Jeden plonkový týden s dětmi

Text a foto: TomTeo

Den první

Sedíme v panťáku směr Beroun. Za oknem právě „projelo“ dostihové závodiště, kdosi na dolní plošině našeho vagónu definitivně ucpal toalety, za našimi zády už slyšíme blížící se průvodčí, ale my začali rozbalovat svačiny, protože v tom pondělním ranním spěchu jsme té snídani moc nedali. Já, otec, táta, fotřík v roli velitele výpravy a Laura (11 let) a Jonáš (9 let) coby „poddůstojníci“ jsme se vydali na výlet. Než ale v Berouně přestoupíme na motorák, tak je potřeba stihnout ten ranní vlak… 

Mobil budí, ale já se nebudím a úspěšně ignoruji jeho snahy. Z dálky slyším tlumený ženský hlas: „Nemáte vstávat?“ „Ajta krajta,“ vyloudím poté co si uvědomím, že jsme zaspali. Seběhnu do dětského pokoje a zkontroluji to tam. Oba tuhý. Budím děcka, jde to pomalu, tak musím nakonec razantně. Po chvíli jsme víceméně všichni vzhůru. Sám se rychle převlékám, kontroluji přichystané oblečení pro děti, a přitom periferně vnímám stíny ploužící se do koupelny. Má žena pomáhá se snídaní – já ji nemít, tak to nedáme.
Za pochodu do sebe soukáme rychlosnídani, přesto ani nedojíme, nestíháme. Máme necelou hodinu na to dostat se ze Střešovic na Smícháč. Pro mě hromada času, ale s děckama nic moc. Kola jsem zabalil den předem, alespoň tohle klaplo perfektně. Ve spěchu nasedáme a mizíme. Bereme to přes Pohořelec a Petřínskými sady dolů ke Švandovu divadlu. Se slovy „Co je v cestě, to musí pryč,“ nastavuji svůj Timber bell na open. Na Smíchově zapauzujeme, vydýcháme, odpovím na dotazy, kdy už tam budeme a pokračujeme už jen kousek přes Anděl. Dorážíme na nádraží a když postupně vynáším kola na perón, s úlevou slyším z nádražního rozhlasu, že náš vlak má zpoždění z důvodu výluky mezi Hlavákem a Smícháčem. Pár minut k dobru na to opřít kola a udělat fotku. „Takhle to bude furt?“ ptá se Jonáš.

V Berouně bez problémů přestupujeme a motorák pak s námi pokračuje do Zdic, aby se hned stočil na jih, takže postupně okolo Plešivce prořízněme Brdy od severu k jihu. Po projetí Příbramí se krajina mění, Brdy ustupují, koukáme na rybníky, pole, louky, začíná nám být vedro. Po další hodině vystupujeme v jihočeské Blatné, kde chceme odstartovat naše bikepackingové putování. Je ale už 12:30. Rychle padá rozhodnutí začít obědem. Přesouváme se do centra Blatné na náměstí Míru do vyhlášené pizzerie. Sedíme venku, a přitom nás otravují vosy tak moc, že Jonáš začne během jídla odbíhat na náměstí. Když už bavil ostatní hosty až moc, tak mi nezbylo, než ty vosy sejmout. Po obědě se vracíme přes centrum zpět směrem k nádraží, kde naproti Kinu Blatná nakupujeme proviant u Vietnamce a vychutnáme si točenou zmrzku. Najíždíme na zelenou turistickou, která nás dovede k Hadímu rybníku, kde se chceme vykoupat. V hlavě si sám sobě připomínám fotografický festival, který se v Blatné v září každoročně koná a který rozhodně doporučuji navštívit už jen pro jeho vysokou uměleckou kvalitu.
Poměrně rychle dojíždíme k Hadímu rybníku, ale koupat se nakonec nebudeme, nebe se zatáhlo, je dusno a voda kalná. Na břehu sedí rodinka v plavkách a mně to něčím připomnělo Rozmarné léto. Rozhodujeme se pokračovat. Zelenou měníme za modrou a jedeme, dokud nás nezastaví krátká přeháňka u Dolejšího rybníka, kterou si Laura s Jonášem užívají jako nikdy. Běhají po břehu v pláštěnkách, rozhazují různě rukama a nohama nebo stojí naproti sobě a tancuji – jako fakt. Zatímco „tancují“, otec hledá, kde by si mohl dojít na velkou. Dál asi nemusím pokračovat, ale to intimčo k životu bikepackera taky přece patří, ne?

Jak rychle déšť přišel, tak také ustal. Už není dusno, je krásno a příjemno. Děti navrhují, že musíme tento den přeci jen něco ujet – nebráním jim. Pokračujeme celkem rychle po modré do Hajan, ale do hajan se ještě nechystáme. Turistickou měníme za cyklostezku do Lnářů. Před Lnáři vidíme v poli balíky. Je to tu, hurá na balíky – no co, od počátku jsem byl rozhodnutý, že putování nechám hodně v režii dětí. Paprsky slunce protínají zatažené nebe jako chapadla nějakého obřího tvora – je to úchvatné, je nám dobře, ale únava z vedra a celého dne se dostavuje. Ploužíme se přes Lnáře a přemýšlíme, kde zakempujeme. Nocleh už ze zkušenosti nikdy moc neplánujeme, jsme poučení z předchozích nejen cyklistických výprav a víme, že plány berou za své obvykle hned po překročení prahu domova. Rychle vyhodnocujeme možnosti a vybíráme nedaleký vrch Kamenec, ke kterému zamíříme. Asi deset minut tlačíme kola trávou a „pliveme krev“, ale vyplatilo se, nacházíme nádherné opuštěné místo na kraji lesa s výhledem do louky. Ale teď to musí jít dost rychle. Přiděluji úkoly, kdo co bude dělat. Táhneme s sebou tři hamaky a ty je potřeba co nejrychleji postavit. Lítáme po lese jak šílenci a krokujeme vzdálenosti mezi stromy – kdyby nás někdo viděl, tak si poklepe na čelo. A ono to ty děti ještě baví!  Komplikací je, že máme jen dva tarpy, takže pod jeden z nich je potřeba zavěsit dvě hamaky. Po deseti minutách krokování nacházíme ideální konstelaci kmenů. Jak tohle máte zajištěné, tak už to jde celkem rychle, samozřejmě za předpokladu, že máte technologicky vyřešený systém balení hamak a příslušenství, aby vše navazovalo hezky jedno po druhém. Děcka se převlékají do teplého a staví vodu na vařič. Do hodiny od krokování máme zavěšené všechny tři hamaky se zateplením včetně tarpů. Děcka zalézají do hamak, já jdu už jen pohlídat kaši. Scházíme se na jehličí u večeře. Navrch dáme ještě chlebík a vyčistit zuby a spát. Dostavuji svůj tarp, házím kola na hromadu na zámek u hamaky a taky pro dnešek končím a usínám.

Den druhý

Ráno nás probouzí traktor funící do stráně. Kouknu na mobil, je krátce po osmé. No nic, teď už nemá cenu se povalovat. Vylezu z hamaky, dám se postupně dohromady a jdu připravovat snídaní. Zbytek výpravy vyláká z hamak vůně kávy a čaje. Vyhodnotíme, že včera ta hygiena neproběhla zrovna ideálně (tím se tedy trápím spíš já), a navíc jsme se nevykoupali, jak jsem dětem slíbil (to trápí hlavně je). Laura chce co nejrychleji k vodě, Jonáš zase něco dobrého, co ovšem nemáme. Než vyjedeme, přeuspořádám ještě Lauře obsah jejích brašen. Výsledkem je, že má kolo lehčí než včera – a já těžší, samozřejmě. Naposledy zkoukneme nocoviště, jestli po nás nezůstal nepořádek, a jen se usměji, protože ani není poznat, že tu někdo byl. Tak to má být.
V poklidu sjíždíme z Kamence na silnici u Lnářů, kde se domluvíme, že bychom mohli zkusit Metelský rybník. Dostaneme se k němu přes Předmíř někdy před polednem. Na konci Metel najdeme ideální místo na koupání u odpočívadla. Laura s Jonášem zahazují svršky, v poklusu natahují plavky a mizí v rybníku. Po koupačce nás ale dostihne strejda hlad. Kouknu do nalgenek, máme necelé dva litry vody, to je tak na gulášovku s bramborem pro všechny, ale zbyl by nám jennecelý litr vody, než najdeme obchod. Polévka padá, natlačíme do sebe jen rajčata a zbytek suchého chleba a vyrážíme směr Coop ve Starém Smolivci. Podle rozpisu na webu by měl být otevřený zrovna v době, kdy tam dojedeme. Cestou zkoušíme kukuřici, ale je nezralá – chce to ještě týden. Ke Coopu přijedeme vysušený jak tresky. Prodavačka je ráda, že má kšeft. Před obchodem do sebe na stojáka naházíme, co se dá. Doplňuji vodu a jsme na maximu 5,75 l naší kapacity nádrží. Celé výpravě se po jídle zvedne nálada, a tak se domluvíme, že dnes to dotáhneme do Brd.

Ze Starého Smolivce to bereme po cyklostezce ke kapli sv. Anny. Tento krátký úsek se ukáže jako zajímavá cesta do naší historie.  Nejdříve postojíme u brdského Anděla od sochaře Václava Česáka, pak prolítneme okolo pomníku bitvy na Vraždě, který je připomínkou jedné z krvavých bitev mezi stavovskými vojsky bránícími v přístupu císařským vojskům na Prahu. Ve finále ale s nadávkami tlačíme ještě do prudkého stoupání ke kapli – právě tudy po bitvě na Bílé hoře tlačil vozy napěchované tučnou kořistí také Maxmilián Bavorský se svými osmi tisíci muži. O tom si čteme u kaple sv. Anny, kde svačíme. Brdy už jsou na dosah, ale nás čeká ještě poslední pětikilometrové stoupání do Chynína, a to nám dá nakonec ve vedru hodně zabrat.

V Chyníně doplňujeme vodu a konečně vjíždíme do jižních Brd. Stoupání končí a mění se v příjemnou vrstevnicovou lesní cestu. Už přemýšlíme, kde to dnes zapíchneme, ale taky se chceme ještě vykoupat, a tak sjíždíme po červené na Moricku, kde s radostí zahazujeme kola a všichni na hodinu mizíme ve vodě. Nikde ani živáčka, voda neskutečně čistá, vonící po rašelině. Chceme tu zůstat přes noc – do chvíle, než Lauru s Jonášem vystraší ve vysoké trávě celkem slušná kolonie žlutě pruhovaných pavouků. Když namítnu, že jde jen o neškodného přistěhovalce křižáka pruhovaného, Laura mě rychle uzemní, že s potvorama spát nebudeme, a Jonáš tomu nasadí korunu, že nás v noci smotaj v hamakách do kokonu a vysajou. Tohle místo si holt neobhájím, a tak vracíme se zpět po červené, po které jsme přijeli. Do toho se zvedá vítr a nebe tmavne. Nakonec za nás rozhoduje silné zahřmění, které nás chytí akorát u Přírodní rezervace Chýninské buky. Rozhodneme se utábořit vedle. Hřmí čím dál častěji a slyšíme, jak se buřina rychle přibližuje. Z klidného utáboření se stává sprint, kdy se snažíme postavit tábor v rekordním čase. Po 30 minutách, když už nám hřmí přímo nad hlavou, se obě děcka houpou v hamakách. Po další půlhodině je po bouřce. To je čas, kdy stavím hamaku i já, a do toho střídavě odbíhám k vařiči, kde kontroluji přípravu gulášovky. Po večeři dost rychle odpadáme. V noci se budím a vylézám si odskočit, ale než znovu usnu, slyším ve svahu mezi buky dupání a funění a vzpomenu si na pavouky.

Den třetí

Ráno se budím první. Dělám ranní fotky a když chci z databanky dobít mobil, zjistím, že jsem nechal USB kabel doma. No nic, tak dobijeme někde cestou. Navíc během, snídaně spotřebujeme zbytek nákupu z předešlého dne a vodu už máme jen v jedné litrové nalgence. Dnes nás ale žádné kopce nečekají, pokud nepočítám úvodní výšvih na hřeben Nad Maráskem. Po včerejšku jsme unavení, a tak balíme hodně v poklidu. Děcka si dokonce žádají kávu, tak jim udělám bezkofeinovou variantu. 

Nakonec vyrážíme až okolo jedenácté s tím, že se někde naobědváme. Vytlačíme kola na hřeben, pak si vychutnáme parádní hřebenovku, kterou zakončíme dvoukilometrovým sjezdem do Míšova, kde přejedeme státovku a zastavujeme v široko daleko vyhlášeném grill baru na oběd. Na místě hned objednáváme kofoly, stejky a klobásy a obsluze dávám rovnou mobil i s nabíječkou. Čekání na oběd si zpříjemňujeme pozorováním dvou nádherných kolií vedle nás v trávě. Po obědě dáme ještě navrch zmrzku a doplníme vodu. S potravinami na večer jsme ale v podstatě na nule, protože v Míšově žádný obchod není. Holt to musíme vydržet, máme aspoň zeleninu.

Z Míšova vyrážíme těžce napraní obědem po červené směr Padrťské rybníky. Cestou nás dohání a předjíždí rodinka na elektrických koloběžkách, ale to se vůbec nelíbí Lauře s Jonášem a začne stíhací závod, který skončí předjetím elektrifikované rodinky, v jejichž tvářích se zračí, že souboj s námi berou dost vážně. Nakonec to vzdají těsně před koncem stoupání, než se cesta zlomí do závěrečného sjezdu k Padrťským rybníkům. Koneckonců vypráskat si kvůli nám baterku moc smysl nedává. 

Zastavujeme u Hořejšího rybníku a kocháme se jeho klidnou hladinou. Během pauzy se shodneme, že budeme pokračovat brdskými hvozdy až do Nepálu – mezi cyklisty vyhlášeného kiosku, který provozuje Cyklo klub Brdy Nepál. Žádný bikepacker by ho neměl na svých cestách minout. Znovu nasedáme na kola a vyrážíme po nádherné sypané hrázi lemované mohutnými duby na straně jedné a rákosím na straně druhé, která rozděluje Hořejší a Dolejší padrťský rybník, do brdských hvozdů.

Jelikož už jsme v bývalém vojenském prostoru, tak se mění i barva povrchu cest na červenou. Toho si samozřejmě hned všímají děti a začnou to dost řešit. Beru je proto rovnou okolo červeného lomu, odkud to „sypání“ pochází. Ano, z tohoto lomu pod Červených vrchem je dost cest v bývalém újezdu stále udržováno.

Do Nepomuku přijíždíme okolo čtvrté hodiny a rovnou zamíříme do Nepálu. Objednáváme smažák, dobíráme vodu a k tomu bereme nějaké tatranky. Obchod v Nepomuku bohužel není.  V Nepálu mě ještě děcka ukecají na ovocný Birel, a tak si každý jeden dáváme. Stále je vedro a času je ještě dost, paní provozní nám poradí, ať se jdeme vykoupat do nepomucké požární nádrže, a to taky uděláme. A musím říci, že to je luxus. Zkrátka si představte klasickou vesnickou betonovou požární nádrž, v které je povolené koupání (na vlastní nebezpečí) a kterou navíc místní vylepšili mini pískovou plážičkou pro děti s nařízením, aby si rodiče své ratolesti ráčili pořádně hlídat, neb jim děti odnáší písek. A dokonce je tu i molo. Házíme salta do vody a čas rychle letí a my musíme ještě postavit tábor. Rychle balíme a vyrážíme směr Láz.

Zastavujeme těsně za hranicí prostoru. Obě děti mi pomáhají, tak máme hbitě postaveno a je ještě čas na šiškovou válku, a nakonec Laura všem vaří čaj. Pak už jen vyčistit zuby a spát.

Den čtvrtý
Ráno se budíme standardně okolo osmé. Tentokrát připravuje pro všechny čaj Jonáš a zapíjíme jím tatranky. Nic jiného už nemáme, takže musíme do prvního Coopu, který je zrovna v Lázech.  Doplňujeme zásoby a v trávě před obchodem máme druhou snídani. Po nákupu naše kola ztěžknou a také se dostavuje únava, přeci jenom už jedeme třetí den. Rychle proto měním plány a navrhuji, že nebudeme zajíždět hluboko do prostoru, ale že pojedeme po jeho okraji až do Jinců – to by měla být rovina, ale že předtím budeme muset zvládnout jedno poslední stoupání k vodní nádrži Pilská. S tím nakonec děti souhlasí. 

K nádrži se dostáváme někdy okolo půl dvanácté a dlouhé stoupání je konečně za námi. U nádrže se trochu porozhlédneme a pak už pokračujeme pohodovou cestou a dlouhým čtyřkilometrovým sjezdem až do Obecnice. A samozřejmě jako správná česká vesnice má i Obecnice obecní koupaliště. Laura s Jonášem to rozhodují za mě. Takže hurá na další koupaliště a vězte, že koupaliště v Obecnici má tu správnou atmosféru. Smažák, točená malinovka, vstupné 10,- Kč za dítě a jako hudební kulisa vyhrávají hity od Tuto Cutogna a Karla Gotta. Zkrátka vše kolem dýchá atmosférou osmdesátých let. A voda? Perfektní. Někdy si tam zajeďte, stojí to za to. Dětem se tu líbí a moc se jim nechce pryč, ale potřebujeme ještě dnes něco ujet. V plánu máme dojet do Jinců a přespat na Plešivci na našem oblíbeném tábořišti.

Vyrážíme po cyklostezce, která vede po okraji vojenského prostoru Jince. Postupně projíždíme Drahlín, Sádek a Bratkovice. V Bratkovicích se stáčíme na sever a pokračujeme po stezce podél železničních kolejí do Jinců. Ano, jsou to ty samé koleje, po kterých jsme před čtyřmi dny přijeli vlakem do Blatné. V Jincích dětem oznamuji, že se zde vykoupeme znova, protože tam mají vyhlášené přírodní koupaliště. Všichni členové výpravy okamžitě souhlasí. Tento výlet je, zdá se, více o koupání než o ježdění. A čím je koupaliště v Jincích vlastně zajímavé? Asi tím, že to je obří foliové zahradní jezero, kde se koupete mezi rákosím, navíc krásně začleněné do okolní krajiny.

Po hodině dovádění ve vodě jdu vystát frontu u občerstvení a jen co ho položím na stolek, přibíhá Laura a už z dálky je mi jasné, že se něco podělalo. „Tati, tak jsme asi dojezdili.“ Ukáže mi svůj levý ukazováček, který už je znatelně nateklý. Během blbnutí pod vodou se srazila s jiným dítětem a tohle je výsledek. Zlomené to není, ale prst otéká, modrá a ztrácí hybnost. Jonáš přináší lékárničku a já trochu neodborně prst fixuji. Tím pro nás koupání končí. Ještě chvilku přemýšlíme, jestli nezůstat do rána někde za Jinci a jet domů až ráno. Nakonec vytahuji mobil a v aplikaci českých drah hledám nejbližší spoj, který, jak se ukáže, má jet už za 30 minut s přestupem ve Zdicích. Místo na Plešivec tak nakonec dorazíme na nádraží. Máme už jen pár minut a já rychle objednávám a platím lístky na vlak přes aplikaci, protože pokladna je zavřená. Vlak doráží – už bych řekl klasicky – se zpožděním sedmi minut. Rychle vytahuji kola do vagónu a všichni konečně usedáme a kocháme se slunečnou září pozdního odpoledne.

Do Prahy dorážíme okolo osmé, ale ještě nás čeká večerní jízda přes Prahu a v cestě máme buď Petřín nebo Letnou. Nakonec volíme delší, ale rovinatější variantu. Bereme to po nábřeží přes Kampu a „myší dírou“ se prosmýkneme nad Chotkovy sady a okolo letohrádku Belveder domů. Jsme unavení, ale všichni spokojení i přes vynucené zkrácení našeho putování.