Kolem kolem Brd

Text a foto: Jiří Chomát

Vymyslel jsem si na letošní léto jednu delší cestu, víc jich nedám, máme malé děti, velkou zahradu, rekonstrukce půdy, to se nedá nic dělat, ale zpět k tématu — jak se na tuhle delší cestu připravit a jak ověřit, že to zvládnu já, kolo i vybavení? No nějakou kratší testovací, ale určitě vícedenní, jízdou, že ano 🙂 Ano, tohle je ta kratší testovací jízda…

Cesta kolem Plzně

Celou trasu jsem vymyslel tak, že obkroužím Plzeň, vydám se do Plas, přes stejnojmennou pahorkatinu do Plané, pod Českým lesem k Šumavě a nakonec se vrátím domů. Celkem nějakých 370 km s pořádnou porcí stěrkových cest a špatných asfaltek mimo hlavní provoz. (Výsledná mapa zcela dole.) Však mám gravel, no ne… Nebylo samozřejmě jisté, že ujedu celou trasu (počasí, fyzička), přece jenom jezdím na kole teprve třetí rok a s naloženým kolem jsem toho věru moc nenajel, ale celkem snadno jsem se domů mohl vrátit vlakem nebo odbočit zpátky dříve. No, uvidíme.

Cílem bylo vyzkoušet nejen fyzičku, ale i vybavení. Týden před jízdou jsem si pořídil hamaku, underquilt a tarp značky LESOVIK, do čehož mne zbláznil Tomáš Teodosijev (boží video!) a stihl jsem to vyzkoušet jenom jednu noc v lese za barákem. Další novinka v mojí výbavě byly dvě brašny od Acepac na řidítka (Bar Drybag s Harnessem a Bar Bag, tak mne čekalo novinek na cestě víc než dost.

K výbavě bych ještě poznamenal, že právě díky malé brašně Bar Bag jsem se rozhodl jet bez batohu — jen s brašnou na nosiči, rámovkou a řídítkovými brašnami — myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem vůbec udělal. Mnohem lépe se mi šlapalo, žádná otlačená ramena nebo větší váha na zadku, kolo rovnoměrně zatížené…

Den první

Z důvodu rodinných i pracovních jsem vyjel až v sobotu ráno a vrátit jsem se plánoval až v pondělí večer. V sobotu jsem proto pokojně posnídal, narval všechno vybavení na kolo, políbil ženu a děti a vyrazil do prdele. Pomalu jsem opouštěl známé cesty a silnice, sžíval se s naloženým kolem a zamířil jsem nejprve do Rokycan na zmrzlinu a poté už po vedlejších cestách k Dolanskému mostu, kde jsem překročil Berounku a kroutil hlavou nad nedalekým opuštěným kempem. Měl jsem na něco chuť!

Ano, tohle byl víkend, kdy hodně pršelo, sledoval jsem tedy detailně předpověď (díky ČHMÚ) a na mobilu aplikaci s dešťovým radarem… Bylo už po poledni a před Kaznějovem bylo jasné, že tomu neujdu! A protože se dostavil i hlad, tak jsem do Kaznějova odbočil a během soustavného deště jsem se najedl. Bouřka se přese mne už téměř převalila, a tak jsem pokračoval dál už jen v mírném slejváku. Zanedlouho jsem se dostal do údolí Střely, kterým jsem se chtěl dostat do Plas. Kdysi jsme tu byli s kamarády skauty na čundru, chtěl jsem zavzpomínat. Byl to úplně, ale úplně blbej nápad! Předchozí bouřky tady řádily o dost víc, ta trasa je jen pro pěší, bláta po kolena, přelézal jsem s kolem 5 padlých stromů. Lahůdka! Každopádně to byl jeden z nejhezčích krátkých úseků, které jsem na cestě jel.

Hned za Plasy se staly dvě věci — trasa začala výrazně stoupat a zároveň jsem vjel do další nejhezčí části cesty, tentokrát pořádně dlouhé. Cestu z Plas do Manětína, kde jsem nikdy nebyl a je to tam fakt krásný, pak do městečka Úterý, kde se natáčela Zdivočelá země a do Bezdružic si rozhodně musím někdy zopakovat. Zase mě honila bouřka, a tak byla příležitost v Manětíně zastavit a dát si brzkou večeři, už byl čas!

Po cestě dál jsem si připadal jako v Brdech, samé lesy, ale i louky a pole, tolik zvířat jsem neviděl snad ani u nás v brdských lesích. Skoro žádné vesnice, ne nadarmo je tohle jedna z nejméně obydlených oblastí u nás. Po cestě jsem viděl další následky řádění bouřky, městečko Úterý je na dně údolí potoka, který se bleskově rozvodnil a vypláchl centrum města i se sklepy, raději jsem hasičům nepřekážel a v krásném večeru pokračoval dál.

Den se začal chýlit k večeru, a tak jsem jen projel Bezdružicemi a přibližně na půl cesty do Plané jsem si našel houštinku, zavěsil mezi stromy hamaku a usnul, jak zabitý! Tachometr se dnes zastavil na 119 km, což není myslím špatná vzdálenost.

Den druhý

Uvařil jsem kafe, rýžový nákyp s jahodami a v osm jsem na cestě, trochu cítím nohy, ale jakmile se rozjedu, tak už o nich vůbec nevím. Dnes bude velký a krásný den! Druhá snídaně v Plané neměla chybu a dopolední slunce i čistý vzduch ze včerejších bouřek krásně voněl.

Trochu jsem se zdržel sjezdem do Tachova, nákupem vysokoenergetických citronových muffinů, pití a opětovným lezením do kopců Českého lesa. Všude bahno, štěrk, potoky po cestách, ale ty výhledy!

A hlavně, nikde žádní lidi.

Někdy v tuhle chvíli mně kolem Přimdy zase začala honit bouřka a v Bělé nad Radbuzou jsem si musel dát něco k jídlu, abych tolik nezmoknul. Pršelo vlastně dlouho a všude byly pořádné louže, mokro od nohou, opět mně zachránily vodotěsné ponožky, protože boty byly za chvíli durch, jak stříkala voda od kol. Na tachometru jsem už měl 80 km a do konce jízdy zbývalo skoro ještě tolik, byly tři odpoledne, co se dalo dělat — opustil jsem chca nechca kopečky, bláto a vedlejší rozdrbané cesty a střihl jsem si silniční etapu po silnici do Domažlic na večeři.

Krásně to ubíhalo, aut moc nebylo, za hodinu a kus jsem byl na Chodském náměstí, kde jsem ještě nebyl. Večerní světlo, nádhera!

Jeden flatwhite a bagel na posilněnou, trocha kavárenského povaleče je v každém cyklistovi, a vyrazil jsem na další cestu — tentokrát zase do kopečků Všerubské vrchoviny, kde jsem plánoval přenocovat. Pokud tam dojedu.

Musím se přiznat, že tohle byla další nádherná část cesty — viděl jsem dva jeleny na cestě, několik lišek, jezevce, krásný podvečer plný vlhkého vzduchu a sluníčka, to mi v létě bude chybět. A furt ty výhledy!

Birel v hospodě u koupaliště, kde chlapi koukají na hokej, ještě jeden výšlap do kopce a už jsem v cíli. Na dnešním tachometru se k mému překvapení přehoupla vzdálenost přes 130 km — a přitom mně nebolí nohy, jsem i večer schopný vyjet na jeden zátah velký kopce, parádní den!

Den třetí

Jsem debil, zvlhly mi sirky a ani skautský finty s uschnutím ve vlasech nefungujou, protože nemám vlasy, že jo. A s fousama to asi nefunguje. Kafe nebude, ale jsem 10 km od Nýrska, tak nasazuju raketovou rychlost a přepadávám místní výborně vybavené pekařství, kde mi udělali i dvě kafe! Nádhernej den bude, dnes se vrátím domů, je to už jenom kousek! No…

No ono dneska zase tak úplně hezky není, zase se dělají bouřky, tentokrát fakt kousek za mnou a ani obloha se úplně od noci nevyčistila. Volím proto trasu silničního typu a další pauzu dávám ve Velharticích, kde je otevřená cukrárna, což mne udivilo, protože je pondělí a mám dojem, že český venkov v pondělí nežije a všude je zavřeno.

„Úplně debilní kopce tady!“

— pronesl senior, který kolem mne projel na kole ve Velharticích na náměstí, které je na kopci, jak jinak. Souhlasím.

Naštěstí to není daleko do Sušice, kde s naprosto pevným odhodláním nic si nekoupit tryskem míjím vyhlášené pekařství pana Rendla. Bohužel před jeho obchodem uprostřed silnice narážím. Nosem. Do té vůně! Brzdy. Vracečka. A jdu pro jahodový koláčky! GPSka hovoří zcela jasně 😀 Koláče byly boží.

Jenže déšť se nevzdává, pokračuju k Horažďovicím odkud je to domů už jen co by kamenem 40 km dohodil! Tam odtud to už dobře znám. V mírném dešti tryskem míjím Rabí a schovávám se pod přístřeškem v centru Horažďovic. Přestává pršet, ale vím, že za chvíli bude znovu. Jedu dál, už bych chtěl být doma. Jenže v Milčicích jsem už mokrej až moc a podle radaru má pršet ještě víc, tak beru zavděk přístřeškem a z rámovky vytahuju vařič a zapalovač, který jsem si pořídil, a vařím kafe…

Tady by se asi hodila poznámka k vybavení — tenhle víkend často pršelo, ale naštěstí ne víc jak hodinu v kuse, ale za to vydatně. Rozhodnutí nevzít si s sebou kalhoty bylo správné, protože návleky na nohy je zcela nahradily. Už jsem se zmínil o vodotěsných ponožkách, tohle byla další chvíle, kdy jsem je ocenil. A nakonec neocenitelná ultralehká bunda Acepac Contour Air, která mne na cestě chránila nejen před deštěm, ale i před prochladnutím ráno a večer nebo ve sjezdech. Fakt doporučuju.

Přestalo pršet, balím vařič a jedu k domovu. Míjím známá místa a těším se na ženu, děti a do vany.

Čeká mně poslední stoupání domů, který upřímně nenávidím, když jedu z téhle strany domů, protože je až na konci a je to 8 km jenom do kopce. 200 výškových metrů moc není, nic mne nebolí, ale nohy netáhnou, jak by měly. Nicméně jsem doma!

Závěr

Bylo to výborný! Vyčistil jsem si hlavu, ujel jsem celou trasu, kterou jsem si naplánoval. Defekt žádný. Spaní v hamace se mi osvědčilo, co víc si přát?! Pojedu zas. Příště tedy tu delší jízdu, když tahle byla kratší.

Díky za pozornost a ahoj na kole 🙂