Jen tak pryč

V pět máme sraz v Držkově, odkud chceme vyrazit na místo noclehu. Tím nám bude pro středeční noc Smědavská hora. Počasí slibuje skvělé výhledy a jednu z posledních teplejších nocí tohoto roku.

Dupu zběsile do pedálů a má duše pomalu získává na klidu a pohodě. Jsem venku, mimo kancelář a pracovní chaos. Přijíždím do Zásady a jelikož mám chvíli času, zastavuji ve zdejším pivovaru Rezek a ochutnávám jejich dvanáctku. Je výborná. Mé předsevzetí, že dám jenom jedno pivo, brzy bere za své a ochutnávám ještě jejich desítku. Také nemá chybu. Chvíli přemýšlím, jestli nezůstanu v Zásadě a pak v blízkém lese nepřespím, ale přeci jenom jsem slíbil Ondrovi a Tomovi, že pojedu. Polknu slinu, sednu opět na kolo a za chvíli jsem v Držkově, kde se ke mně připojují kluci.

Stále stoupáme a stoupáme. Rejdice, Příchovice, Kořenov a konečně Horný Polubný. Po cestě mi dochází, že jsem ta dvě piva poslal do lačného žaludku a tak hledám po brašnách, co bych sežral a odvrátil tak nastupující hlaďák. Naštěstí nacházím na dně pohotovostní brašny dva gely, které jsem nevyndal po návratu z Norska.

Díky bohu! Oba dva do sebe za jízdy cpu, zapíjím vodou a dělá se mi o trochu lépe. 

Za Horným Polubným si chvíli odpočineme v přístřešku u Václavíkovy Studánky, abychom po načerpání sil najeli na Knížecí cestu a pokračovali dál na Smědavu. Jízda po Knížecí je pohodová, odpočinková a tak si ji užíváme plnými doušky. Rychle se začíná šeřit a s přicházejícím soumrakem se začíná i citelně ochlazovat. Nezoufáme, víme, že se zahřejeme při výstupu na Smědavskou horu. Konečně jsme na Smědavě, kde odbočujeme na Stolpišskou silnici. Od Smědavy je vjezd na tuto cestu cyklistům povolen, kdežto od Knejpy je cyklistům vjezd zakázán. 

U Pavlovy paseky odbočujeme doprava a po kamenité stezce se drápeme na Pavlovu cestu. Drápeme se doslova a do písmene. Teda já se drápu, Ondra s Tomášem vypadají těžce na pohodu a dokonce si povídají. Já na jejich občasné dotazy odpovídám pouze kýváním či kroucením hlavy, navíc mi nezbývají síla a ani kyslík. Asi to bude tou nadmořskou výškou nebo věkovým rozdílem mezi námi. Nevím. V každém případě se už těším na karimatku a spacák.

Najíždíme na Pavlovu cestu, dáváme se doleva a hledáme odbočku, o které klukům vyprávěl kamarád. Nacházíme ji, ale pro kola je nesjízdná. Nakládáme si kola na záda a šplháme do kopce směrem k našemu cíli. Zhruba dvě stě metrů pod vrcholem nacházíme u skály místo pro bivak. Odkládáme kola a lezeme, každý s plechovkou piva, na skálu kochat se západem slunce. Obloha je bez mraků a výhled je tu nádherný. Pod námi jsou vidět Hejnice a Raspenava a v dálce svítí Ještěd., Pohoda a klid v duši.

Po západu slunce se kluci pouští do vaření jídla, já se cpu salámem a korbáčiky. Po uvaření vody na zalití dehydrované stravy Ondra s Tomem zjišťují, že si nevzali lžíce. Hledají něco, co by alespoň trochu lžíci připomínalo a nacházejí krásný, suchý kus dřeva, který si kolegiálně rozpůlí a za pomoci tohoto příboru se nakonec i najedí. Po večeři se jenom tak válíme na karimatkách, tlacháme a užíváme si pohledu na hvězdnou oblohu. Nakonec znaveni uleháme do spacáků a přejeme si dobrou noc. Je to nádhera, teplý spacák a nad hlavou mléčná dráha. Co víc si po práci mohu přát.

Ráno je stejně klidné jako byla celá noc, akorát Tomáš má nařízený budík. Asi kvůli východu slunce. Okamžitě po vylezení za spacáků nám velí zabalit a vyrazit na vrchol Smědavské hory, kde prý bude východ slunce nejkrásnější. Ani kafe mi nedovolí uvařit. Opět si tedy dáváme kola na záda a hned takhle po ránu máme krásnou rozcvičku v podobě prodírání se borůvčím, klopýtáním přes kameny, kořeny a výmoly. Konečně jsme na vrcholu, akorát ten východ slunce jsme tak nějak úplně nestihli. Plácneme sebou na skálu a já se ujmu vaření kávy. Kluci si nevzali ani hrnky a tak jim poskytuji hrnec, ze kterého na střídačku kávu popíjejí. Po kávě se vydáváme na zpáteční cestu ke svým drahým zaměstnavatelům a živitelům. Na Knejpě se od nás odděluje Ondra, který vyráží nazpět do Držkova. Tom a já pokračujeme skrze Jizerské hory směrem na Čihadla a dál na Kristiánov. Před Kristiánovem se loučím s Ondrou, který to bere směrem na Jablonec a již sám pokračuji směrem na Novou Louku. Počasí se začíná měnit. V Jizerkách je modro, ale je vidět, že dole v Liberci je absolutně zataženo a tak při sjezdu do Liberce jsem nucen vytáhnout blikačku, protože projíždět mraky bez světla se jeví jako absolutní sebevražda. Průjezd Libercem a rychle do kanceláře zapojit se do pracovního procesu. Příjemně znavený zapadnu do kanceláře a cítím, že jsem zase na pár dní nabitý energií k podávání kvalitních pracovních výsledků. Asi tak na týden. Pak budu muset vypadnout znovu. I takovýhle výlet jen tak přes noc stojí za to.