Jak jsem nedojela pod Mt. Blanc II

Kromě tunelů tam byla spousta krásných horských ledových řek. Skoro u každé jsem se zastavila a opláchla ze sebe pot. Už jsem se zmínila, že bylo šílené horko od rána do večera? Mám pocit, že šestý den moje morálka začala balit kufry. Sice jsem jela krásnou krajinou, měla skvělou pizzu, přežila setkání s hadem. A další setkání s jakoukoli větví na cestě, která se podobala hadovi už byla trošku horší. Málem mě kleplo. S hadem to bylo tak, že jsem si sedla na lavičku za kterou byla skála a volala babičce, že jsem živá, zdravá, spokojená (kecala jsem) a po obědě. A když jsme domluvily, tak jsem se zvedla a najednou se mi mezi nohou a kolem propletl had a svištěl dál. Další den jsem tedy při pohledu na jakoukoli větev málem spadla z kola

K večeru jsem dojela do vesnice, kde byl pěkný parčík a hlavně tam nebyla ani noha a stín. Tady jsem strávila asi hodinu focením selfíček a svých nohou. Nevím, jak jinak mám popsat zoufalství, které navštívilo mou hlavu. Ale myslím, že pár fotek aspoň pobaví.

Usoudila jsem, že tu přespím, našla si hezké místo a už už jsem nafukovala karimatku, když přišel pán a začal mi vysvětlovat, že tady nemůžu být. On nemluvil anglicky, já německy. Takže jsem ho pochopila až když z trávy vyskočilo automatické zavlažování přesně na místě, kde jsem chtěla spát. Takže mi ukázal ať spím na pódiu a ještě mě dovedl do takové boudy, ze které se vyklubal záchod s umyvadlem, teplou vodou a zásuvkami. Díky pane!

Další den zase tunely, zase řeky (špinavější), nákup v Decathlonu, další pizza, víc Italů, které zaujala holka na kole a první delší výjezd do hor. Co mi dělalo denně radost, je to, že ve skoro každé vesnici najdete zdroj pitné vody. Takže jsem doplňovala kde to šlo. Na radu Martina Kubeše jsem mířila k Lago di Tenno. Takže jsem projela kolem hradu Castel Belfort a když jsem sjížděla k Andalu, tak se mi do cesty postavil týpek v černém a s odznáčkem na hrudi. Carabinieri!! Kruci, co jsem provedla?

Na dálku nevidím úplně dobře a když jsem zastavila, tak jsem zjistila, že policajt to není, ale to už se mě ptal jak se jmenuji a když jsem mu řekla, že Libuše, tak mě požádal o ruku. Ano. Nekecám. Pokud “Married me” neznamená něco jiného, tak mě právě cizí chlap, co vypadal jako Fábio z romantické komedie, požádal o ruku.

V šoku jsem souhlasila s tím, že za ním pojedu na kole a probereme to. Autem zajel až před obchůdek se sýry a prossuty. Po tom, co mi udělal luxusní obloženou housku a nabídl všechno pití, co tam měli jsem pochopila, že obchod mu říká pane. To by byla partie, ale můj typ to úplně nebyl. No trvalo mi asi půl hodiny, než jsem mu vysvětlila, že si ho nevezmu a ani u něj nebudu spát. Vymluvila jsem se, že na mě čeká maminka (nezabral manžel, přítel, přítelkyně a ani děti) a ujížděla jsem pryč.

Kromě Fabia (on se tak fakt jmenoval), jsem ujížděla i před bouřkou, co se za mnou hnala údolím. V kempu u Lago di Tenna byl tak hodný pán a nechal mě spát u své chatky pod stolem. Moje pláštěnkoplachta by totiž bouřku nezvládla. 

Lago di Tenno je opravdu tak bazénově modré, jak na obrázcích. Dala jsem si snídani a ujížděla dál. Lago di Garda čekalo. Jezero bylo krásné, zmrzlina výborná, cyklostezka nebyla hotová, zase horko a davy lidí.. Jo asi už tušíte, že jsem si to vyloženě užívala. Kamarád mi poradil ať jedu k Lago di Isolo, že je tam krásně. A bylo. Ten západ slunce byl opravdu krásný. Šplouchání vody na pláži, výborná večeře, asi milion komárů, šílené horko a propocený spacák, chrápající Němci v karavanech 10 metrů ode mě, ráno 18 štípanců na obličeji (možná jich bylo jen 6, ale svědilo to šíleně). Naštěstí měl majitel kempu výborný kávovar, tak se mu podařilo mi zlepšit náladu ještě než jsem se vydala dál.

Západ slunce byl ale opět krásný a aspoň večer jsem se opravdu spokojeně usmívala.  Asi bych měla zmínit, že původní plán cesty byl už opravdu ten tam. Místo RegioJet z Ženevy jsem řešila odvoz z druhé strany Ženevského jezera. A to buď s Milanem, který se s partou měl vracel z divoké vody z Francie a nebo s Evkou, která byla kousek od Švýcarských hranic s obytňákem. Milan utopil mobil a tak jediná šance byla Eva. Po pár SMS bylo domluveno. Za dva dny u jezera ve Švýcarsku. Takže mrknu na Mt Blanc a jedu. 

Nedalo se jet jinudy než po hlavní silnici do Aosty. Ani nevím kde a jak jsem obědvala, ale hory byly krásné a Matterhorn na mě shlížel z výšky dlouhý kus cesty. Před Aostou jsem projížděla jeden z mnoha kruhových objezdů, jenže tam byl i menší náklaďák, co vyjížděl o jeden výjezd dřív než já a nějaká cyklistka mu nesměla stát v cestě. Nevím zda mě neviděl, nebo čekal, že vyjedu taky (i když jsem neukazovala), ale ťuknul si do mě nárazníkem a já najednou stála na travnatém ostrůvku, netušila co se děje a klepala se jak ratlík. Ten “milej” pán asi ještě 3x objel kruháč a nadával cosi italsky. Kdybych alespoň jela proti předpisům, ale on jel rychle a mě asi fakt neviděl. Naštěstí jediné co jsem měla byl šok, ze kterého mě dostal až nejlepší croissant s kafem v první kavárně, co byla na cestě.

Kromě tří italů, co se kolem mě vyrojili se objevil i jeden, co vypadal, že ho zajímá dobrodružství víc než ta světlovlasá cizinka a tak jsem si nechala poradit. Zda mám jet dál po té šílené hlavní silnici a dojet do kempu ze kterého uvidím Mt Blanc, nebo můžu jet do hor směr Svatobernardský průsmyk a uvidím tu svou horu odtud. Jakou mi udělal radost, když mi řekl, že možnost bé je správně. Ukázal mi cestu a prý tam Horu uvidím. Díky a pá. 

Uklidněná a potěšená tou dobrou informací jsem se dala na stoupání do průsmyku, když v tom u mě zastavilo bílé auto, z něj vykouknul “normální” Ital a podával mi sušenky. “Díky”. Zastavil ještě dvakrát. A pokaždé mi nabízel, že můžu spát u něj a že se o mě postará. Bože můj! To se nemůže Češka posouvat po Itálii na kole a mít jeden den prostě klid? Ujela jsem mu. Odbočila jsem někam z kopce a cesta se mi za to odměnila kilometrovým stoupáním, co mělo asi tak 20%.

Když jsem dorazila do kempu, kde se mi vážně líbilo, bylo to jako vysvobození. Dostala jsem varování před kousavýma liškama, umyla se, koupila si drahé pivo, uvařila poslední polévku z pytlíku a měla jsem upřímnou radost, že to další den skončí.

Ráno bylo opravdu (jako fakt opravdu) krásné. Nakoupila jsem čerstvé pečivo a nutellu. Průsmyk čekal. I dnes se ve mě probouzí ten úžasný pocit radosti a uchvácení, když si vzpomenu na tu horskou krásu. Horské kvítí tady, divoký potok támhle, hory všude, serpentiny jedna za druhou a zdravící cyklisti. Nádhera! Za tohle to stálo. 

Nahoře mě přivítalo jezero, další dávka nutelly s houskou a ořechy, plyšoví bernardíni, krásné výhledy až na.. Kde je Mt Blanc? “Where is Monte Bianco”? Ptala jsem se. Tam za tím vrcholem říkali. Ale to byste musela jinam, tady ho neuvidíte. Snad naposledy. ”Díky Itálie za všechno!”

Ještě dva dny jsme strávili v obytňáku, viděli vodopády a Kostnici. V Mekáči jsem toho snědla jako nikdy a když jsme přijeli do Čech, tak jsem sedla na kolo a jela ze Strážného na vlak, který mi kupodivu ujel. Ale mě to nevadilo. Jela jsem pohodovým tempem až do Nové Pece, dala si dvě piva a užívala klid. Pamatuji si jak jsem snila o tom, že bych bydlela na Šumavě. Jak jsem si slíbila, že od teď už moje cesty budou mít velké “Cé”. A jak jsem si řekla, že o tomhle zážitku asi nebudu vyprávět. No to mi nevyšlo, jak vidíte. Ale na Šumavě bydlím a jezdím na Cesty s velkým Cé.

Ne všechny cesty nám zkrátka a prostě vyjdou tak, jak bychom si přáli, ale myslím že všechny nás něco mohou naučit. Mě tahle naučila a poučila dost.