Jarní Krásný bikepacking sraz

V údolí Úterského potoka u hradiště Šipín jsem doplnila bidon z léčivé studánky. To, že do ní skočily dvě žáby, mě sice zarazilo, ale žízeň byla větší než strach, co by z toho mohlo být (bohužel). V Konstantinových lázních jsem to doplnila ještě ochutnávkou železitého pramene Prusík. Vodu na vaření jsem si ale vyprosila v lázeňském domě u paní z recepce. Hlavu jsem mínila složit na vrcholku Krasíkov, kde mě trošku zaskočily kamery, hezky osvícený kostel a né úplně dobrý pocit z místa, takže jsem si jen ze zříceniny hradu Švamberk vyfotila krásný srpec měsíce a už s čelovkou přejela na protější Ovčí vrch s rotundovitou kraplí na počest posvtání sedláků. Spaní jsem ale rozbalila na vyhlídce o kilometr dál. 

Trochu mě překvapil vítr, ale kousek provázku a tyveku dokáží zázraky, takže o chvíli později jsem si hověla ve spacáku s čočkovým dhálem od Adventure menu a plechovkou Plzně. Byla potřeba, protože mé chuťové pohárky hůř zvládají pikantnější jídla. V noci se mi do snů vkrádalo bučení krav, takže mi probuzení v 6 ráno vůbec nevadilo. Trochu zmuchlaná jsem sbalila, nacpala do sebe kaši, kafe a vyrazila na cestu.

V sobotu mě čekala východní polovina CHKO. Vstupní branou pro mne byl klášter premonstrátů Teplá, kde mají druhou největší klášterní knihovnu u nás. Pak už mě vítal sjezd k Bečovu nad Teplou. Minula jsem odbočku na Šibeniční vrch, který jsem znala z podzima a vyšlápla si na Zlatý Vrch odkud je vidět na město a tyčí se na něm kříž ukovaný na jedno z kovářských sympozií, které se zde každoročně konají. Ve městě jsem si dala malý oběd a přemýšlela o pohnuté historii relikviáře Svatého Maura, který je vystaven zde na zámku. 

Po obědě už můžu zmínit, že oba včerejší prameny, ze kterých jsem pila byli velmi očistné a já byla ráda za to, že mám s sebou lopatičku na. No víte co. Takže můj postup vpřed byl poněkud zpomalený, ale aspoň jsem si pořádně užila okolí Bečova, které opravdu stojí za to. Zelená turistická mě provedla opravdovými krásami a jaro se předvádělo, jak jen mohlo.

Přes okraj Karlových Varů mě cesta svedla k Ohři a ta zas ke Svatošským skalám. V místní hospůdce mě nenapadlo dát si nic lepšího než štrůdl, kafe a pivo. Asi abych si po zbytek cesty mohla vysedávat u cest a kochat se. Až po tom, co jsem to spořádala mi došlo, že jsem měla už lepší nápady a taky to, že mám s sebou lékárničku a můžu ji použít. Imodium mě na další cestu zachránilo. 

Já to nepočítala, ale četla jsem od Toma, že se nás sešlo 20. A byla to veselá kopa. Dokonce i s dovozem piva z vesnice! Potřebovala bych si v průběhu večera dělat poznámky, abych si vše zapamatovala. Nejvíc se mi do hlavy dostal popis Slovakia Divide od jejího organizátora Aleše Tajtáka. Mluvil dost rychle a můj převařený a unavený mozek zaznamenal výrok “kopec jak kokot” a bylo mi jasné, že druhý týden v srpnu dostanu pořádně za uši. A taky to, že se na to pořádně těším! 

Pivo teklo proudem, hovor šel o tématu k tématu, hvězdy se pomalu schovávaly za mraky, stejně jako já a mnozí další před kolující petkou s Jégrem. Ani nevím, jak se to stalo ale bylo něco po půlnoci, takže jsem ještě vyběhla na rozhlednu a šup do spacáku. V noci jsem zaznamenala pár kapek, tak jsem se jen přikryla tyvekem a pokračovala v kómatu. Po předchozí noci a tekutých uspávačích jsem spala jako dudek, dokud mi neposvítilo slunko do očí. 

Šest hodin ráno a všichni spali. Potichu jsem si vyběhla na rozhlednu, připravila snídani a strašně se u toho loudala, abych mohla posnídat s ostatními. Kolem sedmé jsem už neseděla sama a užívala si společnost. Kdyby se nehnaly mraky, sedím tam ještě teď.

Původní plán bylo projet si druhou polovinu CHKO. Ale člověk plánuje a počasí mění. Nebo Pán Bůh? Kousek za rozhlednou jsme se potkaly s Janou a při, ten den druhé, objímačce na rozloučenou jsem netušila, že není poslední. kousek před Prameny jela každá z nás po svém, ale já po kilometru zjistila, že jedu do deště. A přiznám se. Vyměkla jsem. Posledních 14 dní jsem se hrabala z nějakého moribundu, co mi dal kašel a vzal hlas. Nechtěla jsem to pokoušet znovu. Takže otočka a hurá stíhací závod Jany.

Chvíli to trvalo a už jsme spolu seděly na kafi (pak i čaji) v klášteře Teplá. Přečkaly jsme největší déšť a zamířily na Plzeň. Cesta nám v hovoru ubíhala sama a občasných pár kapek nám nevadilo. U Úterského potoka se k nám přidal můj krajánek Jirka a další cesta už byla ve třech. To asi nikdo z nás nečekal, ale myslím, že všem to bodlo.
U Města Touškov jsem se ten den naposledy rozloučila a jela okouknout Vimperské bikery na závody. Teda okukovala jsem hlavně noky s rajčaty, bazalkou a já nevím s čím vším ještě, jen že mi pořádné jídlo opravdu bodlo. Jen na závodníky jsem měla smolíka, starší děti měli dojeto a mladší čekali na svůj start. A mě jel vlak, takže papá a sprint do Plzně na nádraží. 

Příjemně unavená a vyhlížíce Vimperk jsem přemýšlela nad tím, že letos musím na MTB najezdit fakt hodně, abych na Slovensku neodpadla a taky nad tím, že mi stále kus Slavkovského lesa chybí. A už jsem byla doma, vybalovala a těšila se na další dny s kolem a hvězdami nad hlavou. 

Díky za Krásný víkend lidi. Příště zas!