Koloběžkou Kokořínskem

Text a foto Patrik Wilke

Mám být doma pár dnů sám nebo si vzít dovolenou a vyrazit. No, moc dlouho jsem nad tím přemýšlet nemusel a už koukal do mapy.  Láká mě Kokořínsko a zároveň chci ujet 100 kilometrů v kuse, vzpomenu si na rybníky v Holanech a už klikám trasu. Nedávno jsem jel z Liberce do Litoměřic, spal jsem v Zakšíně na pěkném místě přes aplikaci Bezkempu, tak hned objednávám noc. Když mi obratem dorazí potvrzení rezervace další bod cesty je jasný. Vzpomenu si ještě na to, že jsem ještě nebyl na Housce, na to, jak jsem byl kdysi na Zvířeticích a trasa je hotová.

Je středa odpoledne, vyřízení dovolené v práci bylo v pohodě, tak ještě narychlo vyzvedávám Ortlieb Accessory Pack v Nalehko. Přijedu domů, rozloučím se s rodinou, která odjíždí a vrhnu se na balení. Tentokrát mám pytel pod řídítka a brašnu na něm od Ortliebu namísto Acepacu, na který sem byl zvyklý. Balení je bez problémů, spacák s karimatkou jde do pytle pod řídítka spolu s věcmi na spaní. Ještě tam hodím náhradní sadu oblečení a je plný, to je stejné jak u předchozího Acepacu. Do brašny na pytli dávám foťák, objektiv, pár kabelů, peněženka atd. Ještě mám na vidlici košíky Blackburn Outpost Cargo Cage, ve kterých je na jedné straně stan a na druhé věci na vaření.  Ještě nahrát trasu do navigace na řídítka a je hotovo.

Je čtvrtek brzo ráno a místo původního planu dojet vlakem do Křižan jedu rovnou po vlastní ose. Vyjedu z Mlýnice do Chrastavy a směr Kryštofovo Údolí, kde si prohlídnu orloj. Začínám pomalu stoupat na Křižanské sedlo, kde si chvilku sednu v přístřešku, který je hned u silnice. Následuje sjezd do Křižan a Žibřidic, kde odbočím na zelenou směr Stříbrník. Přijíždím do Hamru, kde se podívám na jezero, ve kterém se odráží východ slunce, pokračuju do Stráže, Novin a Velkého Grunova. Před Novinami zastavím na Průrvě Ploučnici, kterou rychle omrknu, protože jsem tu byl už několikrát. V Grunově odbočím na Kamenice, za kterými narazím na několik pramenů a památník. Pramen Tří Svatých obklopuje trojsoší – Antonín Peduánsky, František z Assisi a Jan Nepomucký. Ochutnávám Dívčí pramen a pramen Tří Svatých, voda je krásně studená a železitá, tak si naberu i do láhve. Ještě je zde Jakubův pramen, kaplička sv. Huberta a pomník obětem první světové války. Všechny pomníky a prameny jsou podél modré turistické značky, která vede souběžně se silnicí a začíná sochou sv. Václava hned za obcí Kamenice naproti hřbitovu.

Sjíždím do Zákup, kde okouknu zámek a pomocí navigace pokračuji směr Brenná a Srní u České Lípy. V Srní za mostem odbočuji na žlutou, která mě vede kolem Zámeckého rybníka do Zahrádek. U zámku v Zahrádkách si v malém krámku kupuji něco k snědku a na lavičce spokojeně jím. Opět plný energie pokračuji Lipovou alejí do Holan, ze kterých po červené projíždím soustavu rybníků. Ze soustavy rybníků všechny až na Milanský slouží k chovu ryb. Rozloha všech rybníků je více než 200ha a vznikaly od 16 do 17 století. Jsou zde staré kamenné mostky, vodopád a socha panny Marie s Hastrmanem. Od rybníků jedu na zříceninu hradu Hvězda, kam jsem kdysi jezdil s kamarády spávat pod převis. Osada Hvězda je malinká vesnička, v jejíž polovině je kaplička sv. Jakuba, která byla otevřená. Za Osadou začíná to Kokořínsko, na které jsem se těšil, husté lesy a skály. Projíždím uprostřed louky a kochám se výhledem na Stříbrný vrch a skalní věž Prochoda. Další zastávka bude Skalka, kde doufám v otevřený krám a hospodu, ale mám smůlu. Vymyslím tedy, že zajedu do Blíževedel na nákup večeře, je to sice zajížďka, ale já toho buřta prostě k večeři chci. Z Blíževedel je to skoro pořád z kopce až do cíle, tak se ještě v Tuhani stavím v krámku pro pivo v plechu a pod kostelem sv. Havla v přístřešku srkám pivo, abych nebyl v cíli moc brzo. Nakonec si v krámku koupím další pivko a jedu do cíle.

Dorazil jsem do Zakšína, hodinky ukazují 100,2 kilometrů, jsem spokojený. Postavím stan, který je hned, najdu pár suchých větví a rozdělám oheň. Spokojeně si opékám buřta a cucám pivo, den pomalu končí a dost se ochladí, tak jdu pro další várku větví. Ještě chvíli u ohně posedím, ale pak mě zima vyžene a tak zalezu do spacáku a u videa na youtube usínám. Vstávám do mrazu, stan je omrzlý, tak se rychle oblékám a u toho vařím kávu s čajem. Když se zahřeju, vše zabalím a frčím.

O vesnici vedle se v krámku nasnídám, doplním vodu a pokračuji na Housku. Z cesty, která následuje, jsem nadšený, všude skály tu a tam rybníček. Projíždím malinké vísky, ve kterých jsou chaloupky jak z pohádky. Cesta vede většinou lesem, ve kterém je spousta pískovcových skal a atmosféra hlubokých Kokořínských lesů je místy až tajuplná. Stoupání ke hradu Houska tlačím, ale jak se těším, ani mi to nevadí. Jsem na hradě Houska, který leží ve východní části Kokořínských lesů. O hradu se říká hodně tajuplných příběhů, jeden z nich je, že skála, na které je postavený je i bránou do pekla. Po obsazení Německou armádou za druhé světové války se na něm měly provádět pokusy na lidech.  A samozřejmě tu má strašit také spousta duchů. Prohlédnu si hrad a teď mě čeká sjezd do Březovic. Sjezd je bezva, sice bláto a koleje od těžby dřeva, ale i tak si to užívám. Teď mířím na zříceninu hradu Zvířetice, cesta utíká jak po másle, jedu pořád po silnicích, které jsou většinou rovné. V Bítouchově najdu modrou turistickou značku, která vede na hrad a za chvíli přijedu na místo. Zřícenina hradu Zvířetice je velká, ale hodně zchátralá. Místy už jsou jen malé kousky zdí, z věže je výhled na Český Ráj, Ještěd a dokonce Krkonoše. Každopádně stojí za to se sem podívat, celý areál je volně přístupný a je zde i hotel. Ve vsi Podhradí je zahradní železnice, kde se dá svézt na 170 metrů dlouhé trati.

Z hradu frčím dál na Mnichovo Hradiště, před kterým uhýbám ke zřícenině hradu Valečov, nahoru nejdu, jen ho z dálky obdivuji. Pokračuju dál kolem parkoviště u Drábských světniček na rybník Žabakor. Rybník je přírodní rezervace, kde žije 25 druhů vodních ptáků, je to největší rybník Českého Ráje. Z ptačí pozorovatelny na Žabakoru vyfotím rybník a chvilku přemýšlím, jestli nedojedu domů po vlastní ose. Koukám na profil trasy a je jasno, jedu na vlak do Turnova. Kromě jednoho kopečku je cesta rovná a vede údolím řeky Jizery až do Turnova.

A na závěr musím říct, že má první zkušenost s brašnami Ortlieb byla výborná. Koloběžka jako vždycky jela parádně a nikde nebyl žádný problém. Doma na gauči koukám na fotky a přemýšlím, kam bych mohl zase příště.