Krušné hory sólo

Text a foto: Michal Havelka

Volba byla jasná, už v zimě kdy se kvůli Covidu pořádně nelyžovalo, jsme jezdili do Krušných hor na běžky, já tedy spíš na skialpy, protože běžky, ty ďábelská úzká prkénka jsou mi zapovězena. A jak jsem tam tak brouzdal po zasněžených lukách a lesích, zrodila se myšlenka, tohle by bylo super na kole. 

Tak jsme se domluvili s kamarádem Mílou že Krušky v létě dáme na gravelu. Ale jak to tak bývá, nenašli jsme o prázdninách čas. Rodinné dovolené, soustředění, další aktivity a než se člověk naděje prázdniny jsou pryč. 

V září s vidinou víkendového super počasí zvedám telefon a volám “ Ahoj Mílo, tak co jedeš?” Na druhé straně chvíli ticho a nakonec zklamaně zazní “To nedám jedeme na víkend pryč, je to moc narychlo”. No nic říkám si jedu sám, vygruntuju si hlavu od starostí průměrného ajťáka, provětrám gravel bike a moje postarší tělo.

V sobotu vstávám celkem brzo, kolo už mám naložené v autě , vařím kafe a hurá na cestu. Do Krušek to mám od nás celkem blízko, nechápu že mě to ještě nenapadlo, jsem to ale trotl. Za hoďku a půl parkuju na Cínovci. Počasí je naprosto ideální, svítí sluníčko, je tak akorát na kraťasy a tričko. 

V devět hodin odjíždím od auta směr přehrada Fláje. Ráno jsem moc nesnídal, tak startuji trochu na hlaďáka, ale flapjack cestou to spraví. Jako správný bikepacker vezu všechno sebou, super dehydrované jídlo, super kávu, super sušené maso a ještě k tomu všemu budu vařit na vlastnoručně vyrobeném super liháči. Jsem vybavený jak na Great Divide a to jedu jen na dva dny do Krušných Hor. Ale ta radost když si to nakoupíte za těžce vydělané peníze, ta radost když ten blivajz uvaříte uprostřed divočiny a ještě ke všemu ho následně sníte, to je prostě nejvíc. Tak plán je jasný, oběd budu vařit někde u Flájí, to bude romantika. 

Cesta ubíhá pěkně, je stále na co se dívat, jedu směr Moldava. Někdy je to smutné pokoukání.

Člověk míní život mění. Dojedu na hráz přehrady, tam probíhá zrovna něco jako den otevřených dveří. Točí se tam pivko a neskutečně vonní grilované kuře. Tak tohle se fakt nedá, kašlu na předsevzetí, vaření super kosmické stravy nebude. Za to půlka kuřátka jde z grilu na tácek a za chvíli mizí v mém hladovém žaludku.

Vegetariánům se omlouvám, ale ta vůně to prostě nešlo. Tohle by nevydržel ani Neil Armstrong, kosmické jídlo bude muset počkat.

Poslední pohled na přehradu a pokračuji dál krásnou krušnohorskou krajinou. Ty výhledy opravdu neomrzí. Asi se toho dost za těch třicet let od pádu komunismu změnilo. Tohle jsou opravdové hory, takové jaké mají být. Mířím k Hoře Svaté. Kateřiny, městečko je to malé, ale má svoje kouzlo.

Krušnohorské signálky jsou super, máte je prakticky pro sebe, jen občas projede nějaký cyklista. Vtipné bylo, že zrovna v době kdy jsem se tam pohyboval, probíhal nějaký ultra vytrvalostní závod a závodníci se báli že závodím taky. Je pravda že tempo jsem měl podobné, ale oni měli v nohách už stovky kilometrů zatímco já jen pár desítek. Já ale nejel do Krušek závodit, takže no stress, je čas na super kávu a prověření super liháče. Tohle je ta správná lesní kavárna. Jak říkal jeden populární politik se sexy mozkem, já se vás ptám, kdo z vás to má?

To jsem se už pomalu blížil k cíli svojí cesty, což byla vodní nádrž Přísečnice. Po cestě ještě zastávka u studánky, kde se dala nabrat voda, kterou jsem na poprvé minul, ano i v době GPS se to dá. Takže nabrat vodu a jedu dál. Vodní nádrž Přísečnice, byla napuštěna v roce 1976, zatopeno bylo hornické město stejného  názvu. Respektive bylo zbouráno a následně bylo údolí zatopeno. Nádrž se nachází nadmořské výšce 732 metrů.

Místo na přespání nalezeno, stavím moji rakvičku, tedy stan. Je to takový větší žďarák, ale je dvouplášťový, tak je v něm pěkně sucho a na víkendové akce je ideální. Přes den sice bylo teplo, ale v horách jsou v září večery trochu studenější.. Tak součet dne  75 kilometrů a 1200 výškových metrů. Ještě došlo na tu super speciální kosmickou dehydrovanou neskutečně výživnou a chutnou stravu. Co víc si přát? Pak už jen zalézt do spacáku, telefonát domů mým holkám a za chvíli už klimbám. Ráno mě přívítalo sluníčkem a spoustou rosy, teplo tedy rozhodně nebylo, nebo vypadá úplně jinak. Tak rychle kafe, sušenku sbalit rakvičku  a jedeme dál.

Kola se točí, nesou mě dál k Hoře Svatého Šebestiána, nechtěl jsem jet po silnici tak se trápím v docela vysoké trávě na louce která je se silnicí souběžná. Po silnici by to bylo rozhodně snažší, ale to by nebylo ono a my ortodoxní cyklisté to tak máme rádi. Mám tretry a ponožky úplně durch od všudy přítomné rosy. No co, alespoň mě bude víc zima. Zážitek nemusí být pěkný, ale hlavně intenzivní. Následně se mi obaluje šaltr trávou a musím zastavit a vše očistit. Vjíždím do městečka, kde je pit stop pro kola. Úplně si to představuju, brzdy kvílí, výměna kol, setření nalepených much ze zubů, mávnutí praporkem a prohrábnutí zadního kola. Reálně následuje super sjezd po krásné cyklostezce, kolem zbytků železničního mostu. Trochu se obávám že po sjezdu bude následovat stoupání. Což zní logicky a za tu dobu co jezdím na kole se mi to stále dokola potvrzuje.

Klesám stále a stále je to paráda, sjezd nekončí cvrček si v zadním kole cvrká, já si připadám jak cyklistickém ráji. No, ale každé pohádce je konec, právě míjím odbočku doleva, prudká brzda, kouknu do mapy, teď si pro změnu cvrknu já, to není kopec to je zku…..nej kopec. Tak vzhůru do toho! Předsevzetí že to vyjedu za svoje mě vydrží do prvního tance na zadním kole mého gravel oře, který se plaší. Tak budeme trochu tlačit starouši, ono to půjde. 

V prudkém předklonu s dechem u konce si notuji “|když nemůžeš tak přidej víc”. To nevzdáš říkám si! Máš super drahé a lehké vybavení, kolo z kosmických materiálů, stravu pro astronauty, to by bylo že bys to nedal! Vzpomněl jsem si na Apolo 13 a dal jsem to. 

Odměnou není pohled na měsíční krajinu, ale pohled na krásné horské rybníky a taky podstatně rovinatější lesní cesta, kde pneumatiky mého gravelu jen šustí a jedou s větrem o závod.

Tak, jako všechno i má cesta bohužel spěje ke svému konci. Na rozloučenou mě mávnou svými bílými hnáty podivné postavy co je do krajiny zasadila lidská ruka. Postavy které noc co noc rozsvěcí ulice měst v údolí. Ale tady v té krajině lesů, luk a polí působí tak nějak podivně a nepatřičně. Na tachometru svítí 89 km a 1400 výškových metrů, tož pěkné to bylo.

Sice to byly jen dva dny, ale v člověku ta krajina a ten zážitek zůstane. 

Náhoda tomu chtěla, že jsem od mojí mamky dostal k letošním Vánocům krásnou knihu odehrávající se v Krušných Horách. Kniha se jmenuje Chaloupky a napsal ji Štěpán Javůrek, doporučuji si ji přečíst. 

Kruh se uzavřel, kniha dočtena článek napsán. Další příběhy můžete napsat vy, stačí jen vyrazit! Tak třeba někdy v Krušných Horách nashledanou.