Jarní setkání 2021

Letošní setkání bylo naplánováno na sváteční víkend, uskutečnilo se 8.5. a místem konání byl Plešivec v Brdech. Jelikož to mám z domova nějakých 170 km, vyrážím již v pátek dopoledne. Od čtvrtka mám vše zabalené, jdu brzy spát a jsem moc zvědavý, jaké bude ráno počasí. V pátek se s nedočkavostí sobě vlastní budím již v půl páté. Venku mlha a prší. Předpověď nic moc. Jdu tedy ještě pro jistotu přibalit nepromokavé kalhoty a bundu. Po osmé si volám s Tomášem, který v pátek pojede se mnou a dohadujeme si místo a čas srazu. Okolo půl jedenácté na Javorníku. Přijíždím s mírným předstihem a za lehkého mrholení. Nic, co by se nedalo vydržet. Po chvíli přijíždí Tomáš, krátce se uvítáme a jedeme. Dnes máme v plánu dorazit kousek před Brandýs nad Labem a přespat v lesích severně nad městem.

Hned v prvním sjezdu do Hodkovice nad Mohelkou nás zastihne liják, rychle zastavujeme a oblékáme na sebe nepromokavé oblečení. Než se stihneme převléknout, déšť poleví, ale pro jistotu si nepromok na sobě ponecháme. Prozíravé. Projedeme Hodkovice a jedeme na Sychrov nám dobře známými cestami. Projedeme Svijany a míříme směrem na obec Loukov. Náhle se přiženou černočerné mraky, začne sněžit, sníh přejde do krupobití, krupobití přejde do deště, rychle dojedeme do Loukova a schováváme se na zastávce autobusu. Dešť je tak silný, že vůbec nemá cenu pokračovat v cestě. Po dvaceti minutách se počasí uklidní. Bereme kola a…mám prázdné zadní kolo. Prohlížíme ho, ale nikde nevidím absolutně žádnou díru, kudy by bublalo mlíko. Nechápavě kroutíme hlavou, dofukujeme a vyrážíme. Přijedeme k mostu přes Jizeru a dojeli jsme. Most stále není po rekonstrukci a po vypjaté výměně názorů s jedním ze stavařů jsme nuceni to otočit a hledat náhradní objízdnou trasu. Není nad to narazit na blbce. Chodníky na mostě jsou dávno hotové, dle místních se přes most dá přejít, ale dozor na mostu si prostě stojí na svém. Na most nesmíme. Měníme tedy směr a vydáváme se na Mnichovo Hradiště. Po pár kilometrech mám opět prázdné zadní kolo. Opět nikde ani známka po defektu. Beru do rukou pumpičku, odmontuji čepičku z ventilku a hele, ten je celý vyšroubován. Asi jsem ho po dofouknutí zapomněl utáhnout, kroutím hlavou nad tím, jaký sem blbec a vytrvale pumpuji. Utáhnu ventilek, nasadím čepičku, uložím pumpičku a jede se dál. Po pár kilometrech mám opět kolo téměř prázdné. Pumpička, čepička, opět povolený ventilek. Tak tohle jsem v životě neviděl. Jsem si na sto procent jistý, že jsem ventilek dotáhnul, přesto je úplně povolený. Opět dofouknu, dotáhnu a pro jistotu již nedávám čepičku. A je klid! 

Z Mnichova Hradiště jedeme do Mladé Boleslavi, rychlý průjezd městem a konečně na cyklostezku k Jizeře. Najednou narazíme na ceduli zákaz vjezdu, ignorujeme ji a po chvíli jsme po krk v bahně a ještě je cesta skutečně uzavřena plotem. Nezbývá nám nic jiného, než se otočit a vrátit se opět na asfalt. Takže opět objížďka. Stoupáme do Jizerního Vtelna a proti nám se vyřítí kamarád na silničce, otočí se, dojede nás a doprovází nás na naší cestě. Vjíždíme do otevřené krajiny a opírá se do nás silný studený vítr. Jinak se počasí umoudřilo a je polojasno. Po několika kilometrech se s kamarádem loučíme a Tomáš a já pokračujeme dál. Okolo půl páté přijíždíme do Mečeříže a po levé straně uvidíme nádherný altán nad rybníčkem. Okamžitě nám blikne hlavou, že to by mohlo být ideální místo na spaní. Dohodneme se, že pokud zde navíc budou otevřené potraviny, tak zde zůstaneme přes noc. V otevřené krajině je totiž vítr dost nesnesitelný a také bychom měli střechu nad hlavou. Potraviny zde jsou a i otevřeno mají. Nakupujeme jídlo k večeři a snídani, nějaké to pivo a vše ukládáme do brašen. Od ochotného místního pána získáváme informaci, že s přespáním v altánu vůbec nebude problém a pokud se prý někdo bude ptát, tak máme říci, že to máme povolené od hasičů. Altán je prostorný, jsou v něm čtyři stoly, lavice a dost místa na přespání, hned vedle se nachází pitná voda a dokonce dvě kadibudky. Co víc si přát. Vyndáme jednu lavici na slunce a sušíme mokré věci. Stále studeně fouká a tak i na teplé bundy dojde. Jak se kloní slunce k obzoru, klesá i okolní teplota a my krátce po deváté lezeme do tepla spacáků a hodně brzy usínáme.

Ráno je pod nulou a nám se ze spacáků vůbec, ale vůbec nechce. Nedá se nic dělat, musíme. Káva k snídani, po snídani balíme a já se s Tomem loučím. Může jet, z rodinných důvodů, pouze na jednu noc a tak zatímco se on vrací zpět do Liberce, já jedu dál, směr Brdy. 

Ráno je hodně chladné, sice slunko svítí, ale jeho síla je pro zahřátí nedostatečná a tak mám na sobě teplou bundu a dlouhé kalhoty. Stále fouká studený vítr a tak ke změně oblečení dochází až těsně před Brandýsem. Z Brandýsa je to do Prahy co by kamenem dohodil. Přiznám se, že naposledy jsem projížděl skrz Prahu asi před třemi lety a byl to pěkný opruz. Když jsem plánoval cestu, vážně jsem zvažoval, že se přes Prahu nechám svézt metrem. Ještě, že jsem tento způsob dopravy nezvolil. Průjezdnost se za ty tři roky dost zlepšila a přiznám se, že nakonec jsem si jízdu Prahou docela užil. V sobotu dopoledne byl v Praze klid a cesta rychle uběhla. Ani jsem se nenadál a byl jsem za Smíchovem. Jedu podél Vltavy, vítr fouká a slunce pěkně pálí. S postupujícím dnem se začíná i zvětšovat počet lidí na cyklostezce. Bruslaři, pěší a neuvěřitelné množství cyklistů. Má jízda se začíná podobat slalomu. Chvílemi je to jako jízda autem v koloně. Styl brzda, plyn.

Přidává se ke mně kamarád Bejlos, také na gravelu a musím říct, že za jeho společnost do Dobřichovic jsem moc vděčný. Přeci jenom sil ubývá, se sluchátky se zde jet nedá a ač jsem samotář, rozhovor s někým dalším mi pomáhá. Cesta rychle ubývá a za chvíli jsme v Dobřichovicích, zastavujeme u auta s hamburgry a já si objednávám jeden velký s hranolkami a točeným pivem. Božská mana! Úplně cítím, jak se mi do nohou vrací síla. Po obědě se loučím s Bejlosem, on pokračuje ve svém víkendovém švihu a já jedu navštívit přátele, kteří zde mají chatu. Honzu zastihnu v práci na rekonstrukci chaty, ale je na něm vidět, že chvilka rozptýlení mu přijde vhod. Jakmile mě uvidí, upustí veškeré nářadí z rukou, zapne překapávač, otevře mi láhev Primátora a za chvíli sedíme na terase v družném hovoru. Příjíždí Honzova drahá polovička Zuzka s dcerkou Julií. Zuzka doveze i vynikající jahodové knedlíky a já se dostávám do stavu totálního otupění smyslů i svalů. No a jelikož je dost pozdě, využívám Honzovu nabídku, že mě autem přiblíží k Plešivci. Zbaběle využívám nabídku, loučím se s děvčaty, ještě mi na cestu přibalí kus chleba a vyrážíme.

Po cestě ještě doplním zásoby, no zásoby, nealko a pivo navečer, nic víc nepotřebuji. 

V Hostomicích vykládám kolo, loučím se s Jenem a vyjíždím na poslední úsek dnešní cesty. Byl jsem zde před pár lety a úplně jsem zapomněl co je to za kopec. Nohám už se vůbec nechce a hlavě také ne. Asfaltová cesta končí a mám možnost jet vlevo kamenitou cestou nebo to objet zprava. Volím pravou cestu, vypadá lehčeji a méně rozbitě. Chyba lávky. Je téměř stejně rozbitá jako ta cesta vlevo. Dochází i na tlačení, ale konečně jsem nahoře a nejsem zde sám. Již je zde několik účastníků srazu, se kterými se vítám a jdu si rychle zabrat vhodné místo na spaní. Neustále přijíždějí další a další lidé a s postupujícím večerem se náš počet rozrůstá na dvacet tři a jeden pes. Jsou tu lidé ze všech koutů naší země a nálada je přátelská. Oheň hřeje, večer je plný vyprávění a mé předsevzetí jít brzy spát bere za své. Okolo půlnoci se většina z nás odebere uložit k spánku a u ohně zůstává jen pár vytrvalců. 

Po páté ráno mě budí zpěv ptáků a zvedající se vítr, který nepříjemně duní do spacáku. Odcházím do lesa otestovat novou lopatku. Výborná! Funguje skvěle. Vařím si ranní porci kávy, kontroluji stav zásob a potýkám se s navigací, která po ránu stávkuje a nechce mi nahrát trasu domů. Nakonec se mi trasa zobrazí. Sto sedmdesát kilometrů. Není čas se zdržovat. Balím a loučím se s přáteli, kteří jsou v tuto brzkou hodinu již vzhůru. Chvíli přede mnou odjíždí Bob, ale zase se potkáme, protože já jsem to hned ráno vzal kamenitou zkratkou a tak se potkáváme na začátku asfaltové silnice. Do Hostomic upalujeme spolu, tělo prochládá a já Boba ztrácím. Někde ve sjezdu jsem mu ujel a již se s ním neuvidím.

Z Hostomic začíná nepříjemné stoupání do Malého Chlumce a dál do přírodní rezervace Hradec. Po výjezdu jsem krásně zahřátý na provozní teplotu, ale v hlavě se mi stále honí, zda je reálné dojet za jeden den až domů. Uvidí se. V lese nepotkám ani živáčka a cesta mi rychle ubíhá. Náhle les končí a já jsem ve Svinařích. Volá Bejlos a ptá se, kde jsem a dohadujeme se, že pojedu směr na Prahu a on mě někde dojede. Dlouhým sjezdem přijíždím do Řevnic a dál pokračuji ve svých včerejších stopách. Nohy jsou v absolutní pohodě, cesty jsou volné a já jsem okolo půl jedenácté kousek před Prahou a čekám, až mě dojede Bejlos. Svlékám ze sebe všechno teplé oblečení a zůstávám pouze v šortkách a tričku. Teplota jde přes dvacet stupňů, přesně jak hlásila předpověď. Akorát ten studený vítr je občas dost nepříjemný. Stihnu sníst kousek chleba se sýrem a už je tu Bejlos. Doprovází mě až na kraj Smíchova, kde se loučíme a jedeme každý svou cestou. Mně vysává další problém, dochází mi baterie v navigaci a já zjišťuji, že jsem zapomněl zabalit dobíjecí kabel. Tudíž je má jízda Prahou ve znamení shánění kabelu, což se mi naštěstí podaří u benzínové pumpy ve Kbelích. Praha je za mnou a dlouhá cesta přede mnou. Dostávám se to zvláštní letargie, hlava vypnutá, nohy se točí snad pouhou setrvačností, uháním krajinou a ani moc nevnímám, kde jsem. Kdykoliv je to možné a je otevřený obchod, zastavím a kupuji si něco sladkého k pití.

Z letargie mě vytrhává syčivý zvuk. Mám defekt na zadním kole a mlíko to nechce zalepit. Přikládám prst na díru a druhou rukou štrachám v brašně a hledám, kde jsem nechal knoty. Vrážím knot do díry, dofukuji a peláším dál. Ani nevím jak a jsem v Mladé Boleslavi. Nepříjemné stoupání do Kosmonos je pro mě dnes nekonečné a leje ze mě jako z konve. Konečně jsem na vrcholu a v dáli vidím Ještěd. Ač je ve velké dálce, tak tento pohled mi vlévá energii do žil a nohy ožijí a já upaluji, co to dá, směr má domovina. 

Mnichovo Hradiště projedu, ani nevím jak, a zastavuji na chvilku u rybníka Žabakor, polknu poslední tyčinku, zapíjím sousta docházející vodou a chvíli odpočívám na vyhlídce. Ze Žabakoru je to domů již kousek, přesto ještě zastavuji v Paceřicích na benzínové pumpě a kupuji si XXL párek v rohlíku, kolu a komoru v plechu. Tu si nechávám jako poslední zdroj energie na závěrečné stoupání na Záskalí. Na úpatí kopce píši domů zprávu, že jsem za chvíli doma, leju do sebe komoru a vzápětí se vyhoupnu na vrchol Záskalí a domů už dolétnu jako raketa. Tedy spíš jako raketa bez paliva, setrvačností. Smrdím tak, že mě ani pes nechce na přivítanou olíznout, natož manželka se synem políbit. Zhroutím se na zahradě a na dva tahy vypiju plechovku ledového piva.

Letošní první setkání se nadmíru vydařilo a v hlavě se mi už rodí plán na další setkání. Díky vám všem, co jste na sraz přijeli. Byli jste bezvadná parta pohodových lidí. Díky.