Jarní sraz na Krásenském vrchu

Někdy v zimě, snad v prosinci, Líba na Twitteru jen tak pronese, že by jarní sraz mohl být ve Slavkovském lese u rozhledny na Krásenském vrchu a že když to navrhne ona, tak nebude pršet. Prý je rozhledna kamenná a moc pěkná. Říkám si, proč ne, ale sraz je ještě daleko. Místo už jsem ze své hlavy nedostal, a v únoru se připomínám Dagovi. Termín jsme stanovili za čtrnáct dní po Velikonocích.
Jak se termín přibližuje, tak postupně získávám přehled o tom, kdo pojede. Dag s Lukášem a Jirkou mají v plánu přejet Krušné hory, a to stejné má v plánu i Bob s dalšími parťáky. Líba také nakonec prý vyrazí a Marek z Německa přislíbil účast taky. Postupně se seznam plní, a tak počítám, že účast bude vyšší. Ježišmarja!

Chodovar

Původně jsem měl v plánu vyrazit již v pátek na dvě noci, ale už během března mi přislíbila účast také Katka, a to znamenalo, že jsme mohli oba vyrazit až v sobotu ráno. Do cíle na Krásenský vrch to bylo z Prahy dobrých 170 km, ale to bychom za jeden den neujeli. Nezbylo tedy nic než vzít vlak. Zarezervoval jsem na poslední chvíli místenky do Plané u Mariánských Lázní. Cesta nám ubíhala rychle a my po dvou hodinách vysedáme. Sluníčko svítí a celá Planá je plná lidí. Probíjíme se centrem na periférii, avšak tam je to stejné. Všichni se venčí, protože zrovna vylezlo slunce. Na cestách v příměstských lesích je to samý kočárek s maminkou, dítě, nebo pes. Když už je to neúnosné, tak volám na Katku, ať jede dopředu. Má zvonek Timber, který zapíná, a lidé se automaticky rozestupují už desítky metrů před námi. Ještě jsme nic neujeli, a už máme hlad. Zastavujeme se v restauraci pivovaru Chodovar, která je celá zasekaná do skály. Pivo tu vařili prý již od roku 1573! Jenže kola zůstanou venku. Ptáme se recepční, jestli můžeme s koly dovnitř, a k našemu velkému překvapení můžeme. Kola necháváme v podzemí u recepce.

Dáváme si společně dohromady jeden špíz a k tomu vše zaléváme kvasnicovým ležákem a jedním zeleným, které zbylo od Velikonoc. Tak rychle pryč nebo to špatně dopadne. Pivo a cyklistika k sobě prý nejdou, četl jsem od někoho na Twitteru. Nasedáme na kola a vyrážíme směr Lázně Kynžvart. Vane vlahý vítr a na nebi se střídají mraky s azurem.

Tady chcípl pes

Vzdušnou čarou nejsme od místa srazu daleko. Asi jen třicet kilometrů. Nejedeme ale přímo, ale naopak okruhem na dohled od úpatí vrchu Dýleň.

Tímto prodloužením bychom měli dnes najet něco k šedesáti kilometrům. Odpoledne nabíráme už přímý směr do Lázní Kynžvart. Na průjezd tímto lázeňským městem jsem se těšil, protože jsem tam zatím nikdy nebyl. První metry městem jsou pro mě překvapením a střed města už zklamáním. Chvilku jsem si myslel, že jsem se ocitl někde po skončení války. Hodně ošuntělých budov a nikde nikdo. Tady zkrátka chcípl pes. Nakupujeme proviant navečer v jediných potravinách, které nalézáme otevřené. Hlavní ulicí se line vůně marihuany, která není od nás, ale od místní omladiny, která se tu najednou zjevila. Je to tu zkrátka samý lázeňský povaleč. Než vyjedeme do kopců, tak se ještě na konci města zastavujeme doplnit vodu. Dobíráme z pramenů Viktora a Heleny. Chutná výborně. Několik hrníčků do nás padlo rovnou na místě. To už je ale před námi výjezd na Kladskou Slavkovským lesem. Ve stoupání máme oba chuť hodit kolo do škarpy, ale musíme vydržet! A že jsou to jen čtyři kilometry stoupání? Jsou, ale když vám kolo s bagáží váží okolo 25 kilogramů, tak už je to jiné kafe. Tenhle kopec nás prověřil.

Na Kladskou se dostáváme pozdě odpoledne a zastavujeme v restauraci u Tetřeva na jedno. Když se chystáme nasednout na kola, tak se u našeho stolu zjevuje kamarádka Zuzka a ptá se, co tu dělám. Odpověděl jsem jí, že jedeme na rozhlednu, a ona na to, že z ní akorát sešla. Svět je opravdu malý. Z Kladské až na rozhledu se krajina už jen jemně vlní, a my rychle ukrajujeme poslední kilometry do cíle.

Tábor lidu

V posledním stoupání před rozhlednou přetrhne Katka řetěz, a my tak dokončujeme posledních sto metrů k rozhledně pěšky. Okamžitě jsme terčem pro několik párů očí, protože toto je dosti neobvyklý příjezd na sraz. Vše ale hned vysvětlujeme.
Nemýlil jsem se a podle předpokladů se na letošní sraz sjelo opravdu dost lidí toužících po sociálním kontaktu. 😊

Okolo nás jsou už nachystané bivaky a celé scenérii vévodí dvacet pět metrů vysoká kamenná rozhledna se spirálovým pravotočivým schodištěm se sto dvaceti schody.  Na Krásenském vrchu stojí už od roku 1935.

Na výhled z rozhledny se nedá jen tak zapomenout. Celý Slavkovský les máte jako na dlani a tuto pomyslnou dlaň ohraničují Krušné hory a Český les s Šumavou. Dole pod rozhlednou je to zatím malý tábor lidu, který právě začíná chystat táborák. Dost kochání, sbíhám schody a jdu věšet hamaky, abych byl u ohně co nejdříve.

Na letošní první sraz se nás letos sjelo dobrých dvaadvacet bikepackingových duší. Jsem rád, že jsem se mohl opět potkat s Honzou, Janou, Pavlem, Líbou, Markem a dalšími. Když se se všemi postupně vítám, tak si všimnu podezřele vypadajícího bajku. Kdo další ještě jezdí na ocelovém Huntu s odpruženou vidlicí, kromě mě? To musí být jedině Aleš.

Tak to máme nakonec i s účastí kamarádů ze Slovenska. Kde je ale Dag s Lukášem a Jirkou? Kluci by tu měli už dávno být. Od Boba se ale dovídám, že nakonec kluci nedorazí, protože jeden z nich cestou zkolaboval. Moc dobře vím, že toto se může stát komukoliv z nás. Kluci v tom samozřejmě parťáka nenechali a provázeli ho celou cestu zpět domů. I to je bikepacking.

Večer u ohně se mezitím rozjela zábava a o historky ze života nouze nebyla. Občas došlo pivo, ale naštěstí jsme měli rychlého posla Aleše, který neměl asi pro dnešek dost najeto a několikrát za večer zajel pro pivo do nedalekého městečka Krásno. Díky Aleši, bez tebe by nám jinak vyschlo v krku!

Okolo půlnoci začínají u ohně lidé mizet a v jednu ránu už není u ohně nikdo. V noci drobně poprchává, ale jsem tak unavený, že klepání dešťových kapek na tarp vůbec nevnímám. Ráno potkávám jen pár kamarádů z večera a zjišťuji, že část lidí už ráno stihla odjet. Od té doby, co jezdím s hamakou se mi toto děje velmi často. Na hamaku jsem si za ty roky tak navykl, že doba spánku se mi v ní prodloužila. Člověku se zkrátka nechce z pelechu ven.

Řetěz

U snídaně opravuji přetržený řetěz. Problém je ale nakonec vyřešen jen částečně. Kromě přetržené rychlospojky, kterou mám naštěstí náhradní, to odnesla i napínací pružina řetězu v přehazovačce. A to už je horší. Vysvětluji Katce, jak má nově řadit a co za převody může používat.

Nechceme nic riskovat a zkracujeme trasu jen na dojezd do Mariánských Lázní. Během našeho návratu se rychle zatahuje a ochlazuje.  Cesta deštivým Slavkovským lesem na nás působí lehce depresivně. Může za to nejen déšť, ale i celkově opuštěná a dosud neprobuzená krajina. Jaro zde teprve začne. Cestou ještě zastavujeme u nevysokého skaliska kousek od cesty, na jehož vrcholu jsou tři kříže. Skalisko s křížky se vypíná nad krajinou zaniklého města Prameny. Na opačné straně silnice pak ještě navštěvujeme upolínovou louku. Bohužel upolíny o sobě ještě ani nedávají vědět. Jaro do těchto končin opravdu ještě nedorazilo.

Okolo poledne už jsme v Mariánských Lázních, kde se ještě stavujeme ve firemní prodejně lázeňských oplatek a sedáme tam i na kafe. Za chvilku nám už ale jede vlak…

Tak zase na podzim a bajku zdar!