Hřebenovka Polonin

Noční přesun vlakem na východ Slovenska byl dlouhý, únavný a znovu dlouhý. Příště musím zvolit jiného dopravce. Když jsem tak po 14ti hodinách vypadl zmačkaný z vlaku, nemohl jsem se dočkat pohybu na čerstvém vzduchu. První kilometry z nádraží ve Stakčíně doslova páchly nostalgií. Před šesti lety jsem tudy projížděl na kole poprvé během mé cyklopouti do Japonska.Tenkrát jsem lehký závan východu vnímal se silnějším aroma. Čekal mě první přechod na Ukrajinu a tím i první krok do neznáma. Hned jsem si vybavil story, jak mě přijela natočit slovenská televize a jako na potvoru mě dojeli v tom největším krpálu kolem vodní nádrže Starina. Myslím, že takhle zoufalého si neohroženého dobrodruha nepředstavovali. Napodruhé to byl trochu jiný příběh. Mé kolo bylo o 30 kilo lehčí a sil bylo také výrazně víc, takže asfaltový přesun pod hory do Nové Sedlice celkem utekl. I když abych se přiznal, tak jsem byl při plánování trasy tak zabraný do hřebene, že jsem tuto 40ti kilometrovou silnici nějak zapomněl do trasy započíst.

Nová Sedlica je oblíbeným nástupním místem na Poloniny, nebo chcete-li na Bukovské vrchy. Na trojmezí SK/PL/UA a zároveň nejvyšší horu slovenských Polonin Kremenc, je to odtud asi 9km (4h chůze). To by nebylo nic hrozného, jenže na těch pár kilometrech je potřeba vystoupat o necelý kilometr výš a to už je znát. První část výstupu na Temný vršok jsem vyšlápl s překvapivou lehkostí. Následoval krátký, hravý sjezd k potoku. Ehh..,jak jsou tyto ztráty výšky v těchto pasážích zbytečné. S tím vědomím  si člověk tu zábavnou jízdu bez námahy ani neužije. Pak už nezbylo, než se chopit řidítek a tlačit k vrcholu. Pěšina stoupá kouzelným pralesem. Staré buky tu rostou až do nebe a les si žije vlastním životem.

Zborcený potem jsem přelezl přes Kremenec a pokračoval na polskou stranu. Můj plán byl totiž na hřeben nastoupit asi o 20km dál na východ. A to bylo kvůli zavřené ukrajinské hranici možné jen přechodem přes Kremenec a následným přejezdem přes polské podhůří. Jenže na tomto místě jsem musel plán přehodnotit. Kousek pod vrcholem Welka Rawka, kde prochází polsko ukrajinská hranice, po které jsem chtěl na stejné místo nadcházející den dorazit, jsem nenašel pěšinu, která mě tam měla dovézt. Mapa žádnou rozumnou alternativu nenabídla, tak jsem otočil zpět na Kremenec a z vrcholu zamířil po hřebeni Polonin přímo na západ. V podvečerním světle bylo klesání po hřebeni doslova balzámem na duši. I na stehna. Zastavil jsem se v Sedle pod Čierťažou, kde stojí velký polský přístřešek, slovenská útulna, ale především je tam studánka, na kterou jsem spoléhal. Na jednu stranu mě nemile překvapily narvané pytle odpadků opřené o útulnu, ale na druhou stranu mě to uklidnilo, protože to nasvědčovalo tomu, že navzdory očekávání tu nebudou medvědi.

Rozpohybovat po ránu ztuhlé tělo byla trochu zkouška vůle. Výstup na hřeben se na mě podepsal mnohem silněji, než se večer zdálo. A to o dost. Abych v  náročném terénu dokázal  urazit nějakou rozumnou vzdálenost, měl jsem nastavený plán v 6:00 vstát, v 7:00 vyrazit, v 19:00 se zastavit, takže na výmluvy nebyl prostor. První kroky byly těžké. Jako bych si přes noc nezapojil nohy do nabíječky. Píšu kroky, protože do tlačícího módu jsem přešel záhy po návratu na trasu. Jak si lépe protáhnout nohy, než příjemnou ranní procházkou, že? I když v těchto pasážích mi široká cesta vyhovovala, musím zmínit i jisté zklamání. Těšil jsem se na hřebenový singletrack podél hraničních patníků, ale místo toho vede po hranici široká cesta od čtyřkolky. Můj postup probíhal ve stylu učebnicového příkladu “hike a bike”. Nebo jak my česky říkáme, ukázkový “biketreking”. Když jsem se dohrabal na Jarabou skalu, byl jsem alespoň odměněn dech beroucím výhledem do kraje. Až do této chvíle totiž nebylo z okolních hor skoro nic vidět. Z Jarabé skaly až na Ďurovec vede stezka po odlesněném hřebenu a to je to místo, kde chcete být. Červené klobouky hraničních patníků vyčuhují z vysoké trávy, vpravo jsou vidět holé hřebeny Bieszad, vlevo celé podhůří Polonin a nikde ani noha. To je přesně ono. Celou tuhle krásu jsem měl sám pro sebe a najednou byla únava pryč. S rohlíkem na puse jsem si zaskotačil při sjezdu z Ďurovce a pokračoval po hřebeni, ve stylu nahoru zatlač, dolů neuvař brzdy. O pár vrcholů dál se mi podařila udělat jedna hrubá chyba. Na Okraglíku jsem nezkontroloval trasu a rozcestník a na jistotu se vydal po vyšlapané červené značce dál. O tři vrcholy a sedla dál jsem zjistil, že jsem si udělal 3km zajížďku do Polska… Udělat si v tomto terénu 6km zajížďku, to už je na vyloučení ze zájezdu. Nepřál bych vám slyšet ten kulomet nadávek, co se nesl lesem. S hodinovým zpožděním jsem tak po ultra prudkém sjezdu zastavil v Ruském sedle na oběd, odpočinek, sušení tarpu apod.

Z Ruského sedla nezbylo než se chopit řidítek a kráčet po hranici k vrcholu Rypy. Tato sekce, Ruské sedlo-Balnica je podle mého nejlepší usek celého hřebene. Tu bych si klidně hned zopakoval. Po výstupu na první vrchol má trail celkem flow, klesání jsou pozvolná a hlavně, většinou se jede po úzké pěšině. Oproti sekci Kremenec-Ruské sedlo, kde se buď tlačí, nebo pálí brzdy, je úsek do Balnice skvělý mountain biking. Balnica je jedna roubenka u zastávky polské úzkokolejky a zároveň jediný obchod a občerstvení na hřebeni. Pod pojmem obchod rozumějte limonáda, pivo, sušenky, oříšky a pod občerstvením pirohy a polévka. Na zápraží akorát seděli dva Češi s pivem a rozjímali nad jejich obrovskými krosnami. “Čau chlapi. Čau, odkud jedeš? Z Kremence. Cože? Celý hřeben po té červené? Jo přesně tak. To je blbost ne? Jo, myslím, že to je celkem blbost, ale dojezd sem byl parádní. Jak dlouho to jedeš? Od včerejšího odpoledne, a vy? My to jdeme třetí den.” A takhle to pokračovalo ještě nějakou dobu. Domácí fazolačka mi po čokoládách a sušeném jídle navrátila chuť jíst a žít. 

Za Balnicou už hřeben zůstává pod hranicí 1000m.n.m.. Definitivně ho sevře les a jeho profil se stává o chlup přátelštější. I tak jsou, ale dobře rozšlápnuté chodecké boty na místě. V Balnici je nutné nabrat vodu, protože na dalším úseku do Lupkovského průsmyku jsem na žádný zdroj nenarazil. Nocoviště v průsmyku bylo obsazené partou brňáků, takže po zdvořilostním panákovaní domácích pálenek jsem se odebral o pár set metrů dál po trase a postavil tarp na prvním suchém místě. Na to, že už dva dny svítilo slunce, bylo totiž na tomto místě docela mokro a cesta byla silně podmáčená. O korytech plných bahna ani nemluvě. Moje trasa neměla jasně daný závěr. Věděl jsem, že chci dojet k rozhledně Dukla a do Dukelského průsmyku. Další průběh visel ve vzduchu. Poslední část hřebene k Dukle už ale neskýtala nic moc zvláštního. Lesní cesta jako každá jiná se klikatila lesem, občas do kopce, občas z kopce a mnohem víc, než bylo zdrávo, se objevovaly neprůjezdné laguny a koryta bahna. Proto jsem za Duklou opustil hřeben a zamířil dolů na vlak.

Tato hřebenovka byla opravdu jadrná a kromě skvělé kondice vyžadovala nemalou dávku přesvědčení. Ale tak nějak jsem potřeboval absolvovat něco hodně náročného, kde se vymáčknu ze všech sil a to splnila do puntíku. Popravdě ani nevím, jestli bych tuhle trasu doporučil. Výhledy do kraje se prakticky nekonají, nachodí se toho skoro stejně, jako najezdí a občas může být problém najít vodu. Takže co to tu plácám, tohle je přece skvělá trasa……..nebo?