Imodium, náplast, liják

Následovalo lehké informování a plánování se spoustou alternativ. Po domluvě se bod startu stanovil na Dobřichovice, kde jsem mohl poskytnout zázemí. První část trasy jsem nakreslil čistě začátkem Brdské vrchoviny s myšlenkou, že to tam za A) znám a za B) vydrápeme se na kopec a pak pojedeme na pohodu po „vrstevnici“ až do Příbrami. Dag vše posvětil a schválil (rozumějte – nečetl ani slovo) a domluvili jsme se tedy na pátek, kdy mě Dag vyzvedne a přejedeme do Dobřichovic.

V pátek mě tedy vyzvedává s výzvou, abych převzal volant, načež dostává info, že ramena na Pražáky z Twitteru může aplikovat právě teď a tady. Setkám se s protaženým obličejem, ale jedem. Na startu v Dobřichovicích se nám dostává rodinného zázemí v podobě piva a vepřového s hořčicí na chlebu. Upínáme brašny a balíme. Dag zahazuje nepromokavé kalhoty a pevné boty, trefuje se do mé cyklistické postavy a souběžně připojuje výsměch, co všechno prej táhnu. Zde se rýsuje podstatná část našeho příběhu.

Po poučení o dinosaurech a Jamesi Bondovi od mladších členů rodiny nasedáme a vyrážíme. Na náměstí si Dag doplňuje pivo a od místního Vietnamce dostává přání k pěkným Vánocům. Já sem na jeho humor zvyklý, takže opětuji šťastným novým rokem a Dag hledí zmateně jak Travolta v meme gifu. Jedeme na start Řevničáku, kde nás čeká stoupání na zmíněnou „vrstevnici“. Je asi 30 stupňů a solidní vlhkost. Utěšuji kolegu klasikou „za zatáčkou jsme už nahoře“, ale záměrně neříkám za kterou. Na topu letíme směr Skalka s výhledem na Mníšek p. Brdy, kde dostáváme výchovný políček od hlídacího soudruha s konví a dovětkem, že v areálu se na kole nejezdí a ať si nastudujeme provozní řád. Na můj dotaz, kde ho najdeme, ať neničíme neupravené pěšiny, nedostaneme odpověď. Ani dokonce na otázku, zda-li jeho zánovní Fiesta zaparkovaná hned pod okny hlídaného kostela, nenadělá cestou k objektu více škody. Mě totiž tohle vychovávání hrozně baví. 

Letíme dál, taktika před startem byla, že vodu nabereme z nepřeberného množství studánek. Jenže sucho a nakakáno od žab nám strategii značně mění. Dag využívá situace (aniž by se napil) a odskakuje si do křoví. Ze své brašny podávám automaticky Imodium a uhlí se slovy: „Až se mě zase budeš ptát, co všechno tahnu. Ju?“ Čas nás tlačí a Brdy nemilosrdně tahají za nohy. Míjíme partu postarších cyklistů, z nichž dva se sklánějí nad nehybným kolegou u kraje. Zastavujeme, ptáme se, podáváme vodu a nabízíme pomoc. Prej hovno vydrží a je mu jen trochu zle. Po chvilce přijíždí sanitka a nám dochází, že metr piv si vybral svou daň. Hele, kluci ze Zbraslavi… dát si dvojku do žíly a pak si volat sanitku je smutný. Doufám, že to kolega přežil ve zdraví, ale zdarma to neměl. 

Jedeme dál a cestou lokalizujeme zdroj pitné vody. Ještě před ním nám do cesty skáče hospoda v obci Hluboš, kde dáváme rychlé nealko a Dag se zkušeně místních borců ptá na legální nocleh ve stanu. Já nevím, jestli ty borci v dresech s nápisem „něco… Zbraslav“ jeli odtud, ale já jim rozuměl asi každý čtvrtý slovo. Po necelých deseti minutách jsme si ujasnili, kde je bejvalý koupaliště alias hasičská nádrž a míříme tam. Po příjezdu na sebe souhlasně kývneme. Nikdo nikde, všude klid a Dag jde stavět stan. Při tom je teda dost sprostej, protože si pořeže nohu o rozbitou láhev, jelikož má sandálky, ale mlčím a po Imodiu nabízím náplast. Pak je sprostej po druhý, když zjistí, že mu ruplo pivo v brašně, tudíž tragédie. Jdu mu vařit kafe a večeři, jinak bude peklo. Za tichého sezení, srkání piva a mlaskání civíme na hladinu a krajinu. Začíná poprchávat, ale bříza, pod kterou sedíme, nás kryje. 

Ráno se budíme opět do deště a sledujeme všechny možné radary a předpovědi. Dag zjišťuje situaci u dalších účastníků, o kterých víme, že jsou na cestě jako my. Dlouhou chvíli krátíme kvalitní konverzací, vařením kávy a balením věcí. Za lijáku cvakáme brašny a rušíme stan zevnitř. Jedeme a po pár kilometrech Dag konstatuje, že je mu v těch jeho kristuskách zima. V příbramské tržnici kupuje sušenky a boty za dozoru hodně ostrého prodejce, který špatnou češtinou huláká: „Haló, kup si ponožky, jo?“ Boty máme, takže jedeme dál. Liják střídá přívalák a my měníme taktiku na více silniční povrch, pro pohodlnější dojezd. V první autobusové zastávce koukáme znovu na radar, ždímáme ponožky. Není úniku a vyčkávat se také nevyplatí. Oblačnost roste a posouvá se všemi směry.

Následuje dost jednotvárná cesta, tzn. protivítr, vodorovný déšť, vlna od aut, autobusová zastávka a tak stále dokola. V jedné z průtrží míjíme paní, co má píchlé kolo u auta, a totálně promočení nabízíme pomoc. Jsme tak trochu pomalejší pit stop, ale rezerva je nasazena a paní byla velmi šťastná. Když se ptala, kam jedem, tak nevěděla, jestli se má smát, nebo nás litovat, ale nabízela všemožnou pomoc.

Dag po nějaké době jízdy velí k ústupu do další zastávky, kde nacházíme mladíka z čundru a jeho kámošky, které vytáhnou loutnu a začnou fistulí ječet něco o holce, co nemá kam jít a že sotva zahlídli svět. Hele… všechno dobrý, ale kde se v lidech bere to sobectví nebo přesvědčení, že to všem zpříjemní čas, nevim. Mně se tam chtělo fakt brečet. Byl sem nadojenej, hladovej a do cíle ještě kus. Dagovi předávám info, že jestli nevypadnem, tak tam zhyneme, ať se sebere a bojuje. Blížíme se do Horažďovic, odkud to máme pak kousek do Rabí (do cíle). Projíždíme vesnicí Babín a u cedule se zmrzlinou beru za brzdy a hulákám: „Pojď, Dagu, dáme míchanou.“ Dag je rád, že mají kafe, a dává cígo pod stříškou. Máme před sebou následující možnosti: A) pojedeme pár km do cíle, kde nerozděláme oheň a nic neusušíme. Jen si rozbalíme ležení a přežijeme do rána. Nebo za B) uznáme prohru, protože druhý den za deště bylo plánováno 110 km domů. Béčko bychom nedali, a tak s těžkým srdcem voláme odvoz. Než dorazí švagr, který volil na misce vah mezi sobotou s rodinou a odvozem dvou smradlavejch gravelistů z cukrárny, krátíme čas útratou a konverzací s majiteli.

Odvoz přijíždí, švagr podává papírové utěrky se slovy: „Usušte si slzičky, princezny, a jedem.“ Tím končí naše putování a my se tak omlouváme za naši absenci na srazu, ale fakt by to nemělo smysl. Děkujeme všem dobrým lidem, kteří nám cestou poradili a pomohli.

Do krátkého vyhodnocení bych napsal následující: Když si vožralej, nelez na kolo a už vůbec si pak nevolej sanitku. Sandálky do chladného počasí ne-e. Na Skalce u Mníšku na kole nejezdíme. Surly je fakt super kolo na bikepacking. Kluci nebrečej.

Předávám slovo Tomášovi, ten to měl také zajímavé…ale to až příští týden.