Po návratu z Cesty kolem Republiky (článek o ní mi nejde napsat moc stručně, ale pracuji na něm..už dva roky) se mě každý nadšeně ptal: “Kam pojedeš příště?”, „To bude nějaká cizina, co?”, “Republiku už máš projetou, tak to musíš do ciziny!” Nejhorší je, když začněte dělat “své” věci, kvůli ostatním. Pro mě je cestování na kole taková “moje věc”, moje meditace, radost, dovolená a já nevím, co ještě. Ale tentokrát jsem na tohle zapomněla a nechala si do toho kecat. Ráda poslouchám rady a tipy. Ale ještě raději si to dělám po svém, protože ať to ostatní myslí sebelépe, tak vám do hlavy a do vašich tajných snů prostě nevidí a i když vám radí podle svého nejlepšího úsudku, tak to není takové to vaše. Ale abych konečně začala psát o cestě…

 ušít jednu rámovou, která byla dokonale vyladěná ke kolu. Sehnala jsem spacák o 100g lehčí než ten dosavadní, dala výpověď v práci (nedali by mi dovolenou), odhlásila jsem se z promocí a 26.6.2019 jsem si dala s Terkou a Jardou kafe a vyrazila jsem na cestu. 

První den jsem v šíleném horku jela z Českých Budějovic do Nového Údolí. Netřeba dlouze popisovat. Cestu znám a kolem Boletic je to samý kopec a k tomu to šílené horko, takže jsem si jen tak tiše trpěla a posouvala se závratnou rychlostí k Šumavským hvozdům a lukám. Probrala jsem se až u Stožce a té krásné cesty do Nového Údolí, kde mě čekalo skoro plné nouzové nocoviště už přikryté tmou. Ráno mě tu vyzvedne Eva. Musím vstávat v 5 hodin. Tady jsem přišla na cestovní hymnu: Až zítra ráno v pět. 

Byla trošku zima, trošku někdo chrápal a trošku jsem klouzala z karimatky (to se nikdy nenaučím spát jako člověk?). Takže místo budíčku mě budila Evka. Potichu jsme naházely věci na kola a popojely kousek dál na sluníčko, kde jsme daly luxusní snídani, kafe, nějakou tu fotku, hurá na kola a do Německa. Přiznám se že si pamatuji cestu tak 15 km za hranicemi a pak jsem se nechala vést. Průjezd Pasovem se mi moc líbil. Ač na města moc nejsem, ta v cizině se mi nevím proč líbí. Pak jsme jely po krásné cyklostezce podél řeky Inn. To byl vyloženě očistec. Šílené horko. Ale díky bohu za rybníky, koupání a ledové nápoje. Po 114 km vyzvedl Evku manžel a mě pomohli najít místečko u řeky Mattig na spaní.

Ráno mě osvěžila ledová koupel v řece a ujížděla jsem dál směrem na Salzburg. Musím se přiznat, že rakouské názvy si nepamatuji zrovna moc dobře, takže nevyjmenuji všechna místa, kde jsem projela, ale co si pamatuji, je ta rovina. Možná trošku nakloněná, ale pořád rovina. Naštěstí se před polednem ukázaly hory v dáli a já měla magnet, který mě k sobě táhl. V Salzburgu jsem se zastavila na burger a na šlofíka u řeky. Dobře šlofík nebyl úplně v plánu, zkrátka a prostě jsem usnula na lavičce. Moje věci naštěstí i po 20ti minutách zůstaly na svém místě, takže jsem spokojeně mohla pokračovat podél řeky Salzach na jih. Jediná moje zastávka byla u vodopádu Quelle Gollinger Wasserfall kde mi pán u vstupu dovolil si vzít kolo s sebou k vodopádům (alespoň si myslím, že to říkal, jelikož německy umím velmi dobře říkat pouze Ich verstehe nicht). Vodopády byly krásné. V tretrách jsem se sice trošku bála po kamenech, ale stálo to za to (kolo mezitím čekalo za nějakou boudou, co byla cestou).

Začala jsem hledat kemp na přespání a do cesty mi přišel jeden za Pfarrwerfen, kde mluvili anglicky a měli radler. Jelikož se blížila nějaká bouřka, vytáhla jsem svou pláštěnkoplachtu a pomocí laviček jsem si udělala královské ležení. Mělo své mouchy, ale budu v suchu. Radler došel, tak jsem si šla pro další a potkala u baru Penny. Starší ženu, co jsem jí před tím předjížděla na kole. Její kolo bylo obložené brašnami a ona si jen tak šlapala s úsměvem na tváři. Posadila jsem se k ní a bouřku jsme spolu přečkaly na baru v rozhovoru o ženách na cestách a o tom jak zbytečné je řešit každý gram, když jde o radost ne o gramy. Penny je z Velké Británie, má problémy s klouby a není nejmladší. Přesto si vzala kolo a jela od moře k moři. Z jihu na sever. Má můj obdiv. Pohoda z ní přímo sršela. Mám radost, že se mi povedlo jí zařídit spaní u mého kamaráda v Budějovicích na jednu z následujících nocí. A ještě větší radost, jsem měla když jsme si pak napsaly pár zpráv a předminulý týden mi napsala přesně po roce, jak se mám. To bylo opravdu krásné. Díky za takové setkání.

Ráno jsme si s Penny zamávaly, popřály šťastnou cestu a každá z nás jela svou cestou. Ta moje mířila k Bad Gastein. Asi nemusím popisovat krásu Rakouských Alp, kterými jsem projížděla. Snad pár fotek postačí. Po obědě a dalším radleru jsem si opět zdřímla (tentokrát u stolu s restauraci), pokochala se vodopádem uprostřed městečka a mířila na vlak do Böckstein. Jelikož tady sjízdná cesta nevede, tak jsem se musela jet skrz horu vlakem. Čas od času si říkám, že jsem to měla vzít horem. Byl by to větší zážitek než setkání s pánem, co mě oslovil ve vlaku. Prý: “Vy jste ta co spala v restauraci”. Ano to jsem já. Začalo mi docházet, že spojení neskutečného horka, nějaké té únavy a radleru je pro mě lepší než prášek na spaní. Odteď pivo už jenom večer. A to jsem ani netušila, že si ho objednám česky. Je to hezké když najdete někde v Koturanech kemp Campanula, kde jsou češi. Takže pivo, cachtání ve vodě, sprcha, spánek a hurá směr Itálie.

Ta Itálie je tedy ještě jeden den cesty, ale směr tam je. Myslím, že jsem přes den začala vypínat mozek. Protože si pamatuji až Lienz, nákup v Lidlu a prudký výjezd k hradu Schloss Bruck, kde jsem si udělala piknik na lavičce za přítomnosti mravenců a ostatních turistů. Proti proudu řeky Drau mě vedla cyklostezka, která mě naučila poslouchat cedule, na kterých se píše něco o zákazu vjezdu. Asi tak 2 km jsem jela za ceduli až se objevil velký kámen uprostřed cesty, která za ním skončila. Podle všeho cestu prostě odnesla řeka. Takže jsem se otočila a dál pokračovala podle značek až k Sillian, kde jsem si umínila, že opustím spaní v kempech a budu zase spát na divoko. A jelikož jsem netušila kudy kam, tak jsem se jela zeptat k takové boudičce, kde seděli tři chlapíci a za kterou byly rozložené paraglidy. Říkala jsem si, že mi dobře poradí.

O pět minut později už jsem s nimi seděla u piva a dostala pozvání na západ slunce. Proč ne? Takže piva s sebou, šup do auta a hurá na šílenou cestu do hor. Po dvaceti minutách strachu a smíchu jsme s mým novým kamarádem Klementem dorazili na start paraglidistů.

Bože! To byl výhled! Seděli jsme, pili pivo a jen tak pozorovali jak slunce barví oblohu do různých odstínů oranžové a růžové. Když mi začala být zima a chtěla jsem jet, tak mě Klement, kterému jsem mezitím začala říkat crazy men, přesvědčoval, že musíme ještě zůstat, že je výjimečný den.

Mluvil anglicky asi tak dobře, jako já, takže jsme si rozuměli slova jako yes, beer, crazy, amazing. Ale měl pravdu.

Když se slunce schovalo, tak se na vrcholcích hor rozsvítila spousta ohňů. Prostě se sešla hromada lidí a zapalovali ohně na vrcholcích hor. Všude kolem. Na některých byly zobrazené dokonce i veliké kříže, které byly vidět z údolí. Každý 1. červenec tu takto uctívají srdce Ježíšovo. Byl to opravdu úžasný zážitek. 

Už jsem se zmínila, že jsem dostala klíčky od boudičky paraglidistů? Takže takhle dopadlo mé spaní na divoko. A ještě jsem od Klementa dostala růži na cestu. Dobrou noc. Zítra čeká Itálie.