Jak jsem valil přes tři vršky

Text a foto: Tomáš Dvořák

Ale pěkně popořadě. Jak jsem se sem dostal a co tu dělám?

Na podzim 2019 jsem se přihlásil na Three Peaks Bike Race (TPBR). Jde o bikepackingový závod bez podpory napříč Evropou. V cestě stojí člověku tři hlavní vrcholy, který musí zdolat. Pro rok 2020 to byla Edelweißspitze na Grossglockneru, Col Du Sanetsch ve Švýcarsku a Mt.Ventoux ve Francii. Startuje se ve Vídni (AT), cíl je v Nice (FR).

Připravit trasu, která tyhle vrcholy spojuje, je první úkol každýho závodníka. Někdo volí kratší trasu s větším převýšením, někdo si zajede, jen aby nemusel stoupat. Už jen to, jestli jet Grossglockner ze severu na jih nebo naopak, je první problém. A v závodu se ukazuje, že hned tohle rozhodnutí dělí peleton cyklistů na dvě poloviny.

Já volím trasu z jihu na sever, protože bych dál chtěl projet Rakousko až na západ, prolítnout Lichtenštejnsko a probojovat se přes průsmyky až na Col du Sanetsch. Ze Sanetsche pojedu do Chamonix ve Francii a nejkratší cestou na Mt.Ventoux. Z tohodle velikána už je až do Nice trasa daná, závěrečný parcour je třeba přesně sledovat až do cíle.

Závod se sice jmenuje Three Peaks, každý závodník se ale na trase pere s mnohem větším množstvím vrcholů. V mém případě třeba Arlbergpass (AT), Oberalppass + Furkapass (CH), Col de la Forclaz (CH) nebo Montagne de Lure (FR).

Ať se snažím sebelíp, trasu nedokážu dostat pod 2100 km a 30 tisíc výškových metrů. Před závodem nikdo svou trasu neprozrazuje, ale z náznaků na internetu to vypadá, že s takovými parametry počítá většina jezdců.

Startujeme v sobotu v 16 hodin ve Vídni před zámkem Schönbrunn. Pro mě to znamená připravit do pátku kolo a veškerou výbavu. Mám tu výhodu, že mě vlak ze Salzburgu, kde bydlím, bez přestupů doveze přímo na start. Nemusím kolo nijak rozkládat, složitě transportovat, bát se, že při přepravě dojde k nějakýmu poškození…

Takhle vypadá můj setup a veškerá výbava. Kolo je Trek Checkpoint ALR4, brašny od firmy Topeak, na Aerobars je upevněnej drybag se spacákem, alumatkou a bivakovacím pytlem. Chtěl bych spát většinu nocí venku. Nemám dynamo a občas tak budu muset někde dobít elektroniku a především velkou powerbanku, která bude živit navigaci v mobilu.

Den první

Ve Vídni mi organizátoři kontrolují kolo – brzdy, vůle v hlavovém složení a kolech, povinnou výbavu, reflexní doplňky, osvětlení a záložní světla, doklad o cestovním pojištění… Všechno je OK a můžu tak vyrazit na oběd, natáhnout se do parku a posledních pár hodin odpočívat bez výčitek svědomí. Protože od startu už se hodiny nezastaví. A každá minuta, co nejedu, znamená, že mi bude chybět čas v cíli. Oficiální konec závodu je po 9 dnech a 2 hodinách od startu. Do takového limitu se chci vejít. A je jen na mě, jak málo budu spát, jak rychle pojedu, jestli budu hltat jídlo za jízdy nebo si dopřeju kafe v kavárně.

Nasedám na kolo, zacvakávám nášlapy, spolu se smečkou dalších cyklistů vyrážíme. Zámek Schönbrunn necháváme za zády a letíme podél kanálu na západ Vídně…

Tenhle směr mi dlouho nevydrží. Prvních 6 km je předepsaný parcour. Na jeho konci se otáčím a vracím. Musím na jih Vídně, tenhle západní směr je pro mě špatně. Vyhovuje těm, co pojedou Grossglockner ze severu. Už na prvních kilometrech mé “volné” jízdy mi Komoot navigace optimalizuje trasu a táhne mě do kopců. Chvíli to trvá, než se vymotám z města. Pak už sleduju cyklostezky a relativně prázdné silnice směr Semmering.

Pro dnešek nemám žádný pevný cíl, kam bych chtěl dojet. Vím jen, že zítra odpoledne bych měl stoupat na Grossglockner, abych byl časově v limitu. Co ujedu dneska, nebudu muset šlapat zítra ráno. Přejíždím Semmering Pass (965 m) a zapínám světla, šeří se. Bruck an der Mur a Leoben už projíždím za tmy. Tahle část Rakouska se mi moc nelíbí a tak mi nevadí, že nic cestou nevidím. Už jsem tu párkrát byl a moc k vidění toho stejně není.

Často se potkávám s ostatníma závodníkama a kratší úseky jedeme bok po boku. Po půlnoci už nepotkávám nikoho. Někteří spí, jiní už mi ujeli nebo já jim. V půl třetí ráno mám dost, potřebuju si na chvíli zdřímnout. A jako na potvoru žádná autobusová zastávka, žádná lavička u cesty, nic, kde by to šlo na tři hodiny zalomit. Až najednou z dálky svítí vlaková zastávka, se super stříškou nad hlavou a širokou lavičkou na spaní. Neváhám, parkuju kolo a ulehám do spacáku. Minutu po mě přijíždí další závodník se stejným plánem. Posílám ho na protější peron, kde je stejná a volná zastávka.

Spát ve vlakový zastávce je ale hrozná blbost. Každých 30 minut mě probudí hlášení, že projíždí vlak a nemám se přibližovat kolejišti. Nato mi vedle hlavy prosviští s obrovským hlukem nákladní souprava. Když konečně znovu usnu, celá akce se opakuje.

Den druhý

Po pátý ranní to vzdávám, takovej spánek nic nepřinese. Sedám na kolo a jedu dál. Sleduju cyklostezku podél řeky Mur, jede se fajn, tady to znám a mám rád. Za Ramingsteinem se trhám a stoupám Thomatalem na Schönfeld. Je to zajížďka, ale vyhnu se prudkýmu stoupání na Katschberg. Docela mě bolí kolena a tak posouvám sedlo o pár milimetrů níž. Kolenům se ulevilo, ale začala bolet achilovka. Začíná to brzo.

Přejíždím do Kärnten, sleduju stezku podél řeky Möll, kochám se výhledem na Danielsberg, kde jsme spali v zimě vysoko na skále nad údolím. V Obervellachu svačím na pumpě chipsy a nealko pivo, fandím adoptivnímu bráchovi @dvorakjakub, kterej právě zjistil, co obnáší Katchberg. Chvílema jedu po cyklostezce, chvílema po hlavní silnici. Je docela provoz a auta mi moc místa nenechávají. Zas je ale silnice rychlá a přímá, narozdíl od stezky. Vždycky je to kompromis mezi rychlostí, bezpečím, krásou a pohodlím. Kolem čtvrtý dojíždím do Winklern. Tady začíná stoupání na Glockner.

Kdybych mohl popadnout dech, proklínal bych to brutální stoupání. Tuhle trasu přece znám a na Grossglockner mi to tak prudký nepřišlo. Ale to jsem neměl v nohách 400 km za posledních 24 hodin. Aby toho nebylo málo, spouští se slušná bouřka. Navlíkám nepromokavou bundu, kalhoty, návleky. Shora na mě prší, zevnitř se potím a dřu do kopce. Utrpení mírní fajn rozhovor s kolegou závodníkem. Je z Belgie, ale žije ve Villachu a pracuje jako dětský lékař. Moje i jeho němčina zní jistě srandovně, rozumíme si ale výborně.

Bouřka přechází a pálí slunce. Vysvlékám nepromokavé kalhoty. Ne nadlouho, za chvíli už zase leje. Místama je stoupání tak prudký a moje síly tak mizivý, že jdu pěšky. Leje, je zima a mlha. Silnice je prázdná, turisti už jsou dávno pryč. Jen pár magorů šlape a tlačí kola do mraků.

Konečně jsem u portálu tunelu na Hochtor (2504m). Na záchodcích rozehřívám ruce, svačím, navlíkám další vrstvy oblečení. Venku je 6 stupňů a bez přestávky cedí. Následuje sjezd a další stoupání na Fuscher Törl. Opět záchodky, sušák na ruce, trocha tepla. A hele, vedle záchodů je další místnost. Převlíkárna, sklad, údržbářská místnost či co. Tady by se spalo!

Odtud po dlažebních kostkách stoupám na Edelweißspitze (2572m). Už ani nepředstírám jízdu, celou cestu nahoru jdu pěšky a tlačím kolo.

Konečně první checkpoint! Je dávno tma, prší, jsem vyřízenej. Na sjezd do Fusche se mi moc nechce. Stejně nevím, kde bych spal. A tak to otáčím a vracím se k těm skvělým hajzlíkům na Fuscher Törl. Beru kolo dovnitř, rozbaluju spacák na pivních lavicích v kumbálu, do zásuvky připojuju mobil a powerbanku. Je tu sucho, relativně teplo, elektrika. V životě každýho dálkovýho cyklisty musí přijít moment, kdy přespí na WC. A takovej hajzlík na Grossglockneru je přece jen něco exkluzivního.

Den třetí

Nad ránem už klepu kosu. Po pátý vstávám, ještě než zazvoní budík. Navlíkám na sebe všechno, co mám, abych nezmrznul při sjezdu do údolí. Vychází slunce, jsem sám na celé silnici, jen ticho, hory a já. Tohle vyváží všechno utrpení předchozího dne!

Není tak velká zima, jak jsem čekal. Za chvíli už sedím v kavárně v Bruck an der Großglocknerstraße. Včera se mě snažil vyfotit a pozdravit Michal, ale bouřka a moje zpoždění plány překazilo. Ranní kafe ale klapne, chvíli sedíme v kavárně, povídáme si, dopíjím druhej hrnek a už musím dál. Čas pořád běží.

Na Mittersill to jde snadno, střídám cyklostezku a hlavní silnici. Zas ten kompromis mezi rychlostí, bezpečím a pohodlím. Cestou kupuju snídani a voltaren na bolavý kolena. Pak už cesta prudce stoupá po vedlejší na Gerlos Pass (1500m). Následuje sjezd. Boží sjezd, skvělý serpentiny s dobrým povrchem, kolo se rozvášní na 70 km/h a pořád jen klesám. Tohle je cyklistickej ráj!

Zillertal ani pořádně nezaznamenám a už je všude značení na Innsbruck. Tady jsou cyklostezky super, přímý, kvalitní, jedu s větrem v zádech a tak ani nevadí, že je děsný horko. Kolo polyká kilometry jako nic. v Innsbrucku stavím na myčce kol, spíš pro srandu a zážitek, než že by to bylo třeba. Za městem se pak stíhám i vykoupat v řece, vyprat oblečení a celkově se trochu zkulturnit. Odpoledním sluncem jedu dál na Landeck. Pořád cyklostezka, krásně se motá podél řeky, borovýma hájema, podél železnice, tohle je krásnej úsek.

Před Landeckem večeřím. Nečekejte restauraci, zastavuju u supermarketu, kupuju pečivo, ovoce, hummus a všechno ihned bouchám na parkovišti. Na kole mám místo tak na pytlík oříšků a pár müsli tyčinek nebo sušenek. Nemůžu s sebou brát moc jídla, jedu pořád jen ze supermarketu do huby.

V Landecku jedna rychlá fotka pro kolegu cyklistu @seniortour2000 (chystá se sem na podzim na kola). Už za šera stoupám směr St. Anton am Arlberg. Jsem třetí den na cestě, tachometr ukazuje od rána 280 km. To pro dnešek stačí, ulehám už po desáté, pod strom u řeky, těsně před Antonem. Stoupání do Arlberg Pass (1793m) si nechám na ráno.

Den čtvrtý

V pět ráno už jsem na cestě, skoro svítá, kroužím serpentinama do průsmyku. Docela do odsejpá. Dolů do Bludenz ještě klepu kosu a těším se na snídani. Zase supermarket, tlačím do sebe jídlo na lavičce před obchodem, lidi pohoršeně odvrací zrak. OK, zuby si tedy dojdu vyčistit na záchod.

Přede mnou leží maličký Lichtenštejnsko a pak už Švýcarsko. Domotat se na hranice je snadný. Ve Feldkirch vyřizuju poslední komunikaci a vypínám mobilní data. Můj operátor si účtuje 15€ za 1MB švýcarských dat. Na tohle nemám, jsem nezaměstnanej cyklista, musím spoléhat na free wifi.

Je horko na padnutí, protivítr, nikde žádnej stín, žádná voda. Z města Chur vidím jen průmyslovou zónu a Lidl. Zase bouchám jídlo na parkovišti. Teploty už jsou daleko přes 40 stupňů. Jediný, co mě drží v pohybu, je namočit triko v pítku a mokrý ho navléct na sebe. Trvá deset minut, než zcela uschne, dvacet, než se začnu přehřívat. U každýho pítka tuhle proceduru opakuju.

Před Versam mám dost, ulehám do stínu pod strom a 15 minut spím. Probouzím se totálně zmatenej, vůbec nevím, kde jsem a co tam dělám. Následuje prudký stoupání na rozpáleným asfaltu. Tělo protestuje, bolí mě kolena, achilovky, zadek, jsem zas uvařenej. Konečně se trochu zatahuje a slunce mizí za mrakama. Chvíli mě to teší. Než začně slejvák. Takovou průtrž jsem na kole ještě nezažil. Na poslední chvíli se schovávám na fotbalovým hřišti pod střechu. A hele – zásuvka! Než přejde déšt, jsem najezenej, mobil dobitej a vzduch o 20 stupňů chladnější.

I přes dešťový přeháňky se dál jede dobře. Ale další bouřka je na obzoru, je teprve 18h a přede mnou Oberalp Pass (2044m). V posledním městě kupuju něco málo k večeři a váhám, co dál. Zůstat tu nemůžu, je moc brzo. Nezbývá, než to risknout, přejet Oberalp a zkusit najít něco k přespání na druhý straně hor. Na navazující Furkapass už dneska rozhodně nemám.

Slejvák mě dohání ještě jednou v kopcích, ale není to žádný drama. A stoupání odsejpá, serpentiny jsou hezky tažený a nevyžadujou moc síly ani jízdu ve stoje. Jsem překvapenej, jak rychle jsem nahoře v sedle. Dojíždí mě kolega závodník, volá, ať hnu, že se za nim valí déšť. Oba mizíme dolů do Andermatt. V mapách hledám, kde bych spal. Vlakový nádraží bude super, říkám si. Ejhle, to je spíš supermoderní stanice metra, tady se nevyspím. Kemp! Jenže kemp bez stanu nedává moc smysl. Pršet na mě může i jinde, zadarmo a bez diváků.

Pokračuju na Hospental. Tohle je menší obec, třeba bude nádraží klidnější, v duchu se uklidňuju. “Z důvodu COVID-19 jsou čekárna i záchody mimo provoz”, suše oznamuje cedulka na zamčených dveřích. Kam dál? Vždyť přede mnou už je jen další stoupání na Furku. Poslední naděje je dětský hřiště za nádražím. A Bingo! Hřiště má skvělou chatku, ze třech stran stěny, je tu sucho a nefouká sem. Vybaluju spacák a ihned usínám.

Den pátý

V pět ráno už zas točím pedálama. Je mlha a tma, tak ani nevidím, kam stoupám. Možná je to dobře. Jede se fajn, slušně jsem se vyspal. Někde v dálce přede mnou leží Furka Pass (2429m). Projíždím mrakem do ranního slunce a užívám si jízdu. Do sedla to není daleko a stoupání je pořád relativně mírný. Tohle nebolelo a nestálo tolik sil, jsem nahoře. Snídám, užívám si slunce, protože sjezd bude studenej a mokrej.

Odtud je to pořád z kopce! Desítky kilometrů zadarmo, snadný rolování. Až před Sionem se napojuju na hlavní silnici a nějakých 30 km trpím v hustým provozu. Žádná krajnice, auta to berou těsně vedle mě, netroufám si ani zalehnout do aerobars, protože bych neudržel směr a tlaková vlna by mě odhodila do příkopu. Před Sionem je alespoň ta krajnice, označená jako cyklostezka. Tohle je všechno, co pro cyklisty bohatý  Švýcarsko může nabídnout? Tak teda děkuju pěkně.

V Sionu obědvám, pracně se probojuju supermarketem a horko těžko hledám něco, co bych snědl. Na free wifi skroluju Bookingem a doufám, že najdu něco rozumnýho na dnešní noc. Sprchu jsem od začátku závodu neměl. A jedu už pátej den. Sprcha a zásuvka je tak všechno, co si dneska přeju. Stojí mi to ale za 80 CHF? Nakonec se mi povede najít jakási ubytovna za 33, hezky na trase, s check-in do 22:00, tak ji beru. Toho momentu budu později dost litovat. Ale hezky popořadě.

Teď mě čeká Col du Sanetsch (2242m). Stoupám rozpálenýma vinicema, všechno je cítit sírou. Ze Sionu v 500 m.n.m to stoupá jen pomalu. A sotva něco nastoupám, hned mě pošle navigace na další sjezd. Abych mohl stoupat víc. Do sedla vede jen tahle silnice, takže potkávám hodně kolegů závodníků. Někteří už valí dolů, jiní trpí se mnou do kopce. Naštěstí se svah drží okolo 10%, často ve stínu. Tohle jde jet i v horku. Sedlem ale trasa nekončí, je třeba sjet dolů k jezeru na druhej checkpoint.

Teď už se jen vrátit do sedla a zpět do údolí. Sjezd je zase super, podvečerní slunce, nekonečný serpentiny dolů, rozumná teplota, jen ruce dostávají zabrat při brždění a rázech na silnici. Zpět v údolí jsem okolo 19. hodiny. Dost pozdě na to najít otevřenej obchod s jídlem, dost brzo na to ubytovat se. Ale co, říkám si, dnešek byl dlouhej. Zajet Furku a Sanetsch v jednom dni mi stačí. Na pumpě kupuju housku a pomazánku za cenu slušný večeře v Rakousku a proti větru dřu poslední kilometry na ubytování.

Z venku to vypadá jako slušnej podnik, gril, lidi se skleničkama vína, číšník kmitá. Obsluhuje a mě nechává čekat. Když obslouží celou hospodu, konečně jdem na check-in. Chci platit kartou, říká OK a začne z mojí karty opisovat čísla. To se mi ani trochu nezamlouvá a tak raději platím hotovostí, 35€, dřív, než stihne opsat celou kartu. Pak mě vede na pokoj. Tohle není turistický zařízení, to je ubytovna pro gastarbeitery. Dostávám postel v pokoji s polskou rodinkou. Když pantáta Polák zjistí, že rozumím česky, chce si povídat. Já mu nerozumím, on nerozumí mě, to ho ale neodradí. Pořád mi něco vypráví, já ale musím do sprchy, dobít krabičky, honem spát. Do jedenácti večer na pokoji něco haleká, chodí ven pít pivo a kouřit. Spát se tu nedá. Nakonec ale přeci jen před půlnocí usínám.

Den šestý

Ve tři zvoní budík. Moc jsem si neodpočnul, ale chci pryč. Musím jet dál. Projíždím noční Martigny a zas stoupám. Zatáčka za zatáčkou, přede mnou leží Col de la Forclaz (1527 m). Na třinácti kilometrech nastoupám vejškovej kilák. Ještě jednou dolů a zas stoupat. Rozednívá se a přede mnou svítí ledovce na Mt. Blanc. Na 15 minut usínám na lavičce, před budíkem mě probouzí zima. Klesám do Chamonix. Konečně Francie!

Začíná novej den, nová země, pořád je ještě příjemně chladno a jede se fajn. Z Chamonix cesta skoro pořád klesá, po serpentinách mimo hlavní tah. Když potkám auto, je vidět, že jsem v jiný zemi. Drží velkej odstup, předjíždí opatrně, čekají, respektují mě. V jednom prudkým a úzkým stoupání se vedle mě přece jen jedno auto nacpe a tlačí mě za krajnici. Obří černej rumunskej mercedes. Než stihnu nadávat, ozve se rána jak z děla. Protijedoucí kamion mu urazil zpětný zrcátko. Tomu říkám instantní karma!

V Megève konečně potkávám supermarket a snídám. Zas se dělá pekelný horko. Už si myslím, že mám vyhráno a pojedu jen podél řeky, z kopce, až do Grenoble. Ten pocit trvá jen chvíli, do uzávěrky silnice. Objížďka mě vede vysoko do kopců, snad 200 nebo 300 výškových metrů na dvou kilometrech. To jsou okamžiky, kdy člověk zvažuje svá životní rozhodnutí a proklíná silničáře. Dlouhej sjezd mi zlepšuje náladu, i když vím, že jsem si ho musel odmakat nad plán.

Přede mnou je nekonečná rovinka. Přes 100 km plání, který musím do večera přejet. Silnice jako podle pravítka, žádná alej, rozpálenej asfalt, o stínu si můžu nechat zdát. Na slunci teplota přesahuje 47 stupňů. Ležím v aerobars a snažím se nemyslet na to horko. Dokud člověk jede a pije, jde to přežít. Máchám hlavu v pítkách a přemýšlím, jestli mě dřív sejme úpal, úžeh nebo kamion.

V pět večer zastavuju u obchodu, kupuju ledovej džus a jídlo. Na chvíli se snažím usnout u řeky před Grenoble. Ale i ve stínu je pekelný horko a ze mě leje pot. Naštěstí se nebe zatahuje a v dálce zní bouřka. Moje šance na to projet město a zkusit tomu ujet.

Grenoble je fajn. Samá cyklostezka, hodně zeleně, navigace mě vede rozumně mimo centrum. Cesta stoupá a trochu prší, příjemně prší. V deset večer mám dost, zavírají se mi oči, musím spát. Chvíli bloudím nějakou vesnicí a hledám, kde bych složil hlavu. Nakonec zajíždím za ves a lehám si na louku vedle silnice, pod borovici. V dálce je vidět bouřka. Je mi fuk, jestli zmoknu. Dnešních 260 km mi dalo tak zabrat, že mě trocha deště stejně neprobudí.

Den sedmý

V půl pátý zvoní budík. Hned pode mnou chrochtá na parkovišti auto. Posouvám budík o půl hodiny (poprvé a naposledy za celou cestu) a ještě usínám. V pět, za tmy, vstávám. Na poli nade mnou stojí liška a kouká na mě. Ve světle baterky jí září oči. Pak ji začnu nudit a jde si po svých. Myslím jen na jedno – musím se dostat pod Mt. Ventoux dřív, než bude největší horko.

Do hodiny vychází slunce, ale jede se dobře. Vzduch je pořád chladnej a cesta převážně z kopce. Nemám nic k jídlu a tak doufám, že brzo najdu obchod. Než se tak stane, mám za sebou ranních 70 km jízdy. Člověk by neměl chodit nakupovat hladovej. A tak teď sedím na lavičce, bouchám kilo hroznovýho vína, bagetu s celou sklenicí marmelády, litr džusu, broskev a banán. Z toho by se nasnídala průměrná rodina.

Vjíždím do soutěsek Gorges de la Méouge. Všichni se koupou v řece hluboko pode mnou. Slunce už je zas vysoko na nebi a pálí. Vykoupal bych se taky, ale za každý zdržení tady zaplatím později při stoupání na Mt.Ventoux. Ve vzduchu je cítit žár slunce, asfalt a levandule.

Jestli jsem si včera myslel, že je mi horko, tak jsem se pletl. To byla jen taková demoverze léta. Tady v kopcích to teprve pálí. Teploměr ukazuje za jízdy ke 48 stupňům. Je takový horko, že i jízda z kopce je nepříjemná. Jako by vám někdo do obličeje pustil fén na nejvyšší teplotu. Chvíli si lehám pod strom. Usnout nejde, je moc horko. Internet tu taky není. Zvedám kolo a jedu dál. Deset metrů, dvacet, nějak to nejede. A doprdele, zadní kolo je prázdný. Po ničem netouží srdce cyklisty víc, než v tomhle horku měnit duši.

Vyndat zadní kolo, sundat plášť, prohlídnout ho. Vypadá to na trn, kterej jsem prstem ulomil, když jsem přejížděl vnitřek pláště ve snaze najít příčinu. Modlím se, aby jeho zbytek nepropíchnul náhradní duši. Kompletuju kolo a mojí mikropumpičkou se snažím napumpovat nějakej rozumnej tlak. Moc to nejde, ale zas mám super puchejř na dlani a krásně jsem se u toho zahřál.

V další vesnici u studny lepím tu píchlou duši. Mám jen jednu náhradní, teď jednu náhradní děravou. Naštěstí je ve studni dost vody abych pod hladinou našel díru a mohl ji zalepit. Vesnice je krásná, jak z plakátu. V tomhle rozpoložení to ale nedovedu moc ocenit. Zapomínám i na to, že je mi horko a myslím jen na Ventoux v dálce přede mnou.

Odtud je to 25 km do kopce. Stoupání je relativně mírný, ale i tak stojí hodně sil. Jde to, dokud se člověk motá lesem a příležitostně jede ve stínu. Zastavuju u Chalet Reynard, 6 km pod vrcholem. Tady se dá doplnit voda. Tady mi začíná závěrečnej parcour. A tady taky končí les a začíná kamenná poušť.

Dojíždí mě naši fotografové, oba Češi. Za jízdy mě fotí a slibujou studený pivo na vrcholu, když sebou hnu. Ploužím se tou pouští, vysílač pořád nekonečně daleko, bílý kamení oslepuje. A najednou jsem nahoře, přímo pod vysílačem! Mám dost, ale jsem šťastnej, že je třetí checkpoint za mnou. Chvilku klábosíme, zapomínám se najíst i napít, pivo odmítám, protože nevím, co by se mnou udělalo. Málem bych ani neudělal fotku kola u cedule.

Loučím se a roluju dolů. Zatáčka za zatáčkou, teplota už klesá a jen přemýšlím, jak dneska s přespáním. Nutně potřebuju zásuvku a hodila by se i sprcha. Po sedmi dnech na cestě by to byla druhá sprcha. V Malaucène ještě stíhám obchod a večeři. Kolem je hodně kempů, to by pro mě vlastně bylo ideální místo na spaní. Pršet nemá, sprcha a zásuvka je tam.

Jenže kemp představuje klasický dilema – když přijedu pozdě, bude recepce zavřená a musím zůstat dlouho do rána. Nebo se ubytuju v osm večer, zatímco ostatní pojedou do noci. Přijet v noci a ujet nad ránem bez placení nechci. A tak po volím večerní pohodu, vjíždím do přírodního kempu a za 14.5€ mám sprchu, zásuvky, stolek a židli na vlastním plácku. Působí to strašně nepatřičně, když jsem v devět vysprchovanej, všechno na nabíječce, mám vypráno a uklizený tašky. Takovej luxus si během závodů asi moc lidí nedopřává.

Den osmý

Ve tři ráno zvoní budík, poslepu balím spacák na kolo a jedu. Dost možná vyrážím dřív, než jiní usínají, žejo, @dvorakjakub. Než vysvitne slunce, jsem nahoře v Col de Perty (1302m). Cestou děsím pár divočáků. Jeden vyšel na silnici přede mě, pak si mě všiml, lekl se, začal na asfaltu prohrabovat naprázdno jak z animovanýho filmu, pak nabral rychlost a zmizel v křoví.

Přede mnou leží ještě jedno brutální stoupání, Montagne de Lure (1727m). Za každou cenu chci být nahoře před polednem, než přijde to nejhorší vedro. Ještě, než přijíždím k prvním serpentinám, mám z kola divnej pocit. Tak nějak zvláštně mi v pedálech plavou nohy. Boty dobrý, pedály dobrý, kliky… doháje, ložiska ve středový ose vymletý tak, že mají kliky docela slušnou vůli a při každým šlápnutí je ta vůle cítit. Je sobota dopoledne a do cíle to mám 400 km. Co teď? Pokusit se nechat to opravit, když neumím ani slovo francouzsky? Uklidňuju se tím, že ložiska většinou neselhávají fatálně a nejspíš se bude jen ta vůle zvětšovat. Kašlu na to a jedu dál, kolo musí vydržet.

Stoupání je, jak jinak, brutální. Před polednem už je horko na padnutí. Cestu navíc čerstvě opravili, takže všude leží 2cm štěrku, do kterýho se boří kola. Za každou zatáčkou zastavuju a piju. Když se blížím k vrcholu, už nemám ani tu vodu. To je poprvé, co mám opravdu žízeň a nic k pití. Těsně po poledni jsem nahoře, krajina opět připomíná poušť, jako na Mt. Ventoux. Konečně klesám, zároveň výrazně stoupá teplota. Na vrcholu bylo 40, s každou další zatáčkou přiskakuje i za jízdy stupeň… 44, 45, 46… Zas ten fén přímo do obličeje.

Pítko ve vesnici je vysvobození, i když je na něm nápis, že voda není kontrolovaná. Je mi to jedno, vypil bych i mrtvýmu oko, jakou mám žízeň. Odteď do večera následujou přískoky ob jednu obec, 10-15 km na zátah maximálně. Pak musím zastavit, do stínu, pít a chladit se. Docela to funguje a kilometry do cíle ubývají. K večeru přijíždím k Gorges du Verdon. Řeka je tu hluboko zařezaná do údolí a ze silnice nahoře jsou skvělý výhledy. Jede se najednou senzačně. Jako bych právě vstal a měl úplně čerstvý nohy. Nic nebolí, mám chuť a sílu tlačit to dál. Tak daleko, jak jen to půjde, abych to měl zítra do cíle co nejsnazší.

Okolo desátý se blížím smyčce Belvédère de la Gorge de Gueges, kterou pro nás organizátor naplánoval. Chtěl bych ujet ještě tu, než půjdu spát. Cesta jde nejdřív prudce z kopce, následně stoupá pár stovek výškových metrů. Zhruba v půlce stoupání koukám, že se mi za zády blíží slušná bouřka. Krajinu vytrvale osvětlujou blesky. Jet dál, vrátit se? Na mapě přede mnou není nic, kde bych se mohl ukrýt. A být v horách uprostřed bouřky nezní jako dobrej nápad. Otáčím se a vracím do údolí. Tady sice taky není, kam se ukrýt, ale aspoň mě nezabije blesk. Ulehám do trávy vedle cesty, nastavuju budík a rychle usínám. Bouřka mezitím někam mizí, ani neprší. Přes to dnešní horko jsem odkroutil 270 km a do cíle bych mohl dojet zítra po obědě.

Den devátý

Před druhou ráno vstávám a za pět minut už jedu. Znova to stoupání. Škoda, že je taková tma a nic nevidím. Někde hluboko pode mnou je znát kaňon, skály, cítit voda. Na jedný z vyhlídek vylekám a probudím kolegu závodníka. Pozdraví mě a pořád dokola opakuje, že je to tu moc hezký. Má dost a ten šok mu nepřidal, loučím se a nechávám ho dál spát. Cesta naštěstí horu objíždí a dál nestoupá, ale ani přesto se nemůžu donutit hnout zadkem. Nohám se nechce, nemám žádnou motivaci. Nakonec po pátý ráno ještě na hodinu usínám na lavičce před kempem. S východem slunce mě únava vždycky přechází a už to jede.

Závěrečnej parcour je brutální od začátku do konce. Na 450 km musím nastoupat 8700 výškových metrů. Takže nahoru a dolu, opakuj do úmoru. Přejíždím poslední velký stoupání a vím, že do cíle je to 70 km. Nesnídal jsem, müsli tyčinku už nemůžu ani vidět, nemám žádnou energii, na kterou bych jel. Jen tak točím pedálama, abych nestál na místě a posouval se.

Zachraňuje mě až malej obchod v jedný horský vesnici. Kupuju velkou bagetu, rajče a krabici pomerančovýho džusu. A najednou mám energie na rozdávání. Do kopců nepodřazuju, prostě to tahám na těžký převody, silou. Kilometry ubejvají neuvěřitelným tempem. Jen 25 do cíle, vjíždím do města. Nejde mi na rozum, jak to může být ještě tak daleko, ale je mi to jedno. Valím, co to jde. Kličkuju městem, pořád hodně vysoko, myslím na ten závěrečnej sjezd a rovinku podél pláže. Letiště, cyklostezka, pláž, promenáda. Sprintuju do cíle. Po téměř osmi dnech jsem tady!

Přesně 7 dní, 21 hodin a 29 minut mi trvalo přejet z Vídně napříč Alpama až do Nice na Azurovým pobřeží. Kolo i tělo vydrželo 2100 km a 29 000 výškových metrů. Moc mi to nedochází, tak se prostě posadím na lavičku, otevřu darovaný studený pivo a jsem rád, že už nikam dál nemusím.

Díky všem, kdo jste mě na trase sledovali, fandili, psali na sociální sítě nebo se za mnou dokonce vypravili na kafe. Moc si toho vážím!