Iberica Traversa 2019

Text: Luboš Seidl
Foto: Luboš Seidl, Nicola Canzian, Andy Buchs – Iberica Traversa

Přihlašuji se na Ibericu a zahajuji přípravu. Závod startuje už 13.4.2019 takže většina přípravy bude v zimních měsících, což může být problém (nakonec podmínky letošní zimy nebyly pro cyklistiku až tak zlé). Zkrátím původně plánovaný dvouměsíční odpočinek bez kola pouze na listopad a 1.12. zahajuji přípravu. Zároveň začínám řešit výbavu, techniku, dopravu a rád bych i začal se studiem trati a místních podmínek.

Co se techniky týče nevím, zda závod bude na MTB nebo bude trať rychlejší a jezdivější a bude vyhovovat spíše gavel bikům. Já se však řídím zlatým pravidlem bikepackingu: „Just ride the bike you have!“ a plánuji použít můj celoodpružený bike Specialized Epic jen na něm provádím pár úprav, které ze závodního dravce dělají turistické kolo ☺ s důrazem na výdrž a pohodlí jezdce. Kratší představec otočený vzhůru, ergonomické gripy, triatlonové nástavce řídítek na roviny a jako úlevu zápěstí a 120 let starý model koženého sedla Brooks který se postará o hlavní porci pohodlí. Přední kolo vybavuji dynamem pro výrobu elektřiny za jízdy, snížení počtu baterií pro světlo, telefon, cyklocomputer a navigaci a snížení času „promarněněného“ nabíjením u zásuvky.

V oblasti výbavy měním kompletně spací systém. Je to duben a teploty se mohou pohybovat někde mezi -5°C až +35°C. Navíc na mílích jsem se moc dobře nevyspal, takže nafukovací karimatka Therm a Rest a péřový spacák Cumulus (tímto velice děkuji společnosti Hlučín Net za tento úžasný sponzorský dar). Taktéž oblečení pro tyto podmínky bude rébus, ale mám obrovské štěstí a zahajuji spolupráci se společností Kipli a stávám se jejich ambasadorem a členem Kilpi Racing Teamu. Takže někdy od poloviny ledna je nedílnou součástí mých tréninků také testování produktů této značky a výběr toho pravého pro mne a pro mé účely. Ani jsem netušil jak mne to bude bavit ☺. Nakonec jsem se dostal do opačné situace než jsem předpokládal, kdy jsem řešil „Kterou bundu nevzít? Když každá je v něčem jedinečná.“

Poslední věc kterou potřebuji rozseknout jsou tretry. Ty které jsem si vybral se do Česka nevozí, tak volím hlavně pohodlí a v obchodech zkouším bez ohledu na značku. Bohužel po většinu tréninkového období jsem v zimních tretrách a k testu treter pro závod se dostávám až koncem března, což není dostatečná doba na to aby nohy novým botám přivykly a sedlo si vše jak má, tak pro samotný závod nakonec volím staré vyzkoušené rozšlápnuté tretry, bez ohledu na zjevné působení zubu času (a dalších zubů).

Cesta na start

Vše je otestováno, připraveno a zabaleno a 9.4.2019 letím. S sebou mám bednu s kolem a veškerou výbavou a na zádech pouze malý batůžek ve kterém je pouze pár věcí které nesmí do zavazadlového prostoru (baterky a elektronika). Letím do Malagy, kde se setkávám s dalším závodníkem Jesse Bloughem (USA) se kterým společně jedeme (na kole, jak jinak ☺) 200 km na start v nejjižnějším bodě Španělska a kontinentální Evropy v Tarifě. Cestu si užíváme, máme dost času, není kam spěchat, takže ji dělíme na dva dny cca po 100 km podél pobřeží Andalusie se zastávkou na Gibraltaru. Který nezklame a při vjezdu nás zastaví semafor, kdy musíme dát přednost startujícímu Boeingu (což zdaleka není jediná atrakce kterou jsme na Gibraltaru zažili). A já si plním klukovský sen navštívit toto místo, které znám jen z cestopisů.

Po příjezdu do Tarify máme ještě den volna, kdy si v AirBnB vše vypereme, dokoupíme jídlo na závod a odprezentujeme se. Na prezentaci se potkáváme s ostatními závodníky. Je nás pouze 11, což je určité zklamání, ale tak se to u prvních ročníků někdy stává. Nikdo neví do čeho se jde, ani jaké kolo a výbavu zvolit, což má své kouzlo. Nicméně kvalita startovního pole je obrovská. Každý už za sebou má několik podobných závodů (jako Tour Divide, TCR, NCT, NC4000, French / Italy Divide) a všichni s výbornými výsledky. Všichni mají velice vychytanou a promyšlenou výbavu, takže si mezi nimi připadám trochu jako „učeň“. Kromě dvou mají všichni pevná kola, z toho dva jsou spíše gravely. Aspoň dva mají odpruženou vidlici a já jediný jedu na celopéru. Nikdo netuší jaká bude trať a tak se značně liší i naše předpokládané časy. Zatímco já s představou trati podobné mílím předpokládám že 1750 km trati ujedu mezi 8-10 dny s rezervou 12 (a plánovaným odletem 15 dní po startu), jiní si myslí že to projedou za 6-8 dnů a 10 bude pro ně zklamání. No uvidíme…

Všichni jsou ale úžasní lidi, panuje skvělá atmosféra a vlastně všichni jsme si okamžitě rozuměli a stali se přáteli. Pořadatel Andy Buchs nám dá pár pokynů k trati (prví dva dny bude sucho a pak se uvidí ☺), pravidlům a checkpointům (bod ze kterého musíš poslat selfie, že jsi tam byl).

Den 1. sobota 13. 4. 2019
Tarifa – El Burgo 196 km / 3960 m převýšení, čas na trase 14:54

Ráno před startem ještě zavezeme naložit Andymu do auta batůžek s civilním oblečením a jedeme na start. Ještě poslední společné foto v 9:00 odpočítání, pak si zatleskáme, popřejeme štastnou cestu a vyrazíme na trať. Z Tarify vyjíždíme po cyklostezce podél pláže hezky pospolu. Za městem za mnou přijede ital Stefano Cento, který se se mnou rozloučí, že má pocit že už mě neuvidí. Má pravdu ☺ Následuje první louka na rovině, kdy to začne pěkně drncat a moje celopéro jí proplouvá naprosto ladně. Za loukou zjišťuji, že už jsme jen dva: já a další z italů Nicola Canzian vloni čtvrtý na French Divide. Pokračujeme po silnici, tak si lehám na hrazdu a v klidu si točím své tempo. Platí zákaz jízdy v háku, takže s Nicolou jedeme chvíli vedle sebe, chvíli jsem o pár desítek metrů vepředu, pak mě zase sjede. Po pár km najíždíme do terénu. Krátká stojka, kterou jedeme tak nějak stejně, následovaná sjezdem po šutrech za kterým nepočítám že ho ještě uvidím, ale překvapuje a na jeho ocelovém pevňáku to z kopce valí stejně jako já a můj full. Tak se to ještě asi hodinku opakuje ale to už ani v dálce nikoho nevidíme. Tak se navzájem párkrát vyfotíme za jízdy s tím, že si foto potom pošleme. Tempo je ale šílené a já si takto začátek 10 denní jízdy nepředstavuji. Navíc je už horko, tak si zastavím abych si sundal bundu a návleky. Nikola jen řekne: „Uvidíme se za dva km“ a jede dál. Konečně si můžu jet své tempo. Je nádherný den, trať je sice kopcovitá, ale rychlá a jezdivá (na ty gravely) a já si užívám krásu z nových výhledů, která se skrývá za každou zatáčkou. Jediné co narušuje mou pohodu je masáž WhatsApp zpráv mých kamarádů, kteří mi hlásí odstupy dopředu / dozadu a rychlosti mých soupeřů, které čtou z GPS trackingu na webu. Je to tak intenzivní tlak že je nakonec požádám o info jednou denně, ale co měli dělat, když doma bylo zrovna škaredě ☺.

Po 70 km vím že máme projíždět kolem nějaké hospůdky, kde plánuji doplnit vodu a kdyby to šlo dát nějakou rychlou polévku. U hospody sedí skupinka anglánů, kteří vyrazili na silničkách z Gibraltaru na výlet, tak mi svou španělštinou pomohou s objednávkou a já se učím první slůvka potřebná pro obstarání obživy ☺. Když vyjíždím dále na trať dorazí další jezdec Alex (FRA) který jede na čistém gravelu se 42mm pneu. Krátce se pozdravíme a já vyrážím (to je naposledy co se na trase uvidíme). Následovala rovinatější pasáž až po město Jimena de Frontera za kterou mám poznačeno (podle prohlížení trasy na mapy.cz), že navazuje 43 km úsek bez možnosti doplnění vody. Opravdu, cesta se zvedá najíždíme do poctivých kopců je sucho a vedro jako v sauně. Odměnou jsou parádní výhledy (na kopce které ještě misím zdolat), což je dílem krásné tak i deprimující. Asi po 30 km mi dochází voda a já přepínám do survival mode abych sektor nějak přejel. Žízeň doplňuje hlaďák, který se mi bez vody nedaří úplně zahnat. Je to taková první krize, ale nic co by se nedalo vydržet. V následující vesnici se snažím v hospodě dohnat hydratační dluh. Jsem schopen pít, ale vůbec ne jíst. Vyrážím dál a v další vesnici zase okupuju hospůdku kde se srovnám nealko pivem a nějakým nanukem, Z kola přidám müsli tyčku a na další cestu přiložím plechovku coly.

Následuje úžasný, technický a opravdu čistě bajkový singletrack traverzující strmý břeh nějakého kaňonu řeky a já znovu získávám radost z jízdy a té neuvěřitelné krajiny ve které se pohybuji. Na konci singlu číhá Andy s kamerou, tak u něj zastavuji a jen ze mne srší euforie, jak je to krásné a jak si to užívám. Jen si ověřím že na první checkpoint (dále CP) do Rondy to je cca 15 km a Andy mi říká, že myslí, že tam ještě potkám Nicolu. Na Nicolu jsem dávno zapomněl a po předchozí krizi jsem překvapen, že je někde poblíž, ale takto alespoň získávám další dávku motivace a pokračuji do města na skále s krásným historickým centrem. V Rondě jsem na cca 170 km ještě za světla a je jasné že to je moje dnešní poslední setkání s civilizací a možnost pořádně se najíst a doplnit zásoby. Dávám poctivou večeři v restauraci (zatímco Nicola vyráží z jiné restaurace dál na trať) pořádně se napiju, doplním vodu a někdy krátce před 21 h vyrážím na CP1 udělat selfie u mostu. Tam na mne číhá s foťákem Andy a nevěřícně se diví že ještě vyrážím dál na trať!? Následuje dlouhý, táhlý, ale vlastně příjemný výjezd cca někam do 1200 m v jehož průběhu se setmí a pak sjezd, který vede přes pastviny, kdy musím co 300-400 m sesednout, otevřít a zavřít branku a jet dál. Za pastvinami trať padá velmi prudkým sjezdem v úzkých singlech po volných kamenech hluboko do údolí až se objevím někde uprostřed řečiště vyschlé řeky s balvany jako náklaďák, ze které dobrou půlhodinu hledám kudy se leze ven. Naštěstí mi odlesk reflexního značení turistické cesty ukáže směr, tak se ještě vyškrábu na vysoktý břeh a jsem na nějaké pěšince, která se po chvíli mění v příjemnou lesní cestičku. Pokračuji dál, ale už vím, že to pro dnešek bude stačit, abych se úplně neodrovnal a byl zítra zase OK. Takže taktika je jednoduchá, jet z kopce dokud to jde a jak se začne stoupat najít si bivak, abych ráno začal do kopce a rychleji se zahřál a neklepal kosu v nějakém sjezdu. Projedu vesnicí El Burgo a za ní podle profilu začíná delší stoupání. Najdu menší mýtinku a přesně o půlnoci vypínám GPS a chystám bivak. Když ulehnu pípne mi zpráva od Jesseho, který plánoval že první noc pojede durch, že ještě s dalšími dvěma berou pokoj na hotelu v Rondě. No asi dobře, že ten sjezd pojede až ráno. Ještě krátce mrknu na trracking na webu a vidím že Nicola bivakuje ve vesnici kterou jsem právě projel a nikdo další nevyjel z Rondy. I když jsem původně plánoval, že najedu o něco více, přeci jen mohu být spokojený. Cítím se skvěle, jsem vepředu a trať je těžká, což mi rozhodně vyhovuje více, než nějaké štěrkolety. Nachystám budíka na 4:00 a v klidu usínám.

Den 2 neděle 14.4.2019
El Burgo – Granada 221 km / 5.632 m převýšení, čas na trase 21:01

I když se mi podařilo poměrně snadno a rychle usnout probouzím se už ve dvě hodiny ráno. Slabá hodina a půl spánku je málo tak si přikazuji znovu spát. Z nedaleké vesnice se ozývá neustálý štěkot psů a já ne a ne zabrat. Když zjistím že jsou tři ráno a já nespím, tak rozhoduji: „Než se válet a nespat, to se radši jeď projet na kole!“ oblékám se tedy znovu do cyklo, balím bivak a přitom se snažím aspoň něco sníst ať nevyrážím úplně na lačno. I když jsem doma trénoval vybalení a zabalení spacáku a karimatky, se vším oblékáním, balením sedlové brašny na kolo a jídlem mi trvá skoro hodinu než vyrazím. Tento čas se pro mne po zbytek závodu stane standardem, i když se mi později nákupem na nějaké benzince podaří vyměnit „nejpomalejší“ igelitku za jinou, která po vnitřním pogumovaném obalu sedlové brašny klouže hladce a balení brašny zjednodušuje.

Ve 4:01 vyrážím znovu na trať. Krajina je uprostřed hluboké noci a já stoupám vzhůru na první kopec dne. Asi po 25 km v první vesnici zastavuji a pořádně snídám. Je 6:00 ráno a ve Španělsku je hluboká tma, nikde ani živáčka. Najednou nedaleko nastartuje auto a projíždí kolem mne. Jen tak na ně mávnu, spíš na pozdrav. Řidič zastaví a, světe div se, mluví anglicky. Prý co bych potřeboval? No bidony jsou už skoro prázdné, tak poprosím o vodu. Podá mi dvoulitrovou PETku, která leží připravená na sedadle spolujezdce, že to je dar. A prý jestli potřebuji ještě něco? Poděkuji, že teď mám všechno a jsem OK, mávne na mne a zmizí někde ve tmě. Kdybych nedržel tu PETku tak nevím zda se mi to nezdálo.

Pokračuji dále přes další kopce a pomalu se rozednívá když se vrhám do singlového sjezdu jako z nějakého bikeparku. Jo to mě baví, čím těžší technika, tím hezčí zážitek. V další vesnici jen doplním vodu u veřejné fontánky s pitnou vodou a popravím najednou celou jednu rodinku gumových medvídků Haribo. Podle trackeru to vypadá že Nicola už taky vyrazil a jede mu to mnohem lépe než mi a hravě mě stahuje. Trasa je parádní, po východu slunce jsme se dostali do otevřených kopců s nádhernými výhledy do krajiny. Cítím se sice slušně, ale moc rychle mi to nejede. Ten spánek byl docela krátký, jen doufám, že za to nezaplatím nějakou těžkou krizí k večeru.

Asi po 80 km přijíždím do města Antequera, kde je šance na otevřené obchody a restaurace na jídlo a doplnění vody a zásob. A mé poznámky varují před dalším úsekem bez vody. Slunce už pekelně smaží za krk tak zastavím u restaurace a dávám brzký oběd. Když vyjedu dál na trasu potkávám Nicolu jak vychází z obchodu s náručí plnou PET lahví. Krátce se pozdravíme a oba jsme upřímně rádi, že vidíme spřízněnou duši. Nikola ještě jde na nějaké jídlo, takže dál vyrážím sám. Jsem úplně v pohodě a první ještě asfaltový kopec doslova letím. No aspoň si to myslím, než mě předjede nějaký profík na silničním kole v dresu týmu Astana, pozdraví a zmizí ☺. I tak se cítím skvěle, trasa mě baví ubíhá to a kromě toho šíleného horka mě nic netrápí.

U přejezdu nějaké velké cesty vidím staršího pána jak nabírá vodu do snad dvacítky kanystrů. Zastavím u něj a zeptám se jestli je ta „Agua potable?“ kývne, že „Buena agua“ tak doliju bidony jeden ještě na místě dám na ex. Celý se poliju a rukavice a čelenku namočím pod vodu a valím dál. O několik vesnic dál mi pod kolo skočí malá asi 5 letá holčička, ale naštěstí se mi podaří to zaseknout na fleku a ani se nevyklopit z kola, tak na sebe s tatínkem jen oba kývneme že je vše OK a já pokračuji pod nějaké nové pohoří.

Na jeho začátku jsou dvě megaprudké stojky kdy si při tlačení říkám, že mi snad rupnou achilovky, a mezi nimi krátký sjezd se žlabem / napáječkou pro dobytek. Je takové horko že do žlabu lezu rak jak jsem v kraťasech a dresu a zase jsem aspoň na půlhodinku svěží. Vyhrabu se a přejedu 1100m průsmyk a stejně prudkým sjezdem po drsně rozbité polňačce sjedu do vesnice Alfamarte, za kterou mám poznámku, že navazuje 60 km bez vody, takže je třeba vyrazit nasycený napojený a dobře zásobený. Ve vesnici je něco jako hala s pultovým prodejem, kde to vře jako v úlu. Bohužel nikdo nemluví anglicky a poprvé se setkávám s tím, že když nemluvím španělsky a chci obsloužit v angličtině tak mě ignorují a vysloveně nechtějí obsloužit. Je to jedinkrát za celý pobyt co se mi to stalo, jinak musím říct, že Španělé i když jinak než svou rodnou řečí mluví jen vzácně, vždy jsou ochotní a vstřícní a snaží se vyhovět. Tady se však trápím a veškerý náskok který jsem si na Nicolu vybudoval vlastně promarním čekáním na objednané maso. Vodu na dolití bidonu mi věnuje skupinka německých cyklistů, kteří zde taky poseděli v rámci své 30 km vyjížďky. Když přijede Nicola mávnu na něj a on si přisedne. V ten moment mi konečně donesou moje jídlo a Nicola si svou ita-španělštinou objednává totéž a za minutku jí taky. Společně řešíme že nás čeká přejezd Sierra de Loja a budeme cca 60 km na suchu a kam je asi tak reálné ještě do večera po celém dni v tom horku dojet. Rádi bychom se dostali co nejblíže ke Granadě, ale ta je pořád ještě skoro 90 km a pokud bude terén hodně technický budeme rádi, když nebudeme muset bivakovat nahoře v horách. Vyrážím o něco dříve, Nicola ještě dopíjí své nealko pivko, a mířím do hor.

Jsem po jídle plný energie. Kopce nejsou žádné stojky, spíše do tahu, krásné výhledy a s pozdním odpolednem už ani to sluníčko tak nesmaží. Cesty jsou takové hladké šotolinky a kolem jsou v trávě všude vápencové kameny. Takový hezký mix zelené a bílé barvy. Nahoře na hřebeni se otevírají nové výhledy. V dálce jsou vidět zasněžené vrcholky třítisícových štítů Sierra Nevady, jako ochutnávka toho co nás čeká zítra ☺. Když začnu klesat za nejvyšším bodem na mně ve sjezdu číhá Andy, tak u něj zastavuji. Do kamery vyliju svou dávku optimismu a euforie z pobytu v tom úžasném prostředí. On mi říká že mě čeká super-nice downhill. Že mě chtěl doprovodit a natáčet z kola, ale že jsou tam stáda ovcí tak by se mu točilo blbě a že uvažuje že tam bude bivakovat. Ptá se mně jestli plánuji dojet do Granady, říkám že bych rád, ale nevím jestli je to reálné. On mi však řekne, že si myslí že to můžu dát, že i on dojížděl do Granady v noci když najížděl trať a že je šance tam sehnat nějaký nocleh v hostelu s 24h recepcí.

Jeho slova na mně zapůsobila, jako by někdo vykřikl: „Utíkej Forreste, utíkej!“ pustil jsem se do sjezdů a upaloval směrem na Granadu. Dole proti mně jel nějaký španělský fanda, který, když mě uviděl okamžitě zastavil, nabízel cookies a hlásil, že jsem první a že závod sleduje. Prohodil jsem s ním snad jen tři věty a upaloval dál. Dostal jsem se do rovnějších sekcí a věřil že to dokážu. Z kola jsem poprosil kamarády na whatsapp skupině, jestli by se mi koukli po nějakém noclehu v Granadě úplně u trati. Kluci se úkolu s ochotou zhostili a za chvíli jsem si mohl vybírat. Moje veškerá fyzická i mentální kapacita se však plně věnovala rotaci zadního kola, tak jsem to nechal na nich. Ještě jsem u nějaké otevřené hospůdky znovu dolil vodu a pak jsem si zavolal s Vaškem, který mi bookoval hotel a Verčou domů a pořád jsem se hnal Andaluskou nocí ke Granadě. Trasa vedla po bočních polňačkách a dalo se ležet na hrazdě a ukrajovat kilometr za kilometrem. Jen bylo třeba dávat trošku bacha na malé černé králíčky, kteří před mým světlem neustále přebíhali přes cestu.

Do Granady jsem dorazil asi ve 23:30 a byl jsem překvapen jak čilý ruch ve městě panuje. Ještě musím projet centrem na CP2 udělat povinnou selfie a pak mohu konečně do hostelu. Hned ráno mě čeká výjezd na nejvyšší bod závodu do 1900m a přejezd par menších průsmyků Sierra Nevady. Tak by se slušelo jít spát nasycený a doplnit zásoby. Vidím otevřený kebab kde si ještě zapráskám žaludek k prasknutí a vyrážím do historického centra města. Je půlnoc v neděli týden před velikonocemi a v Granadě (a asi v celém Španělsku) začínají oslavy velikonoc nějakou náboženskou slavností s „přitloukáním“ Ježíše na kříž a procesím věřících městem doprovázeným kapelami. Proti tomu všemu mumraji a hlavně, proti tomu proudu se hrnu já se svým plně naloženým kolem a snažím se dostat úzkými dlážděnými uličkami a schodišti na nějaké náměstí odkud je vyhlídka na Alhambru se kterou v pozadí se musím vyfotit. V jednu chvíli mi pomůže taxík, který se stejným směrem prodírá proudem věřících, tak se za něj zavěsím a nechám si prorážet cestu. Povedlo se, jsem na CP2 a v 0:50 mě fotí nějaké španělské studentky a dávají mi přednášku o optimální expozici pro noční portrét. Je fakt že ta fotka která je vyfocena podle nich je z těch tří nejlepší, ale já už se těším až konečně složím hlavu. Jen kousíček od náměstí v absolutně prázdné a klidné uličce nacházím můj vysněný hostel, ještě dám sprchu, kouknu se, že Nicola spí ve vesnici před Granadou (Santa Fe) a ve 2:00 konečně uléhám. Budík nařizuji na 5:00 abych vyjel kolem 6, počítám že Nicola tou dobou už bude na trase, ale já určitě potřebuji spát.

Den 3 Pondělí 15.4.2019
Granada – Sierra de Segura 188 km / 4.323 m převýšení, čas na trase 17:05

Po ranním zazvonění budíku mám tendenci ukecávat jeho posunutí, ale pohled na pohybující se tečku Nicolova trackeru situaci vyřeší a já jsem v 6:00 „na ulici“ projíždím spícím městem a nacházím otevřený nějaký bufet kde mi paní udělá teplé wafle s nutellou a kafe (kon leče) jako snídani a já se pouštím do 27 km dlouhého stoupání na průsmyk Collado del Alguacil. Cestou se postupně rozednívá a objevují se výhledy na zasněžené štíty nejvyšších partií Sierra Nevady, včetně nejvyššího na silničním kole dosažitelného místa v Evropě 3395m vysokého Pico de Veleta. Tak vysoko však my nemusíme. Ostatně nad 2500 m je ještě souvislá vrstva sněhu, což je ostatně jeden z důvodů úpravy a zkrácení původně plánované trati. Nicméně i těch 1200 m převýšení na jednou je poctivá porce. Já se ale cítím solidně. Nic mě netrápí ani nelimituje, mozek přepínám do stand-by módu a postupně se prokousávám nahoru. Snažím se radovat z každého nového výhledu a nad sklonem ani zbývající délkou vůbec nepřemýšlím.

Nahoře se jen přehoupnu přes sedlo a fičím dolů. Cesta se mění z asfaltové v horskou a po pár traverzech po úbočí hor se spouští do úzkého údolí, kde je mi strašná zima, že musím zastavit a přidat bundu, šátek na krk a čepici pod přilbu. Teploměr ukazuje -1°C v dalším kopci se spolehlivě zahřeju a taky jsem na sluníčku, které se nesměle hlásí o slovo. Jsem na druhé straně hor a výhledy do údolí jsou jiné než ve stoupání. Krajina se změnila, hlína je červená a v dálce jsou vidět pískovcové skály. Nicola mě předjel ráno než jsem se vyhrabal z hostelu, tak na některých místech trati vidím jeho stopy. Jsme ale stále teprve někde před 500 km trati, takže to je jedno. Do cíle musí dojet každý za své.

Po nějakých 80 km dojíždím do města Guadix, kde je CP3 ve zvláštním místě s podzemími domky, něco mezi domy pro Hobity a vinnými sklípky na Moravě. Dávám povinnou selfie a objevuji restauraci s poledním menu o třech chodech. Na následujících 200 km bude jen jedna příležitost dobrat vodu asi odsud 80 km takže vím, že někde za tímto místem budu bivakovat. Parádně se najím a doplním vodu. Navíc přidávám vodu i do camelbagu na zádech a při odjezdu se potkávám s českou rodinkou. Prohodíme pár vět o tom kdo kam a odkud cestuje, popřejeme si hezkou dovolenou a já vyrážím na trasu. Na výjezdu z města ještě u benzinky dokoupím dvoulitrovou balenou vodu, kterou izolačkou připevním na triatlonové nástavce řídítek a už stoupám zvláštním vyprahlým kaňonem za město.

Když vyjedu nahoru a dostanu se do úplné roviny ohlídnu se a vidím že nad Sierra Nevadou se honí mraky. Za chvilku mě dohání prudký vítr, který je do zad, tak se toho snažím využít a nakládám nejtěžší převod, kterému od této chvíle už neřeknu jinak než „Olina“ (z anglického ALL-IN). Čtyřicítkou si to ženu jak profíci na tour a jen doufám že směr větru i trati zůstanou ve vzájemné symbióze co nejdéle. Po nějakých 20 km cesta odbočuje vpravo, ale vítr mě stále žene vpřed. Přede mnou se otevírá scenérie tak neskutečná, že nevěřím, že jsem stále v Evropě.

Jako by před mnou byl nějaký Grand Canyon, nebo jiný podobný útvar. Trasa sjíždí z náhorní roviny dolů a mám pocit že projíždím plastickou mapou. Jsem úplně mimo jen koukám, občas vykřiknu a fotím tu neuvěřitelnou parádu. Cesta vede stále dolů až se dostávám na dno vyschlé řeky které vypadá jako tréninkový polygon pro závodníky na Dakaru nebo jako místo z westernových filmů. Na majestátně se tyčící červené skály nade mnou snad chybí jen vytesat prezidenty jako na Mt.Rusmore fotím, točím, užívám si. Tohle je něco! Někdy je zkrátka třeba nezávodit a prostě si to užít ☺ cesta se otočí a já se škrábu někam nahoru. Toho jsem se bál. Naštěstí stoupání není nijak dlouhé, stále jsem dole v tomto „Grand canyonu“ nefouká, ale neskutečně smaží slunko.

Najednou se objeví řeka, kterou musíme přebrodit. Za brodem odkládám kolo a uléhám na chvilku do vody. Osvěžení přijde vhod. Jedu dál přes ruiny opuštěných vesnic. Začíná mi docházet voda v bidonech a camel bagu a já přemýšlím, že doplním z petky na řídítkách. Konečně dojíždím pod stěnu druhé strany kaňonu a stoupám z té výhně ven. Jeden relativně plynulý kopec s 300 výškovými metry a jsem nahoře.

Náhorní rovinou dojíždím do města Pozo Alton, kde musím bezpodmínečně vyřešit zásoby na následujících 125 km přes respekt budící pohoří Sierra de Segura. Je jasné, že tam budu bivakovat takže voda i jídlo musí vydat i na večeři a snídani. Je 18 h a ač vidím snad 6 restaurací jsou buď zavřené nebo ještě nevaří, že prý je brzy… tak nakupuji v obchodě, najím se na ulici před ním, navíc do batohu nakládám zásoby. Na sedlovou brašnu přidávám celý bochník chleba našeho typu ještě zavolám domů Verči, protože prý v těch horách nebude signál a vyrážím na trasu. Plán je ujet cca 50 km, kde by měla být nějaká chatka s palandami pro přespání turistů. Tam přespat a ráno pokračovat dále.

Cesta ale nejde moc dobře. Úvod stoupání je hledání pěšiny v suťovém poli. To už jedu za šera a nějak mě zlobí kontakt na světle. Vytahuji rezervní čelovku a snažím se lovit kde asi je ta pěšina kterou se mám vydat…. Není! Tak jenom slepě následuju čáru v GPSce a snažím se na ní udržet šipku, po cca hodince se dostávám za suťové pole na nějakou horskou cestičku po které se už dá jet. Krátký sjezd a nájezd do hlavního kopce, který by mě měl vytáhnout na hlavní hřeben. Jejda… brod…. totálně si promočím boty a hlavně čisté ponožky, kterými jsem se dnes odměnil po koupeli v řece. Teplota celkem rychle padá dolů, fičí vítr a je mi kosa. Je jasné, že se na chatu asi nedostanu a spát na hřebeni bude nekomfortní. Držím se zásady „spi do kopce ať se ráno zahřeješ“ a rozhoduji se raději spát a ráno to dohnat než se vyspat špatně. Zatím jsem za závod naspal jen nějakých 5:30 takže je třeba si trochu spánku dopřát.

Někde ve 1450 m ještě pod hranicí lesa nacházím krásné chráněné místo v závětří zatáčky na měkkém jehličí s vůní borovic, kde ve 23:00 rozbiju bivak a dám si čtvrt bochníku chleba se salámem a k tomu vyvraždím polovinu medvědí rodinky. Navrch pošlu jedno nealko pivko, kterým se odměním za ten parádní den na dovolené. Když po „večeři“ vylezu ze spacáku si ještě odskočit, je mi taková kosa, že se třepu tak, že by podle mne mohli v Kilpi nastavovat šicí stroje… Zalezu do spacáku a za chviličku je mi krásně teplo a já usínám spánkem spravedlivých.

Den 4 Úterý 16.4.2019
Sierra de Segura – poblíž Bazalote 200 km / 4.205 m převýšení, čas na trase 17:20

Noc probíhá v pohodě, jen na chviličku mě vyleká kratičká dešťová přeháňka, která skončí dříve než stihnu rozbalit žďárák, který mám po ruce. Sáhnu na spacák a je suchý. Přes větve stromů na mne více než 10 kapek nedopadlo. Tak zase ulehám a spím. Budík mám na 4:30 ale ještě ve spacáku snídám a jsem to ráno o něco pomalejší. Vstup do brodem promočených treter si ulehčuji použitím suchých podklolenek, které prvotní šok zmírní, nicméně i ony se od mokrých bot v průběhu první půlhodinky spolehlivě promočí. Nevadí stoupám ještě asi 300 výškových metrů což je na zahřátí akorát.

Nahoře na hřebeni zažívám východ slunce a jsem šťastný za večerní rozhodnutí s volbou bivaku. Jednak jsem se vyspal super pohodlně, ráno se trochu zahřál v úvodním stoupání a hlavně jsem jízdou po tmě nepřišel o tu krásu která je kolem mne. Jsou -2°C tak přes větrovku přidávám ještě bundu Joshua osvědčenou ze zimních tréninků, přidávám běžkařské rukavice a až na ty promrzlé boty jsem v pohodě. Když se objevují první sněhová pole, sleduji že Nicola tudy musel projíždět někdy v noci a už toho měl asi dost, protože nedokázal projíždět sněhem rovně a jeho kolo se často zasekávalo. Dojíždím k chatě, kde jsem původně plánoval bivak a vidím před ní jednu motorku a dvě kola nějakých turistů. (Později se dovídám že Nicola dojel až sem a všechny palandy byly obsazené, tak spal na kamenné zemi a na rozdíl ode mne se nevyspal vůbec).

Kousek za touto chatou má být extrémně těžký sjezd, na který nás Andy upozorňoval, že nemáme vůbec jezdit po tmě a kdo si nevěří může ho objet připravenou alternativní delší trasou. To ale nemám v plánu, technika je to, co mě na této trati baví asi nejvíc. Je fakt že sjezd byl opravdu masakr, ale já si ho vlastně užívám. Nejprve prudký sešup po skalách a singlových chodnících do zařezaného údolí řeky který ústil u nějaké jeskyně. Pak dlouhý traverz svahu řeky kde les, hlína a tráva mi připadá jako bych se pohyboval doma v údolí Moravice. Ožívám a bavím se pěšinkami a jízdou po hravém singlu který má dokonce i slušné flow, občas přerušené nějakou skalkou na kterou je fakt třeba dávat pozor (asi mě to opravdu bavilo, celý sjezd byl STRAVA segment a já se zde umísťuji na 4 místě ☺).

Údolí řeky končí na asfaltové silnici. Minu pár vesnic, které nejsou na trase a znovu stoupám na nějakou zdejší Lysou horu, po ní ještě nějaký Praděd a najednou je u cesty malá osada a hospůdka s grilem. Obsluha mě prakticky adoptuje. I když se neumíme domluvit jsou ochotní a vstřícní. Panuje zde zvláštní atmosféra místa na samotě kde každý host je událost. Asi tak si představuji hospodu na mýtince, jen hospodský je rád že mu tam chodí lidi a navíc je tu WiFi ☺. Dávám dvě chorizos (klobásky) na grilu, doplňuji pití a jedu na nějaký další super dlouhý kopec (1500m takže další Praděd ☺). Jede se mi dobře, počasí je krásné jak z katalogu cestovní kanceláře Andy Buchs adventure ☺.

Navazuje dlouhé klesání k městu Siles kde plánuji jídlo a doplnění zásob. Sierra de Segura je za mnou. Byl to asi nejhezčí přejezd hor na celé trati ale taky logistický oříšek s plánováním vody, jídla a místa bivaku. Dojíždím k restauraci, kde se zjevně obědvá, tak se těším na nějakou baštu. Bohužel těsně za mnou dorazí skupinka důchodců, která si uloví číšníka a zaměstná ho tak, že si nejsem jistý zda mě vůbec zaregistroval. Po 20 minutách čekání na nic se zvedám a odjíždím. Vše si vynahrazuji asi o tři kilometry dál u benzinky, doplním zásoby vodu najím se a pokračuji dál.

Nejdříve je rychlý asfaltový přejezd kde nechávám úřadovat Olinu a pak se najíždí znovu do hor přes tři sedla Sierra de Alcaraz do stejnojmenného města. Charakter hor se mění, opouštím Andalusii a vjíždím do Kastilie. Na sluníčku je snad +40°C což je proti mrazivému ránu obrovský rozdíl a odráží se to hlavně na spotřebě vody. Na konci sjezdu za prvním sedlem projíždím nějakým chatkovým táborem a zastavuji u skupinky mladých lidí kteří zde odpočívají na terase. Kupodivu všichni mluví anglicky, tak mi doplňují vodu a zajímají se o to odkud a kam jedu. Zasvěcuji je do problematiky závodu a na jejich tabletu rozjíždíme on-line tracking. Slibují, že každému ze soupeřů za mnou nabídnou taky možnost dolití vody a případně noclehu v některé z chatek. Přidají mi ještě pár banánů a hrst muffinů na cestu, rozloučíme se a já vyrážím dál s radostí ze setkání se super lidmi.

Ve sjezdu za dalším sedlem mi v plné rychlosti padají sluneční brýle, které jsem si v kopci převěsil přes řídítka. Dopadají na nohu, která je bezpečně vymrští někam do nenávratna. Zkouším je asi 10 minut hledat, ale marně. Škoda budou mi chybět, ale co se dá dělat. Třetí průsmyk je největší. Stejně jako oba předchozí se dá jet, ale já se musím vyškrábat někam do 1630 m, takže taková večerní Sněžka ☺. Je parádní viditelnost a na nebi se již vynořil měsíc, který je dnes v úplňku a tak postupně ukrajuji výškové metry stoupání.

Na vrcholu se křižuje nějaký pramen, kde ještě dobírám vodu a začíná sjezd. Nejprve po uzoučké stezičce projíždějící mezi pevnými a ostrými kameny. Kde mě nějaký keřík chytá za řídítka a já se o jeden z kamenů zaseknu a nedobrovolně opouštím kolo. Dopadl jsem poměrně bezpečně do kliku nad dalšími kameny a díky celoprstovým rukavicím mám jen lehké škrábnutí na pravé dlani. Na kole se ale protočila páka přední brzdy a sedlovka v rámu. Nic není zlomeno, vše je naštěstí funkční, tak jen vše srovnám jak patří a pokračuji dál. Jsem trochu nejistý a tak si tento sjezd moc neužívám, pokračuje po volné suti a štěrku na uzoučkou pěšinku po kozím hřbetu nějaké hory, na obě strany se solidní expozicí několika stovek metrů hlubokých údolí. Vše završeno naprosto nečekaným koncem pěšiny na dobrých deset metrů vysoké skále. Uff ještě že jsem tady za světla. Chvilku mi trvá, než najdu kudy se dá ta skalka obejít a slézt a pak už jsem na dlouhých lesáckých svážnicích po kterých postupně ztrácím výšku k Alcarazu. Je golden hour, takže výhledy a panoramata jsou neskutečná. Jediné co mi kazí radost je osmice na předním kole, na kterou přicházím až když jsem na hladkém povrchu. Je to pozůstatek mé drobné nehody na začátku sjezdu. Odsud až do cíle pak při jízdě po hladkých cestách cítím kopnutí do rukou při každém otočení kola. Jako bych držel v ruce sbíječku.

Dorazím do Alcarazu a plán je jednoduchý: najíst se, dobrat vodu a rychle na trať. Za Alcarazem totiž navazuje cca 65 km po cyklostezce vedoucí koridorem bývalé železniční trati, nejprve něco přes 10 km mírně do kopce a pak přes 50 kiláků mírně z kopce až na CP4 do psychologické půlky závodu, kde se dělí základní trať do Valencie od mojí dlouhé trati do Saint-Jean-de-Luz (FRA). Dojedu na náměstí v Alcarazu a tam vidím v podloubí nějaké historické budovy lidi u stolů. Vidím ceduji Pizza a je rozhodnuto. Sednu si k jednomu stolu, servírka je hned u mě na dotaz na angličtinu jen řekne: „Moment!“ a vytáhne za límec týpka od vedlejšího stolu, jehož pohyby naznačují, že už tam nějakou dobu popíjí. Kluk si ke mně přisedne a úžasnou oxfordskou angličtinou mi vysvětluje, že celý stůl jsou Angličani, kteří tady žijí a co prý potřebuji. Pokud se chci pořádně najíst, doporučuje mi restauraci za rohem, pokud se však chci najíst hlavně rychle bez ohledu na to jak, pak jsem na správném místě.

Volím rychlost a objednávám pizzu na kterou jsem si už beztak udělal chuť, tu mám bleskově na stole,  tomu jedno obligátní nealko a kola do bidonu. Pizza je taková ta mražená ze supermarketu upečená v troubě. Zdá se mi, že by mohla být upečená trochu více, ale v pohodě mi chutná a já ji mám za pár minut v sobě. Najednou mi pípne zpráva ve které se mě kluci ptají jestli jsem šel na pivo s Nicolou? Kouknu na tracking a Nikolova tečka je na stejném náměstí. Už je tam nějaké dvě hodiny bez pohybu. Takže Nicola si našel nějaký pokoj a už spí. To je pro mě překvapení když před námi je tak jezdivý úsek zadarmo. Nasednu na kolo a odjíždím s tím že se plány nemění a já ještě potáhnu ideálně až na CP4 což je opuštěná budova v polích a tam zabivakuji.

Jen se krátce vymotám z města a už jsem na železniční trati. V úvodu plynule a v noci téměř neznatelně stoupá mezi 1%-2%, jede to „samo“ cestu zpestřují průjezdy tunely, některé jsou osvětlené, některé se rozsvěcují po sektorech tak jak jimi projíždím, v některých je jen nouzové červené poziční osvětlení. Po 10 km se přehoupnu přes vršek a jak mírně jsem stoupal, tak mírně teď klesám. Sklon je dostatečný na to, že tam můžu naložit Olinu položit se na hrazdu, mimo tunely vypnout světla a užívat si jízdu po tmě při úplňku.

Jak si to tak hrnu tmou, začínám pociťovat že něco není v pořádku. Tlak v břiše a velké nutkání na toaletu. Zastavím a seběhnu z náspu a někde ve křoví si snažím ulevit. Bohužel problém se stupňuje a v průběhu dvaceti minut se situace opakuje ještě třikrát. Navíc se přidávají křeče ve břiše a radost z jízdy v úplňku se střídá s tím že nevím co dál. Na CP4 jsem už dávno rezignoval, teď je třeba se uklidnit a dát se do kupy zdravotně. Paradoxně ve stejnou dobu se strhne lavina zpráv od kamarádů a známých na Facebooku a Messengeru, kteří mě podporují a myslí si, že se snažím Nicolovi ujet. Takže mi pořád pípají notifikace na hodinkách, ale já mám úplně jiné starosti ☺. Asi nejlepší hláška: „Jeď, teď se láme závod!!!“ Kdybys tak věděl Pavle… Vydržím ještě chvilku a pak si říkám, OK jsi už nějakých 35 km za Alcarazem, najdi místo pro bivak a jdi spát. Nacházím krásný olivový háj, kde to stočím, rozbalím na zem spacák a karimatku. Kolem mne voní mateřídouška, což moje břicho zázračně uklidňuje. Je 23:30 tak budík nastavím na 4:30 a v klidu usínám.

Den 5 Středa 17.4.2019
Někde poblíž Bazalote – Uňa 232 km / 2.512 m převýšení, čas na trase 16:37

Noc je parádní. Je úplněk a teplo, kolem mě vůně mateřídoušky, bezvětří a úplný klid. Určitě nejpohodovější bivak za celý závod. Ráno se s budíkem ani neperu, jen kouknu na mobil, opatrně zobnu krajíček chleba a naliju do sebe trochu pití. Tělo se tváří spokojeně, tak někdy o tři čtvrtě na šest vyrážím znovu na trať. Ještě stále jedu po železničním koridoru, ale už to není tak snadné jako včera, protože můj postup zpomaluje protivítr. To je ale věc kterou neřeším (protože stejně nemá řešení). Co mi ale dělá radost, že tělo funguje jak má a já normálně jedu. Po nějakých 15 km trasa sjede na silnici a zní po chvilce zase zpět k bývalé železnici. Ale přesně v tom místě je cesta neskutečně podmáčená od zemědělských zavlažovacích stožárů a já se na 100 m tak zasekám v blátě, až mi spadne řetěz a musím komplet očistit obě kola aby se točila a já mohl pokračovat dále. Je to síla… člověk jede 800 km s kolem, které je jen mírně zaprášené a pak stačí pár metrů a je z toho koule bláta.

Dojedu na checkpoint, dělám povinné selfie a usoudím že je čas tělu něco dopřát a konečně se nasnídat. Zároveň kontroluju další trať a počasí které varuje před večerním deštěm a na další dny to vypadá pěkně deštivě. Následujících 180 km na CP5 by měla být trať spíše rovinatější. Až těsně před checkpointem v Cuence se to má podle profilu začít zveda při přejezdu nějaké menší Sierry de Tajo. Za Cuencou pak začíná přejezd posledního významného pohoří na trase Sierra de Cuenca. Z cestopisů na webu vím že vloni touhle dobou tam dokonce sněžilo. Takže plán je jasný – smažit do Cuency co nejrychleji a pokud to jen půjde pokusit se alespoň ukrojit z hor které budou navazovat.

Než dosnídám dojede na CP taky Nicola, vítáme se jako staří známí. Probereme pár zážitků a zase každý sám vyrážíme. Je fakt že na těch rovinách mu to točí lépe a postupně mi odjíždí. To je ale fuk, pořád to máme přes 800 km do cíle a je nám jasné že se zase někde potkáme. Trasa je úplná placka a nuda. Vůbec mě to nebaví. Tím jak fouká neumím v tom správně ležet a ani neutáhnu Olinu. Z určité letargie mě vytrhnou synchronizované SMSky kolegů z práce. Odepisuji přes messenger, chvilku si píšeme a já prosím ať si za mě všichni dají kafe, že jsem zatím měl jen jedno. Parádně mi to zvedne náladu (Díky Teri, Marku a Honzo ☺).

Při průjezdu další vesnicí mě chytí za nos vůně pekárny. Zastavím a rozhlížím se kde opřu kolo. Najednou někdo zabouchá na okno. V kavárně přes ulici hoduje Nicola. Přisednu k němu a dávám si to kafe co jsem si tak přál, plus nějakou bagetu s džemem co si objednal i Nicola. Super pokecáme a navzájem na sebe chrlíme všechny možné zážitky, a příhody z posledních dnů. Smějeme se tomu, kolik toho je. Když odjíždíme jen se domluvíme, že večeři dáme spolu v Cuence, já jdu ještě d pekárny a Nicola frčí dál.

Trasa není nijak zábavná, poměrně placka, ale aspoň kiláky naskakují rychle. Prvních 90 km dnešního dne dávám za 3:57 čisté jízdy. Což je na stejně dlouhém Silesia bike maratonu hranice absolutní špičky. Fotím computer a posílám fotku klukům, kdo mě letos na Silesce překoná. Kluci argumentují nějakými nesmysly o převýšení a podobně a tak jim slevím, že nemusí mít na kole brašny a ani si nemusí dávat 800 km „na rozjetí“. Brzy uvidíme!? Ve druhé stovce se už trasa vlní a jede se více po lesních cestách a pěšinách, ale i tak je druhých 90 km za 4:30 což je pořád hezké tempo. Zvedá se vítr, chvílemi když jsme na bočním větru tak to se mnou pěkně háže a to na kole nemám plachtu ve formě rámové brašny jako většina ostatních závodníků.

Když asi 15 km před Cuencou zastavím u nějaké restaurace jen na rychlé dolití vody, místní štamgasti mě svérázným esperantem upozorňují že: „Maňana water fíí mučo!“ a já na to: „Maňana Sierra de Cuenca…“ a prý že: „Esta NO possibile.“ No jo kluci, ale já jinam než po trati nepojedu…

Dojedu do Cuency a po městě se zase stahují lidé v podivných náboženských oděvech, které znám z Granady, k nějakému dalšímu velikonočnímu obřadu. Naštěstí průvod ještě nevyšel. Dojíždím ke věži jejíž foto je CP5 a na zídce u cesty vidím Nicolu jak si telefonuje se svou přítelkyní. Dám povinnou Selfie a zastavím u něj. Říká že 30 km odsud v městečku Uňa mu právě přítelkyně bookuje pokoj v hotelu. Zeptám se jestli nevezmeme pokoj spolu že to bude levnější. Tak ještě jeden telefonát a je to. Čas máme dobrý je teprve 7 večer, tak nejdříve jdeme na domluvenou večeři a pak společně přejíždíme do Uni.

Cestou ještě musíme vybouchat jeden kopec. Vlastně jediné opravdu seriózní stoupání dnešního dne. Oba máme dneska hodně přes dvě kila. Já nějakých 230 km a Nicola dokonce přes 260, tak se kvalitní spánek bude hodit. Na hotelu je cena nakonec lepší, než byla při rezervaci. Jen kola musíme mít zamknuta v nějaké suterénní místnosti, tak prosíme pana domácího jestli by nám mohl odemknout ráno v 6 kdy chceme vyrážet (o dřívější čas se ani neodvažujeme žádat) a že prý to nebude problém. Konečně jsme překulili 1000 km trati, na oslavu dáváme nanuka a pivko, přičemž si neustále vyprávíme zážitky z cest. Kluci za námi jsou cca 120 km na konci rovin. Koukáme na předpověď, že by zítra mělo začít pršet kolem 6 ráno a pak dva dny v kuse. To ale budeme řešit až zítra. Teď si dopřejeme teplou sprchu a jdeme spát

Den 6 Čtvrtek 18.4.2019
Uňa – Cuevas Labradas 141 km / 3.025 m převýšení, čas na trase 14:00

Ráno se budíme a moc se nám ven nechce. Nicméně na šestou máme domluvené odemčení „kolárny“ takže musíme. Ještě nejsme sbalení, tak jen vyběhneme vytáhnout kola ven a pak se rychle sbalit na pokoji. Když dojdeme z pokoje zpět ke kolům spustí se déšť. Je to takový lehčí deštík, nicméně vytahujeme oblečení do deště. Já bundu Hurricane, kterou jsem dosud neměl tu smůlu testovat v dešti, ale její pověst mě přesvědčila, že to je ta správná volba abych ji vzal s sebou. Nicola má goretexovou bundu i kalhoty.

Hned za vesnicí odbočujeme na nějakou kozí stezku a tlačíme kola do prudkého kopce někam pod skalní stěnu, která se v té tmě tyčí někde nad námi. Pak chvilku traverzujeme na patě skály a najednou jsme mimo trať. Chvilku nechápavě zíráme do GPSky, protože trať vede přes tu KOLMOU skálu  a pokračuje někde nahoře nad ní. Tak se rozhlížím, ještě je dost šero, ale nakonec ve skále zahlédnu uzoučký komín kudy se vydám dál. No je to něco. Chvílemi tady ani nevejdou řídítka, tak kolo protlačím po zadním kole. Jindy zase musím kolo hodit na zadní opřít o skálu, vyšplhat dvoumetrový boulder a kolo si za přední kolo vytáhnout k sobě. Naštěstí v tomto sektoru neprší jen mírně mrholí, ale i tak je to poskakování v cyklistických tretrách po mokré skále docela adrenalin. Asi po 300 m tohoto skalního rébusu a o 50 metrů výše se dostáváme na lesní cestu která sice stále poctivě stoupá ale už se dá aspoň jet, nebo pohodlně chodit. Potřebuji si upravit uvolněnou brašnu, tak Nicola odjíždí.

Následuje sekce kdy stále převážně stoupáme, ale dá se to většinou normálně jezdit. Po nějakých 20 km zahučíme brutálním sjezdem, vlastně tam ani žádná cesta není jen je to prudce dolů do údolí, na dno nějaké zatím ještě vyschlé řeky. Údolím pak trasa vede dále, ale všude jsou čerstvě napadané stromy. Tak přehazuju kolo přes jeden strom za druhým. Moc nad tím nepřemýšlím. Moje psychika už je pár dní v superman módu, kdy je mi jedno jaká překážka je přede mnou, prostě ji překonám a jdu dále. Překážka tu je od toho aby se překonala. Řešit to nemá cenu, byla by to jenom ztráta času energie. Když překonám asi padesátý strom dojdu Nicolu, který si prochází mentální krizí. Snažím se ho uklidnit, že to za to Andy nemůže, protože padlé stromy jsou úplně čerstvé takže to nemohl vědět. A on že je v pohodě, jeho jediný aktuální soupeř je vedle něho a ostatní ještě nedojeli ani na CP5 a pak ještě budou muset na tu šílenou skálu. Jediné co musíme teď udělat je vypadnout odsud než začne pořádně pršet a nedej bože by se naplnil i ten potok který chvílemi křižujeme.

Pokračujeme dále a pak už se jen smějeme absurditě situace ve které se nacházíme. Přemýšlíme jestli se náš postup dá brát jako jízda v háku. Někdy netušíme jak kolo přenést, kudy stromy obejít. Někdy se musíme pod hradbou kmenů proplížit a kolo za sebou protáhnout po zemi. Asi po 4-5 hodinách se dostáváme na palouk ze kterého vedou dvě cesty údolím přes stromy a jedna přímo proti svahu nahoru na kopec. Je  to ta nejprudší varianta která nás, sice šíleným svahem, konečně vysvobozuje z pasti polomu po větrné smršti. Kouknu na computer a za šest hodin jsem dnes dosud najel necelých třicet kiláků. Jsem rád že jsem v tréninku chodil pravidelně plavat a tak mi neodešly ruce od toho nekonečného vzpírání a tahání kola.

Prší jen tak lehce a trasa vede po štěrkopískových lesních cestách, po kterých se jede dobře i za mokra. V nějaké vesnici se ptáme na možnost jídla a místní nás posílají do nějaké boční uličky kde je něco jako bar nebo spíš bufet. Nabídka je značně omezená, ale dáváme zapečenou bagetu se šunkou a sýrem a aspoň se trochu dokrmíme. Vyjíždím o něco dříve, protože Nicola ještě mění baterky v GPSce, ale oba víme že se nevidíme naposledy.

Spouští se pořádný liják, ale mi se jede skvěle. Bunda mě drží ve slušném tepelném komfortu a trať je rozumně jezdivá nahoru dolu, tak že ve sjezdech nestihnu promrznout a v dalším kopci se zase dobře zahřeju. Kolo i v té vší nepohodě šlape parádně a já zjišťuji jak moc mě to baví a snažím se jet co to dá.

Bohužel není šance si užívat žádné výhledy protože prostě žádné nejsou. Taky mi chybí ty ztracené brýle, které by se teď tolik hodily. Telefon je vypnutý a zabalený ve dvou sáčcích někde pod třemi vrstvami oblečení. Asi po 80 km vjíždím do Aragonie, končí hory a přede mnou je 80 km údolím podél nějaké řeky mimo civilizaci. Říkám si, že by to chtělo tohle údolí překonat abych se večer ještě najedl a doplnil zásoby. Cesta údolím probíhá nejprve z kopce a po rychlých šotolinových cestách kde dokonale promrznu. Pak přejíždím přes most přes řeku na druhou stranu údolí a dál se hrabu v blátivých singlech v prudkém svahu. Postup se dramaticky zpomalí a celý průjezd údolí pro dnešek už nevidím jako reálně možný. Najednou se jako zázrakem objeví nějaká chatová osada a na jedné chatce je nápis BAR. Zapadnu tam a kromě obsluhy je u pultu jeden zákazník, který mi ochotně pomáhá s překladem. U prvního stolu plápolá oheň v krbu, tak rozvěsím mokré hadry a poprosím o jídlo. Obsluha sice není z nejrychlejších a pán se snaží vtipkovat ale já jsem pořádně promrzlý a navíc jeho španělštině nerozumím tak je mi to jedno. Hlavně že se ohřeju a usuším oblečení. Nějaký čas to trvalo, ale já jsem se parádně najedl a vím že do rána určitě vydržím i kdybych měl někde nouzově bivakovat na divoko.

Za osadou trasa chvíli jela po cestě a pak odbočila do údolí další řeky. Tentokrát proti proudu, ale aspoň vede po jezdivých šotolinách, čehož si v tom lijáku cením. Před sebou vidím stopy, že tudy projelo nějaké kolo, ale nevypadají moc čerstvé tak nevím jestli to je Nicola nebo někdo místní. Pokračuji dále a cítím, že už toho mám dost, ještě mi chybí nějakých 30 km na konec údolí, když vidím směrovku s nápisem Cuevas de Aragon (Aragonské jeskyně). Hmm… jeskyně by mohla být dobrý bivak!? Kdo ví kde bych se schoval až vyjedu z údolí. Chvíli to zvažuji, ale nakonec si říkám OK, najdi jeskyni a jdi se vyspat v suchu na ráno máš ještě jednu komplet sadu rezervního oblečení pro studené počasí, tak to bude lepší než teď. Vyjíždím ze šotoliny a projíždím podél vesnice Cuevas Labradas, jejíž název napovídá že se v okolí vesnice jeskyně skutečně vyskytují. Je sice teprve 8 večer ale moje tělo se hlásí o regeneraci. Po necelém kilometru najdu úžasnou jeskyni, že by se v ní dala schovat celá dodávka. Natahuju péřovku urovnám podklad pro karimatku a zalezu do spacáku. Takhle brzy jsem ještě nikdy nekončil. Ale dnešek stál zato. Najel jsem jenom 141 km ale nadřel jsem se určitě nejvíc za celou Ibericu.

Ve spacáku zapínám mobil a překvapivě mi naskakuje signál. Vidím že Nicola to dal až ven z údolí a je 20 km přede mnou ve městě Molina de Aragon. Počítám že bude vyrážet kolem 6 ráno tak dávám budíka na 4 abych byl v 6 taky v Molině. Dojídám chleba, na dosah si dávám jednu rodinku gumových medvídků na ráno a vychutnávám si jak spacák hřeje a i když venku pořád lije, já jsem v pohodě.

Den 7 Pátek 19.4.2019
Cuevas Labradas – Borja 219 km / 3.644 m převýšení, čas na trase 17:18

Budík zvoní ve 4 ráno a já koukám na to, jak parádně si tělo odpočinulo po šesti hodinách spánku. Nicméně ranní balení jde strašně pomalu. Nejdrsnější je obout promočené boty. Přes cyklo kraťasy dávám zimní kalhoty na běžky a jako pojistku mám po přední straně nohou od stehen po kotníky pruh ustřižený ze záchranářské termoizolační folie jako úplně spodní vrstvu. Taky ponožky do bot balím do folie aby nohy lépe držely teplo. Přidávám ještě jednu vrstvu na tělo. Bunda Hurricane do deště jde znovu do akce, včera fungovala na jedničku.

Když vyjedu je cesta po asfaltu a míííírně stoupá. Tak akorát aby mi nebyla zima a abych se plynule zahřál na provozní teplotu. Nohy jsou odpočaté a nebohé kožené sedlo Brooks se sice šíleně natáhlo ale je překvapivě stále pohodlné. Až teď si uvědomuju, že vlastně vůbec neřeším sedací partie. Vždycky jenom ráno namažu a v noci spím „na ostro“, aby se vše provětralo. Slibuju si, že dneska na to budu dávat větší pozor a budu častěji mazat. Těch dvacet kiláků do Moliny sfouknu lehce přes hodinku. Projíždím městem a zastavím u bankomatu. Hned vedle slyším nějaký hluk a vidím postávat skupinku na ulici před nějakým barem. Zastavím tam a do nosu mě praští vůně páleného konopí. Jedna z potácejících se postav mi dává na pozdrav high five. Plácnu si s ním, ukážu na kolo a na oči a česky řeknu: „Hlídej!“ Gesto je asi tak přesvědčivé, že se svého úkolu okamžitě zhostí a dělá mému kolu hlídacího psa. Já zatím vlezu do baru, sundám přilbu a dvě bundy a koukám co by se dalo posnídat. Nabídka je celkem pestrá, vše je vystaveno za skleněnou vitrínou, tak si dopřeju pořádnou snídani a kafe, doliju bidony a přidám ještě nějaké tyčky na cestu a plechovku coly do batohu. Většinu osazenstva moje zjevení zaujme, tak se plynule přesunou dovnitř a můj vlčák hlásí že pořád svítím. Sám se bojí na kolo sáhnout, tak si skočím vypnout světla. Vevnitř probíhá čilá debata kdo jsem a odkud jedu. Občas někdo vymáčkne větu v angličtině, občas s sebou někdo švihne o zem… Když se doví že jedu už sedmý den a vyjel jsem z Tarify stávám se chráněncem místního lídra, který jezdí jednou týdně do Tarify, takže on JAKO ŽE OPRAVDU VÍ JAK JE TO DALEKO. A prý jak se mi líbí Molina atd… „Copak já vím kluci!? Vynořila se ze tmy a jediné co jsem z ní viděl jste vy…“, pomyslím si. Když však zjistí že jedu závod a že jsem těsně druhý (Nicola vyjel asi půlhodinku před mým příjezdem) tak mě začnou povzbuzovat a co prý ještě potřebuju abych mohl hned jet a že to platí oni. Barmanka se ještě dvakrát ujistí komu má moji útratu napočítat (ujme se toho kápo) a pak se na mě usměje a řekne OK. Celá skupina se se mnou vyhrne na ulici. Ještě pochválím vlčáka, že tak krásně hlídal a už pádím dál na trasu. Mezitím se rozednělo a já teď už vím, že jsem nelhal když jsem jim tvrdil, že Molina de Aragon je krásné město.

Ještě tak deset kiláků jedu po asfaltu a děkuji za rozhodnutí o místě včerejšího bivaku, protože jsem od rána neviděl žádný přístřešek kam bych se v dešti schoval. Snad jedině kromě prostoru bankomatu ale tam by mě pravděpodobně otravovali opilci z baru a určitě bych se nevyspal tak klidně jako v té jeskyni. Déšť navyšuje na intenzitě a více než radost z putování se moje jízda mění v boj s živly. Následující trasu si moc nepamatuji, jen vím že chvílemi lituji, že je škoda že je počasí je jaké je, protože za hezkého počasí tady musí být krásně. Po nějakých 60 kilometrech dne se cesta přestane houpat a je spíše dolů, navíc odbočí do údolí nějaké místní říčky kterou v úvodu musíme překonat. Voda se ale už valí přes můstek, který zde byl a je třeba brodit. Naštěstí to nevypadá, že by proud byl nějak silný, tak srdnatě najíždím do vody a vodou asi 15 cm nad náboji mého 29“ kola projíždím. Kolo se dokonale umylo, řetěz a kazeta se lesknou jako nové a co se děje s ložisky nábojů a středu raději nepřemýšlím. Namažu řetěz a pokračuji dále. Trasa se drží potoka a voda dosahuje až ke kraji travnaté cesty po které jedu. Jen se modlím aby se cesta nezhoupla a já nemusel do vody znovu.

Co je horší jsou moje ruce. Jsou zcela promrzlé a začínám ztrácet cit v prstech. Na pravé ruce je palec tak slabý, že už nedokáže zmáčknout páčku řazení. Inspiruji se metodou kamaráda Jirky Zdrálka, jehož pravá ruka končí někde nad zápěstím a on jí dokáže na kole řadit a s tímto handicapem dokáže ujet míle. Takže při řazení dávám ruku v pěst a tou pak zatlačím do páčky. Co je však dobré, tak ukazováčky na obou rukou jsou stále v provozuschopném stavu a já dokážu bezpečně dávkovat brzdný účinek do obou brzd. Začínám mít hlad. Spotřeba vody v tom dešti je téměř nulová, takže se do pití musím spíš nutit.

V nějaké vesnici projíždím kolem baru s párty-stanem na zahrádce, do kterého schovám kolo (aby se náhodou nenamočilo) a jdu dovnitř. Místo vyhazovu se projevuje obdiv (nebo to byl soucit) k tomu že někdo v tom nečase jede na kole a kolektivní snaha se se mnou domluvit se stává věcí cti celé komunity. Jídlo nedělají, ale když se doví odkud a kam jedu, tak barman povolá rodiče, kteří mi z domu přinesou něco k snědku. Pouze jsem požádán abych si nesedal na židli. To rád splním a na stojáka se u barového pultu napráskám dobrot které mi donesli. Poděkuji rozloučím se se všemi, zvednu ze země batoh a omluvím se za tu louži bláta, která po něm zůstala. Trasa dál pokračovala mírným stoupáním a intenzita deště o něco povolila, což se projevuje na tom, že se mi pomalu vrací cit do rukou a není mi tak nesnesitelná zima (ale jenom zima).

Na nějakém 115 km je město Ateca, kde dělám drobnou navigační chybu a míjím odbočku. Než se stihnu otočit vynoří se odněkud Nicola s kolem. Že byl nakoupit v obchodě a pak jedl na ulici a nějaká paní když ho viděla ho pozvala domů na teplý čaj (nebo možná kafe!? Je to ital…) Radí mi kde je obchod, tak si skočím doplnit pomalu se tenčící zásoby, zatím co Nicola na mě čeká u kola. Říká, že asi 100 km odsud je nějaký motel s 24h recepcí kde by se mohl dát vzít dvoulůžkový pokoj a jestli do toho jdu s ním. No po včerejšku netuším kolik jsem schopen ujet a jaká hrůza nás na trase čeká, tak říkám jestli tam dojedeme tak určitě…

Od té doby postupně déšť ustává a my jedeme tak nějak spolu. Nicola si dělá legraci z mé termofolie, že mi nohy šustí jako pytlíky chipsů. Říkám, že jsem měl pocit, že jsem dopoledne někde v dešti zahlédl Andyho auto. Takže se nám může stát, že na nás bude dneska někde čekat. Déšť už konečně ustal a oblačnost se zvedá. Začínají být výhledy do krajiny, zrovna v době, kdy se blížíme do nějaké nějaké pouště (po dešti), nad kterou se tyčí bizarní skalní útvary, mezi kterými se proplátáme parádním singlem. Je to krásné místo a my si to užíváme, fotíme, točíme krátká videa a máme zase radost z pohybu po trase.

O kus dál v jednom sjezdu vjedeme do bláta, které nám kompletně zalepí kola. Navíc drží jako nějaká cementová směs. Odtáhneme kola z cesty a snažíme se to klacíky oloupat, ale i tak se při pokusu o otočení na kola okamžitě nalepí další vrstva bláta nebo kamínků. Nezbývá, než hodit kolo na rameno a odnést ho odsud. Tam kde je tráva se dá kolo alespoň tlačit travou, ale to jde jen občas. To se opakuje zhruba dva kilometry, mezitím se s Nicolou odpojíme. Když se dostanu dolů do údolí na asfaltovou silnici, znovu očistím kolo od bláta a taky boty, namažu řetěz a jsem rád, že jsem z toho venku. Chyba lávky, celá situace se opakuje ještě asi čtyřikrát. Pomůže až odříznutí blatníčku v přední vidlici, což rozšíří prostor pro průchod předního kola. Mezitím získávám cit pro čtení španělského bláta a spoustě dalších pastí se vyhnu.

Podle profilu to vypadá že na cca 190 km nás čeká poslední kopec dne a pak jen cca 30 km plynulého klesání o nějakých 500 výškových metrů do vesnice, kde jsme si mezitím bookovali nocleh. Vyboucháme kopec a pouštíme se z kopce po parádní asfaltové silnici a těšíme se, že za hodinku budeme na pokoji a konečně si odpočineme. Cesta ale po pěti kilometrech ze silnice najíždí do terénu a místo plynulého klesání jsou to samé kratičké stojky nahoru a dolů. Postup se docela zpomaluje a hlavně nás to stojí dost sil, přeci jen už máme dneska něco v nohách. Setmí se a v dálce září světla Zaragozy. Máme toho dost, tak vytahuji plechovku koly, jako lék proti trudomyslnosti ☺. Dáváme ještě pár výjezdů a už se pod námi objevují světla našeho dnešního cíle.

V tom se dostaneme do blátivé pasti na polní cestě ze které není úniku. Z obou stran je pole ve kterém je stejné bláto, takže loupeme kola, poponeseme, zkusíme kolo potlačit, čímž se kola znovu spolehlivě zalepí a celý proces se opakuje. To trvá asi 3 km. Pak už je cesta kamenitá a dá se jet, tak sjíždíme do údolí a vymetáme kaluže, abychom si trochu opláchli pneumatiky. Podle kovového zvuku zadní brzdy je mi jasné, že destičky to mají za sebou a já mám program na zítra před ranním odjezdem.

Dojedeme na začátek vesnice a jsme zastaveni nějakou baterkou. Je to Andy, který nás fotí a točí. I on se potřebuje vypovídat, protože stejně jako my je pořád sám někde na trase a snaží se odchytit jednotlivé závodníky a dokumentovat průběh závodu. Chvíli s ním pokecáme a jedeme do motelu kde ještě dáme večeři a koukneme na tracking. Kluci za námi jsou asi stále v deštích protože Alex, který je nejblíže teprve dojel do Moliny de Aragon a je cca 200 km za námi. To nám dává šanci dopřát si trochu komfortu a budíček domlouváme až na 7 h ráno ☺.

Den 8 Sobota 20.4.2019
Borja – Pamplona  178 km / 2.488 m převýšení, čas na trase 15:16

Po zazvonění budíku ještě v polospánku vychrlím rychlým monologem na Nikolu jestli se taky tak „těší“ že si dneska zase můžeme zajezdit na kole (doplněný několika výrazy typickými pro ostravský region ☺). Chvíli je ticho a pak se jen ozve prosba: „English please…“ Mám pocit že toho kluka znám snad celý život, že jsem skoro překvapen že to není Čech. Pak se tomu ještě dlouho smějeme.

Ráno nikam nespěcháme, zajdeme si do motelu na snídani a ptáme se kde je nějaká auto myčka. Překvapivě je hned za barákem, tak ještě než na kola dáme zase brašny skočíme do myčky a zbavíme se těch šílených nánosů bláta ze včerejšího večera. Ještě si vyměním brzdové desky a skoro o půl desáté vyrážíme.

Plán je dojet nějakých 180 km na poslední CP6 do Pamplony, v pevnosti za ní zabivakovat a zítra dorazit do cíle manifestační jízdou jako na Tour de France, kde se taky poslední den nezávodí. Na trase dnešního dne je v úvodu přejezd největšího pouštního útvaru v Evropě přírodního parku Bardenas Reáles a těsně před Pamplonou pak nějaké prudké kopce. Je krásné ráno. Deště které nás předchozí dva dny sužovaly ještě stále řádí ve střední části Španělska, ale my už jsme jim ujeli. Pouze navečer je nějaké riziko bouřek, ale snad tomu stihneme ujet.  

Jízda na čistém kole na nás působí, jako by se člověk podruhé narodil. Ještě se sice dostáváme do několika sektorů, kde hrozí zapadnutí v blátě, ale za denního světla je vždy včas odhalíme a vždycky se nám podaří je nějak objet, nebo projít. Volíme raději ztrátu pár minut, než další zásek a tak někdy objíždíme i zdánlivě bezpečná místa. Po dvaceti kilometrech projíždíme kolem drogerie, kde si kupuju sluneční brýle. Čeká nás poušť ve které budeme přes poledne, což je přesně to co nechceš ☺

Při nájezdu do terénu na prvním výšvihu pouštního sektoru sedí u cesty nějaká podivná, MEGA velká slepice. Jak se přiblížíme jen skočí ze skály a my žasneme nad rozměry tohoto zvířete. Je to sup, kterých po chvíli vyplašíme celé hejno a sledujeme jak majestátně krouží kolem nás. Snažím se to fotit, ale na mobil není šance… pak už se noříme hlouběji do pouště. Kolem nás jsou různé vymleté rokle a kaňony a my se shodujeme že cítíme úctu k velikosti, síle a rozmanitosti přírody. Jedeme, točíme, fotíme a kocháme se tou nádherou.

V jednom rychlejším sjezdu cítím, že mi zadní kolo lehce plave. Ale ujíždím Nicolovi, který když mě dojede, tak říká že má asi přidřené ložisko ve středu (osy klik) asi z toho bláta. Tak to zkoušel z vnějšku trochu mazat olejem. Jedeme klidně dál. Na nějakém kopci točí Nicola panorama pro jeho Instastrory ve kterém pronáším nějakou italskou frázi, kterou do mě nahustil. Prý to mělo takový úspěch, že jeho přítelkyně málem spadla ze židle.

Sjíždíme další kopec a dole na nás číhá Andy ověšený sadou foťáků a kamer. Pokračuje na kole s námi a dělá fotky a rozhovory za jízdy. Ten rozhovor se mnou nebude asi nic moc, byl jsem natolik pod dojmem prostředí ve kterém se nacházím, že jsem nebyl schopen formulovat myšlenky. Andy nás fotí, zepředu, zezadu samostatně i spolu. Tuto pasáž jeď ty, tu zas ty. Je to fajn, ale docela to brzdí postup. Hlavně stihnout za sucha dojet do Pamplony… Pak se s námi na hraně úžasného údolí Andy loučí, že musí jet zpátky k autu. To by nebyl on, aby v tom nebyla nějaká kulišárna. Jedeme kousek singlem po hraně úbočí a pak jsme najednou mimo trasu. Točíme se a hledáme správnou pěšinu. Na vyhlídce doslova nad propastí sedí párek turistů a ukazují někam k propasti že by tam snad mohla výt pěšina. OMG, no páni, tak to je něco: „Počkej Nicolo, tohle musím natočit!“ Odkládám kolo a vylezu na vyvýšeninu nad propastí. Naše trasa vede dolů dech beroucím tobogánem. Tohle nám nikdo neuvěří. Nachystám telefon a spouštím kameru. Nikola popojede na hranu padáku a nevěřícně kroutí hlavou. Tohle je fakt crazy… pak se pevně chytí řídítek a už to valí dolů. Je to šílené, úchvatné a dech beroucí. Dole zastaví a bere telefon a je řada na mě. Najedu nad hranu a nevěřím že tohle mám sjet. Pustím se dolů a jediná cesta je nechat kolo jet tak akorát rychle abych v místech, kde se pěšina propadá do propasti využil stěnu z druhé strany jako klopenou zatáčku. Sjedeme dolů a lišák Andy na nás mává, že nevěřil že to někdo pojede ☺ Aspoň mám nejakčnější bikovou fotku v životě.

Vyjedeme a Nicola zjišťuje, že mu praskla pravá strana nosiče jeho sedlové brašny. Je to předprodukční prototyp, který testuje pro kamaráda. A je třeba říct, že je to test pořádný. Vytahuju elektrikářské zip pásky, kterými mám naládované trubky triatlonových nástavců a nosník fixujeme k sedlu a sedlovce a za pár minut pokračujeme dále.

Poušť opouštíme dlouhým výjezdem k nějaké vesnici, která je na kopci jako z animované pohádky. Doplníme vodu a za vesnicí stoupáme dál až dojedeme na hřeben který je posetý větrnými elektrárnami kam až oko dohlédne. Zatahuje se a nám zbývá poslední hodina světla a přejezd hřebene podél větrníků, který je ale zubatý jak záznam z EKG a většina stoupání je tak prudkých že se musí tlačit. Pereme se s tím a už opouštíme větrníky a hrabeme se na nějakou super prudkou špici, za kterou by měl následovat sjezd do údolí a poměrně rovinatý dojezd po předměstí do Pamplony. V posledním stoupání ale začíná pršet a na vrcholu už spolehlivě leje. Říkám si, jeď dokud prší tak ti bláto nezalepí kolo a dolů to nějak sjedeš. Je to hnus, bláto je všude a ze sjezdu se stává kluziště, kdy jsou často obě kola ve smyku a jenom se valím do údolí. Na jedné odbočce není trasa přesně tak se tím bátem dvakrát vracím tam a zpátky a z lesa jen slyším Nikolu, který si opakuje kompletní slovník italských vulgarismů. Konečně jsme venku z lesa a dojíždíme do vesnice. Jsme totálně promáchaní, promrzlí a naštvaní, že jsme to nestihli přejet před deštěm. Chybělo nám snad jen 20 minut, ale těch prostojů co jsme od rána měli je mnohem víc… Ve vesnici je veřejná fontána u které si myjeme kola a nakonec i sebe tak jak jsme v oblečení od pasu dolů. Kousíček odsud by bylo slušné místo na bivak pod terasou sportovní haly, ale Nicola se chce někde zahřát (nemá rezervní oblečení a má hodně letní spacák) takže chce dojet do Pamplony. Zkoumáme trať a vypadá to, že by to už mohlo být jen po silnicích a cyklostezkách tak snad už žádné bahno. Já mám ješte rezervní bundu Joshua tak ji přidávám a jsem na tom jakž takž. Nicola se ale trápí a lomcuje s ním zima až se divím že nespadne z kola. Jeho přítelkyně se zatím snaží najít nějakou možnost ubytování v Pamploně, ale ceny jsou od 300 Eur za noc výše a ještě docela mimo trasu. Jedeme tedy k McDonadu, který má provoz do 1h ráno a tam se najíme a snad i osušíme. Cestou mi začne brutálně vrzat a praskat v náboji zadního kola… dojedeme do Pamplony a před McDonaldem vidíme nějaký parkovací dům. Zapadneme na jídlo a dáváme dvakrát komplet menu a plánujeme že v noci rozložíme bivak v nejvyšším patře parkovacího domu, že tam v noci určitě nikdo nebude zajíždět. Nicolovi se podaří trochu osušit v prostoru pro přebalování miminek a už je na tom líp.

Se zavíračkou bereme kola a přejíždíme k parkovišti. Není to parkovací dům. Parkoviště je jen v úrovni terénu a další patra jsou obchoďák. Na parkovišti je celkem provoz a tak postupně procházíme jeho zákoutí jestli je šance se někde schovat. Tak dojdeme ke dveřím s označením Emergency exit, otevřeme je a vidíme betonovou chodbu vedoucí ke dveřím ven z budovy. Nikola vyzkouší druhé dveře a jdou otevřít, takže budeme mít cestu ven. Zalezeme i s koly do té chodby, nachystáme ležení a kola využíváme jako sušák na mokré hadry. Budík domlouváme na 6:30. Jsme dokonale chráněni, můžeme v klidu spát a zítra nás čeká posledních cca 120 km.

Den 9 Neděle 21.4.2019
Pamplona – Saint-Jean-de-Luz 111 km / 2.013 m převýšení, čas na trase 11:02

Spíme v pohodě, nemá nás co rušit. Oba se budíme chviličku před budíkem, ale ještě ležíme ve spacácích když se v 6:28 rozrazí dveře a do chodby nahlédne paní v uniformě ostrahy objektu co tam děláme. Následuje debata v Ita-španělštině do které nezasahuji. Prý jsme otevřením dveří spustili alarm a na místo jede městská policie. Když pochopí co jsme zač, vysílačkou nahlásí že se nic neděje a požádá nás abychom do 5 minut opustili prostor. Na rychlo se oblečeme a vytáhneme vše na parkoviště, kde se zabalíme. Takhle rychle a efektivně jsem se za celý závod ještě nebalil ☺
Paní je tak hodná, že nám ještě poradí kde si můžeme umýt kola a jedeme.

Moje zadní kolo skřípe neskutečně, sáhnu na ně a je v něm vůle v ložiscích od vidlice k vidlici… kdo ví jestli tam ještě nějaké ložisko je. Protočit cvrčka kazety je taky téměř nemožné. Do pr…(kýnka) snad se mi to nerozsype teď poslední kilo před cílem. Včera jsme se s Nikolou domluvili, že dnešek si uděláme jako vyhlídovou manifestační jízdu a do cíle dojedeme spolu. A teď toto… vyrazíme na cestu a vjedeme do Pamplony, která leží na trase poutníkůdo Santiaga. Je velikonoční neděle, takže svátek a poutníci už vyrazili. Tomu odovídá i infrastruktura a ve měste jsou odél trasy na Santiago otevřeny cukrárny které nabízejí snídani. Zapadneme do jedné dáme kafe a nějaké croissanty a na půl dvoulitrovku coly. Po snídani projedeme historickým centrem Pamplony, vyfotíme povinnou selfie na posledním CP6 a vyjíždíme z města.

Hned za městem se trasa zvedá na kopec na jehož vrcholu je bývalá vojenská pevnost, kde jsme původně plánovali bivak. Někde pod námi slyšíme zvuk policejního majáku a děláme si legraci, že to jedou pro nás, když mají taky rychlou rakčí dobu že na alarm spuštěný v 1:00 reaguí v :28 ☺. Když dojíždíme k pevnosti už na nás číhá paparazzi Andy. Vychrlíme na něj sled zážitků poslední noci a pokračujeme dál. Já nemůžu jet moc rychle. Všechny rozbité sjezdy musím jet hodně opatrně a nikdy nesmím zastavit otáčení nohou. Jediný moment, kdy kolo nevydává žádné zvuky a jede tak nějak normálně je, když jedu do kopce na některých ze tří nejlehčích převodů, kdy se kolo tahem řetězu stabilizuje a točí normálně.

Celý poslední den je pro mě stres, aby kolo vydrželo a aby se to nerozpadlo. Nicola jede se mnou a tentokrát uklidňuje on mne a hlásí mi každou desítku kilometrů do cíle. Jedeme po asfaltu nějakými vesnicemi. Pak stoupání a přejezd přes nějaké hřebínky jako v Hostýnských vrších. Následuje prudký sešup o 800 výškových metrů, který já musím šlapat na brzdách a kde Nicolovi praská i druhá polovina nosiče sedlové brašny. Tak to zafixujeme elektrikářskými páskami. Pak najíždíme na cyklostezku která podél řeky plynule klesá k moři. I zde jsou tunely jako za Alcarazem a i toto je původně železniční koridor, který však niky nesloužil svému účelu. Protože po proražení všech tunelů a vybudování štreky se města tohoto regionu rozhodla, že tu vlak nechtějí, tak na položení kolejí už nedošlo ☺.

Jsme v podhůří Pyrenejí a blízko oceánu a na rázu krajiny je to znát. Taky charakter vesnic je úplně jiný, daleko bohatší a je vidět že tu panuje čilý cestovní ruch. Normálně bych tady nechal úřadovat Olinu a užíval si jako to frčí v mírném klesání. Takhle se jen lekám pokaždé když zazní nový kovově řezavý zvuk. Už je mi jasné, že praskla zadní osa a zadřelo se ložisko (v libovolném pořadí) a kolo se protáčí jen na pevné ose zašroubované do rámu. Načalo se to asi po včerejší výměně brzdových desek změnou orientace osy proti rámu a následných sjezdech kdy jsem už cítil, že kolo trochu plave. A poslední „kapka“ byla večerní bouřka, bláto a mytí proudem vody ve fontáně. K tomu všemu se zátěží naloženého kola…

Když opouštíme cyklostezku chybí nám poslední kopec k hranici do Francie. Je prudký tak že jde sotva utlačit ale pro mě to znamená, že se kolo šetří, tak to vítám. V kopci jsou nějaká prazvláštní místa / zařízení. Jakási mini opevnění, nebo spíš střelecké posty či původní kulometná hnízda, která asi dříve sloužila k ostraze hranic. Vyškrábeme se nahoru a stojíme na lesní cestě nad začátkem klesání. V mobilní mapě si ověříme že skutečně stojíme na hranici Francie. „Právě jsme přejeli přes celé Španělsko od jihu na sever! Páni!“ když si to uvědomíme je to opravdu VELKÝ pocit. Navzájem si pogratulujeme.

Zbývá poslední 6 km sjezd a pak 10 km dojezd přes pár vesnic k moři. Pouštíme se dolů a sjezd není vůbec zadarmo: podmoklý terén, kořeny, bláto, kluzké oblé kameny, brody potoků. Za zadní kolo se mi chce skoro brečet… přece tady nezůstanu… to musím dát. Pak Nikola řekne 14. Teď nebo nikdy, to kolo už je stejně v háji a já to dojdu třeba pěšky. Pouštím brzdy a ignoruji zvuky pode mnou. Kolo to nějak vydrželo a jsme na asfaltu. Nasazuji tempo, které je moje kolo schopno jet a jedeme vesnicemi. Nikola odpočítává každý kilometr. Asi šest kiláků před cílem mi hlásí cykloservis u trasy, kam si můžu skočit až bude po závodě (a až nebudou svátky).

Čtyři kilometry před cílem se k nám na kole připojuje Andy točí nás a fotí a já vůbec nechápu proč se řehtá když z mého kola zazní zase některý z těch strašných zvuků. Nicola hlásí 3, 2 už je na něm vidět radost a euforie. I já jsem nadšený že to už dáme, ale prostě si to neumím užít a radovat se. Přitom jsem dojatý za všechno čím jsme prošli a co jsme to dokázali. Ale představoval jsem si to trošku jinak.

Poslední kilometr, už jsme v historickém centru Saint-Jean a chybí jen dojet k majáku na břeh oceánu. Konečně se i mi uleví od stresu. Chytáme se s Nikolou za ruce a společně dojíždíme do cíle.

Paráda, je to tam. Dokázali jsme to. Projeli jsme celé Španělsko a viděli místa, která většina Španělů nestihne za celý život navštívit. Byla to paráda, neskutečně jsme si to užili a kromě zážitků máme každý i nového přítele o kterého se můžeme opřít.

Friendship is more than victory! Thank you Nicola!

V cíli na nás čeká Lucas, který ze závodu odstoupil někde u Cuency a musí se vrátit zpátky za katedru než mu skončí velikonoční prázdniny. Fotíme se spolu s Nicolou před majákem i oceánem na všechny foťáky a telefony co máme a pak se všichni přesuneme do restaurace (což jak se zpětně dovídám způsobilo zmatek mezi všem co přes trackery sledovali náš dojezd na Internetu) Zavoláme domů, já po dvou týdnech konečně slyším mé děti.

Po večeři si z Andyho auta vyzvedneme civil a přesuneme se do hotelu kde máme bookovaný pokoj. Ještě je pořád světlo a my už nikam nemusíme ☺  dáme sprchu a jdeme na další večeři a konečně i pivko v hotelové restauraci. Koukáme na tracker a Alex je někde za pouští Bardenas Reáles před hřebenem větrníků ještě kus před Pamplonou. Jesee najíždí do pouště. Dá se čekat že Alex dojede zita večer a Jesse asi až další den ráno.

Nikdo další už v závodě nepokračuje. Další dva italové Stefano Cento a Piero po odstoupeni v Cuence pokračují po asfaltu a více méně kopírují trasu po silnicích do cíle. Stefano Cento jsou s Nicolou kamarádi ze stejného klubu, takže víme že plánují že dojedou až za Jessem, protože Jesse si zaslouží dojet jako čtvrtý a nebylo by fér aby ho předjeli.

Nicola se rozhoduje počkat na Alexe a já mám ještě týden čas do odletu ze 180 km vzdáleného Bilbaa tak si dám dva dny volna v cíli, počkám na Jesseho a pak se v klidu přesunu podél oceánu k letišti.

Alex přijíždí den po nás, oba ho uvítáme a jdeme si sednout a pokecat. Alex se po půlhodině zvedne a odjíždí na vlak. Hodinku nato odjíždí i Nicola.

Jesse se neuvěřitelně vyhecuje a poslední noc přes poušť jede bez bivaku až do cíle. Dojíždí v úterý o půldruhé ráno. Jedu mu na mém rozvrzaném kole naproti a dojedu s ním do cíle. Jsem za něj opravdu šťastný. Myslím že si taky pěkně hrábnul, ale ani na chvíli nepochyboval, že by nedojel.

V úterý před polednem pak dorazí i Stefano-Cento s Pierem a z Madridu dojede i April s maminkou. Dáváme všichni společně ještě s Andym oběd, jako definitivní tečku za prvním ročníkem závodu Iberica Traversa adventure 2019 a pak se rozjedeme domů. Stefano Cento s Pierem pokračují dále na kole směrem na Itálii a já s Jessem jedeme podél oceánu do Sansebastianu, odkud letí Jesse do Portugalska navštívit svého strýce, kterého od dětství neviděl. A já pak sólo až do Bilbaa.  

Shrnutí

Závod je poctivá bajková trasa. Trať je hlavně v první polovině nesmírně náročná převýšením a technickými úseky. Druhá polovina je o něco jezdivější a rychlejší. Nicméně počasí nám v letošním ročníku udělalo druhou polovinu snad ještě těžší než byl úvod.

Na nejčastější otázku srovnání s českým závodem 1000 miles adventure odpovídám, že to je velice srovnatelné ale každý závod má něco. Jestli je některý z nich lehčí nebo těžší si nedovolím říct. Je to podobné.

Španělsko je nádherná země, lidi milují cyklistiku a fandí. To se projevuje i na silnicích, kdy řidiči jsou mimořádně ohleduplní dávají cyklistům přednost a při předjíždění i dostatek prostoru. Myslel jsem si že je tam snad trest smrti za omezení cyklisty, ale to by se na mě asi nesmáli a nefandili ☺

Krajina je rozmanitá a pestrá, to asi zažiješ málokde. Měli jsme vzorky krajiny snad všech světadílů amazonský prales, grand canyon, výhled na Fuji, saharu, červené kameny jako v austrálii i evropské lesy. Jen na Antarktidu naštěstí nedošlo. I když je to tak rozmanité stejně mám nejraději hory které jsou zelené a potřebuji i stromy a trávu. Prostě krajinu podobnou té naší ☺

Bivaky jsou u nás jednodušší, protože české lesy jsou vybaveny altánky, seníky a lesními přístřešky téměř jako hotel. Tady je to horší, ale občas se vyskytují opuštěné budovy a občas nějaké tábořiště s přístřeškem.
Je třeba hodně hlídat vodu protože v přírodě jí moc není. Ale kontakt s civilizací je na trase poměrně častý, tak se to dá nějak řešit.

Technika a výbava

Pro fjanšměkry, hračičky a bikepackingové fandy, přidávám ještě pár detailů o technice a výbavě.