Jak jsem se k bikepackingu dostala

U mě to začalo operací, po které jsem podle lékařů musela opustit běhání, které jsem tak milovala. S možností žít bez sportu jsem se smířit nehodlala a tak jsem si ještě v nemocnici usmyslela, že začnu víc jezdit na kole a aby to stálo za to, tak na kole objedu Českou republiku po hranicích. Myslím, že to byla tenkrát taková zoufalá a umíněná touha po něčem, co v tu chvíli bylo opravdu na míle daleko. A to nemluvím jen o mém operovaném koleni, ale o zkušenostech a o kole ze čtvrté třídy, ze kterého jsem už trošku vyrostla. 

Ale ta myšlenka se usadila tak moc, že jsem tajně začala plánovat a vymýšlet, co a jak. Jenže růžové to být asi nemělo, a když jsem o rok později sice už chodila po dvou, tak mě pro změnu skolila mononukleóza. Paráda! Takže hranice nebudou. Co teď? Nechtěla jsem už na nic čekat. Z umíněnosti se stala touha po tom sednout na (už nové) kolo a vyrazit. Jedno kam. Ale hlavně jet. Tudíž jsem vymyslela novou trasu. Cesta z nejjižnějšího bodu republiky na ten nejsevernější. Podle map to mělo být něco málo pod 500 km a to za týden zvládnu i já. 

Myslím, že jsem nad tím moc nepřemýšlela. Prostě jsem řekla, že jedu, a bylo to. Koupila jsem si pořádné kraťasy s cyklistickou vložkou, jelikož jsem usoudila, že jinak by to asi tak boží nebylo. Na kolo jsem dala „gaučovou“ sedačku z toho starého a koupila si nosič na půjčené brašny a řídítkovou brašnu na drobnosti. Od Míli jsem dostala plachtu, abych nespala pod pončem z Decatlhonu, a od mamky jsem dostala samonafukovací karimatku. Taky jsem si pořídila svůj první opravdový ešus (jako malá jsem na tábory dostávala plastovou mističku) a vařič, který jsem poprvé zkoušela na balkóně paneláku, kde jsem bydlela při škole. Fakt mi to nešlo. Ale asi po hodině bojů jsem našla grif a uvařila si svůj první čaj v ešusu. To byla radost! Dokonale jsem si na mapy.cz naklikala cestu a vytiskla si ji na černobíle na A3 papíry, které jsem z důvodů šetření váhy ostříhala. Mamka mi uřízla kartáček na poloviční délku a má ultralehká výbava byla kompletní! Samozřejmě s plechovým hrnečkem, pončem, nepromokavou bundou, nepromokavými kalhotami a nejtěžší knihou z mé knihovny. 

Nadešel čas vyjet. 21. 8. 2016 jsem všechno i s kolem nacpala do výtahu paneláku, sjela dolů, tam jsem nahodila brašny, nepromokavé oblečení a vyrazila přes deštivé Budějovice na vlak. Byla jsem lehce překvapena, že se kolo řídí trošku (hodně velkou trošku) jinak, než bez brašen, a tak jsem se dokodrcala zpocená na nádraží, kde mi vlak ujel před nosem. Do dalšího jsem nasedla o dvě hodiny později a vyrazila do Vyššího Brodu s pocitem, že to nejhorší mám za sebou. Nevím, kde se ve mně vzala taková naivita. Opravdu ne. 

Během minuty po vystoupení z vlaku jsem zjistila, že ač mám trasu naplánovanou naprosto dokonale, tak vážně netuším, kterým směrem se mám vydat. Naštěstí jsem nebyla ve Vyšáku poprvé, a tak jsem vylučovací metodou vyrazila cestou, o které jsem si byla asi tak na 40% jistá, že je to ta pravá. A byla! Samozřejmě do kopce. Ale to mi nevadilo, směr byl správný. Ve Studánkách jsem odbočila na turistickou cestu a lesy a loukami se blížila k zaniklé obci Radvanov a k nejjižnějšímu bodu naší republiky. Cesta byl delší, než jsem předpokládala a zakoupené lahve s vodou těžší, než jsem doufala. Kulišácky jsem to vyřešila tím, že zůstaly ležet vedle cesty s tím, že si je zpáteční cestou vezmu. To byl další z omylů. Na zpáteční cestě asi o 40 minut déle tam už nebyly (že by aktivní policejní hlídka, kterou jsem zahlédla z dálky?). 

Nejjižnější bod je takové skoro zapomenuté místo, kde moc lidí nepotkáte. Ale je tam takový hezký klid a pohoda. Teče tam Hraniční potůček, který, jak jsem později zjistila, teče u všech našich nej bodů, a je tam veliký kámen se souřadnicemi a označením místa. Kromě příjemného posezení je odtud vidět i na palisádové opevnění, takzvané Švédské šance. 

Po chvíli rozjímání a zkoumání místa byl čas vyrazit zpět do Vyššího Brodu a pak už byl směr jasný. Na sever.

Tlačil mě čas, a tak jsem mě známou krajinou Jižních Čech ujížděla rychlostí, která byla adekvátní mému horskému hliníkovému Maxbiku, váze brašen a mému „umu“ v jízdě s brašnami. Dodnes si vzpomínám na kopec do Malšína, kde je krásná kaple Panny Marie a kostel Srdce Ježíšovo. To bylo krásné! I krajina kolem! Ale jak se kolo, které snad váží víc než já, má dostat s mou pomocí do takového kopce, mi jasné nebylo. Ale dostalo se. A dostalo se i přes kouzelný Český Krumlov, zámek Červený dvůr (tou dobou již psychiatrická léčebna) až do Smedče, kde mě další vydatný déšť donutil se poohlédnout po ubytování. Nikde nic. Až jeden starší pán mě nasměroval do 7 km vzdálených Lhenic, kde prý ubytování najdu. A našla jsem. Jak byla starší matrace na posteli pohodlná a teplá sprcha teplejší než kdy jindy. Usínala jsem s neskutečným pocitem radosti a svobody. 

Ráno jsem se rozloučila, koupila v obchodě loupáček a vyrazila na cestu. Po prvním kilometru jsem si nandala návleky na kolena, které jsem si pořídila kvůli Cestě. Následující kilometry jsem se střídavě svlékala a zas oblékala. V Netolicích už mi bylo jasné, že moje geniálně naplánovaná a černobíle vytištěná mapa je asi tak na dvě věci, a koupila jsem si mapu pro další cestu. Kdo by se chtěl divit papírovému provedení map, tak jsem v té době ještě dokázala spokojeně žít bez aplikací v telefonu a o off-line mapách jsem neměla zdání. Za městečkem je zámek Kratochvíle, a ještě za ním v lesích najdete nádherné poutní místo Lomec. Tohle místo stojí za zastavení. Kromě kostela Jména Panny Marie je tu lípa Naděje a klášter františkánek. O pár kilometrů dál je vesnička Libějovice, kde mě trošku rozmrzel stav starého i nového zámku. Nelíbí se mi, jak se staví nové šílené stavby a historické klenoty si bere zub času do svých spárů. S myšlenkami na to, jak zámky asi dříve vypadaly, jsem uháněla na sever. 

Bylo zajímavé, jak se mi v průběhu dne střídaly nálady. Ráno super, před obědem hlad, po obědě super, a když se začal blížit čas, kdy si mám najít spaní, tak se přiznávám k jistému strachu. Už jsem jela bez přesného plánu a nevěděla jsem, kde budu uléhat. Takže jsem byla nervózní a opravdu se bála. Ani už nevím čeho, ale ten stísněný pocit si pamatuju. Kousek nad Orlíkem se mi zalíbil remízek uprostřed pole. Vesnice byla kousek, ale zároveň dost daleko a byl odtud dobrý výhled do krajiny kolem. Ideální místo pro mé první spaní o samotě. Natáhla jsem plachu, nafoukla karimatku a při vaření večeře jsem se cítila jako hrdinka dne. Tenhle pocit mi vydržel až do chvíle krátce před půlnocí, kdy ztichl i vzdálený kombajn a já byla najednou v tom tichu úplně sama. Každý zvuk byl slyšet. Každé zašustění i závan větru. Nemohla jsem usnout. Psala jsem SOS Mildovi a ten mě uklidnil, že je to v pohodě. Myslím, že až pak jsem usnula, i když na to měla největší vliv únava z celého dne.

Ráno bylo kouzelné! Východ slunce u nohou a pocit z první noci venku byl opojný. Den začal krásně a tak i pokračoval. Když mi došla mapa tak jsem zkoumala informační mapy v obcích a další zásobu jsem si koupila v Příbrami, ale bohužel tam neměli mapu Křivoklátska, tak jsem byla odkázaná na mapu z infocentra v Hořovicích. Nikdy nejezděte podle map, kde je zelený flek jako les a v něm puntíkatá cesta fialové barvy vedoucí k cíli. Není to dobrý nápad. Cest tam bylo asi dvacet, ale na mapě byla jen jedna. Takže jsem místo 4 km najezdila krásných 17. Slovo najezdila berte s nadsázkou. Jak již název Křivoklátsko napovídá, je to krajina nahoru a dolů a doleva a doprava. Kolo jsem před sebou tlačila do kopce ve vyježděných kolejích od traktoru a dolů jsem za ním vlála a bála se, že tam bude dřív než já. Vraní skály jsem už jen s trpícím výrazem obešla a jásala jsem až ve vesničce Svatá, že jsem na silnici. Tam jsem dala na rady místních a jela dál po silnici až do Doks, kde jsem si nevím, proč usmyslela, že to jsou Doksy, kde jsem byla s taťkou a kde taky najdu nějaké levné ubytování se sprchou, jelikož dva dny bez ní už byly znát. K mému překvapení jsem byla v úplně jiných Doksech a k ještě většímu překvapení mě k sobě domů vzala jedna úžasná rodinka. Mohla jsem se umýt, dosyta najíst a vyspat v dětském pokojíčku. Díky!

Po ranním kafi jsem vyrazila přes Libušín (miluju tyhle názvy obcí) do Slaného, kde jsem dostala mapu ČR od milého pána v infocentru a pokračovala Dolnooharskou tabulí, která se rozprostírá od Kladna až po Litoměřice. Cestou jsem z dáli viděla Říp a projela jsem Terezínem. Z Terezína jsem jela na Litoměřice a poprvé v životě viděla a přejela Labe, které mi dělalo společnost následující kilometry až do malého nenápadného kempu před Brannou, kde mě zlákalo týpí a pivo ze stánku. Po domluvě s majiteli jsem se nastěhovala do týpíčka a sedla si k místním na pivo a párek. Povídali a pili jsme do noci. Dozvěděla jsem se, co je tak super na golfu a na lodích. Oni zase, proč jedu na kole s milionem zbytečných věcí na sever. Krásný večer u Labe. A ještě lepší ráno s lehkou kocovinou a koupáním v naší druhé nejdelší řece. Po koupání jsem si spálila hrachovku k snídani a zachránila mě paní z kiosku, která přišla o chvíli dřív. Turek a párky mě postavily na nohy a po tom co mě místní policajt vyfotil u týpí jsem vyrazila podél Labe dál. 

Labská cyklostezka mě vezla po rovince až do Děčína, kde jsem se odpojila a vyrazila do kopců Českého Švýcarska. K mému překvapení jsem mezi kopci v obcích Srbská Kamenice a Jetřichovice nenašla bankomat a přítomnost stokoruny mi moc nepomohla. Co není v hlavě, musí být v nohách. Nechala jsem brašny u hodné paní v infocentru a vyrazila do České Kamenice do bankomatu. Jestli do teď byla cesta kopcovitá, tak tohle byl extrém pro mé unavené tělo. Ale dojela jsem. Vybrala jsem si peníze. V restauraci ve stoje vypila Kofolu na ex a vyrazila druhou cestou zpět do Jetřichovic, kde jsem nesehnala ubytování a tak jsem se vydala do autokempu, kde mi milá paní dala na noc krásnou dřevěnou chatičku a poradila, ať jdu hned do sprchy, jinak bude ledová jak voda z potoka a že ta ledová byla. Nestihla jsem to.

Při vaření poslední večeře jsem poslouchala trampské písně, které se nesly údolíčkem od dětského tábora, a užívala si ten pocit pohody. Večer jsem usínala s úsměvem na tváři.  Zítra dojedu na sever. 

Ráno mě čekaly kopce a šotolina. Ale jelo to jakoby samo. Zbývalo mi asi 30 km a já si to neskutečně užívala. Zastavila jsem se v Mikulášovicích, abych poslala pohledy, dala si polévku, zmrzlinový pohár a koupila si malou rybičku. Kdo zná ty krásné nožíky ve tvaru rybičky, tak jsou právě odtud. Kolik já jich jako malá ztratila. 

Pak už to byl jen kousek. Na konci osady Severní mě čekal taťka. Společně jsme naložili brašny do auta a vyrazili na kratičkou cestu k nejsevernějšímu bodu. Kolo jsem si vedla s sebou. Muselo být se mnou po celou dobu. Nějak jsem k němu přirostla, nebo ono ke mně? 

Na nejsevernější bod vedou dvě cesty. My šli tou kratší a vedl nás opět malý a krásně čistý potůček, který jsme neustále přeskakovali sem tam. Pod korunami stromů jsme se blížili ke konci mé cesty. Stojí tam taky velikánský kámen, který označuje ten nejsevernější bod republiky. Chvíli jsme tam postávali, a když mě taťka fotil, tak se mě zeptal, jaké to je. Jaké to je ujet 474 km sama na kole a najednou být v cíli. Popravě jsem nevěděla, co říci. Měla jsem radost, byla jsem šťastná, nadšená. Ale ten opravdový pocit byl ještě silnější. Věděla jsem, že to není konec, ale začátek nové cesty. A takhle jsem bikepackingu propadla.