Konec volna

První letošní bikepacking jsem s kluky dost dlouho odkládal. Jsem už přes dva měsíce doma na home office a k tomu máme každé ráno od půl deváté do jedenácti hodin on-line výuku, potom úkoly a další povinnosti, takže času moc není. A to jsem si naivně myslel, že ho bude spousta. Maximálně se tedy jedeme projet na chvíli do lesa, nebo jdeme na procházku, ale to není to pravé a klukům pořádný výlet chybí a neustále se ptají, kdy vyrazíme.

Ten správný čas nastal teď, před návratem do školy. Paní učitelka dala dětem na čtvrtek a pátek volno, předpověď počasí je do soboty ideální, tak proč nevyrazit. 

Je čtvrteční ráno, modré nebe, venkovní teplota stoupá a vše nasvědčuje, že podmínky pro bikepacking budou ideální. Postupně balíme všechna tři kola, vše nakládáme na auto a po obědě vyrážíme. Kam? Směr Osečná, nejoblíbenější místo pro naše každoroční první putování. 

Ani letos se klukům na kola ještě nedaří přichytit podsedlové brašny. Sice zase o nějaký ten centimetr povyrostli, ale stále to není dostatečně dost na to, aby se brašny pod sedlo vešly. Nedá se tedy opět nic dělat a jako hlavní soumar budu opět já. Tentokrát jsem tedy na Fargo přimontoval nosič a na něj dvě menší brašny. Sice mi značně ztěžkl zadek kola, ale nákladní kapacita snad bude dostačující.

První překvapení nás čeká hned po zaparkování na náměstí v Osečné. Řezník, u kterého léta nakupujeme zásoby, zde není a místo něj je tiskárna. Tiskovin se nenajíme a tak mé kroky zamíří do blízkých potravin. Naštěstí zde mají vše, co potřebujeme. Za chvíli jsem zpět u auta, skládáme kola a nákup ukládáme z převážné většiny ke mně do brašen. Místo pro něco malého by se ještě našlo.

Okolo třetí konečně sedíme na kolech a vyrážíme z Osečné pryč. Cílem je, kluky velice oblíbený, Chrástenský vodopád a jelikož máme spoustu času, volíme cestu oklikou. Vyhýbáme se hlavní cyklostezce, protože ta nás opravdu neláká vzhledem k množství parkujících aut hned na začátku stezky. Michal a Adam statečně šlapou do svého prvního kopce a já žasnu nad tím, kam se za jeden rok posunuli. U Adama mě to až tak nepřekvapuje, protože spolu jezdíme často, ale u Míši jenom zírám. Ještě loni jsem ho musel neustále upozorňovat, že do kopce je nutné šlapat a ne se kochat. Mnohdy naše rychlost nepřekročila tři kilometry za hodinu. Teď jako by to byl někdo jiný. Na rovinkách se nás drží a v kopcích si sice jede své tempo, ale nesleze a tak je to správně. Kecáme, vtipkujeme, prostě pohoda. Před jedním kopcem nás za divokého zvonění předjede parta v elastickém oblečení, pouštíme je a po chvíli koukáme na to, jak zpomalují při nájezdu do kopce. Adam zvyšuje tempo, ptám se ho, co dělá, zda je chce dojet a předjet? Kývá hlavou a usmívá se. OK…Adame trhej! Za chvíli partu dojíždí a opravdu je, za obdivného povzbuzování, předjíždí. Míša a já si jedeme své vlastní tempo a přesto i my chrty dojíždíme a v družném hovoru s nimi jedeme až na vrchol kopce. Tady se rozdělíme a my si dáváme chvilku pauzu. 

Projíždíme různými stezkami a cestičkami, které kluky moc baví a mě ještě víc baví, že konečně s nimi nemusím po asfaltu. Užíváme si klidu. V podvečer nastane čas se přesunout na místo noclehu, kam přijíždíme chvilku před šestou hodinou.

Zde nás čeká druhé překvapení v podobě obsazeného ohniště partičkou čtyř dospělých a šesti dětí. Všichni jsou dost hluční a hlavně zde udělali docela bordel. Ptáme se, zda zde budou spát a jejich odpověď je naštěstí negativní. Kluci okamžitě mizí co nejdál do lesa se slovy, že se vrátí, až tenhle cirkus odejde. Třetím nemilým překvapením je nalezení hromady vlhčených ubrousků hned za prvním stromem u ohniště. Bohužel jsem zapomněl tašku na odpadky a tak se jdu zeptat rodinky, zda něco nemají. Neochotně mi darují igelitový obal od chleba a ptají se, na co to potřebuji. Odpovídám, že hned za stromem je hromada vlhčených ubrousků a dozvídám se, že to tam je od jejich malé dcery. Nenacházím v sobě vhodnou odpověď a jdu to uklidit, protože je vidět, že tyto lidi to moc nezajímá. Bohužel pod hromadou ubrousků je ještě hnědé překvapení. Uklízím a vztekle odcházím co nejdál, abych se nedostal do konfliktu. Rodinka po upečení a zkonzumování asi deseti kilo buřtů konečně odchází, já se vracím, uklízím igelity, rozšlapané křupky a další bordel a u toho sprostě brblám a nadávám na koronavirus, který vyhnal do lesů takováto hovada. Po úklidu se vydávám pro dřevo, protože ani to nám tu bohužel nenechali. Ale jsme zde konečně sami a v absolutním klidu. Kluci si užívají přírody a na své mobilní telefony a tablety si ani nevzpomenou. No, vlastně i kdyby si vzpomněli, tak jim to k ničemu není, protože je zde nemají. Ale očividně jim nechybí. Mají sekyrku a já nemám lékárničku první pomoci, když vidím, jak vehementně štípají mnou donesené dřevo. Uff…konečně sedíme pohromadě a vcelku u ohně a opékáme si klobásky, k tomu kluci srkají nealko, já alko a je nám blaze na duši i na těle. Noc je ještě mladá a nám se do spacáků zatím nechce. Povídáme si o nadcházejícím návratu do školních lavic a jsem překvapený zjištěním, že se do školy moc těší. Těší se prý hlavně na kamarády a učení jim vůbec nevadí. Snad jim to vydrží.

Ráno jsem jako první na nohách já a tak si v klidu uvařím kávu a rozdělám oheň. Ráno je totiž poněkud chladné a navíc mě před usnutím prosili o ranní ohníček. Co bych pro ně neudělal. Okolo osmé se škrábou z vyhřátých spacáků a očividně se jim moc nechce. Nahřívají se u ohně, srkají horký čaj a baští vynikající šunku od kosti a k tomu rohlíky. Po snídani odcházejí kluci nafiltrovat vodu na cestu a já se pouštím do balení a úklidu. Vyrážíme se podívat na Hamerské jezero a klukům svítí oči radostí. Ptám se jich, zda se chtějí podívat na hrad a prý, že jo. Tak je beru na Děvín a tam na vrcholu kopce ta jiskra radosti z jejich očí mizí. Jsou totálně rozbití a to ještě není ani deset hodin dopoledne. 

Při sjezdu dolů se zdá, že mi alespoň trochu odpouštějí a já je za odměnu nechávám válet u jezera, než nás vyžene příchozí partička hlučných rybářů. Opět jedeme dál. Zkoumáme další nové stezky a stezičky, ale mou nabídku na výjezd na vyhlídku s díky odmítají. Beru to. Jeden výživný kopec jim dnes stačil a já si pamatuji, že vyhlídka je sice krásná, ale kolo jsem na ni tlačil i já. Za odměnu parkujeme kola na Statku u Slunce, kde si dáváme výborné palačinky, kluci malinovku a já pořádnou kávu.