Jako střela podél Střely

Po loňské zkušenosti je mi naprosto jasné, že na kole do Hradiště určitě nepojedu a proto volím pohodlnější variantu a přesunu se na start autem. Junior je na táboře, manželka s kamarádkou na chatě a já mám volné pole působnosti. S Romanem máme předem dohodnuto, co kdo bere. Spát se bude určitě ve stanu, protože hrozí deště a především komáři. Filtr na vodu bude nezbytností a Roman se, jako správný závislák, postará o kávu. Den před odjezdem si vše vyskládám v dílně a zkouším to nějakým rozumným způsobem zabalit. Vše se mi daří minimalisticky pobalit, akorát mi stále na podlaze leží tropiko a tyčky od stanu. Rychlá telefonní konzultace s Romanem a pohoda, na svém kole má dostatek místa. 

V sobotu dopoledne vše v poklidu nakládám do auta, kolo na nosič a jsem připravený vyrazit. Lehce poobědvám, usedám do auta a vzhůru na cestu. Odpoledne přijíždím na chatu k Johy a Romanovi, vítáme se a hned se pouštíme do přípravy kol a brašen. Roman kouká na mé uchycení brašen a téměř násilím mě nutí vše podlepit elektrikářskou páskou. Hnidopich. Když máme vše krásně zabalené, usedáme k mapám a Roman mě seznamuje s naší trasou. No, moc mě to popravdě nezajímá, užívám si pro jednou toho, že nemusím nic plánovat a že to někdo udělal za mě.

Večer grilujeme, dáme si pár piv a jde se spát, ať jsme plní sil na nadcházející dny. V noci začíná pršet a prší celou noc. Prší i v šest ráno, kdy se hrabu z auta. Vařím si kafe a čekám, až chalupa začne projevovat známky života. Zbytečné, všude ticho. Vařím si další kávu a pak další.

Když se konečně osazenstvo chalupy probudí, další kávu zdvořile odmítám a jsem jak na trní, kdy konečně vyjedeme. Očividně jsem na trní jediný. Roman nijak nespěchá a se vším se strašně courá. Jedinou výhodou je, že když konečně kolem desáté usedáme na kola, přestává pršet. Sjíždíme z Hradiště k Berounce a to, co jsem si loni užíval jako sjezd a říkal jsem si, že bych to nahoru jet nechtěl, nahoru jedu. A moc si to “užívám”. Navíc v polovině výšlapu mi Roman oznamuje, že zapomněl kávu a filtry na kafe. Ptám se ho, co dalšího ještě zapomněl a dozvídáme se, že také filtr na vodu. Naštěstí ten mám já. A co je horší, Roman nemá paměť na již projeté trasy. Trasu potřebuje projet minimálně desetkrát, aby nebloudil. Tuhle trasu projel jednou a ač máme navigaci, tak po necelých pěti kilometrech neví, kudy dál. Bude to zážitkový výlet. Naštěstí brzy nachází odbočku a opět sjíždíme k Berounce k zapomenutému mostu. Stavíme na kopřivami zarostlé cestičce a já si most fotím. Hotovo, můžeme pokračovat. Auu. Zasraný piny na platformách. Jeden z pinů jsem si celý zarazil do pravého lýtka. Otírám krev, sakruju, nasedáme na kola a pokračujeme v cestě.

Další naší zastávkou je Chříč, kde je nejen zámek, muzeum každodennosti, ale především i pivovar. I když nevím, k čemu nám je, když je teprve poledne a před námi je ještě dlouhá cesta. Alespoň si pivovar prohlédneme a dáme si k obědu výborný dhal s rýží. Porce je tak velká, že ji nejsem schopný sníst a to především z obavy, abych ji někde po cestě neviděl podruhé. A dělám dobře, že nedojídám. Z Chříče v podstatě už jenom stoupáme a to až na 33. kilometr naší dnešní etapy, kde nás v Přírodním parku Jesenicko čeká krátký sjezd k Jesenici. Projíždíme kolem Krtských skal a krátce po třetí hodině přijíždíme do obce Žihle. Poslední obec, kde se dá nakoupit.

Vpadneme do místních potravin a nakupujeme hromadu zásob. Igelitka praská a my marně přemýšlíme jak tento nákup naložíme na naše celoodpružená kola. A hele, ono to jde. Vše se nám nějakým záhadným způsobem daří narvat do veškerých volných míst v brašnách a také pořádně plníme naše ledvinky. Nakonec ani nemusíme vytáhnout ultralehký, sbalitelný batoh a musetku. Ověšeni potravinami a pivem se vydáváme k místu našeho prvního noclehu a tím je vyhlídka Hraběcí kříž. No a kde asi může být vyhlídka? Ano, správně, na kopci. Takže posledních jedenáct kilometrů se škrábeme do kopce. Při jednom šlápnutí do pedálu mě píchne v podkolenní jamce na pravé noze, ale bolest, stejně jako rychle přišla, tak i stejně rychle odchází. Přesto začínám mít pocit, že se s pravou nohou něco děje. Nakonec je vyhlídka skutečně na kopci, ale vzhledem k naší trase, my na vyhlídku přijíždíme z kopce.

A je to tu nádherné. Pod námi teče v údolí řeka Střela a na druhém břehu vidíme zámek Rabštejn a kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nádherné místo. Dokonce je tu i přístřešek, u kterého si stavíme stan a hned se pouštíme do vaření Jihlavanky. Jako věděli jste, že se Jihlavanka vyrábí v Polsku? Já tedy ne. U srkání kávy ulpí můj zrak na mých nohách. Ty vole! Co to je? Pravé lýtko je jedna velká báně. Je tak nateklé, že ani není vidět sval. Ještě, že mám s sebou fyzioterapeuta Romana. Zkušeně mě vyšetří a prohlásí, že to je asi žilní problém. Díky, fakt díky moc. Hned se mi značně ulevilo. Třeba taková žilní trombóza je věc, kterou na bikepackingu určitě chci vézt s sebou. Nebudu lhát, ale mám celkem po náladě. Na náladě mi ani nepřidává protilehlý kostel. Jako co to je? Proč musí mlátit čtyřikrát za hodinu do bronzu? Jednou ve čtvrt, dvakrát v půl, třikrát ve tři čtvrtě a čtyřikrát v celou, pak přepnou na jiný zvon a vymlátí do něj počet hodin. Náladu mi pozvednou dvě uzená kuřecí stehna a doušek teplého piva. Pouštím z hlavy bronz i nateklou nohu. Nebudu si kazit naši cestu. Nějak bylo, nějak bude. Asi by jste čekali, že na tak krásném místě budeme čekat na západ slunce, ale to by jsme nesměli být utahaní jako psi. V nohách máme šedesát kilometrů a nastoupali jsme přes tisíc metrů a tak dopíjíme pivo a v půl deváté lezeme do stanu. Dobrou.

Noc je klidná. Zvuk bronzu co čtvrt hodiny, zvuk šustících karimatek, pohodová a klidná noc. Alespoň dravá zvěř nás nechává v klidu. Jen občas štěkne v blízkosti liška. V půl šesté už to nevydržím a lezu ze stanu ven. Roman se vedle mě šustivě přetočí na druhý bok a spokojeně spí dál. Courám se po okolí a zkoumám nohu, ve které mě při každém druhém kroku píchne. Sedám na kolo a zkušebně si zkouším vyšlapat pár desítek metrů do kopce. A hele, vše v pohodě, na kole to nebolí! Paráda. Akorát ten rozměr lýtka je divný. Hodně divný. No nic, jdu vařit ranní kávu. Budím spícího kamaráda vůní horké kávy a odměnou je mi pohled, který mi říká: Táhni! Nevděk světem vládne. Nakonec, ale přeci jen poděkuje a vyleze ze stanu. Po snídani nastává bikepackingový stereotyp balení. Zabaleno a vše připraveno na další dobrodružství. Dnes prý pojedeme krásným a divokým údolím řeky Střely a prý je to fakt parádní. Budu prý nadšený. Už se těším. Roman ukazuje plán cesty a mě hned napadá první otázka. Proč se potáhneme velkým obloukem na sever, abychom dorazili na Rabštejn, který máme kousek naproti nám? Proč musíme hned po ránu šlapat do kopce, když můžeme jet k Rabštejnu dolů z kopce. Aha..to jsou dvě otázky. Odpovědí mi je, že by to šlo, ale že my si to přeci chceme udělat delší a dobrodružnější. Kdybych v tuto chvíli věděl kolik pravdy je v této odpovědi, asi bych jel domů. Ale já to naštěstí v tuto chvíli nevím a vlastně se moc těším na tohle dobrodružství.

Tak tedy vzhůru do kopců. Naštěstí to není nic hrozného, pouhé dva kilometry a už zase upalujeme z kopce do Nových Dvorů a dál na sever a pak stáčíme na východ k obci Dvorec a jsme u Střely. Projíždíme Jablonnou a valíme podél řeky na Rabštejn. Hele, první brod, ale naštěstí s lávkou. A hele, další brod. Sundáváme boty a ponožky a převádíme kola na druhý břeh. Rabštejn se tyčí nad námi a my krátkým, intenzivním stoupáním vyjíždíme na náměstíčko a pokračujeme dál ke kostelu. Chceme se podívat, kdo to tady mlátí celý den do bronzu. Zavřeno. To mají kliku. V místní kavárně si objednáváme výbornou kávu, zelné placky a já dostávám pytlík ledu na svou oteklou nohu.

Posilněni najíždíme na břeh Střely a po jejím levém břehu jedeme kozí stezkou k dalšímu brodu. Nezouváme se a řeku překračujeme po kamenech. Pokračujeme k Horovu mlýnu a najíždíme na zelenou s názvem Via Czechia-centrální. Roman pěje pochvalné ódy na to, jaké krásné dobrodružství nás teď čeká. Lidé, kteří vycházejí proti nám z lesa, pějí úplně jiné ódy. Třeba jako: to chcete jet na kole? Nebo: a víte jak to tam vypadá? A korunu tomu dá paní, která když slyší jak naříkám při bičovaní kopřivami, které se pnou po obou stranách stezky, tak prohlásí: to je prd! Dál jsou kopřivy o výšce dva metry. Zastavuji a ptám se mého drahého kolegy, kdy že tu byl? Prý na jaře a jo, trochu to tu zarostlo a jo, je tady jeden polom, ale pak je to pohoda a paráda. A víte co? Byla to paráda. Polomy byly všude. Paní s kopřivami nelhala. Pán, který se nás ptal, zda to chceme jet na kole, měl také pravdu.

Nejeli jsme. Nosili jsme, přenášeli jsme, brodili jsme se, nezouvali jsme se, protože to bylo zbytečné. Jednoznačně patnácti kilometrové dobrodružství na stezce, která nás na svém konci vyplivla popálené, poštípané, zpocené, krvavé (roztrhl jsem si, již tak dost nateklé, pravé lýtko) s otázkou: Chcete ještě pokračovat? Chcete ukázat co ještě dovedu? Ne, děkujeme, stačilo, dost, přestaň. Někde, zhruba pod Výrovcem, je toho na nás oba, už víc než dost. Končíme. Rezervace Střela je nádherná, ale pro dnešní den máme její romantiky víc než dost a tak hledáme, jak se odsud dostat. Dostat se na nějakou normální cestu nebo alespoň trochu normální. Ani nevím jak, ale podařilo se a tak pozdě odpoledne přijíždíme totálně vyčerpaní do Plasů. Zhroutíme se do stínu stromů před místní prodejnou potravin. Kupujeme si v místním občerstvení vynikající domácí bagety a jako dva bezdomovci se ládujeme, nezapíjíme krabičákem, ale chlazeným tonikem. 

Po odpočinku nakupujeme jídlo a pití na večer a hledáme vhodné místo k přespání. Nacházíme jedno místo vzdálené asi jenom šest kilometrů, kousek za hájenkou Březinka a vypadá to, že i posezení by tam mělo být. Za obcí Nebřeziny vjíždíme do lesa a myjeme se v místním potoce. Teď už se hlavně nezpotit. Nedaří se, protože stoupání je místy naprosto brutální a tak jsme se sice vykoupali, ale po příjezdu do cíle se koupeme znovu. Ve vlastním potu. Postavit stan, připravit spaní, večeře, pár piv a dnes uleháme déle než včera. V devět. 

Ráno máme budíček dobrovolně brzy. Roman se potřebuje vrátit brzy na chatu a já dostávám zprávu z krematoria zvířat v České Lípě, že máme připravenou k vyzvednutí urnu s naším Ronniem, takže si udělám ještě výlet do České Lípy. Na poslední etapě ani není moc co popisovat. Prostě časovka na dvacet pět kilometrů nazpět do Hradiště. Po příjezdu ukládám do auta brašny, nakládám kolo, loučím se a dobitý se soukám do auta a vyrážím na cestu. 

Teprve po cestě se mi celý tří denní zážitek rozleží v hlavě. Vždyť ono to nakonec bylo parádní. Co parádní. Bylo to skvělé. Byl to jednoznačně zážitek k nezaplacení.

Ptáte se co noha? Ve čtvrtek ráno mě pohled docela vyděsil. Přišel jsem o vnitřní kotník. Zmizel v otoku. Zavolal jsem své doktorce a ta mi doporučila návštěvu specialisty. Naštěstí byl pan doktor velice ochotný a pozval mě na vyšetření do své ordinace po pracovní době. Výsledek? Žíly v naprostém pořádku. Ale do té drobné, ale hluboké, rány z prvního dne se mi dostala nečistota a pak už se to krásně rozjelo a vedro v kombinaci s únavou, tomu vůbec nepřidalo. Dostal jsem do lýtka zánět. Díky panem doktorem nasazené léčbě, po pár dnech mohu opět usednout na kolo. Díky pane doktore a jo, tu dezinfekci příště už nezapomenu.