždíme na naplánovanou trasu. Ondra se ptá, zda je to normální. S úsměvem mu odpovídám, že je to úplně normální a že to ještě nic nebylo, že to bude mnohem zajímavější. Nemýlil jsem se, jak se během dne ukázalo. 

Jedeme směrem Jelení hlava a dál stoupáme na Bradáčov, kde se nachází zámek Lichtenwald. Tento bývalý lovecký zámeček je bohužel veřejnosti nepřístupný, ale přesto to zde má své kouzlo. Okolo zámku vede cesta, ze které máme odbočit. Ale ať hledáme, jak hledáme, odbočku se nám nedaří nalézt. Nechávám Ondru na cestě a vydávám se hledat náznak cesty do hluboké trávy. Podaří se mi to a navádím Ondru k sobě, bohužel Ondrovy boty jsou během chvilky úplně mokré, což v kombinaci s teplotou blízké nule, není zrovna optimální. A bude hůř.

Cesta skoro není ve vysoké a mokré trávě vidět a tak naše hledání je poměrně dobrodružné. Vše se začne komplikovat ve chvíli, kdy se cesta, tedy náznak cesty, změní v divoký sjezd. Sedlovky jdou dolů, oči na stopkách, neb v trávě jsou schované nástrahy v podobě velkých kamenů, kusů padlých stromů nebo bažin. Každou chvíli musíme zastavovat a kontrolovat zda ještě jedeme správně. Není možné sledovat cestu před předním kolem a zároveň kontrolovat navigaci. Plni adrenalinu se náhle objevíme přímo na hrázi vodní nádrže Fláje. Vyčerpaní, ale spokojení, opíráme kola o zábradlí a odpočíváme. Jednomyslně se shodneme na tom, že Komoot je borec. Ta trasa stojí za to. 

Po krátkém odpočinku se vracíme na cestu. Z Flájí stoupáme k Puklé skále a odtud dál ke Kamenné. Styl cesty je stále víceméně stejný, žádný asfalt, prostě terénem a občas polní cesta. Takto to pokračuje až do Moldavy, kam se dostáváme kolem jedné hodiny odpoledne. Ondrovy nohy volají po odborné pomoci. Zastavujeme u potravin, nasazujeme respirátory, do kapes strkáme peníze a jde se na nákup. Z protějšího obchodu vyjde Vietnamka a křičí na nás: đóng cửa! Co já vím, co to znamená? Bereme za kliku obchodu a zjišťujeme, že to asi znamená zavřeno. Převedeme kola na druhou stranu silnice a ptáme se vietnamské prodavačky, zda jsou zde nějaké potraviny. Odpovědí je nám: Nééé. Koukáme s Odrou po sobě a začínáme propadat panice. Rozhlížíme se a dvacet metrů od nás vidíme otevřené potraviny. Vpadneme do potravin, nakupujeme na večer, protože další příležitost už mít nebudeme. Ondra si navíc bere dva mikrotenové sáčky, které si hned před obchodem dává na zmrzlé nohy, přes sáčky ponožky a šup do mokrých bot. O kus dál nacházíme otevřenou restauraci, kterou okamžitě využijeme k prohřátí našich zkřehlých těl. Osazenstvo restaurace je především německy mluvící, ale ceny jsou zde kupodivu více než přijatelné. Dáváme si polévku, krkovici se zelím a se šesti knedlíky a spláchneme to vychlazeným pivem. Pomalu rozmrzáme a Ondrovi se po hodině sezení začínají pomalu hýbat prsty na nohách.

S plnými žaludky usedáme na Koby a vyrážíme na další část naší dnešní cesty. Po pár kilometrech mám pocit, že krkovici uvidím znovu a mám co dělat, abych udržel jídlo v žaludku. Je to prasárna, takhle nehorázně se přežrat a pak sednout na kolo. Z Moldavy pokračujeme směrem na Cínovec. Zde chvíli váháme, zda nepřespíme na stejném místě jako posledně s dětmi, ale jelikož počasí nám vysloveně přeje, rozhodneme se pokračovat dál ke Komáří hůrce. Krátce před šestou hodinou nacházíme kousek od Komárky přístřešek s ohništěm a místem ke stavbě stanu. Rozdělíme si úkoly, Ondra přichystá oheň a já stavím stan. Za chvíli nám oheň hoří a pelechy jsou připravené. Oheň sice hoří, ale jeho výhřevnost je mizerná, mokré dřevo kouří a teplo z něj moc nejde. Stačí to akorát na to, aby Ondrovi jeho nohy alespoň trochu rozmrzly. Večeříme, popíjíme pivo, Ondrovi nalévám pro zahřátí trochu rumu z placatice, klábosíme a popravdě se těšíme do spacáků. Obloha je plná hvězd a okolo půl desáté zalézáme do stanu. 

Okolo druhé ráno se dává do deště. S přestávkami prší až do rána, navíc ráno zjišťuji, že máme stan plný kondenzu. Je ho tolik, že bychom klidně naplnili dva bidony. Naštěstí ložnice a spacáky jsou suché. Potichu lezu ven, abych nevzbudil spícího kolegu a vzápětí udělám školáckou chybu. Všechno oblečení jsem si na noc dal do spacáku, abych se ráno oblékl do teplého oblečení, ale jak se snažím potichu vytáhnout spacák s karimatkou ze stanu, zapomenu zapnout zip a teprve při oblékání zjistím, že mi chybí jedna ponožka. Nacházím ji v trávě před stanem totálně nacucanou vodou. Sakra, už mám jenom jedny náhradní. Nadávám si do debilů a odebírám se vykonat ranní potřebu. Při návratu si všimnu nízko letícího dravce, který náhle změní směr letu a vrhne se směr má hlava. Já sebou plácnu na mokrou zem a vzápětí zbaběle prchám zpět do přístřešku. Ranní probuzení jak se patří. Přemýšlím, kolik jsem toho včera vypil, ale měl jsem pouze tři piva a to asi halucinace nespustí. 

Hodinu po mě vylézá i Ondra, nejdříve nezbytná káva a snídaně, pak balení spaní a všech ostatních věcí. Nejhorší je sbalit tropiko stan. Snažím se z něj vyklepat co nejvíc vody, ale v té vlhkosti, která venku panuje, je to nemožné. Dostanu ze stanu alespoň to nejhorší a modlím se, aby se během dne alespoň na chvíli vyčasilo a my jsme mohli nechat stan proschnout. Ale při pohledu na okolní mlhu, to moc optimisticky nevypadá. Alespoň, že neprší.

Máme zabaleno a jsme připraveni vyrazit do mlhy. Ještě než usedneme na kola, dává se do deště. Vybalujeme nepromoky, převlékáme se a vyjíždíme. Projedeme pod Komáří hůrkou. Rád bych vám zde napsal jaké krásné výhledy zde jsou, ale my jsme rádi, že vidíme na deset metrů. Pokračujeme dlouhým sjezdem do Fojtovic, kde mne Ondra při nájezdu do kopce mine se slovy “jsem strašně zmrzlý, jedu hned dál”. Stoupáme a to nás alespoň trochu zahřeje, jenže výjezd následuje studený sjezd a takhle to pokračuje až do Adolfova. Konečně vjíždíme k lesu, kde se alespoň schováme před studeným větrem. Komoot tvrdí, že jsme na trase a já si pamatuji, že tudy skutečně vede cesta, ale v zimě a je to bežkařská trasa.

Teď na podzim je to jenom náznak nějaké cesty. Tady odbočte doprava tvrdí navigace a…nic, nikde nic, pouze bučiny. Proplétáme se mezi stromy a po pár stovkách metrů už kola tlačíme a hledáme kde, že ta cesta je. Nakonec opravdu něco jako cestu nacházíme a dokonce i navigace tvrdí, že jsme správně. A takhle to pokračuje až nad Libouchec. A tam se to zlepší. Kecám! Tady to teprve začíná být pořádný nářez. Nejdříve to začne stoupáním, to by ještě šlo, jenže ono se stoupání stále víc zvedá a zvedá. Do toho se mění podklad. Z mokrého listí a kořenů najíždíme do kamenitého suťoviska, kde se marně snažíme šlapat stále vzhůru. Zadní kola podkluzují a nakonec nám nezbývá nic jiného než do kopce tlačit. A bude hůř. Stoupání sice končí, ale s ním i cesta, i cestička, i náznak cestičky. Jsme mezi kamennými bloky, které jsou rozesety po krajině jako kostky lega u syna v pokojíčku. Vyčerpaně se na sebe s Ondrou podíváme, pak na navigaci (tvrdí: vše OK, jste na trase) a trochu hystericky se smějeme. Zpět se nám nechce, tak nezbývá nic jiného, než kola na záda a směr…nevíme kam. Kameny, vysoké kapradiny, kameny, kořeny, větve a tak to jde stále dál a dál. Metr za metrem a nám s každým krokem docházejí síly. A to ještě není ani poledne. Konečně, konečně jsme z toho venku a dá se na kolo opět usednout a šnečím tempem pokračovat dál. Za chvíli jsme na asfaltové silnici. Zastavujeme a kontrolujeme pozici. Jsme někde za Děčínským Sněžníkem, kousek pod námi je Jílové. Jedeme dál a jak jinak, než podle Komoot. Chvíli to jde, super trailová cesta, která přechází do sjezdu, který přechází do…do prdele, to snad ne! Sjezd končí a před námi je kolmý pád do Jílového. No, nic. To co jsme sjeli, si zase vytlačíme. Koupeme se ve vlastní šťávě, tedy potu a k tomu ještě v dešti. Ani jeden na sobě nemáme nit suchou a teplota je stále na nějakých čtyřech stupních. Sjíždíme po asfaltu do Jílového a po hlavní míříme do Děčína. To nás dorazí. Déšť, voda stříkající od kol projíždějících aut, autobusů a náklaďaků, vykonají své. Vzdáváme to, dojet do Liberce v tomhle stavu je nereálné. Všechno oblečení mokré, stan nacucaný vodou, Ondrovy totálně zmrzlé nohy a představa spaní v mokru, nejsou dvakrát lákavé. 

Zapadneme do jedné nejmenované hamburgrárny, kde nám povolí, vzít si kola dovnitř. Svlékáme mokré svršky a snažíme se trochu zahřát. Naštěstí zde mají vyhřívání v podlaze, takže můžeme být naboso. Voláme si odvoz a je nám smutno. I když jenom trochu. Já se sem vrátím a opět s Komootem a na třetí pokus to už konečně dám. S odstupem času, jak píši tento článek se mi vybavuje, že jsme sice na Komoot nadávali, ale pak jsem stejně podle něj pokračovali dál, protože každá nepříjemnost byla následně vykoupena objevením něčeho nového, něčeho krásného a o tom to je. 

Příště už to dopadne. Těšte se Krušky na mě stejně, jako se já těším na vás.