Jizera, Labe, bedra a já

V pondělí přichází čas loučení s manželkou a mladším synem, který shodou okolností v ten samý den odjíždí na školku v přírodě. Tahám plně naložené kolo z garáže do pošmourného, studeného rána, nasedám a vyrážím z Jeřmanic směr Malá Skála s nadějí, že se počasí zlepší. Po příjezdu na Malou Skálu přejedu most a u restaurace U Boučků začíná mé putování podél Jizery. Až do Turnova jedu z větší části po asfaltové cyklostezce, protože jedu po pravém břehu Jizery, ale dá se zvolit i trasa po levém nábřeží, kde se od Zrcadlové Kozy jede lesní cestou. Já ji nezvolil, protože touto cestou velice často jezdím a chtěl jsem jet něco nového. Počasí mi stále nepřeje. Je zima a spíše připomíná aprílové než májové počasí. Každou chvilku příjde vydatnější přeháňka a tak se vždy raději schovávám pod přístřešky a vyčkám na její konec.

Po příjezdu do Turnova mám fialová kolena od zimy a s hrůzou zjišťuji, že nemám návleky na nohy. Naštěstí hned po výjezdu z cyklostezky do města nalézám cykloservis, kde ochotný majitel nejen vytahuje návleky, ale i radí, jak jet podél Jizery, tak abych se vyhnul silnicím. Dle jeho pokynů nalézám popsaný sjezd a opravdu jedu pěknou cestou až do Ploukonic. Zde odbočím na Příšovice a protože opět začíná nemilosrdný déšť, spěchám do Svijan, kde se schovávám pod dálnicí a čekám až pršet přestane.

Po půlhodině konečně déšť ustává a já se opět mohu vydat na cestu. Hned za mlýnem Perner odbočuji do leva, protože podle mapy by tam nějaká ta stezka měla být. Opravdu tam je, leč po kilometru mizí a já se ocitám v čerstvě posečeném poli. No přeci se nebudu vracet. Šlapu dále, konečně nacházím cestu a za chvíli jsem v Loukově. Slezám z kola, čistím přehazovačku, která je obalená mokrou trávou a také sebe. Konečně, přehazovačka i já, vypadáme jakž takž k světu. Rozhlížím se po obloze, za mnou to vypadá na déšť, ale ve směru mé cesty to vypadá na podstatně lepší podnebí. Abych předešel dalšímu zdržení v podobě případné přeháňky, volím cestu, která je značena jako cyklostezka 17 Greenway Jizera (teda kdo tohle vymyslel). Po této stezce dojíždím do Mnichova Hradiště, proplétám se městem, znovu kontroluji mapu. Greenway vede po asfaltu a toho již mám plné zuby. Také se velice odkloní od Jizery, volím tedy opět svou vlastní trasu a jedu skrz pole po pravém břehu. Přijíždím do Bakova nad Jizerou a dumám, kudy teď. Najednou to vidím, turistická červená. Konečně parádní jízda. Trailovou stezku si vyloženě užívám. Je to krásná změna po asfaltu a polních cestách. Červená mě dovede až do Josefova Dolu, kde přejíždím na druhý břeh a zabloudím. Jsem tak zaměřený na červené značení, že jedu a jedu. Vůbec mě nepřekvapí, že Jizeru nevidím, natož aby mě překvapilo, že řeka do kopce téci nemůže. Po třech kilometrech jsem v lese a prudce stoupám. To mě konečně trochu zarazí, tak raději zastavuji a konečně zjišťuji svůj omyl. Otočka, vracím se zpět a nalézám tu správnou červenou.

Opět frčím po pěkné stezce podél železniční trati a to až do Mladé Boleslavi. V tomto malebném městě, kde logo nejmenované automobilky na vás shlíží na každém kroku, doplním do plic trochu toho městského smogu a takto občerstven najíždím opět na Greenway Jizera. Ta mě dovede do Hrušova, kde se bohužel trail opět mění na asfalt. Rychlá konzultace s mapou a raději volím svou oblíbenou červenou. Vyplatí se. Opět nádhera. Musím říci, že úsek od Bakova až do Benátek patří k tomu nejhezčímu, co jsem tento den jel. Přijíždím do Benátek, vystoupám až k zámku a začínám přemýšlet, kde dnes hlavu, nohy, tělo, kolo složím. Bloudím prstem po mapě a pak to uvidím, borovicové lesy nad Skorkovem. Dokonce si i vybavuji, že mě to již několikrát při služebních cestách do Prahy napadlo, jaké by to asi bylo v této oblasti. Ještě pro jistotu kontroluji zda to není CHKO, PR či PP. Není. Hurá, spaní vyřešeno. Po červené, jak jinak, jedu do Kochánek, kde si dávám jedno podvečerní pivo. Chutná skvěle, ale také cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy a tak raději zůstane u jednoho. Zde nastává změna ve značení a já jedu ještě šestnáct kilometrů po Greenway až do lesů nad Skorkovem. V borovicových lesích nastává čas hledání místa na nocleh. Několikrát projedu místní lesní stezky a nakonec padá má volba na rozcestí, kde se nachází i zastřešený altánek. S ohněm to stejně vypadá bledě, lesy jsou i přes deštivé počasí extrémně vyschlé a připadá mi to jaké velké riziko rozdělat zde oheň. Věším si hamaku a nad ní pro jistotu ještě tarp. Uvařím si kávu, polknu něco k večeři, pozdravím několik běžců, pejskařů, turistů, v deset jsem zachumlaný ve spacáku a unavený, ale spokojený usínám.

Okolo páté mě probudí bubnování deště do tarpu, ale jsem moc líný vstávat a tak ještě pospávám. V půl sedmé se drápu ze spacáku, spouštím nohy z hamaky na zem a při nazouvání bot cítím, že něco není v pořádku s mými zády. Při předklonu mi vystřeluje z oblasti beder bodavá bolest. Snažím se rozhýbat, což se mi nakonec docela daří. Léčbu podpořím kávou a pak pro jistotu ještě jednou dávkou kofeinu. V osm ráno mám vše zabaleno, naloženo a vyrážím dál. Podle mapy již vím, že k mému cíli, soutoku Jizery s Labem, je to kousek. Nádhernou lesní cestou přijíždím do Nového Vestce a pak po vyšlapané stezce dorážím k soutoku. Krása až na ta pitomá záda, která se ozvou při každém přejezdu nerovnosti. Chvíli posedím, kochám se líným tokem Jizery, která jakoby ani nechtěla vtéci do Labe, nakonec se s ní loučím a vydávám se směr Nymburk.

Pak jde bohužel vše ráz na ráz. Bolesti v zádech jsou čím dál větší a já začínám sám se sebou bojovat. Do toho se přidává vítr, zatažení oblohy a prudký pád teploty. Dojíždím do Nymburku, kde chvíli sedím u kostela svatého Jiljí a zvažuji co dál. Původně jsem měl být na cestě pět dní a jet podél Labe až tam, kam dokážu dojet. Ale pokud mám dnes takové problémy se zády, tak jak se to bude vyvíjet dál? Bude to horší či lepší? Stojí to za to, pokoušet zdraví? Ne, zní nakonec mé rozhodnutí. Nestojí mi to za to a tak udělám foto a zveřejňuji fotku se zprávou o ukončení mé cesty na facebooku. Ještě chvíli posedím, posmutním si nad tímto nevalným koncem, beru do ruky telefon a volám o pomoc manželce. Mám štěstí, jede akorát s kolegou z Prahy, kde byli vyzvednout moji mámu po operaci kolene. Dohadujeme se na vyzvednutí, já ještě jednou nasedám na kolo a výrážím jim pomalou jízdou vstříc. V Zavadilce se vyčerpaně zhroutím na zastávku a smutně čekám na odvoz.

Takto smutně a nevalně tedy dopadl můj původně pětidenní bikepacking.