Jak jsem (ne)dorazil na sraz

Protože nejsem žádný rychlík a často po cestě fotografuji, rozložil jsem si 148 km dlouhou mtb trasu na dva dny tak, aby vedla co nejdéle brdským pohořím. Měl jsem v plánu projet celou západní část Brd známou spíše jako Hřebeny a pak pokračovat přes střední Brdy (zde jsem chtěl přespat) do jižních Brd, kde jsem už měl sjet do volné krajiny a pokračovat dále na Horažďovice.

Z domova jsem vyrazil v pátek okolo desáté hodiny a Petřínskými sady jsem sjel k Vltavě, podél které jsem pokračoval do Radotína, kde jsem pak okolo Berounky projel Černošicemi až do Všenor. Podél vody byl příjemný chlad, proto jsem zatím moc nevnímal stoupající teploty a nepříjemné dusno. Uvědomil jsem si je ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že to z Všenor nevezmu po silnici do Černolic, ale naopak si to trochu zkrátím rovnou po žluté, aby se napojil zase zpět na trasu už na hřebenech.

Zkratku jsem si v tom odpoledním dusnu před bouřkou náramně užil. Poštípali mě snad všichni hmyzí obyvatelé lesa, několikrát jsem přenášel kolo přes popadané stromy a připadal si jak někdo, kdo zrovna vylezl z termálních lázní. Naštěstí těsně před hřebenem jsem stranou cesty narazil na turisty dosud neobjevenou kolonii ostružin, kterou jsem vyplenil. Tak dobré ostružiny jsem dlouho nejedl. Choval jsem se jak zvíře a plnými hrstmi do sebe sypal sladké plody. Dotěrný hmyz, který mě po celý výstup provázel jako mrak zmizel v ostružiní. Někde si musím poznamenat, že na ostružiny je nejlepší jít v půlce srpna.

To už jsem ale konečně na brdských hřebenech a pokračuji vlastní trasou stranou profláknuté červené turistické, ale stále víceméně rovnoběžně s ní. Pod Klondajkem na ni ale na chvilku najedu, abych dobral vodu ze studánky Bílý kámen. Pod Stožcem už se zase vracím na vlastní trasu a po nějaké době sjíždím Bukovskou cestou téměř až do vesničky Hluboš. Tuto cestu mi kdysi ukázal jiný bikepacker a zároveň i velký kamarád Olda. Je to parádní široká šotolinová cesta. Někdy si ji najděte a projeďte. Od vesničky Hluboš klesám po loukách do údolí Litavky. Než jsem však definitivně spadl dolů do údolí, ještě jsem zastavil, abych se zorientoval. Na jihozápadě vidím vrchol Třemošné, před sebou na horizontu mohutnou stěnu zvedajících se vrchů středních Brd. Vím, že musím zamířit přesně mezi, tam do té záře pozdního odpoledního slunce.

V Drahlíně potkávám otevřený Coop a nakupuji proviant na noc a další den. Původně jsem chtěl nakoupit až v Obecnici, poslední obci před noclehem, ale vlastní zkušenost říkala, abych využil příležitosti hned. A dobře jsem udělal. Když jsem totiž do Obecnice přijel, měl zdejší Coop už zavřeno. Z Obecnice mě ještě čekal šest kilometrů dlouhý výjezd k nádrži Pilská, který byl pro mě velmi unavující. Dokonce jsem si do kopce několikrát zívnul, protože dusno dosáhlo svého maxima a vůbec na psychiku zrovna tenhle stoupák nepůsobí právě blahodárně. Je to dlouhá, rovná, neustále se zvedající asfaltka, u které nejde dohlédnout konec. Když už si konečně myslíte, že se to zlomí, čeká vás jen pohled na další rovné a nekonečné stoupání. A tak to šlo dál a dál a nestydím se přiznat, že jsem si tu pěkně zanadával a několikrát chtěl zahodit kolo do škarpy.

Nakonec ale stoupání přeci jen skončilo a já už pak jen sjel k Pilské studánce. Zde jsem dobral znovu vodu, kterou jsem vypil při výjezdu. Pilská studánka je jedna z několika, která je v Brdech pravidelně kontrolována a má vynikající vodu. Je kompletně zastřešena a najdete u ní i pěknou lavičku. Je to další místo, které určitě doporučuji, pokud budete žízniví.

Na místo přespání jsem nakonec dorazil někdy lehce po osmé hodině večerní a na místě mě do několika minut dohnala bouřka. V nohách jsem měl pohodových, ale věřte, že náročných, 75 km. Jako první jsem postavil tarp a jen co jsem zavěsil hamaku, spustil se déšť. To jsem ještě netušil, že už neskončí. Už v dešti jsem odběhl k blízkému potoku, do kterého jsem si lehl a umyl se. Pod tarpem jsem si pak vytvořil dokonalý komfort, že bych tu mohl v klidu přežít snad i povodeň.

V noci jsem se probudil, abych se šel vyčůrat, a déšť stále bubnoval do tarpu. Když jsem si posvítil čelovkou do korun stromů, viděl jsem jen šňůry vody padající z nebe. V noci nabral déšť na síle tak, že mi začala voda odražená od kmenů stromů, na kterých jsem visel, létat pod tarp s razancí kulometné palby. Nakonec mě to donutilo zatáhnout i „dveře“ v čelech tarpů, které normálně používám hlavně v zimě. Posvítil jsem si na zem a konstatoval, že zatím se plavat nebude.

Ráno jsem se vzbudil v půl šesté a tarp stále zpíval pod náporem deště. Jedna změna ale přeci jen nastala. Všechny prohlubně mezi kořeny okolních stromů byly vyplněné vodou, postupně se spojovaly a vytvářely malou jezerní krajinu. Větší starost mi ale dělal potok. Sundal jsem ze sebe veškeré noční oblečení a jdu se podívat k potůčku… a zjišťuji, že je jeho koryto nyní plné hučící, zakalené vody. Když si u něj čistím zuby, slyším dunivé rány, jak do sebe pod jeho hladinou narážejí kameny valené proudem. Takovou sílu teď potok měl. Když okolo projel ještě pařez, pochopil jsem, že do potoka dnes určitě nepolezu. Toho rána jsem po tábořišti běhal nahatý a házel pod tarp vše, co jsem večer zapomněl „venku“. Pokud by mě u toho někdo pozoroval, asi by umřel smíchy.

Je osm hodin ráno a nemám jak zjistit, jestli někdy přestane pršet, protože jsem zrovna v místě, které není pokryto mobilním signálem. Tak si říkám, že tomu dám ještě trochu času. V deset, kdy už mě sezení pod tarpem přestávalo bavit, jsem se na čekání vykašlal a začal jsem pomalu balit. Nakonec už zbývá jen tarp, který skládám zhruba před polednem, kdy se potok definitivně vylévá z koryta a začíná postupovat směrem k tábořišti.

Smířen s tím, že pojedu celý den v dešti, vyrážím směrem na Nepomuk, kde se lehce prochladlý zastavuji v místním vyhlášeném kiosku cykloklubu Brdy Nepál. Toto místo by neměl rozhodně žádný cyklista minout. Uvnitř se můžete ohřát u kamen a třeba u dobrého čaje, jako jsem to udělal i já. Po rozmrznutí vyrážím směrem na Teslíny a pak dál na Chynín, kde chci Brdy konečně opustit a pokračovat rovinatější krajinou na Horažďovice. Opět jsem komplet durch, ale je mi to už jedno. Déšť trochu ustává a přede mnou na cestě se v kaluži cosi velkého vrtí. Když přijedu blíž, zvedne se z kaluže káně a chvilku letíme vedle sebe. Je mezi námi nějakých 40 centimetrů. Takhle paralelně spolu plachtíme dobrých 15 metrů, pak to káně přestane bavit a uhne do lesa, kde mě ještě chvíli doprovází mezi stromy.

O pár kilometrů dál mi při pohledu na hodinky dochází, že to s dneškem nevypadá časově vůbec dobře. Dojezdovku mi naplánovaná trasa ukazuje až někdy okolo deváté večer, možná méně, pokud bych jen dupal do pedálů a nevnímal svět okolo. Když pak tlačím kolo do kopce nesjízdnou cestou plnou kořenů někde mezi Gatsemankou a horou Nad Maráskem, volá mi Dag a sděluje, že to s Honzou balí a ať mě ani nenapadá pokračovat dál, že prý klesá teplota a jakmile sjedu z lesů do otevřené krajiny, bude protivítr a pocitově zima. To mi na náladě zrovna nepřidává… Až později se dozvídám, že Dag hodně promrzl a do toho se mu komplet rozhodila termoregulace.

Nakonec se rozhodnu otočit kolo zpět domů. Na místo srazu mi v ten okamžik zbývalo nějakých 59 kilometrů. Byl to pech a mrzelo mě, že jsem nedorazil, ale nakonec jsem si uvědomil, že to, co mi napsal Bob Bikolka později na Twitteru: „Safety first, taky to nelámu, když to nejde…“, je nejdůležitější.

Lesem se po nějaké té chvilce dostávám na cyklostezku a poté v mlze a dešti projíždím okolo grilbaru Míšov (tady se tak zastavte, další vynikající místo, pokud budete mít na cestách hlad), kde mě udivenými pohledy počastují bajkeři nakládající svá elektrokola do aut. Po stezce pokračuji stále rovně k Padrťským rybníkům, které oba míjím z jejich levé strany, a pak projíždím zaniklými vesnicemi Padrť a Zadní Zaběhlá. V tomto úseku dnes už taky bývalé vojenské střelnice nejsou žádné lesy a já se tak kochám nerušenými, lehce zamlženými pohledy do kraje a cítím, že podzim je už docela blízko. Pod vrchem Kočka zase vjíždím do lesa a sedlem Ve Vrších sjíždím serpentinami na Třirubeckou louku. Během sjezdu na louku potkávám osamělého bikepackera na gravelu a po chvilce další na mtb. Vzápětí pokračuji do prudkého stoupání podél vojenského prostoru a potoka Rezerva, kde potkávám zřejmě i zbytek této roztroušené bikepackerské skupinky. Kam asi tak všichni v tomto nečase jedou?

Od konce vojenského prostoru Rezerva se stáčím na východ a dávám si další hodně vysilující téměř čtyřkilometrový výjezd známou silnicí Alliance až do sedla Dlouhý Kámen. Ze sedla pokračuji stále po Allianci sjezdem až na její druhý konec při okraji posádkového cvičiště Jince. Silnička Alliance je postavená v alpském stylu, měří necelých osm kilometrů a nechal ji vybudovat Jeroným Colloredo-Mansfeld, aby propojovala jejich dvě panství v Dobříši a Zbirohu, kterým stál v cestě brdský hřeben s vrcholy Toku a Houpáku. Zajímavostí je, že některé části této silnice jsou stále v původním stavu a vy si tak můžete vychutnat i jízdu po původních dlažebních kostkách s pěknými výhledy, o které jsem já kvůli dešti a mlze přišel.

V této chvíli už se nikde moc nezdržuji a volím nejrychlejší možnou cestu do Jinců, kde už na mě čeká domluvený odvoz. V nohách mám dalších směšných 53 km.