Krušné hory na třetí pokus

Jak se vždy snažím své cesty poměrně pečlivě naplánovat, tak tentokrát jsem do plánování sám sobě hodil vidle a moc neplánoval. Stále jsem totiž nevěděl, kdy vyrazím a zda vůbec. Nakonec byl start určen na polovinu července. Na plánování stále, ale není čas. Nové kolo Surly Ghost Grappler, nová podsedlovka od Ortlieb, nová rámovka od Reveleta, najednou plná dílna věcí na testování a času tak málo. 

Konečně se mi daří usednout k počítači a hodit do Komootu alespoň startovní místo. Obec Luby ležící přesně na západní hranici Krušných hor. Cíl je jasný, až domů. Doba trvání čtyři dny. Předpověď počasí? Nezajímá mě. Dva dny před odjezdem upravuji nové Surly a den před odjezdem se konečně dostávám k balení. Vše si chci vézt sám, nechci spoléhat na nákupy a zároveň chci jet co nejvíc na lehko. Pár kousků oblečení, spacák Patagonia, co vůbec nevypadá jako spacák, spíš jako velká ponožka, do které si člověk vleze. Ale váží málo, sbalit se dá na miniaturní rozměry a asi moc hřát nebude. Ideál, je přeci léto, ne? Pro všechny případy si beru mini nepromok kalhoty a bundu. Na kolo věším pět držáků na bidony a filtr na vodu (zbytečně). Surly Grappler má tak velký rám, že do něj nemám rámovku. Inprovizuji a nějak se mi daří upevnit Apiduru. Ještě večer jdu do dílny a nevím proč, zkouším nasadit přední brašnu Ortlieb. Nedaří se! Vyměnil jsem řidítka a hle problém je na světě. Ať dělám, co dělám brašnu nejde na řidítka dostat. Nepanikařím, sahám po Revelate a za chvíli je vše přebaleno. Akorát je to na kole pěkný mišmaš. Předek Revelate Designs se spacákem karimatkou a stanem. Top tube bag a rámovka od Apidury a v nich narvané vaření, jídlo, náhradní díly, nářadí, power banka, kabely, spousta dalších drobností a…lopatka na trus…ta nesmí chybět. Pod sedlem je mnou testovaný Ortlieb s možností uchycení na teleskopy. To se hodí, protože Grappler má teleskopickou sedlovku. Je devět večer a jde se spát.

Ve tři ráno mě neúprosně budí dva budíky. Plazím se z postele a jedu do práce. Vařím si litr kafe a snažím se probrat. Čekám na kolegu, který mě má odvézt do startovního místa. Původně jsem plánoval cestu vlakem, ale to bych nesměl bydlet u Liberce. Vlaky berou kola jenom do Ústí nad Labem a dál to s kolem nejde. Dva roky výluka a náhradní přeprava kola nebere. Naštěstí mám ochotného kolegu, který se rozhodl, že mě odveze a uskuteční v Karlovarském kraji pracovní jednání. Ve čtyři hodiny vyrážíme směr Luby. Cesta ubíhá v naprosté pohodě a v takto brzkých ranních hodinách je i průjezd Prahou parádní. Před půl osmou jsme na místě. Vykládám kolo, probíhá poslední kontrola, zda je vše na svém místě, zda nic nechybí, loučím se a za zvuku vyklápění popelnic do kuka vozu šlápnu poprvé do pedálů. Jak jinak než do kopce. A stále nahoru a nahoru. Hned po prvním stoupání se dostavuje nepříjemný pocit v břiše. Hlad. Ještě, že mám tu obloženou baletu co jsem si udělal na dnešní dopoledne. Jo mám, ale v autě u kolegy. Nadávám si do blbců a cpu do sebe první halvu. Jako další na řadu přichází proteinová tyčinka a to hned v nekonečném stoupání do hor z Kraslic.

Projíždím kolem Přebuzského vřesoviště, Rolavského vrchoviště a stále dál až do Rýžovny. Ráz krajiny se mění jak mávnutím kouzelného proutku. Vyjíždím ze smrkových lesů a náhle jsem v úplně jiné krajině. Pastviny, meze, osaměle stojící stromy, ale i lesy. Nikde jinde jsem nic podobného neviděl. Nádhera. A hele, co mi to tady připomíná? Nebydlela tady nějaká filmová postava? Filmová ne, seriálová. Můj oblíbený Rapl. Tady přeci bydlel major Kuneš, nebo se mi to jenom zdá. Nelením a tahám z kapsy mobil. A opravdu je to dům, kde bydlel v první řadě seriálu Kuneš. Pardon, major Kuneš. Foto a jede se dál. Jede se na nejvyšší bod dnešní cesty. Boží dar. Chvíli jedu po Ježíškově cestě a pak…do kopce, hnusného kopce, rozmlácená, kamenitá cesta mě náležitě naklepává sedací část a to stoupám, neúprosně stoupám. Ten sklon je hrozný a do toho mi zvoní telefon. Na druhém konci se ozývá manželka a co se mi prý stalo? Nechápu.

Vzápětí je mi vše vysvětleno. Manželce zavolal můj mobil SOS, poslal ji zprávu i s polohou. Ujišťuji ji, že je vše v pořádku, loučíme se a já jdu zjišťovat co se stalo. Aha, položil jsem mobil do brašny vypínacím tlačítkem dolů a otřesy se spustilo nouzové volání. Do prdele! Do prdele! To musel být strašný pocit, když manželka viděla tu zprávu na displeji. Od té chvíle se vždy dvakrát přesvědčím zda jsem telefon do brašny vložil tlačítkem nahoru. 

Konečně jsem nahoře a pouštím se pro změnu do dlouhého sjezdu, až do Kurort Oberwiesenthalu, vracím se zpět do Čech, konkrétně v Loučné pod Klínovcem a zastavuji. Nevěřícně koukám na stoupání, které se přede mnou objevuje. Odkládám kolo a jdu si koupit plechovku koly. Budu potřebovat cukr, spoustu cukru. Cukr nepomáhá, po třiceti metrech v sedle slezu a až na vrchol tlačím. To se nedá vyjet. Na vrcholu se mi klepe každý sval v těle a dostavuje se pocit nastupujícího hlaďáku. Ještě, že to mám už jenom kousek do Kovářské, kde si chci koupit pár piv na večer. Kupuji si něco k jídlu, pár piv a na nedalekém náměstí se snažím zahnat hlad. Daří se. Odměním se jedním pivkem a pokračuji dál, abych hned za městem zjistil, že to pivo byla chyba. Velká chyba. Nohy ztuhly, totálně a já zapomněl, že mě čeká další tří kilometrové stoupání. Blbe, nadávám si a snažím se mrtvé nohy rozpohybovat. Střihnu to doleva mezi Středním a Velkým Špičákem a zanedlouho se přede mnou objevuje vodní nádrž Přísečnice.

Jsem u konce dnešní etapy a sil. Mám v nohách osmdesát kilometrů a Karlův pramen nedaleko. Chtěl jsem dnes jet na pohodu, ale nějak jsem to, jak je mým zvykem, napálil a tak jsem v místě noclehu krátce po půl čtvrté. Co se dá dělat. Dnes se mi už dál nechce. Svlékám se do půli těla a u pramene myju své nasolené tělo. Stavím stan, prohlížím si projetou trasu a plánuji další den. Před čtvrtou hodinou si ke mně v altánku přisednou dva turisté. Prý se dlouho nezdrží. V hospodě mají do pěti a oni chtějí stihnout alespoň jedno točené. Za dvě hodiny, jednom pivu a dvou panácích mě opouštějí se slovy: Tak to pivo asi už nestihneme. Osaměl jsem, ale vůbec mi to nevadí. Vařím si večeři a z poklidu mě vytrhnou tři turisté na naložených elektrokolech. První přijde k altánu a zhurta se do mě pustí, jestli tu prý budu spát. “Co myslíte, když vidíte stan?” “Jenže já už to mám vyhlédnuté půl roku!” odpoví. Zdá se mi to nebo ne? Fakt mě chce vyhodit? Slušně odpovím, že to má blbé, že já to mám vyhlédnuté asi tři hodiny. Asi se ho to dotklo, neboť usedne na kolo, zapne elektro pohon naplno a za svištění odfrčí pryč a kolegy tu nechá. Kolegové se usmívají, krčí rameny, loučí se a jedou v poklidu za svým kamarádem. Čumím za nimi jako to tele, fakt se to stalo, fakt se mi to nezdálo? Teď pro změnu krčím rameny já, ale už zde není nikdo, kdo by na mé krčení rameny reagoval. Je po osmé, jde se spát. Usínám jako poleno, abych se v noci vzbudil, ne zimou, ale zpocený. Sundávám merino triko, usínám a budím se až okolo půl šesté.

Vařím si ranní dávku kofeinu, snídám, balím, prostě každodenní bikepacking rutina. Počasí neslibuje žádné extrémní teploty. Je zataženo, neprší a na cestu je to ideální. Ráno začínám jak jinak než do kopce. Krásné tři kilometry na zahřátí směrem do Německa, konkrétně k Swarze Heide – Kriegswiese. Hned po vjezdu k německým sousedům začínám chápat proč spousty místních cyklistů, tak často volí německou stranu Krušných hor. Důvodem jsou cesty. U nás dost často asfalt, u sousedů šotolinové a polní cesty. Podél česko-německých hranic mě cesta vede až do městečka Satzung, na kterým odbočuji doprava a vracím se zpět do vlasti v oblasti Novodomského rašeliniště. Hurá, konečně také jedu z kopce a to dokonce zhruba šest kilometrů do obce Kalek, na kterou z návrší dohlíží nádherný kostel Svatého Václava. Pokud budete někde poblíž, zde se určitě zastavte a kochejte se. Jedno z nejhezčích míst na mé cestě. Až na ten výjezd z obce na Volárenský rybník. Ten také stojí za to. Pokračuji do Rudolic v Horách, odbočuji na sever a za chvíli jsem opět v Německu. Podél hranic pokračuji až k přírodní rezervaci Černý rybník, kde se začíná dostavovat únava a trochu hlaďák. Už to nemám daleko na Fláje, tudíž mi přijde zbytečné zastavovat a pokračuji dál. Konečně se dostávám na hráz vodní nádrže Fláje. Zapadnu do přístřešku a připravuji si plněné tortilly. Mám ještě zbytky hermelínu a nějaký salám, obědvám rovnou dva kousky a cítím, že nejhorší je zažehnáno.

Nakonec zde zůstávám, odpočívám, nabírám síly a hledám cestu. Kam? K Bobovi. Má zde kousek chatu, ve které bydlí a je to také vášnivý cyklista a bikepacker. Nejezdi po hlavní, jeď po červené, po hlavní je to strašný krpál. Ještě, že jsem se podíval do map, je to krpál a má volba tedy padá na turistickou červenou. Pomalu balím tenčící se zásoby, alespoň mám lehčí kolo, když tu ke mně přistoupí starší pán a po slovensky se mě ptá, zda jsou zde nějaké potraviny. Vrtím hlavou a zdvořile se táži, zda něco potřebuje. Potřebuje, něco k pití. Není problém, nabízím mu svou vodu, které mám víc než dost. On poděkuje a ukazuje na svůj letitý bike značky Olpran se slovy: nemám láhev. No, tak to už problém je, láhev mu darovat nehodlám. Odnáším odpadky k popelnicím s tříděným odpadem a nacházím zcela čistou PET láhev a nabízím mu ji. Odmítá se slovy, že se teď podíval do map a zjistil, že jsou tu samé kopce a že do místa bydliště, kde tráví dovolenou, to má patnáct kilometrů, leč neustále do kopce. Volá si odvoz, znovu odmítá mou nabídku vody, loučíme se a jedu hledat odbočku na červenou trasu. Vzhůru k Bobovi. Spěchám, protože mi akorát přišla fotka vychlazeného Bernarda, čekajícího na mě v okně chalupy. Přeci ho nenechám zteplat. Červená trasa mě mile překvapí, protože je to poměrně široká, kvalitní lesní cesta a navíc to není ani moc do kopce. Za chvíli zastavuji na kraji Horní Vsi a začíná mé hledání piva v okně. Nenacházím, začínám panikařit, já se tak těšil a on to pivo někdo ukradl. Náhle vidím Boba, který na mě mává, vítáme se a za chvíli spolu sedíme na lavičce s orosenými lahváči v rukách. Pohoda, pivo jako křen, ale času moc není, za necelou rodinu se loučíme a já vyrážím směr Pastviny. Další z míst, které při své cestě Krušnými horami nevynechejte. Jedním slovem nádhera. Sjíždím úzkou stezkou do údolíčka a proti mě vidím…bikepacker! První za celou dobu. A tenhle má navíc číslo? Dáváme se do řeči a je to jeden z účastníků závodu 1000 mil. Očividně si nějakou dobu s nikým nepovídal, nechce se mu vůbec rozloučit, ale nakonec tlačí dál a já sjíždím. Začínám tlačit, otočím se a mílař šlape. Tak se nám to pěkně prohodilo.

Pokračuji dál a nějak přehlédnu odbočku na polní cestu a tak místo, abych na Moldavu dojel lesem, dojíždím po asfaltu a opět do brutálního kopce. Blbec. Na Moldavě, dle plánu, doplňuji pár kousků potravin, kupuji na večer pivo a něco k snědku, co polknu ještě před obchodem. Znovu do sedla a za chvíli jsem u altánu, kde jsem měl v plánu přespat. Jenže je brzy a tak otvírám mapu a koukám kam bych ještě mohl dojet a kde jinde přespat. OK, Cínovec, to ještě dám. A vůbec nelituji, cesta je nádherná, vede mě přes Cínovecké rašeliniště, žádný asfalt, snová cesta. Padám z kopce, hubu od ucha k uchu, když tu ji okamžitě zavírám a úsměv střídá zamračení. Počkat, proč jedu z kopce, když Cínovec vidím támhle nahoře na kopci. To je vtip? Není. Cesta končí na hlavní silnici do Cínovce a já už se zase drápu do prudkého kopce. Nahoře toho mám pro dnešní den už tak akorát. Končím. Dojíždím na Dlouhý rybník, odkládám kolo, svlékám se do naha a vrhám se do vody…auuu…ty vole, to je mělký! Omývám ze sebe v sedě pot a sedřená kolena z mého skoku do vody a je mi blaze. Jak na těle, tak i na duši. Stavím stan, připravuji si spaní a pouštím se do přípravy večeře. Sotva je večeře dovařená, doteď modrá obloha se začne zatahovat, klesá teplota a po chvíli začíná pršet. Nedá se nic dělat, večer strávím ve stanu. Alespoň se pořádně vyspím.

Usínám, jako když mě do vody hodí. Budím se, ani nevím kolik je hodin, pocitem, že mi někdo lomcuje se stanem a ještě mi do něj svítí baterkou a také zimou. Vylézám ven a zjišťuji, že ten prevít co lomcuje stanem je vítr a ten blb s baterkou je měsíc v úplňku. Horší je ta zima. Lezu nazpět do rádoby spacáku a postupně si oblékám vše co mám k dispozici. Moc toho není. Až do rána klepu kosu a v pět hodin to vzdávám a jdu se podívat na Wahoo kolik hlásí stupňů. Pět, pět stupňů nad nulou, naštěstí brzy vychází slunce, které zvedne teplotu o dva stupně. To už jde. Vařím hrnec kafe a rozhoduji se, že počkám, až slunko vysuší stan. Sedím ve stanu, srkám horkou kávu a čekám. Náhle se opět zatahuje a zvedá se vítr. Leknu se, že se brzy zase dá do deště a tak se okamžitě vrhám na balení spaní. Vše stíhám v rekordním čase. Nechávám si merino spodky i triko, oblékám košili a ještě přidávám primaloft bundu. Jsem jak cibule, ale krom chodidel a rukou je mi teplo. Vyrážím směr Adolfov. Zde už to dobře znám z našich předchozích pokusů. A taky úplně stejně na cestě z Adolfova zabloudím. Prostě Komoot ukazuje, že tu cesta je. No ano, kousek tu je a pak mizí v téměř dvoumetrové trávě, ve které mizím i já s kolem. Nadávám, vztekám se, tlačím, mušky mě koušou a těch klíšťat co budu mít. Nakonec se mi daří protlačit se trávou i hustým lesem a za brodem přes močál nacházím konečně něco jako cestu. Mé ranní útrapy končí, jsem na normální lesní cestě a hurá do Nakléřova. Když už jsem tady navštívím Jirku, který bydlí v Malém Chvojně. Potřebuji na chvíli vypnout, dát si kafe a rozmyslet si co dál. Jiří je naštěstí doma a hned mi vráží do ruky hrnek horké kávy.

Sedíme venku na terase, kecáme a já s nadějí pozoruji pozvolna se protrhávající se oblohu. Jak rád bych zde seděl ještě chvíli, ale nedá se, musím vyrazit na cestu. Teď už kašlu na kochání, teď potřebuji být co nejrychlejší. Libouchec, Modrá, Jílové a ejhle, před jedenáctou jsem v Děčíně. Komoot velí, odboč do leva na Červený Vrch. Rada všem, pokud máte rádi kopce, jeďte tam, pokud ne, vyhněte se mu. Sakra, měl jsem se v Děčíně sejít s kamarádkou Ivou na zmrzlinu, ale ta má čas až po poledni a já jsem zde moc brzy. Nedá se nic dělat, setkáme se jindy, já potřebuji valit domů, protože se dnes vrací Adam ze čtrnácti denního tábora a já bych ho chtěl překvapit při příjezdu. Řekl jsem mu totiž, že se uvidíme až v sobotu. Přes osmdesát kilometrů domů, teplo velké, to dám. Dál se mě na mou cestu neptejte. Mozek nějak vypnul a tak si pouze pamatuji, že mě navigace táhla větší část cesty podél Ploučnice a to až do Ralska. Nikde nestavím, vypadá to na příjezd do Hodkovice přesně na čas. Adam přijíždí v půl páté odpoledne. Šlapu jako šílenec a do Hodkovic na nádraží přijíždím ve čtvrt na pět. Nohy, ruce, celé tělo se klepe vyčerpáním, ale mysl je šťastná. Stihnul jsem to a Adam bude mít určitě radost, že mě uvidí o den dříve. 

Měl radost a velkou. Já také. 

Přejezd Krušek se tedy vydařil, ale to neznamená, že jsem s nimi skončil. Naopak, už vymýšlím další cestu. Co takhle přes pět nejvyšších vrcholů. A není to zbytečně málo?