Holyland MTB Challenge

Text a foto: Lukáš Klement

To ale neznamená, že se trase nebudeme vůbec věnovat. Závod HLC startuje ze severní části Izraele v malebném horském Majdal Shams a vede celou zemí přes Nazaret, Tel Aviv, Jeruzalém, Negevskou poušť až do slunečného letoviska Ejlat. Takhle to může znít docela jednoduše, ale opak je pravdou. Kolem 90 % celé trasy závodu vede mimo civilizaci, městy se projíždí opravdu jen zřídka. Pojďme tedy poznat lehkost bytí a přepnout do režimu, kde je naší jedinou starostí dojet co nejrychleji do cíle a řešit pouze, kde člověk sežene vodu, kde se vyspí a co bude jíst.

Konečně se jdeme podívat na samotnou trasu. V první části závodu se potichu prokousávám bývalým válečným územím Golanských výšin, kde je na každém kroku vidět, že tato oblast byla jedním z posledních míst, které válka navštívila. Všudypřítomná minová pole doplněná tanky kontrastují s jednou z nejhezčích krajin, které jsem kdy viděl. 

Golanské výšiny vás uvedou do toho, jak krásná, ale zároveň nevlídná a náročná trasa bude. Pro Evropana s nulovými zkušenosti s jízdou v takto náročném prostředí, to bude opravdu to, pro co si do svaté země přišel. Než poprvé spatřím první „psychologický cíl“, Galilejské jezero, budu muset projet desítkami pastvin se skotem, které budu překonávat s kolem na zádech. Ale až v dáli poprvé spatříte Galilejské jezero, ocitnete se v jiném světě. Možná vám bude vše jasné, možná ukápnete slzu jako já, když se vám poštěstí vidět zdejší západ slunce. Pokračuju dál, a to přes zalesněnou část Izraele, která nabídne ochutnávku prvních single trailů, které mě dovedou spolu s prašnými cestami až do Nazaretu, kde na mě dýchne ruch prvního velkého města, a hlavně jednoho z nejvýznamnějších míst světových náboženských dějin. Pokračuju dál a užívám si všudypřítomných single trailů a taky toho, že mám dostatek vody a jídla každých pár hodin. Po čtyřista kilometrech se dostávám do blízkosti pobřeží Středozemního moře a také do rovinaté části závodu, kde mi po náročné trase připadá, že konečně zase opravdu jedu.

Na chvíli lehce odbočím z trasy. Důvod je prostý. Chci se rozloučit s jednou z mnoha zářících teček na nebi, s tečkou, která bohužel na závodně vyhasla a svítit tak už nikdy nebude, ale přesto bude vždycky nedílnou součástí závodu. Rony byl si statečný.

Jedu dál. Přes plantáže a pláže se dostávám až do Tel Avivu, který se projede bezpečně a rychle, následují nezapomenutelné průjezdy rákosovými tunely. V hlavě se mi rýsuje další psychologický cíl a tím je Jeruzalém. Cesta k němu však nebude jednoduchá. Bohudík mám ale stále dostatek vody a vím taky o spoustě míst kde jdou zásoby poměrně snadno doplnit. Cestou potkávám přátelské mladé vojáky na vojenském cvičení. Není se čeho bát, spíše naopak. Potkat někoho tady na cestě vždycky potěší. Navíc se máte před kým ukázat, že jste v závodě a že potřebujete rychle ujíždět dál.

Zase trochu odbočím od popisu trasy a popíšu svůj jeden ze svých zážitků. Až do této doby jsem se držel na druhém místě, ale s příchodem dlouhých bouřek si musel první závodník Tzvika pauzu. Já, kluk z Česka zvyklý na poměrně vydatné deště, jsem pokračoval v jízdě, a nakonec jsem černého koně závodu dojel. Po cestě vám ale začne docházet, že to celé vlastně vůbec není o závodění, ale o okamžicích, které prožíváte i díky tomu, že na závodě nejsou žádné podpůrné body, ani stanoviště. Tady jste s ostatními závodníky jedna duše. Něco podobného nikde jinde jen tak nezažijete. Během jiných akcí jsou okolo vás organizátoři, pomyslné kontrolní body, kde na vás může někdo z organizátorů čekat, ale tady na HLC jste to jen vy a závodníci, co měli tutéž odvahu se do toho pustit stejně jako vy. Když jednoho z nich potkáte promoklí kost a absolutně vyčerpaní, máte oba stejné pocity, jste jedna duše. Tady neexistuje žádná rivalita, ale jen radost ze závodu, kterou můžete sdílet s druhým. Proto pokračujeme několik kilometrů společně a pokoušíme se popsat si navzájem pocity, které se hromadí v našich prázdných hlavách. Pokud se na trasu někdy podíváte, budete vědět, o čem že to mluvím. Pokračujeme oba dál, já pokračuju s pokorou, ale už bez přítele, a vracím se zpátky na trasu, kde mě za nedlouho bude čekat nejtěžší část celého závodu.

Přibližně sto kilometrů za Jeruzalémem začíná poušť, skutečná perla Izraele, nekonečné, klidně i desítky kilometrů dlouhé singly, které si oblíbíte, i pokud vás předtím vůbec nebavily. Pokud jste před příjezdem do Izraele nebyli příliš techničtí jezdci, měli jste tu opravdu dostatek času naučit se to, a právě tady v poušti to zlepšení opravdu pocítíte. Pamatuji si to jako dnes, když jsem z výšky asi 1000 metrů nad mořem zahlédl poprvé Mrtvé moře. Začalo klesání, které trvalo přes pět hodin. Pohled přes všechen ten prach je jako když se před vámi otevře obraz, který namalovala sama příroda. Ten obraz je pouze váš a je na vás, jak ho vidíte. Jestli ho vidíte jako náročný terén nebo jako jedinečnou příležitost, jak si užít single traily vedoucí až do nejnižšího místa ležícího na souši. 

Dost bylo ale užívání si! Následuje, věřím, že pro všechny, ta nejnáročnější část trasy, což je přejezd pouště, kde je potřeba obratně pracovat s vodou, opatrností a samotou. Jdeme do toho, akce začíná, je potřeba jet co nejvíce v klidu a zbytečně nezatěžovat tělo zbytečnými pohyby. „Zamykám“ se do řídítek a myslím jen na trasu přede mnou, nevnímám spalující slunce nade mnou a cítím respekt z okolní krajiny. Trasa Negevskou pouští procvičí vaši psychiku. Je třeba vjet do ní odpočatý a neudělat chybu, aby se nemuselo odbočovat. Celou trasu až doposud může být člověk otevřen všemu, co se mu naskytne, ale zde není jiná možnost než jet uprostřed kaňonu a nastavit si v hlavě cíl, kterým je voda. Trasa pouští mě provádí nekonečnými singly kombinovanými vyschlými koryty řek, které vedou po Ejlat trailu skoro až do cíle. Jedním z poslední zajímavých míst, které mám šanci vidět, je Timna park, kde mé oči rozzáří barvy hornin, které jsem jakživ neviděl a které mi ve spojení s všemožnými tvary skal přijdou po dnech na trati spíš jako fatamorgána. Průjezd touto částí si užívám i přesto, že už si přeju pouze dojet do cíle, ale nakonec zjišťuju, že tomu tak není. Když vjíždím do cíle, cítím spíše smutek než radost, smutek z toho, že dobrodružství, které jsem si vysnil, končí, a že přítomnost se stává minulostí. Na trase jsem zažil samozřejmě i spoustu jiných zážitků a nástrah, ale ty nezveřejním jen proto, abyste si je objevili sami.

Tady ale můj příběh nekončí. Ještě chvilku vydržte. Po dvou dnech strávených v Ejlatu se přesouvám do Tel Avivu, kde se probouzím ve dvě hodiny ráno na pláži bez kola, telefonu, peněz a dalších drobností. Byl jsem okraden. Policie mi moc nepomáhá, ale naštěstí potkávám cyklistu, který mi půjčí peníze a sdílí příspěvek ve facebookové skupině závodu. V ten okamžik začíná mobilizace mého záchranného týmu. Už mi není úzko, ani nejsem naštvaný, naopak jsem dojatý, jakou oporu mám v komunitě. Příběh končí šťastně. Získal jsem nové přátele, kteří mi svými činy vytvořili nejsilnější zážitek v mém dosavadním životě a ukázali mi světlo na konci tunelu, jímž mám jít. Příběh však končí ještě lépe. Izraelská cyklo komunita na mě vybrala částku, za kterou si budu moci koupit nové kolo, které bude brázdit závody s nápisem, že je od nich.

Rád bych závěrem řekl, že to, pro co jsem si přijel, nebyla výhra, ale životní lekce. I když by se mohlo zdát, že jsem byl okraden a odvážím si tak z Izraele špatný zážitek, je tomu právě naopak. Odjíždím s tím, že nikdy nevíte, jestli to, co se právě děje, je špatné nebo dobré, protože nikdy nevíte, jak to ovlivní váš život. Z mé účasti v HLC se stal neskutečný příběh, který si budu pamatovat až do konce dní a jednou ho určitě budu vyprávět svým dětem. Investujte do zážitků, protože ty vám nikdy nikdo nevezme.

Děkuji všem, co jste mi pomohli, přesouvám to dále. Nikdy na vás nezapomenu!

Pojal jsem popis eventu poněkud duchovně, ale jsme ve svaté zemi, tak mi to snad čtenáři prominou.