Jeden den hot a druhý čehý

Protržená přehrada neboli Přehrada Desná je dnes hojně navštěvovanou destinací v Jizerských horách a její historie je poměrně známá. Vybudována byla v letech 1912 až 1915 a měla zadržovat záplavovou vodu, které poměrně často sužovala Desnou. 18. září 1916 došlo ke katastrofě. Přehrada Desná se protrhla a voda v kombinaci s kládami zabila 67 obyvatel a zničila 33 domů.

U přehrady byla v roce 1917 vybudována turistická chata nesoucí název Krömerova bouda, která ale v roce 1945 vyhořela a České lesy boudu obnovili v roce 2015 a od roku 2016 je zde i možnost občerstvení a útulna.

Já jsem viděl naposledy Protrženou přehradu asi před devíti lety a dodnes si pamatuji, jak na mě tato návštěva působila. Torzo přehrady bylo obklopeno vzrostlými smrky a člověk pozůstatky přehrady jen obtížně hledal, ale mělo to své kouzlo. Vše se začalo měnit v roce 2014, kdy započala úprava okolí, ale já zde byl od té doby pouze jednou a to sice už bouda stála, ale ještě zde nebylo občerstvení. Poté jsem, vzhledem k přelidněnosti Jizerek, bohužel tyto, jinak krásné hory, přestal častěji navštěvovat.

Jedna jediná fotka to změnila. Vyrážím v sobotu po obědě z Jeřmanic. I když cestu znám zpaměti, volím pro tentokrát jízdu dle navigace. Zadávám start a cíl, volím styl jízdy horské kolo, i když jedu na gravelu a vzhůru na cestu. Jsem zabalen minimalisticky a hřeje mě pocit, že kolega Žďáňa by na mě byl náležitě pyšný.

Sjíždím do Vratislavic nad Nisou, přehoupnu se přes Prosečský hřeben a Harcovským výjezdem stoupám do Jizerek. Vše jde podle plánu. Přesně do chvíle, kdy se navigace rozhodne změnit mé zažité trasy a vrhá mě do dosud nepoznaných míst. Po chvíli vůbec nevím, kde jsem, tlačím kolo do prudkého kopce přes kořeny, kameny a výmoly. A tak to jde stále dál. Pár brodů přes potok a náhle se ocitám na Hašlerově chatě, kam pravidelně s kamarádem jezdíme a právě z Harcova, ale cesta, kterou jsem se sem dostal dnes, je pro mě úplně neznámá. Neznámá, ale super. Za celou cestu nepotkávám živou duši a vše to způsobilo právě nastavení navigace do módu horské kolo.

Z Hašlerky jedu směrem do Janova nad Nisou a dál do Hrabětic, kde si u kamaráda v Hrabětické kapličce dávám kofolu a obdivuji jeho Bomtrack Beyond s řidítky typu Salsa Woodchipper, ale ještě vymakanější a jejichž název se mi dočista vykouřil z hlavy. Bohužel. Dopíjím a je čas vyrazit dál. Následuje dlouhý a studený sjezd do Josefova Dolu a z něj již je to na Protrženou přehradu kousek. Kousek, ale ten je pěkně výživný. Je to stále do kopce, který se zlomí až na Mariánskohorských boudách. Následuje pohodová pasáž a já jsem coby dup u přehrady. Zde mě přivítá výhled na Protrženou přehradu, torzo věže je zalité podvečerním sluncem a blízký výčep láká k natočení piva Krakonoš. Ne, budu zásadový a pivo si dám později. Nejdřív si jdu objednat něco k jídlu, musím rychle využít situace, že tu ještě pan majitel je. Objednávám klobásu s domácí houskou, jakou svět neviděl a chystám se zavolat své drahé manželce, že jsem v pořádku dorazil. A…není tu žádný signál. Je zde pár návštěvníků, kteří mě chvíli pozorují, jak bezradně pobíhám a hledám signál, nakonec se jich mě zželí a rádi mi dvě možnosti. Vrátit se na Mariánskohorské boudy nebo vyšlapat směrem k Tetřevce. Volím Tetřevku, opět usedám na kolo, s mobilem v jedné ruce šlapu do kopce a hledám signál. Naštěstí se mobilní síť po sto metrech umoudří a poskytneme mi jednu čárku. Rychlý telefonát domů a hurá na klobásu.

Při pohledu na krásně opečenou klobásu mé předsevzetí, ohledně brzké doby na pivo, padá a já si jdu natočit k výčepu umístěném ve skále. Pan majitel mi ukazuje, kde mohu na noc složit hlavu, jak zalepit čidlo světla a jak zavřít dveře. Následně balí odpadky, manželku a odchází k autu. Běžím za ním s dotazem, kolik mu mám zaplatit a dostane se mi odpovědi, že si to mám spočítat a pak příslušný obnos hodit do kasičky. S těmito slovy se loučí, usedá do auta a ponechává mě osudu. Nezůstávám tu sám, zůstává zde ještě kolega tremp, který si opéká klobásku nad ohněm a prolévá se pivem. Já se raději stáhnu do útulny a trávím večer sám se sebou, bez mobilu, bez sociálních sítí. Čas si krátím opékání chorizza nad lihovým vařičem a srkáním piva. Před desátou hodinou večerní máme nečekanou návštěvu v podobě Policie ČR a jejich služebního psa. Probíhá přátelská kontrola, zda mluvím česky, chvilku se zdrží, dají si cigárko, loučí se, přejí mi klidnou noc a odjíždí. Uklízím po sobě, odsouvám stůl, stelu si na podlaze a za chvíli spím jak špalek.

Ráno je zamračené a vypadá to, že se každou chvíli mraky otevřou a pošlou dolů trochu tolik potřebné vody. Vařím si kávu a posnídám zbytek chorizza s rohlíkem, vše balím, ukládám na kolo a jdu zaplatit svou zdejší útratu. Kasička jen tak volně leží u výdejního okénka a není nijak zabezpečena. Fakt nijak. S údivem ji otvírám a nestačím se divit. Oni ji při odjezdu vůbec nevybrali, prostě veškerá hotovost je uvnitř. Ještě to s naším národem není zas tak špatné. Rozhlížím se po útulně a nacházím skříň s kompletním nářadím, sadami duší všech možných velikostí, zdravotnický materiál a dílenskou pumpu, visící hned vedle skříňky s nářadím. Je tu vše, co pro případnou opravu můžete potřebovat. Nevěřícně kroutím hlavou, usedám na kolo a jedu směr Kasárenská. Už po ujetí prvních pár stovek metrů se spustí déšť, jsem rád, že jsem si nechal merino spodky, protože i teplota poněkud klesá. Po pár minutách déšť nabývá na intenzitě, což mě nutí zastavit a vybalit si nepromok, zatím si beru jenom bundu a doufám, že už to horší nebude. Stoupám ke Knejpě a těším se, jak si tam chvilku odpočinu a svléknu si teď už dost vlhké kalhoty a vezmu i na nohy nepromok. Leč Knejpa je plně obsazena cirka osmi ženami, které zde očividně přespaly a asi i trošku pařily, neb většina z nich je ještě v limbu. Nezbývá mi nic jiného, než jim udělat ranní striptýz a rychle se převléknout u lavičky.

Jedu dál. U Čihadel odbočím na Kristiánov, i když jsem původně chtěl jet delší cestou, ale počasí je horší a horší. Občas zafouká a ze smrků se přes cestu valí mlha, na vrcholu výšlapu k Černé hoře mě překvapí pohled na navigaci. Otírám ji, abych se přesvědčil, že mě zrak nešálí, ale opravdu ukazuje dva stupně nad nulou. Ale já pocit zimy nemám. To se vzápětí změní při dlouhém sjezdu do Kristiánova. Při sjezdu začínám trochu cítit chlad, ale není to nic dramatického, vzhledem k tomu, jak jsem oblečený, ale přesto už se těším na nějaký ten výšlap do kopce. Přesně tohle je ta krása hor, kvůli které do nich stojí za to jezdit. Ty změny počasí, kdy jeden den se potíte vedrem a druhý den klepete kosu. Jednou mi kamarád řekl, že neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený cyklista. Má pravdu.

Z Kristiánova mažu dál na Šámalku a Maliník, za celou cestu nepotkávám živáčka a mám celé Jizerky pouze pro sebe. Měl jsem v plánu, dát si na Maliníku něco teplého k pití a k jídlu, ale mám smůlu. Je zavřeno. Následuje dlouhý sjezd do Liberce, který si neskutečně užívám a u Liberecké přehrady si dávám krátkou pauzu. Přeci jen nemohu přijet domů takhle brzy dopoledne. I přes pauzu ale přijíždím domů už před polednem, mokrý, utahaný, ale šťastný. Nebyl to dlouhý bikepacking, spíše takový mikro bikepacking, ale i takový výlet stojí za to. Prostě si jen tak vyrazit a je jedno na jak dlouho to je. V dnešní uspěchané době má být člověk vděčný za jakoukoliv příležitost vypnout a být sám se sebou. Odpouštím vám Jizerské hory vaši přelidněnost, za kterou nemůžete, a slibuji, že se brzy vrátím. Už teď se mi honí hlavou námět na cestu a ta bude delší. Ne o moc, ale bude. Tak brzy na viděnou.